Fabiano Golgo

22. 09.

Staneme se Železnými sami sobě

Fabiano Golgo Přečteno 30584 krát

Televize ztrácí své diváky stejně tak, jako v roce 1989 ztrácela své členy KSČ, a to ze stejného důvodu. Ztratila na významu. Koncepce, že někdo bude sedět s dalšími lidmi v místnosti a dívat se na stejný program, protože jej nabízí nějaká televizní stanice, začíná být, podobně jako u té KSČ, záležitostí starších lidí. Diváci už nechtějí být „zaparkováni“ na svých gaučích a koukat na televizi.

Už nebudeme podléhat mocnému programovému řediteli, přinejmenším ne v takové míře jako dřív. Oproti současnému vytváření programové skladby se role televizních společností změní a bude spočívat v generování a archivování obsahu.

Jednoduchost TV - zapnout a přepínat, dokud člověk nenarazí na něco, co se mu líbí, a dívat se, dokud se mu nezačnou klížit oči - vždy bude mít navrch nad komplikovanějším modelem a vždy bude tím, co užívání televize charakterizuje. Jenže lidé si také přejí volbu a mít nad věcmi kontrolu. Kolik střetů a frustrací si pamatujeme z dob, kdy jsme museli fakticky akceptovat to, na co se chtěla dívat matka, otec nebo žena? I když televize kvůli počítači nezanikne, bude ztrácet na významu, stejně jako rozhlas nebo kina v době, kdy si k sobě televize přitáhla největší podíl potenciálních diváků.

Mnozí stále dáváme v některých věcech - zprávy, sportovní akce a mimořádné události - přednost „živé“ televizi před počítačem, ale čím dál tím více to bude téměř stejné jako s iPodem, kdy si stáhneme program, abychom se na něj podívali později.

Ano, staré zvyky jen tak snadno nemizí, takže v dalších přibližně deseti letech bude spousta televizních přijímačů stále automaticky naladěna na Novu bez ohledu na to, co bude vysílat. Jedná se totiž o dobře zavedenou značku vybudovanou prostřednictvím personalizovaného vztahu Vladimíra Železného s davem diváků, kteří ztratili orientaci v důsledku změny hodnot doprovázejících změnu režimu a hledali záchytný bod v novém, komplikovaném světě. Železný nevybudoval pouhou televizní stanici, ale stanici s lidskou tváří. A se svou tváří strýčka profesora. A ono to fungovalo.

Jenže stejně jako u Dallasu se věci mění a námět z Texasu už není tak atraktivní. Diváci si nyní přejí vidět svůj obličej ve své televizi. Nova, která je „naší televizí“, se musí stát „mojí televizí“, chce-li přežít další desetiletí.

Z televize odteče spousta peněz za reklamu, protože nikdo neví, co divák dělá, když začne reklamní přestávka: může odejít z místnosti, začít si povídat nebo přejít na internet, na němž se mohou inzerenti dostat přesně k těm, které chtějí oslovit. A v novém digitálním světě, kdy budeme mít k dispozici mnohem více kanálů, se i ti tradičnější diváci stanou méně loajální až zjistí, že pro ně existuje i jiná nabídka.

Skutečný potenciál televize - možnost dívat se, na co chcete, kdy chcete, kde chcete, a to prostřednictvím celé řady elektronických přístrojů - se uplatní a tradiční televizní stanice, které se tomu nepřizpůsobí, své diváky ztratí.

Existovala doba, kdy lidé jako Železný nebo výkonný ředitel CBS TV William S. Paley, kteří měli nadání rozpoznat, co si masy opravdu přejí, dokázali diktovat, co bude ve večerním vysílání určeném divákům sedícím na sedačkách s rodinnými příslušníky. Dnes, kdy nám dal internet příležitost hledat a vytvářet si vlastní oblasti zájmu, se stane TV jakousi samoobsluhou. Staneme se Železnými sami sobě.

22. 09.

Novinky: Ethno FM a nový Atlas

Fabiano Golgo Přečteno 28830 krát

Doposud byl Atlas (na Florenci) vyhlášeným art-kinem. Od řijna stává se ale novým kulturním centrem v Praze. Obohacuje svůj program o pořady hudební, divadelní produkce, výstavy atd. Prvním připraveným projektem je spolupráce Atlasu s nově vznikajícím pražským Rádiem Ethno (90,7 FM, kde bývala rádio Limonadovy Joe), která začne vysílat 29. září. Společně budou uvádět koncerty zajímavých hudebních uskupení z tzv. world music. Koncerty budou vysílány právě Rádiem Ethno, které zároveň připraví rozsáhlé hudební portréty účinkujících a odvysílá profilové interview.

Zahájení vysílání Rádia Ethno proběhne 29. září v Lucerna Music Baru a vystoupí na něm špičkové soubory world music z ČR i ze zahraničí – např. Triny, Didymos a Mantra z ČR, Aline de Lima z Brazílie, Iván Gutiérrez z Kolumbie, Virginia Mukwesha z Namibie či projekt Antika 21 ze Slovenska a Ewa Farna.

Tak vstupuje do života nová rozhlasová stanice s programovou nabídkou, jaká v ČR dosud chyběla. Jde o první rádio svého druhu.

Rádio Ethno 90,7 FM bude zaměřeno na hudbu s etnickými kořeny a world music. Bude hrát v první řadě moderní populární, taneční a rockovou hudbu ovlivněnou různými prvky hudby ze všech částí světa – Latinské Ameriky, Karibiku, střední a severní Afriky, španělské flamenco, bretaňskou, irskou či skotskou keltskou hudbu, arabskou taneční hudbu, indický crossover, ale také třeba klezmer či skandinávské folkrockové kapely. Hudební podoba Rádia Ethno je přívětivá, svižná, tanečně uvolněná, ale s exotickými dotyky míst vzdálených geograficky, kulturně i historicky.

