Fabiano Golgo

28. 01.

Dynamic Duo

Fabiano Golgo Přečteno 31420 krát

Sefovat neni jenom administrovat, ale vest. Je to rozdil mezi politikem a Statnikem. Podle me, ted v CR nejkreativnejsi sefredaktori, kteri zaroven umeji ridit velke struktury, jsou Dalibor Balsinek a Pavel Safr.

Fluktuace manazeru v Americe je nejen normalni, ale dokonce ocekavana. S novou hrackou roste kreativita. Proto je to prirozene, ze clovek ma spoustu novych napadu, kdyz nastoupi do nove prace. Zejmena v mediich. Samozrejme mluvim o dulezitych, klicovych funkcich.

V Ceske republice je vsak kulturne zakotvene, ze nekdo na vysokem pozice se tam drzi tak dlouho, jak jen muze.

Kdyz se podivame na zmeny k lepsimu, co udelaly Lidove noviny pote, co jeji dlouholety sefredaktor odesel z funkce a na jeho miste vstoupil byvaly sefredaktor casopisu Tyden, Dalibor Balsinek, vidime tuto teori v praxi. Balsinek byl velmi uspesny v projektu sestaveni silneho zpravodajskeho tydeniku podle mezinarodnich tradice.

Spousta lidi mu vycitala bulvarizaci obsahu a titulni strany, ktere podle mnohych porusovaly mistni vkusu. Pravdou ale je, ze ta vazna, seriozni, nudna media s fetisem na zpravy o politice, ktera si preje tolik konzervativnich dusi (napravo i nalevo), nemuze existovat ve svete, kde politik je taky celebrita a kdy uz nejsme tak nebarevni, jako v minulosti.

Staci se podivat na fenomen v Americkych internetovych denicich jako napriklad The Huffington Post a Salon.com, oba silne zamereni na politiku, ale s velkym mnozstvim tzv. bulvarni zpravy. I BBC konci zpravodajskou relaci vzdycky nejakou kuriozni zpravou, necim vtipnym nebo roztomilym. Jde o to, jak vulgarne se to dela.

To, co Balsinek delal v Tydnu, Pavel Safr delal v Mlade Fronte Dnes. Navzdoru tomu, ze vseobecne je slyset od „vzdysistezujicich“, „nikdystastnych“ Cechu, ze se MfD stala bulvarem, ze se to neda cist atp., MfD cte stovky tisic lidi denodenne. To jenom znamena, ze „my“ nejsme to, co bychom chteli byt nebo co rikame nahlas ze jsme. Pravda je, ze pro vetsinou lidi to neni bulvar, je to denik pro celou rodinu.

Balsinek i Safr aplikovali formuli, ktera reflektuje nasi moderni spolecnost. Uz nehrozi jaderna valka, ktera by znicila cely svet. Vime, ze teroriste maji problem skutecne spis s Amerikou (a opravdu spis s Izraelem), proto lidi taky nejsou tak vazny jako driv... I kdyz to neni podstatne pro muj zivot, pravda je, ze bych chtel vedet, jestli Brad je porad s Angelinou a copak udelaji s tema nekolika barevnymi detmi... :-)

Pavel Safr zacal delat daleko lepsi praci, kdyz prisel o pozice sefredaktora v MfD. Zejmena ja muzu mluvit o Safrovi v dobrem svetlo, protoze nejsem jeho „kamos“, nechodim s nim na pivo (ani s nikym, protoze nepiju) a jednou me chtel i zazalovat za to, ze jsem verejne zpochybnil oficialni duvody jeho ukonceni v pozici sefredaktora v Mafre...

Uz kdyz delal v MfD, tak jsem pochopil, co dela a souhlasil s tim, nebot sam, jako sefredaktor tydeniky Redhot a potom Mlada Fronta Plus i jako sefredaktor deniku Metro jsem aplikoval stejnou formuli. Muj obsah nabizel nejenom klasicke reportaze o politice a tzv. „hard news“, ale taky to, co hodne lidi nazyva blbostmi, ja spolecenska temata.

