Na konci května již podruhé pověřil italský prezident Sergio Mattarela právníka a akademika Giuseppe Conteho, světem velké politiky doposud prakticky nepolíbeného, sestavením koaliční vlády „populistických“ stran Liga a M5S.

Pan Conte se chopil i druhé příležitosti, když přišel s neobvyklým, troufnu si říci, inspirativním řešením. Premiérem se nestal ani jeden z předsedů nejsilnějších stran, oběma se dostala postu vicepremiérů. Šéf M5S Luigi di Maio je ministrem práce a hospodářského rozvoje, podle italských médií má dohlížet na projekt základního nepodmíněného příjmu. Jedná se o zajímavé téma, kterému bych se v blízké budoucnosti ráda věnovala blíže. Předseda „krajně“ pravicové Ligy Matteo Salvini získal ke zděšení velké části establishmentu, post ministr vnitra. Musím přiznat, že mi nejsou příliš jasná kritéria, na jejichž základě probíhá dělení na pravici a krajní pravici. Odhaduji však, že nálepka „krajní“ se v tomto případě rovná požadavku Ligy, aby Itálii, tudíž Evropskou unii a Schengenský prostor opustilo půl miliónů migrantů postrádajících patřičné doklady. Netuším, co je na tomto požadavku krajně pravicového, ale budiž.

Evropu první populistická vláda západní části kontinentu, vyděsila. Francouzský ministr zahraničí Le Drian se nechal v domácích médiích slyšet ve smyslu, kterak doufá, že Italové zůstanou věrni svým dějinám. Po necelých dvou měsících přišel čas učinit pokus zhodnotit, kterak se kabinet premiéra Conteho s tímto úkolem vypořádal.

Jako zahraničně-politický, snad i poučený laik, si troufám tvrdit, že velmi dobře. A činím tak při vědomí slovní přestřelky, mezi premiérem Contem a jeho českým protějškem Babišem, ke které došlo u příležitosti našeho odmítnutí žádosti Itálie o pomoc se skupinou 450 migrantů. Komunikace ve stylu: „Promluvme si Andreji“, se totiž podle mého názoru vyznačuje mnohem větší mírou diplomatičnosti, řekla bych dokonce až šarmu, než tupé vyhrožování sankcemi. Právě toho se totiž v nedávné minulosti dostávalo všem těm, kteří si dovolili nesouhlasit s nesmyslnou politikou povinných kvót. V případě dopisu pana Conteho se nebojím hovořit o mistrovském tahu, kterým vtáhl do hry kromě českého premiéra možná i celou V4. Jsem hodně zvědava, kterak se Andrej Babiš této výzvy zhostí.

Ministr vnitra Matteo Salvini, muž na opravdu těžkou práci upřednostňující před oblekem některého z věhlasných domácích módních návrhářů oděv „prostého“ voliče, budí rovněž respekt. Hned na úvod svého působení vyslal převaděčům migrantů a vybraným neziskovým organizacím vzkaz, že hodlá jejich vysoce prosperující byznys omezit, až vymýtit. Zdatně ustál mediální tlak spojený s lodí MV Aquarius z úvodu července. Odmítnutí povolení přistání v některém z italských přístavů odůvodnil faktem, že loď španělské neziskové organizace Proactive Open Arms, místo komunikace s lodí blížící se libyjské pobřežní stráže, upřednostnila naložení migrantů na palubu a jejich následný transport na evropský kontinent. A rozhodně mi není cizí ani poslední Salviniho aktivita v podobě omezení služeb souvisejících s azylovými řízeními. Italská ekonomika se totiž ani zdaleka nenachází v dobré kondici, ušetření prostředků v řádech miliard euro, má logiku. Stejně tak, jako hrazení kurzů italštiny pouze těm osobám, které předtím získají povolení k pobytu.

Pokud tedy francouzský šéf diplomacie žádal Italy, národ Caesara, Garibaldiho, Verdiho a dalších evropských velikánů, aby zůstal věrný svým dějinám, dělá kabinet premiéra Conteho vše pro to, aby byla jeho prosba vyslyšena.