Dramaturgie Rádia Ethno usiluje o to, aby svým programem oslovila co nejširší okruh lidí vnímavých a citlivých vůči poctivým hudebním hodnotám, nechce být archivem či muzeem hudby, nýbrž živým organismem. Rádio Ethno počítá také s pořady mluveného slova, zejména se specializovaným zpravodajstvím, zajímajícím se o život a dění v různých národních komunitách v hlavním městě, nabízejícím také informační servis cizincům pobývajícím v Praze či projíždějícím Prahou. A také studentům zejména vysokých škol a univerzit.

Projekt Rádia Ethno chce demonstrovat, že Praha není středem Evropy (a svým způsobem i křižovatkou světa) jen v geografickém či geopolitickém smyslu.

18. 09.

Bytové divadlo: představení ve vile, bytě i luxusním loftu

Fabiano Golgo Přečteno 31490 krát

Celé představení má charakter návštěvy: diváci přijdou před dům, kde je vyzvedne jedna z postav, už na chodbě slyší první repliky hry a místo v upraveném prostoru na způsob divadelního sálu sedí zpravidla v obýváku, dostanou čaj a zákusky a herci se pohybují mezi nimi, někdy dokonce s nimi zároveň. Bytové divadlo, to znamená, že se nehraje v klasickém divadle. První představení bude ve vybydlení funkcionalistické vile, druhé v bytě v centru Prahy a třetí v luxusním loftu.

Po úspěšných cyklech Noci v mauzoleu, uspořádaných v roce 2006 ve vítkovském památníku, a Noci na nádraží, jež se loni konaly v budovách a vozovém parku Českých drah, se letos skupina Depresivní děti stěhují do různých bytů a bytových prostor, aby je ovládly svým repertoárem, duchem českého disentu i netradičními inscenačními postupy: Noci v bytě.

Cyklus čítá tři představení, každé nazkoušené do jiného typu bytu či obydlí. "S ideou bytového divadla jsme setkali již před lety, když jsme inscenovali hru Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss jako putovní inscenaci v duchu bytových večírků 80. let", říká Jakub Čermák, jeden z organizátorů projektu.

Akci zahájí největší a nejnáročnější představení cyklu, Dürrenmattova hra Návštěva staré dámy, uváděná s podtitulem České nebe. Drama městečka (zde nazvaného příhodně Dalskabáty) pojali inscenátoři Jakub Čermák a Martin Falář jako interaktivní hříčku pro diváky, kteří budou nejprve autobusem odvedeni do polozchátralé funkcionalistické vily za Prahou a rozděleni do rodin jednotlivých protagonistů příběhu. "Nikdo se však nemusí bát; situace, kdy jsme diváky loni během představení Višňový Sade převezli vlakem z Hlavního nádraží do Krče a tam je nechali napospas vlastnímu osudu, se letos opakovat nebude," slibuje režisér Čermák bezpečný návrat zpět do Prahy.

Druhé v pořadí proběhne již zmíněné Zveme Vás na oslavu Ludwigova návratu, během kterého diváci navštíví na pozvání domácích byt v centru Prahy. Představení v sobě zahrnuje pro diváky i večeři a domácí diskotéku. Tvůrci představení žádají diváky, aby nahlásili dopředu bezlepkovou či vegetariánskou stravu.

Cyklus uzavře Salome od Oscara Wilda, upravené jako drama o francouzské herečce Sarah Bernhardt, pro niž Wilde tuto hru napsal. Diváci budou moci nahlédnout do jednoho z největších loftů v Praze, situovaném v Karlíně. Stárnoucí Sarah Bernhardová zde svým spoluhercům - i divákům - udělí lekci, jak se hraje tragická hrdinka. Ve spolupráci s partnery projetku se zdařilo získat do malé výstavky několik předmětů, které tato slavná francouzská diva používala či vlastnila. Předměty budou vystaveny v rámci představení. Dekadentním opusem s nádechem francouzského espritu bude pro cyklus Noci v bytě ukončen.

O tom, že se jedná o netradiční představení svědčí i fakt, že členové sdružení Depresivní děti touží po penězích vybízí diváky, aby přišli v pevné obuvi a nebrali si na sebe oblečení, o které by měli strach. "Vlastně by se dalo říct," říká druhý z dvojice režisérů - Martin Falář, "že jsme jediné divadlo, které společenský oděv výslovně zakazuje. Důležitý pro celý cyklus je také konspirativní duch akce, místa, kde se představení odehrávají, jsou utajená. Adresu se dozví diváci pouze z lístků, pokud nemohou nebo nestihnout využít předprodej, mohou přijít před představením na tzv. meeting point, kde je odbaví náš spolupracovník a pošle je do nedalekého, ale tajného bytu." Těžko říct, zda jde o pouhé tajnůstkářství, ale je pravda, že umělci sveřepě odmítli sdělit, kde stojí zmiňovaná funkcionalistická vila, prý by to nebylo překvapení.

Stejně jako v předchozích letech budou vstupenky na jednotlivá představení k dostání v předprodeji v pražském divadle Komedie a před jednotlivými představeními. Vzhledem k náročným technickým podmínkám a omezené kapacitě, dané buď počtem míst v autobusech nebo velikostí bytů, doporučují organizátoři využít předprodeje. K dispozici bude i horká linka Nocí v bytě, pro diváky, kteří nebudou moci najít místo srazu. "Nebojíme se, že by diváky odradil konspirativní duch projektu. Máme už početnou základnu příznivců, kteří naopak podobné obtíže očekávají, a jsou nadšení, když mohou shlédnout nevšední divadelní představení spojené právě s netradičním prostorem a nefalšovaným dobrodružným zážitkem. Právě to vše nám pro naše inscenace před nabízí site-specific přístup," dodává závěrem Čermák.

Termíny:

Návštěva staré dámy (České nebe)
22. 9 . – 25. 9. a 29. – 30. 9 a 1. – 2. 10. 2008

Zveme Vás na oslavu Ludwigova návratu
6. – 8. 10. 2008

Salome
14. – 17. 10. a 21. – 22. 10. 2008

depresivni.deti@gmail.com

17. 09.