Rozdil mezi nami byl jenom v tom, ze ja nikdy neventiloval svoje politicke nazory (ktere mimochodem nejsou schematicke a cernobyle jako je tu typicke, tak nejsem ani levicak, ani pravicak) v mediich, ktera jsem ridil. A to ne jen protoze beru svoji praci za svate povolani, nikoli jako jen nejaky „job“, ale protoze nepovazuju za ferove vuci ctenarum hrat nejakou manipulativni hru se zpravama. Taky protoze jenom hloupy sefredaktor muze verit, ze jeho titulky nebo vyber prispevatelu skutecne ovlivni volice. Jehovuv svedek mi muze ukazovat svuj casopis a Bibli cely den a ja i tak budu dal ateista...

Je tu modni rict, ze ceska media jsou pravicova. Dalsi blbost, majitel nepoprosi jejich sefy, aby prosazovali nejakou ideologii – jeho skutecny zajem je aby inzertni oddeleni vydelalo co nejvic. Neni to politicka moc, co majitele mistnich medii chteji, ale penize. Proto ta bulvarizace, nikoli pravicovost. Pokud se to tak mistni media tvari, je to protoze jeji sefove maji pocit, ze jsou „in“. Byt pravicak je „in“, levicak je „out“, staci se podivat na jeji saka (nebo „dredy“)...

Ta moc prijde i tak. Nebo nejaka „pravicova“ medialni skupina prisla o sve pozice behem celych tech let, kdy levice vladla? Nesmysl.

Ani vliv „pravicovych“ medii nevyhraje ted volby pro ODS. Titulky o tom, jak to bude spatny, kdyz se Paroubek vrati, stejne nezasahnou dost lidi na to, aby zpusobily jakykoli rozdil ve vysledku voleb. Kdo cte noviny, anyway?

V dnesni dobe ani televize nema ten vliv, co byval, protoze uz tolik lide nekouka na televizi a bere sve informace z internetu, „a la carte“.

Tak nakonec vidim, jak to bylo k jeho prospechu, ze Pavel Safr prisel o pozici sefredaktora MfD. Jak se to dela s vysokymi manazery, nejdriv mu Mafra dala nejaka „sinecura“, neco jako kreslo v konzultacni rade, proste jenom aby spoluprace skoncila klidem a hrdost zesazeneho cloveka nebyla zranena.

Ale samozrejme ten clovek vi, ze prisel o moc. Kdyz se o tom prestalo mluvit, Safr se zacal snazit o to, co uz nekolik spickovych lidi z ceskych medii marne zkusilo – delat z Hospodarskych novin nejen noviny o ekonomice.

Stacilo byt poslan do „exilu“ od Mafry, pak jednou neuspet (v Hn) aby v sobe Safr nasel velkou kreativitu a odvahu. Kdyz jako mlady manazer aplikoval ty zname neoliberalisticke taktiky k rizeni redakce a ukazal, jak se uspesne dela „soft tabloid“ v CR, ted prave on inovuje v Reflexu.

Hodne lidi bude proti memu nazoru protestovat, hlavne protoze v CR je takova divize jako kdyby slo o zapas Sparta-Slavia - ti kteri se identifikuji s tzv. intelektualy nebo levice jsou neschopny akceptovat ani to, ze medialni produkty maji byt pro nejsirsi cilovou skupinu, jinak neprezijou (coz neznamena, ze kazda stranka nebo clanek je pro vsechny, ale ze ve stejnem mediu vsichni maji svuj kout).

Safr opravdu dostal Reflex o stupen (nebo vic) vys. Byvaly sefredaktor, Petr Bílek, byl velmi respektovan, cela redakce ho mela moc rada a ctenari Reflexu patrili vic mezi kulturnejsi typy, takze casto titulni strana toho tydeniku prinesla predmet nebo osobu, ktere znal jen maly okruh lidi. Byl to skvely casopis, ale min a min pro sirsi pocet ctenaru. Jenze Reflex mel byt – a ted skutecne je pro Tydnu – jako Newsweek je pro Time v USA. Jsou to dva tydeniky, kteri souperi mezi sebou o stejnou cilovou skupinu. A nabizeji clanky pro celou rodinu.

