V sobotu tomu bylo přesně šedesát pět let ode dne, kdy byla v pražské pankrácké věznici popravena Milada Horáková. Jediná žena, kterou si československý komunistický režim troufl veřejně fyzicky odstranit z politických důvodů. Výjimečnost Milady Horákové však není dána okolnostmi její smrti, ale především jejím pozoruhodně bohatým a naplněným životem.

Rodinné zázemí předurčilo Miladu Horákovou k zájmu o věci veřejné. Vychována byla ve vlasteneckém a masarykovském duchu. Neobvykle zralou občanskou odvahu projevila Milada Horáková již během studia na gymnáziu, když byla za účast na protiválečné demonstraci v květnu 1918 vyloučena ze studia.

Vyvinuté sociální cítění přivedlo Miladu Horákovou nejprve k práci pro Čs. červený kříž a po studiu práv k zaměstnání na Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy. Veřejně činná byla Milada Horáková také v Ženské národní radě, kde mimo jiné pracovala na legislativě zlepšující postavení žen v rodinném i pracovním právu. V roce 1929 vstoupila do Československé strany národně socialistické.

Milada Horáková se aktivně podílela na činnosti nejvýznamnějších organizací domácího odboje v Protektorátu Čechy a Morava. Po svém zatčení v červenci 1940 strávila dva roky ve vazbě, mimo jiné i na Pankráci, kde byla pět let po válce popravena, a další dva roky v Malé pevnosti v Terezíně, než byla v Drážďanech odsouzena k osmi letům žaláře.

Po skončení 2. sv. války Milada Horáková zakládá Radu čs. žen jako nástupnickou organizaci Ženské národní rady, jejíž opětovné registraci bránili komunisté. Stává se členkou ústředního výboru Československé strany národně socialistické a za tuto stranu je poslankyní Národního shromáždění. Ve své politické práci se snaží zabránit jednostranné orientaci na SSSR a zabránit rozkladu demokratického zřízení státu. Působila rovněž jako místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů.

Po únorovém puči se Milada Horáková vzdala poslaneckého mandátu a byla zbavena veřejných funkcí. Nevyužila možnosti odejít do exilu a v září 1949 byla znovu zatčena. Režim byl jiný, důvody ale v principu stejné. Práce v politické opozici a poskytování podpory ostatním odpůrcům režimu. Aby režim mohl opozici potlačit, obvinil ji a soudil za spolčení s cizími mocnostmi. Využíval přitom reminiscence na nacistickou okupaci a silné emoce veřejnosti ve vztahu ke kolaboraci.

Mimořádná osobnost Horákové jakoby byla shrnuta v jejích posledních slovech. „Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám“. Není to jen odmítnutí politiky zášti, která ovládla její vlastní dobu. Je to také přání určené budoucím generacím, tedy i nám. Přání, aby společenské vztahy byly založeny na pozitivních hodnotách, vzájemném respektu a spolupráci ve prospěch celku. Přání, které pro nás zůstává výzvou.

--
Text vychází z projevu předneseného u příležitosti pietního aktu, který se konal v sobotu 27. června 2015 ve Vazební věznici Praha – Pankrác.