Gay prostituce v Česku

Fabiano Golgo Přečteno 48339 krát

Když jsem se poprvé v roce 1997 usadil v Praze, musel jsem zaměstnávat tlumočníka. Zanedlouho jsem zjistil, že využívá své jazykové kvalifikace jako tlumočník také pro jednoho Němce, který ho posléze seznámil s několika jeho známými - turisty, aby si přivydělal, a tak můj tlumočník vypomáhal při vyjednávání o sexu s českými chlapci, kteří navštěvovali teď již neexistujicí "L Club", v Lubljanské ulici u náměstí I.P. Pavlova. Začalo mě to zajímat, a chtěl jsem se dovědět víc.

Abych to zkrátil, zjistil jsem, že existuje obrovské množství chlapců, jejichž rodiče je vyhodili z domu a kteří (byli většinou mimopražští) přišli do hlavního města a hledali tam práci ve snaze přežít.

A tak začíná cyklus, který se téměř beze změny opakuje pro všechny z nich: přijedou vlakem na Hlavní nádraží. Vydají se kolem centra Prahy, mezitím se setmí a oni si uvědomí, že nemají kde spát. Tak se vrátí na Hlavní nádraží, kde je teplo a spousta míst, kde se dá spát. Často se tam pak s nimi dávají do řeči někteří z tamějších mnoha mužů, kteří se tam snaží prodávat pervitin (lidové známý jako piko) a verbují nové prostitutky.

Během prvních dvou dnů se obyčejně o prostituci nehovoří. První dvě dávky pervitinu dostanou chlapci zadarmo - dárci jim slibují, že to chlapcům pomůže zbavit se únavy a získat novou energii. Chlapci jsou vyčerpáni, nemají kde spát a většina z nich nabídku přijme. Pak už je jen otázkou několika hodin, než chlapci začnou pociťovat silnou fyzickou touhu po další dávce. Tehdy je jim řečeno, že dávka stojí asi tisíc korun - což je pro mladého bezdomovce nepředstavitelná částka.

Ale existuje magické řešení - hodinou s německým, britským anebo americkým homosexuálem může chlapec vydělat 2000 - 5000 korun! Je to spousta peněz! (U českých zákazníků klesá cena na 500 - 1000 Kč.)

Slyšel jsem od mnoha těchto chlapců, s nimiž jsem dělal pohovory a které jsem po určitou dobu sledoval, že je láká možnost vydělat si za dvě hodiny víc, než kolik jejich rodiče vydělají za celý měsíc, i když je spojena s pocitem odporu, že musejí být v posteli s mužem.

Většina těch chlapců si ale neuvědomuje, že nebudou mít volně k dispozici všechny tyto peníze, neboť si za ně budou muset kupovat další dávky pervitinu a zbytek utratí na zábavu těchto mladých lidí (brzo zjistí, že na stejné lodi je asi dvě stě dalších mladíků) - totiž házením peněz do hracích automatů na Hlavním nádraží.

Většina těchto chlapců také nemůže najít normální byt anebo pokoj, protože jestliže utekli z dětského domova, kde skončili poté, co spáchali drobné trestné činy, anebo poté, co je tam poslali jejich rodiče, nemají občanský průkaz. A bez občanky si nemohou pronajmout nic.

Avšak průmyslové odvětví homosexuální prostituce se o ně postará: podniky jako Temple, Escape, Drake's a Villa Mansland jim mnohdy poskytnou ubytování v nějaké místnosti, spolu s několika dalšími chlapci. Film Mandragora z roku 1998, který natočil jeden polský režisér, líčil tuto realitu.

A protože se tohoto druhu "podnikání" účastní velké množství mladých mužů, někdy trvá několik dní, než dostanou zákazníka. Na první pohled velká částka peněz za jedinou hodinu v posteli s obyčejně o mnoho starším mužem nakonec nevede k tak velikému bohatství.

Ale jak se dostat z toho kruhu ven? Mnohým se to podaří, jiným nikoliv.
Celá řada důvodů, počínaje tím, že nemají kam jít, nemají žádnou budoucnost, nemají perspektivu, nemají vzdělání a jsou nezralí, vede k tomu, že v této situaci zůstávají léta, až ztratí přitažlivý fyzický vzhled a už nejsou pro zákazníky zajímaví.

Po dobu pěti let jsem sledoval vývoj 17 těchto chlapců, s nimiž jsem se seznámil v roce 1997. Šest z nich ze začarovaného kruhu uniklo, čtyři se oženili. Jedenáct dál děláli stále totéž, 7 z nich byly stále silně závislých na pervitinu.

Existuje také ještě jiný zajímavý jev: vojáci, kteří se dávají na prostituci, aby si přivydělali k absurdně nízké měsíční apanáži. V létě v parku na Letné a během celého roku na Hlavním nádraží je dost často k vidění, jak odchází voják se starším mužem. Viděl jsem to tam mnohokrát denně.

V Praze je asi kolem třicet různých podniků pro gaye. Většinou jsou to jen bary nebo podniky, kde se tančí a kde se gayové setkávají s jinými gayi. Většina gayů nikdy nebyla v homosexuálním bordelu a mnoho z nich ani neví, že něco takového existuje. To je proto, že mladá generace gayů vyrostla pod daleko menším společenským tlakem a existují pro ni normální místa, kde se scházet (v Praze dokonce i za komunismu existovaly podniky U Petra Voka nebo na Bělidle, které se tolerovaly, protože mezi hosty často bývali i ... komunističtí papaláši). Avšak starší generace vyrostla v daleko restriktivnější společnosti a většinou museli tito lidé předstírat celý život, že jsou heterosexuálové. Nyní, když mají peníze, vyhledávají to, co tolik chtěli, ale v minulosti si to nemohli dovolit.

A vyjede-li si takový člověk do cizí země, poskytuje mu to také výhodu anonymity. A český, thajský, marocký, brazilský, kubánský a ruský ráj homosexuální prostituce má také tak nízké valutové kursy, že je to ještě lákavější. A mužskou homosexuální prostituci nenajdeme jenom v Praze. I na hlavním nádraží v Brně a v Olomouci jsou příslušná místa.