Safr inovuje napriklad tim, jak si hraje s editorialem, obsahove i tvarove. Kdyz jsem zacal pracovat v CR jako sefredaktor, prvni vec, za kterou jsem byl kritizovan, byl ze misto klasicky editorial typu „na strane 53 najdete reportaz od nase spolupracovnicku blablabla“, nabizel jsem jeden delsi komentar o tom, co se ve svete delo nejdulezitejsiho a nejzajimavejsiho. Casto jsem si zahral nejen s obsahem editorialu, ale i s formou. Safr ted ma tuto odvahu a nestydi se za to - pro hodne lidi, je to moc exhuberanske, moc tim na sebe upozornuje, dela ze sefredaktora viditelniho hrace na mistni scene. Tak to ale ma byt.

Safr ma porazene ego z toho, jak prisel o jednou z nejdulezitejsi pozic v ceskych mediich, tak se snazi – a dela to dobre – ukazat vsem, jak je porad dobry.

Pravda je, ze ty slavne titulni strany, ktere urazily pani Paroubkovou, Davida Ratha i Pavla Bema jsou velmi dobre pro vyvoj demokracie v CR. Safr (a zatim soud) umoznuje, aby si Cesi uvedomili, ze politik nemuze chtit aby to byla jenom jeho oficialni slova z nichz budou media varit. Novinar ma refklektovat a diskutovat i verejne dojmy. Vseobecne dojmy, jako ten, ze David Rath ma fasisticke sklony.

Jako jihoamerican osobne vidim spis sklony ke „caudillismo“, takovi Peronovi pocesku. Pani Paroubkova by se mohla dostat znovu na titulni stranu Reflexu, az bude prvni dama, jako Evita...

Pavel Bem taky musi akceptovat nejen ze ho spousta lidi vidi jako prase, ale hlavne ze se uz nejen v zakulisi mluvi o jeho udajne zalibe pro kokain.

Takove diskuze o hranicich medii a o svobode slova nejsou moc trendy v CR. A malokdo z vysokych hracu na mistni medialni scene ma odvahu. Vetsina dela to, co delali generace manazeru a papalasu pred nimi – se snazi rict, co chce majitel slyset nebo aspon nebyt moc videt, aby po nich moc nechteli. Jako workoholika me to desi. A jako milovnika medii, me to stve, ze malokdo tady prinasi do sve prace novinky.

Sefovat neni jenom administrovat, ale vest. Je to rozdil mezi politikem a Statnikem. Podle me, ted v CR nejkreativnejsi sefove, kteri zaroven umeji ridit velke struktury, jsou Balsinek a Safr.

Samozrejme, jeste chybi jejich ekvivalent co se tyce jeji internetu. Lidovky.cz jsou prumerne. Proc, napriklad, nema takovy okenko „Twitterzpravy“? Zaprve, kdyz chteji byt LN znacku pro mlade manazery, univerzitni studenty a lidi, kteri maji kvalitni zivot, ekomomicky i kulturne, Twitter je, na rozdil od adolescentskeho Facebooku, nastroj pro takoveto dospelejsi uzivatele, kteri maji co rict. A stava se dulezity pro „decision makers“.