Samotná prostituce není, podle mého názoru, skutečný zlem. Existovala vždycky a asi bude vždycky existovat i nadále. Domnívám se, že osoba, která chce vykonávat prostituci, by měla mít právo to dělat, protože je to její tělo. A zákazník si má právo rozhodnout, jakým způsobem získávat sex. Avšak ostatní "obchodníci" kolem nich - pasáci, zprostředkovatelé, majitelé penzionů, barů a bordelů, osoby, které dodávají drogy - ti by měli být stíháni. A sexuálním turistům by se mělo dát hned jasně najevo, že nejsou vítáni, prostřednictvím přísnějších zákonů proti pedofilii.

16. 09.

Češi = hvězdy gay pornofilmů

Fabiano Golgo Přečteno 49940 krát

Čeští muži, mezi nimiž je řada studentů, jsou hvězdami v pornografických filmech pro gaye. Výměnou za anonymitu a tisíce či desetitisíce korun jsou ochotni udělat prakticky cokoli.

Když Vladana K. požádali, aby před kamerou začal masturbovat, řekl si, že možná udělal chybu. Několik dnů předtím tohoto studenta Fakulty multimediální komunikace ve Zlíně kontaktoval v posilovně neznámý člověk, který se představil jako "lovec talentů". Řekl mu, že hledá dobře vypadající mladé muže na vystupování v homosexuálních erotických filmech, které se budou prodávat výhradně v USA.

O pár dnů později se tak Vladan ocitl na gauči, se svlečenými kalhotami. Před kamerou se objevil jeden problém - ne a ne se dostavit erekce. Kameraman se ho zeptal, jestli nechce jako pomoc časopis s nahými ženami. V tom ale problém nebyl. Vladan se bál, že je to celé podvod. "Co když mi nakonec těch slíbených pět tisíc nedají?" To bylo jediné, na co myslel. "Můžu dostat zaplaceno předem?" Zeptal se nakonec.

Náhle se odkudsi vynořil další člověk a předal mu pětitisícikorunovou bankovku. Na mladíka zapůsobila jako afrodisiakum. Vladan se vzrušil ještě předtím, než bankovku stačil uložit do peněženky.

"To je ale skvělá práce! Skoro polovina mého normálního platu vydělaná za půlhodinu tady," vybavuje si, co ho napadlo, když během svého prvního filmování dostal zaplaceno. "Nemohl bych to zopakovat?" zeptal se potom svých nových zaměstnavatelů.

Tento příběh není v České republice ničím neobvyklým. Jde o fenomén, který se doposud odehrával mimo zorné pole většiny lidí - čeští muži se stali na trhu gay pornografie velice vyhledávaným zbožím. A co víc, podobně jako mnoho dalších účinkujících v podobných filmech není Vladan homosexuál. Je jen jedním až z tisíců heterosexuálních českých mužů, kteří se vystřídali na tom samém gauči.

Filmová produkční společnost, která ho najala, natáčí s českými muži dennodenně už pět let. Často musí dokonce odmítat "modely", kteří se sami hlásí o "roli" ve filmu poté, co od kamarádů slyšeli, jak "snadno" lze vydělat peníze.

Na otázku, jestli mu nevadí prodávat se jako objekt touhy pro homosexuály, reaguje Vladan s překvapením: "Proč? Dostal jsem za určitou práci zaplaceno, a tak jsem ji udělal".

Co kdyby se to ale dozvěděl některý z jeho kamarádů? "Každý ví, že nejsem gay," brání se Vladan. "Ale kdyby mi dobře zaplatili, mohl bych být i gayem, kdyby se to po mně chtělo."

Proč se tolik Čechů s normální sexuální orientací tak touží stát hvězdami gay pornofilmů? K tomuto trendu podle antropologů, sociologů a psychologů přispívá řada kulturních faktorů. Jedním z nich je skutečnost, že česká společnost je výrazně sekularizovaná - a tam, kde hraje náboženství malou nebo nulovou roli, platí, že chybí morální zákazy, které najdeme v jiných společnostech.

U českých mužů také nefunguje tradice machismu, jež v jiných společnostech ovlivňuje vzorce mužského chování. A konečně pragmatismus způsobuje, že Češi jsou ochotni přijmout takovouto práci, která odporuje jejich sexuální orientaci, jenom proto, že je nesmírně dobře placená.

Nováček jako Vladan může za masturbaci před kamerou očekávat pět tisíc korun. Zkušenější uchazeč si ale může vydělat za sex s dalším "hercem" až 20 tisíc korun. Splňuje-li zájemce ideál toho, co se nejlépe prodává - tedy muže s vypracovaným tělem, chlapeckou tváří a penisem delším než 20 centimetrů - může honorář činit až 60 tisíc za scénu.

Když je herec ochoten hrát pasivní roli, která obnáší asi čtyři hodiny bolesti spojené s análním sexem, při němž kamery zachycují veškeré myslitelné pozice, přijde si až na 100 tisíc. Jak říká Slovák Rišo V., který pracoval jako lovec talentů: "Když potenciální uchazeči zjistí, jaký je honorář, mnoho z nich dokonce trvá na tom, že budou hrát pasivní roli."

Filip Trojovský z reality show Big Brother patřil k těm, kteří za možnost vyššího výdělku snesli bolest pasivního homosexuálního styku. Když se ale v televizním vysílání zmínil svým spolubydlícím z vily Velkého bratra, že natáčel porno, a když bulvární tisk následující den odhalil, že to bylo dokonce gay porno, dostal se Trojovský do konfliktu se svým zaměstnavatelem, společností Bel Ami. Jde o jednu z nejprestižnějších produkčních společností na gay porno na celém světě. Konflikt mezi ní a Filipem vznikl z jednoduchého důvodu. Bel Ami totiž od svých herců mimo jiné očekává diskrétnost.