Tak by byl Twitter nejen podvedome oznacoval uroven znacky LN, ale taky by umoznil to, co zadna dalsi redakce nemuze udelat: pustit zpravu typu „Michael Jackson zemrel“ uz par vterin pote, co by to jakykoli redaktor LN zjistil. Ctenari lidovek.cz by tim padem mohli vedet, ze kdyz se stane neco dulezityho, co se jeste bude zpracovavat ve forme clanku, tak o tom uz nekdo z redakci pusti vinatky, ihned jak informace dostane. „Udajne na infarkt“, o par vterin pote, „Podle CNN, lekar volal policii“, atd. Muze i delat chyby, protoze ctenar pochopi, ze redaktor popisuje v primem prenosu. Pokud bude to napsat na liste „stalo se ted“ nebo podobnyho, nemuze napsat to, co neni jeste overeno, jinak se dopusti kachnu, nebot ten mimoradni pruh pusobi jako oficialni prostor, okenka Twitter ne. Je hovorova, je slyset „hlas“ redaktora, muze obsahovat zkratky, vtipni a modernejsi jazyk. A protoze nemame cas na cteni nekolik zprav, avsak od 140 charakteru neutikame. Vim, ze kdyz pujdu na takovou stranku, neztratim cas a se dozvim rychle, co se deje. Fast news.

Nebo kdyz je napriklad politicky reporter Petr Kolář na Hradě a vidi, ze Klaus ma na prstech naplast, nemuze tuto informace davat do clanku, ale muze twittrovat a davat to na hlavni stranku online. Muze fotit zakulisi, jak vypada napriklad hlasovaci zarizeni nebo jaky ma poslanec mobil. Online medium musi nabyzet vic nez texty a par videi. Musi najit ten spravny obsah, ktery se odlisi. Musi umet vytvorit novy zpusoby, jak prezentovat to, co se deje. Televize na zacatku taky jenom adaptovala uz existujici media a formaty: trochu radio, trochu divadlo, trochu sport, trochu cinema, trochu variete. Az o deset let pozdeji zacala hledat vlastni formaty. Internet jeste hleda vlastni identitu.

Reflex online... nic novyho.

Online stranky pro tistena media musi najit vlastni osobnost, aby se odlisily, aby nebyly dalsi jidelna se stejnym knedlo, vepro, zelo, jen elektronicky.

V dobe, kdy tistena media umiraji, snazi se Balsinek spasit jednu dulezitou, historickou znacku, Lidove noviny, a Pavel Safr umoznuje, aby nezmizel polistopadova ikona ceskych medii casopis Reflex, zaroven pomaha svobode slova. Nic moc, ale kdyz se nic moc nikdy nedeje, jakykoli pohyb vypada jako velky. At prezije LN a at zije Reflex dal...

20. 01.

Kubánská konzerva

Fabiano Golgo Přečteno 30907 krát

"Budeme to muset vymyslet nějak jinak", řekl Jorge svému bratrovi, když se dozvěděl o zrušení obědů na některých pracovištích. Místo kuchaře v jednom státním podniku mu vedle symbolického měsíčního platu umožnilo i výdělky bokem. Díky potravinám, které si v práci ulil a později prodal na černém trhu, se mu podařilo vyměnit malý byt za větší. Pořídil DVD přehrávač, aby se nemusel dívat na nudu v televizi, a dokonce vloni o prázdninách vzal děti na Varadero. Byl to jednoduchý obchod: dodával jednomu podnikateli do stánku rýži a olej, který vzal v podniku, a prodavačka sendvičů od něj kupovala chleby, které nikdy nedorazily k podnikovým strávníkům.

Jenomže teď to vypadá, že tento šikovný prodejce cizího skončil. Na několika ministerstvech začnou zaměstnanci dostávat 15 pesos, aby si oběd opatřili sami. Ta částka mnohé překvapila. Zejména ty, pro které je to více než mzda za osmihodinový pracovní den. Pokud příspěvek na obědy dosahuje takové výše, pak kubánský stát nepřímo přiznává, že mimo zaplacení nákladů na stravu a dopravu by měl za pracovní den vyplácet ještě nejméně třikrát tolik.

Jorge už přemýšlí o tom, že v rámci podniku změní místo a půjde dělat správce. Ještě před týdnem bylo toto náročné a odpovědné místo málo žádané, ale najednou atraktivní. Správce bude kontrolovat, kolik dní který zaměstnanec pracoval, aby podle toho dostal příspěvky na oběd. Už má naplánováno, jak bude zavírat oči před absencemi zaměstnanců a dělit se s nimi o obědový příspěvek. S radostí vymění pytle fazolí a mouky za seznamy a docházkové karty. Možná, že příští rok se rodině poštěstí vyjet na dovolenou až na dalekou pláž do Baracoy.