"Tommy už pro nás pracovat nebude," prohlašuje Jonathan Tyler, tehdějši marketingové ředitel Bel Ami, a používá přitom Trojovského pseudonym z filmů - Tommy Hansen. "Choval se nezodpovědně - musel vědět, že ho média odhalí, a v důsledku toho to může mít důsledky i pro další herce, kteří s ním vystupovali." Jak se ukázalo, nešlo o planou obavu. Matka jednoho z těchto herců, který používá pseudonym Julian Armanis, kvůli Trojovského indiskrétnosti uviděla svého syna v bulvárním tisku. Ale ani tato indiskrece nezmění systém gay porna, v němž je Bel Ami průkopnickou společností.

Až do počátku devadesátých let minulého století zapadal průměrný pornoherec z amerických filmů do snadno předvídatelného vzorce: homosexuální prostitut, narkoman, co potřebuje pár stovek dolarů na další dávku, nebo hezoun s tělem opáleným ze solária a svaly narostlými po steroidech. Hodně z nich vypadalo, že je to, co předvádějí, netěší - a jejich výkony byly pro většinu diváků také zklamáním. Pak se ovšem objevil George Duroy. Duroy (což je také pseudonym) za komunismu režíroval slovenské komedie pro televize. Po sametové revoluci se ale dostal na University of California v Los Angeles (UCLA), kde studoval filmovou režii.

Možnost studia na jedné z nejlepších filmových škol na světě byla sice neuvěřitelná životní šance, ale život v Kalifornii byl nákladnější, než si Duroy před odjezdem myslel. Když zjistil, kolik pornočasopisy pro gaye jako Playguy nebo Jock platí za fotografie dobře vypadajících nahých mužů, dostal nápad: doma v Československu dá do novin inzerát se zprávou, že se hledají "mužské modely pro erotické fotografie".

Reakce překonala veškerá Duroyova očekávání. "Telefonní číslo tehdy bylo do matčina bytu v Bratislavě a... chudák máma - aparát tam zvonil bez přestání," říká dnes. "Bylo to hodně zvláštní - v barech a restauracích jsem někdy dokonce tento svůj inzerát viděl vylepený na zdi!"

Když se Duroy v roce 1992 vrátil do Kalifornie, šel ukázat Joachimu Frederickovi z časopisu Freshmen stovky fotografií, které na Slovensku udělal. Frederick prohlásil, že ještě nikdy tak kvalitní pornofotky neviděl, a odkoupil je všechny. Vyzval zároveň Duroye, aby přinesl další. Ve chvíli, kdy si Duroy uvědomil, že může své modely také filmovat, zrodil se v jeho hlavě plán na ještě lukrativnější byznys.

Duroy způsobil v gay erotice úplnou revoluci - přinesl do ní totiž jistou vytříbenost a profesionalitu. Zbavil ji laciné vulgárnosti, která byla pro tento žánr v minulosti tak charakteristická, a dodal tak tomuto oboru větší reputaci. V důsledku toho se jména jako Martin Valko, Dano Šulik, Kamil Kraus, Erik Kovač, Tomáš Belko, Lukas Ridgestone a Johan Paulik stala slavnými u konzumentů gay porna na celém světě.

Vzhledem k tomu, že filmy natočené Bel Ami se v Česku nedistribuují, hodně českých gay pornoherců nemá vůbec představu, jak jsou slavní. "Když pár z nich jelo do Ameriky převzít ocenění pro pornoherce, uvědomili si, že tam vlastně patří mezi celebrity," vykládá Tyler.

Jméno společnosti Bel Ami (Miláček) je vypůjčené z titulu slavné knihy Guy de Maupassanta, vydané v roce 1885. Hrdinou Miláčka je novinář Georges Duroy, který pomocí sexu stoupá na společenském žebříčku. Duroy vypustil "s" z křestního jména protagonisty a začal ho používat jako svůj pseudonym, aby ho nepoznali bývalí kolegové a veřejnost.

Pro Marka P., jednadvacetiletého studenta ekonomie z Ostravy, bylo rozhodnutí přijmout nabídku od Bel Ami na masturbaci před kamerou za šest tisíc snadné.

"Šest litrů za hodinu? No není to skvělá nabídka?" Říká klidným hlasem, jako by šlo o tu nejnormálnější věc na světě. "Zaplatili mi za to, že jsem měl orgasmus, co víc můžu říct? Jindy většinou musím platit já, abych se k němu dopracoval."

Nemá ale strach, že někdo z jeho přátel nebo rodiny film uvidí? "Aby mě viděli, museli by být v zahraničí a získat členství v Bel Ami," říká. "No a kdyby měli členství, byli by to asi gayové, takže to by nemohlo jít ani o mou mámu, ani o přátele."

Další model účinkující pro Bel Ami, student stavební fakulty, který se rozhodl podobně jako ostatní zůstat v anonymitě, má ke své práci filozofický přístup. "Když točím nějakou scénu, myslím vždy na to, že nikomu neubližuji - naopak poskytuji potěšení milionům neznámých gayů," říká model, který natočil už sedm filmů. Dodává, že se sám rád dívá na pornofilmy s nahými ženami a že gayové "mají také právo na zábavu".

Bel Ami má takzvané lovce talentů rozptýlené v celkem deseti zemích. Podle zástupců společnosti je ale nábor zdaleka nejsnadnější v České republice. V jiných zemích se zájemci o tuto práci většinou rekrutují z nižších společenských vrstev, nebo jsou to dokonce lidé z okraje společnosti, kteří nutně potřebují peníze, ale v Česku jsou to často vysokoškoláci ze středních vrstev.

"Zatímco všude jinde vstupuje do úvahy mladíka, který se rozhoduje, zda v gay pornu hrát, také pocit, že homosexuální chování samo o sobě je zavrhované bohem, nebo alespoň morálně pochybné, v České republice má tento faktor velmi malou, nebo dokonce vůbec žádnou váhu," říká americký antropolog a psychiatr Tim Hall, který je odborník na sexualitu Čechů. "V této zemi nehraje morálka skoro žádnou roli - převládá amorální cítění, a to hlavně mezi mládeží."

Svou roli hraje také nepřítomnost machismu v kultuře, pokračuje Hall, který říká, že u českých mužů "se neočekává, že budou silní a budou mít nadlidské vlastnosti". Když tedy stojí před rozhodnutím, jestli mít sex s jiným mužem, je hlavní ohled praktický: peníze.

S tím souhlasí i sexuolog Petr Weiss z Karlovy univerzity: "Dělají to čistě ze zištných důvodů, tedy pro peníze. Pokud jde o chlapce a muže, kteří nepatří mezi vysloveně nižší vrstvu, tedy mezi ty, kteří fetují nebo jsou například na útěku z výchovných ústavů, je motivem jejich ochoty točit porno dosáhnout co nejvyššího zisku s co nejmenším úsilím."

Weiss tvrdí, že pokud by se mělo uvažovat o eventuálních pocitech viny nebo studu, respektive o jejich absenci, tak v tom hraje rozhodující roli religiozita. To se ostatně týká obecně přístupu k pornografii, homosexualitě a podobně.

"A protože česká společnost patří mezi nejsekularizovanější, většina populace se hlásí k ateismu, tak je zřejmé, že tyto pocity jen málokoho z těchto pornoherců trápí. Roli pak u nich může hrát i postmodernistická relativizace hodnot v současné společnosti, která jako nejvyšší měřítka úspěchu někdy staví peníze a majetek," dodává sexuolog Weiss.

"Když mi zaplatí tak 20 tisíc, udělám všechno, co řeknou," konstatuje student ekonomie Marek P. z Ostravy. "Jasně, dobře se přitom cítit nebudu, ale tak je to přece u většiny prací, až na pár výjimek. Když jste zaměstnancem, neděláte to, co vás baví, ale to, co chce váš šéf. Lidi se tak v práci prostituují každý den," dodává.

Duroy nabízí vlastní vysvětlení pro tento jev: "Ve střední Evropě je sex oblíbenou zábavou. Je důležitější součástí běžného života než v puritánské Americe. Mluvení o sexu i jeho provádění je tady přijatelnější. V USA se s ním pojí hodně pocitů viny. To tady podle mě není."

William Higgins byl v sedmdesátých letech v USA úspěšným režisérem gay pornofilmů. Tehdy - před nástupem videa a pozdějšího DVD - se erotické snímky točily na nekvalitní materiál a promítaly se v obskurních pornokinech přístupných jen dospělým. Byl to špinavý a nebezpečný obor podnikání a Higgins z něho nakonec odešel.

Pod vlivem úspěchu Bel Ami a kultovního postavení českých hvězd gay porna, kterému se těší po celém světě, se ale Higgins rozhodl přestěhovat do Prahy a vrátit se nyní k už víc respektovanému oboru. V současné době provozuje gay klub Drake's, v němž vystupují go-go tanečníci, kteří ovšem také nabízejí své služby jako prostituti. Praha je nejen hlavním světovým městem gay porna, ale také oblíbenou destinací těch, kteří mají zájem o mužskou prostituci - a to vzhledem ke snadnosti, s jakou lze místní mladé heterosexuální muže dostat do postele s jinými muži. Kromě Drake's nabízejí mužskou prostituci více či méně otevřeně další kluby v Praze jako Temple, Escape, gay hotel Villa Mansland a další - a úřady se přitom o ně zajímají jen málo nebo vůbec.

Neexistují spolehlivé údaje o tom, kolik peněz se v českém gay porno průmyslu točí. Sexuolog Andre Fischer ale tvrdí, že jsou to podle jeho názoru miliony dolarů. "Většina peněz pochází ze stahovaní filmů z internetu, prodej videokazet a DVD je až na druhém místě," říká.

Navzdory tomu, co si veřejnost myslí, je gay porno také překvapivě slušnou sférou podnikání. "Výrobci gay porna platí daně, musejí vést evidenci svých herců, mít kopie jejich občanských průkazů pro případ, že by úřady chtěly zkontrolovat, že se na věci neúčastní nezletilí; dostávají také standardní úvěry od bank a mají i jiné rysy běžné u normálních firem," dodává Fischer.

Poté, co zinkasoval svých pět tisíc za scénu s masturbací říká Vladan P., že příště bude natáčet za víc. Zjistil také, že v rodině není sám, kdo má něco společného s gay pornografií. "Když jsem natočil svou scénku, požádal jsem je, aby mi ukázali jiné kluky, jak to dělají - abych si ověřil, jestli jsem všechno dělal správně. Na záběrech jsem pak uviděl svého mladšího bratra," říká. Když si bratr Zdeněk koupil nové auto, Vladan se ho otevřeně zeptal, jestli si na něj vydělal pornem.

"Nejdřív to popřel a řekl, že jsem se zbláznil," říká Vladan. "Když jsem ale prozradil, že jsem se na tom zúčastnil taky, ale jenom ve scéně s masturbací, řekl mi, že bych měl udělat všechno, protože bych pak dostal víc peněz."

Na listopad má Vladan naplánované další natáčení. Za 35 tisíc korun bude mít před kamerami anální styk se svým spolužákem ze střední školy Ivanem...

Filip Trojovský, alias Tommy Hansen:

filip trojovský, alias tommy hansen

pro lidovky-05

15. 09.