Yoani Sánchez

---------------------------------

Reálný socialismus online
Ačkoliv je autorka blogu z Havany a naši realitu let osmdesátých těžko mohla prožít, jako by psala o tomtéž, o čem by psali blogeři tehdy u nás, kdyby nějaké blogy byly. Myslím, že přesně tak by vypadaly a se stejnými problémy by byly na internetu i uveřejňovány.

Nemohl jsem se odtrhnout, to přece není možné, vždyť ta holka musí bydlet v Praze nebo kdekoliv u nás a nepíše se rok 2009, ale jsme v letech osmdesátých a nejmenuje se Sánchéz, ale třeba Nováková. Šílené, jak si jsou všechny totalitní režimy podobné, jak jsou stejně absurdní a viděno s odstupem svým způsobem i hrozně směšné. Michal Vavřík

10. 01.

Pionýři všech zemí, spojte se

Fabiano Golgo Přečteno 34249 krát

Po celé zemi jsou dnes organizovány oslavy při příležitosti vstupu prvňáčků do Pionýra. Ranní nástup trvá déle než obvykle, rodiče doprovázejí své děti, zatímco ty si nasazují šátky a poprvé volají heslo: "Pionýři pro komunismus, budeme jako Che". Také jsem tím už dvakrát prošla. Jednou, když jsem se do OPJM (Pionýrská organizace Josého Martí) zapisovala já, a podruhé, když vstupoval můj syn Teo. Mé vzpomínky na ty dva dny jsou tak rozdílné, že mi připadá, že se odehrály v nějakých protikladných dimenzích.

V mém případě šlo o období ideologické horlivosti, se svými necelými 93 centimentry jsem byla ochotná obětovat i život za ten šátek, který mi právě uvázali. Cítila jsem, jak se mne dotkla ruka Vlasti, i když jsem byla ve skutečnosti jen včleněna do řad ideologie. Heslo organizace, do které jsem vstoupila, pro mne bylo zvoláním, jež otevírá dveře. V té době jsem ještě nevěděla, že přípona „ismus“ vytváří slova znamenající „doktrína, sekta, systém“. Nejhorší by pro mne bylo, kdyby mne odstavili jako Lybnu, která nemohla skládat „slib“ se třídou, protože byla Svědkyně Jehovova. Vznášel se nad ní stín, vyznačující se právě tím, že neměla na krku uvázaný ten kousek modré látky.

Uběhlo dvacet let a já se jednoho říjnového rána dívala na svého syna, jak vstupuje do pionýrského hnutí, kterému já už nevěřím. Učitelka obešla zástup a požádala děti, aby zopakovaly slogan o Che Gueavarovi. Teo zůstal potichu a popotáhl, což neušlo bystrým očím ředitelky. Když se ho ptali, proč nechce říci heslo tak jako zbytek žáků, odpověděl s dětskou jednoduchostí: „Protože Che je mrtvý a já nechci být mrtvý“. Předpokládala jsem, že si můj syn právě vysloužil nejhorší známku v ideologickém katalogu, písmeno „C“ jako „kontrarevolucionář“. Ale ne, paní učitelka se zasmála a Teo dostal svoji první lekci oportunismu: „Ale Teo, zopakuj to heslo a basta, proč by sis zadělával na problémy!“.

Yoani Sánchezová
nezávislá kubánská novinářka píšící světově proslulý blog Generace Y.

Sánchezin blog není přímo politický ani disidentský, je to prostě jen poctivé líčení života kubánského občana a ironií a paradoxů každodenního života na Fidelově ostrově. V listopadu 2009 ji skupina vládních agentů přinutila nastoupit do jejich auta a během zadržení ji opakovaně bila.