Kratký rozhovor s R. Biggsem (proslulým z velké vlákové loupěže v Británii)

Fabiano Golgo Přečteno 29596 krát

Ve čtvrtek 8. srpna 1963, krátce po třetí hodině ranní, právě když začalo svítat, přišly britské banky během několika minut o dva miliony šest set tisíc liber v největší vlakové loupeži všech dob, kterou spáchalo 15 lidí. Jeden z nich byl Ronald Biggs.
Fabiano Golgo www.port.cz

Loupežná skupina tehdy získala 2,3 milionu liber. Biggs unikl z vězení na provazovém žebříku, opatřil si nové identifikační papíry a v Paříži si nechal udělat novou tvář. Poté jel do Sydney. Odsud musel zamířit do Brazílie, kde se oženil. Britská policie ho zde dopadla v době, kdy jeho manželka otěhotněla. Biggsovi se narodil syn Michael. Díky tomuto faktoru ho brazilské úřady odmítly vydat. Brazílie podle zákona nesmí vydat muže, který čeká dítě s Brazilkou. Od této doby se šířila sláva Ronnieho Biggse po celé Brazílii, resp. celém světě. Slavné osobnosti z různých zemí za ním dojížděly, aby se s ním mohly setkat. V roce 2001, zejména kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, projevil nezvykle obyčejné přání. Chtěl si dát poslední sklenici piva v jednom z britských barů. Bulvární deník The Sun jeho cestu zpět zafinacoval, ale policie ho zatkla ihned po příletu. Nyní je tedy Biggs zpátky ve vězení a jeho právní zástupkyně hodlá zkoumat možnost prominutí zbytku jeho trestu z důvodu klientova vysokého věku a chatrného zdraví. Kdyby si měl Biggs odsedět celý zbytek trestu, tedy osmadvacet let. Teď čeká ve vazbě a žádá 10 minut svobody, během nichž by si dal své vytoužené pivo. Dělal jsem s nim kratký rozhovor:

FG -Pane Biggsi, stálo za to opustit svobodu pro jedno poslední pivo?

Bude to stát za to, až mi dájí milost. Všechno, co chci, je poslední pivo.

FG - Ale pivo vám mohou přinést dozorci ve vězení...

Ne, to nemohou. Musí to být v hospodě. Chci se naposled cítit jako pravý Brit.

FG - Ale jste kriminálník. Proč byste měl mít něco navíc než ostatní vězni?

Měl bych! Někteří z místních vězňů jdou např. na Vánoce ke své rodině. Komu bych co mohl udělat, když sotva chodím? Veřejnost mě vidí buď jako hrdinu, či antihrdinu. Nikoho jsem nezabil. Udělal jsem chybu a platím za to. Co může být horší, než opustit tuhle celu v rakvi?

ronald biggs v brazilie

ronald biggs v brazilie

11. 09.

Vše se změnilo 11. září 2001

Fabiano Golgo Přečteno 33858 krát

Na světě neexistuje kouzelný štít, který by ochránil před skutečností, že globální mocnost musí nést globální následky.

Po zhroucení Pentagonu a Světového obchodního centra, které na televizních obrazovkách sledovali lidé po celém světě, následovalo zhroucení americké psychologie. Rozplynul se pocit, že obyčejní Američané jsou imunní vůči řádění nepřátel Ameriky, protože je chrání neomylní agenti CIA a FBI, námořnictvo a další policejní a tajné služby. Za své vzal v Američanech pečlivě budovaný pocit distance mezi zámořskými aktivitami jejich vůdců - politiků, diplomatů, manažerů, generálů - a jejich osobní bezpečností.

Tato psychologie imunity, tento imaginární kokon, byl po léta spřádán z vláken různých předpokladů. Jeden z předpokladů je morální: Vezmeme-li v úvahu dobrotu americké demokracie, žádný nepřítel s podporou veřejnosti se na Ameriku nemůže zlobit dlouho. Druhý předpoklad je technický: Snad jen šílenec by se pokusil napadnout "Americkou pevnost" vybavenou těmi nejmodernějšími technologiemi. A třetí předpoklad je kulturní: Američtí "nejlepší a nejchytřejší" technokraté jsou natolik sofistikovaní, že je přece nemůže přechytračit rolník s divokým pohledem ze zapadákova někde ve Třetím světě.

Tato myšlenková konstrukce se však zřítila v oblaku dýmu ve chvíli, kdy byly podle ďábelského plánu napadeny instituce vojenské a finanční moci. CNN se opakovaně dotazovalo Pentagonu a expertů z Kongresu, jak mohlo k něčemu takovému dojít "v místech, o kterých jsme se domnívali, že jsou nezranitelná". Co se má říci Američanům, kteří mají pocit, že byli "podvedeni", protože byli přesvědčeni o tom, že USA jsou nejbezpečnějším místem na světě? Na to pochopitelně neexistuje žádná odpověď, protože k přesvědčení, že Spojené státy jsou nezranitelné, nebyl nikdy jakýkoli racionální důvod.

Nicméně tato psychologie imunity byla pečlivě rekonstruována po válce ve Vietnamu, tedy po sérii jistých rozhodnutí amerických vůdců, díky kterým mnoho Američanů přišlo o své syny. Když viděl jak se národ krčil hrůzou, prezident Jimmy Carter se domníval, že ví, jak jej ujistit o tom, že před ním leží bezpečí a klid. Pokusil se změnit americkou zahraniční politiku z agresivního intervencionalismu svých předchůdců Kennedyho, Johnsona a Nixona – a brzy ukázal svou neschopnost ve Střední Americe, Afghánistánu a Íránu. Pohled na americká rukojmí muslimských fundamentalistů v Teheránu mu nehrál do karet. Američané se už beztak cítili slabí a zranitelní. Co chtěli byl pocit síly a nezranitelnosti, pocit, který jim poskytovaly filmy, které země produkovala a na které se s nimi díval celý svět.

To přesně pochopil Ronald Reagan. A přesně to prostřednictvím slov, obrazu a rozpočtů předkládal národní psychice. Rozhodl se pro nejrozsáhlejší zbrojení v době míru v americké historii, včetně bombardérů B-1 a Stealth a do raketového systému přidal 16 000 nových jaderných hlavic. To byla ta "silová" část. "Nezranitelné" části se říkalo Strategická obranná iniciativa, neboli Hvězdné války. Mělo-li zesílené chřestění zbraněmi do tváře Sovětského svazu zvýšit riziko nukleárního útoku, Reagan nabídl vesmírný štít, "prostředek", jak řekl v televizním projevu, "k tomu, abychom z nepřátelských jaderných zbraní učinili impotentní a zastaralé hračky". Jedna z verzí měla používat laserové paprsky, pumpované z jaderných výbuchů na satelitech na oběžné dráze. Projekt dostal název Excalibur.