"Když Yoani Sánchezová spustila v Havaně blog Generación Y, zaměstnala Castrovu tajnou policii víc než všichni disidenti dohromady", napsal v Reflexu Stanislav Škoda.

Proto jsem se rozhodl občas věnovat její pohledy na Kubu prostor v mém blogu.

06. 01.

Zemřel autor knihy o Krejčířoví

Fabiano Golgo Přečteno 41618 krát

Filip Sklenář se narodil v r. 1978 (Bystřice pod Hostýnem) a byl kontroverzní publicista, homosexuální aktivista a autor knihy o Radovanu Krejčířovi. Mezi 2004 a 2007 publikoval na Britských listech, ale protože kniha o Krejčířoví nejprve vyšla anonymně, Sklenář si na ni sám psal na Blistech pochvalné recenze, za což byl z BL vyhozen. Jeho první kniha, Červené dlaždice (příběh kněze pohlavně zneužívaného nezletilým prostitutem), odmítli pro kontroverzní obsah tři nakladatelé, ale nakonec vyšel (ISBN 80-86160-91-2).

Krátce po nezdařeném policejnímn zákroku v Černošicích se Radovan Krejčíř stal jednou z mediálně nejznámějších osobností České republiky. Záhy poté, co Krejčíř našel alespoň dočasný azyl na Seychelských ostrovech, prosákla na veřejnost informace, že o svých kauzách připravuje knihu. Kniha bez názvu a autora se stala hitem tehdejší vánočního trhu. Nakrátko v prodejnosti předčila dokonce legendárního Harryho Pottera. Spekulace o tom, kdo byl jejím skutečným autorem, byly zakrátko přehlušeny úvahami o pravdivosti či nepravdivosti Krejčířových tvrzení.

Ke spolupráci při psaní knihy přizval Radovan Krejčíř tehdy sedmadvacetilého spisovatele z Ostravy Filipa Sklenáře. Autor kontroverzního románu Červené dlaždice odlétl na seychelské ostrovy 22. srpna 2005, právě když eskalovalo zatýkání osob blízkých Radovanu Krejčřovi, a Útvar rychlého nasazení provedl neočekávaně likvidační zásah proti černošickému nakladatelství Agave, vedenému Krejčířovými rodinnými přáteli. "Byl to hrozný stres," říkál Sklenář. "Byl jsem si jistý, že mě okamžitě po návratu do Česka zatknou."

Své útočné články v posledním době publikoval internetového magazínu Téma a na stránkách Československé anarchistické federace.

Publikovat své výtvory začal již v patnácti letech (poezii prostřednictvím ČRO 3, Rádio Vltava). V osmnácti zběhl ze
střední školy a živil se v severní Africe jako pašerák hašiše. Tvrdíl, že během afrického pobytu studoval cosi tajemného u světu jinak neznámého muže, kterého nazývá Ibn Azizem.

Pracoval jako číšník, barman, stavební dělník, prodavač. Žil ve Španělsku, Bavorsku a na Ceutě, procestoval větší část západní Evropy.

Rozloučení s Filipem Sklenářem se koná v sobotu 9.1. v 11 hodin dopoledne v malé obřadní síni ve Slezské Ostravě.
Adresa:
Malá obřadní síň Slezská Ostrava
Na Najmanské
710 00 Slezska Ostrava

Všichni Filipovi přátelé, kteří se s ním chtějí a mohou rozloučit, jsou vítáni. "Děkujeme ale všem i za vzpomínku na něho", píše Magda Henkel, sestra Filipa Sklenáře.

Tady je jeden text, co Filip psal (pro deníku Metro), jako dobrý příklad jeho stylů a pak následuje jeho kompletní výpověď o vzniku knihy o Krejčířoví a pozadí všech událostí. V něm Sklenář odhaluje, v jaké atmosféře vznikala celá kniha.