Téměř vše k čemu došlo po Reaganově projevu 23. Března 1983 spíše potvrzovalo než vyvracelo americké poselství, že Amerika je připravena vložit se do problémů jiných národů bez toho, aby zavlekla válečné násilí na vlastní půdu.

Máme pochopitelně k dispozici prvotřídní lekci z Pouštní bouře v r. 1991, která se stala přehlídkou všech těch supermoderních zbraní, které existují díky Reaganovým financím.

Válka přirozeně po sobě zanechala stopy nenávisti nejen mezi těmi, kteří se stali oběťmi bombardování, ale i mezi desítkami tisíc těch, kteří strádali hladem či zemřeli na nemoci v důsledku mnohaletých sankcí, ale to Američany nijak nevzrušovalo, protože pro ně to zdánlivě nemělo jakékoli okamžité a osobní důsledky. Jak roky ubíhaly, čas od času nechal prezident Clinton z hlídkujícího letounu vystřelit raketu na irácký vojenský cíl, což nezbytně zabilo i civilní obyvatele v blízkém okolí cíle, ale nepředstavovalo riziko pro americké vojáky. Zprávy o takových událostech rychle vyšuměly ze stránek tisku a zmizely z televizních obrazovek.

Když mrakodrapy Světového obchodního centra v roce 1993 vzplanuly poprvé, byla opět posílena zvrácená psychologie imunity. Věže, které byly tak technologicky vyspělé, odolaly. Ztráty byly tragické, ale ve srovnání s leckterým železničním neštěstím nestály za palcové titulky "Útok na Spojené státy". Zločinci byli chyceni a po zásluze potrestáni, nevyjímaje jejich slepého vůdce. Byla posílena ochranka a život šel dál.

Vše se změnilo 11. září 2001.

Události z 11. září ukázaly, že věřit na štít proti "rudým národům" je hloupost. Takový štít je jen psychologickou iluzí.

Svoboda je známým americkým zaklínadlem - a základním stavebním kamenem amerického image v ostatním světě - znamená to, že lidé se mohou svobodně vyjadřovat a tisk může existovat bez státních zásahů. Cenzura je něco, co je spojováno jen s nedemokratickými režimy. Jenže mediální obraz tohoto historického okamžiku odhalil, že státní kontrola informací existuje, jen je prováděna méně nápadně a bez negativních důsledků.

Zatímco v některých diktaturách nebo fundamentalistických zemích dochází k úpravě informací tak, aby vyhovovaly mocným, v USA panuje téměř nábožná loajalita mezi tiskem a úřady.

Zatímco méně demokratické režimy umlčují pomocí zbraní, municí Strýčka Sama je síla slova.

Americká kultura byla vytvářena na základě kalvinistického náboženského puritánství, které si nadevše cení pracovní disciplíny, společenské solidarity a jistoty, že existuje jen jediná pravda. Existuje-li něco, co celé Spojené státy sjednocuje, pak to je nepřízeň osudu, a útoky tento pocit jako obvykle posílily. Závažnost tragédie je do jisté míry zmírněna silou, kterou představuje pocit příslušnosti k větší a jednotné skupině se společným (vyšším) cílem.

Realita však ukazuje, že cena, kterou je třeba za pocit bezpečí zaplatit, bývá velmi vysoká.

Během války v Perském zálivu bylo rozhodnuto, že aby bylo zabráněno negativnímu postoji veřejnosti, který za války ve Vietnamu způsobily šokující záběry na televizní obrazovce, budou všechny záběry z Perského zálivu podléhat kontrole vládních úřadů. Byla to čistokrevná a zcela jasná cenzura. Proč jsme se tedy nedočkali větších protestů amerického tisku? (A zazněly vůbec nějaké?) Bylo to proto, že veřejnost chápala, že je v pořádku, aby vláda rozhodla o tom, co mají lidé právo vidět. Strategické důvody jsou jasné. Cenzura však zašla mnohem dále a nešlo již jen o prostou ochranu citlivých informací.

Není to nakonec právě nesmírný úspěch amerického impéria, jeho všudypřítomnost, v důsledku čeho je, podobně jako říše římská, Amerika tak zranitelná? Může Amerika opravdu doufat, že lze být zároveň všude?

Může skutečně podporovat Izrael, pacifikovat Irák, usmiřovat Írán, vybombardovat Taliban, zjednávat pořádek na Balkáně, odstrašovat Čínu, aby nenapadla Tchaj-wan, vybudovat kosmický raketový štít na ochranu před zbloudilými iránskými (nebo spiš ruskými) střelami, opevnit hranice tak důkladně, aby se neopakovaly hrůzy 11. záři - může toto všechno zvládnout a zároveň odvrátit recesi a být nadále motorem světového hospodářství?

O čem se mlčelo, bylo poznání, že Amerika a nikoli Švédsko, Chile, Kanada či jiná země se stala cílem, protože většina obyvatel planety Země ji považuje za individualistické, pokrytecké a sobecké impérium. Jeden můj americký známý se na mě rozkřičel, když jsem mu to řekl, a připomněl mi, že "ani Evropané by nežili svobodně, kdyby Američané neprolili krev ve dvou světových válkách, které nerozpoutali". A pokračoval v tom duchu, jak je zbytek světa necivilizovaný, jak by věda bez Američanů nic neznamenala, technika by byla na úrovni padesátých let (nemám ani potuchy, jakým "vědeckým" postupem k tomuto závěru dospěl), že světovým jazykem by byla, a to se značným znechucením, francouzština...

Největší chyba velké části obyvatel světa právě nyní spočívá v tom, že hledají "padouchy" stejně jako v amerických filmech. Nekladou si zásadní otázku: co jsme udělali, že nás tolik lidí nenávidí?

Archiv článků: září 2008