Pět výhod amerických radarů

V záplavě dezinformací, manipulací, polopravd, spekulací i prostých
výmyslů, kterými nás zaplavuje česká vláda a jí nakloněná média,
působí strohé prohlášení amerického velvyslanectví v Praze jako
očistná lázeň v duchu anglosaského fair play. Ani přeložen do lstivé
češtiny neztrácí text na strohé čistotě a působivosti.

Zbytečné starosti

První výhodou případného radaru bude to, že za pronájem území USA
odmítají zaplatit byť jediný cent, euro či americký dolar. Tato výhoda
ušetří zbytečné starosti národní bance a zabrání případné inflaci
hodnoty amerického dolaru na českém území.

Blažená nečinnost

Další společenský zisk a druhá výhoda plyne z toho, že Američané
umožní českým firmám prohrát tendry na dodávky služeb či materiálu pro
základnu.

Pověstně líní a neschopní Češi tak budou moci zůstat v blažené
nečinnosti a bez dolarů, se kterými by si beztak nevěděli rady.

Nemusíme do New Yorku

Z tohoto profitu plyne výhoda třetí, a sice ta, že USA v žádném
případě (navzdory dezinformacím knížete Schwarzenberka, t. č. ministra
zahraničních věcí) nemají v úmyslu otevírat otázku
vízovépovinnostiproČechy. Líní a chudí venkované mohou v klidu zůstat
ve svých chýších, nikdo je nepožene do New Yorku, kde by beztak
zabloudili neschopní doptat se místních na cestu.

Bez nátlaku

Čtvrtá výhoda je ta, že USA nemají v úmyslu nijak investovat do
rozvoje infrastruktury oblasti, ve které hodlají osvobozeni od
kempingových poplatků v pokoji tábořit, ani nijak řešit politiku
zaměstnanosti v oblasti.

Hned se jednomu uleví! Víme tedy, že USA nemají v úmyslu vyvíjet žádný
tlak na české nezaměstnané, vágusy, santusy či asociály a jediným, kdo
bude muset plnit americké pokyny, zůstane i nadále naše vláda.

Zmužnění lidu

Pátá výhoda je pak prostě z nebes dar. Jakožto "věrní spojenci" se
Češi ocitnou v relativním bezpečí před agresivní a paranoidní
politikou Spojených států amerických, na které ani blížící se pád
republikánské exekutivy nejspíš mnoho nezmění.

Skutečnost, že se Češi v očích světa stanou spoluviníky amerických
vojenských dobrodružství, a odtud plynoucí přímé ohrožení země povedou
ke zlepšení bojové morálky národa a celkovému zmužnění lidu, ve kterém
je dnes i Leoš Mareš za vysloveně samčí typ.

Odsud poplyne i hlavní ekonomický profit České republiky. Nebude už
muset dále hostit finančně náročné návštěvy z Německa, Ruska, Číny a
dalších zemí, neboť vztahy s těmito obchodními partnery ochladnou na
bod mrazu.

Naším jediným spojencem a partnerem zůstanou Spojené státy a jejich
zástupce hostit během jednání nemusíme. Své pokyny pošlou ve stručné
angličtině, tzv. simplified-English, jaká se užívá na dotazníky pro
cizince z rozvojových zemí, předsedovi české vlády na stůl faxem.

FILIP SKLENÁŘ
Deník Metro, 8.2.2007

Jak to bylo s Krejčířem
Filip Sklenář

Krejčířův útěk jsem sledoval v přímém přenosu jako každý Čech. Tehdy
jsem netušil, jak brzy se stanu jedním z aktérů největší reality show,
jakou Česko zažilo od velkého cinkání klíči. Když mi vydavatel mé
románové prvotiny pošeptal, v jak těsném vztahu je s uprchlým
Krejčířem, okamžitě jsem se nabídl, že Krejčířovy vzpomínky napíšu.

Konspirace začíná
V polovině října dostávám první konspirativní mail: "Pane Sklenáři,
jsem u jednoho nejmenovaného přítele uprostřed Indického oceánu. Snad
se dovtípíte kde. Jiří Gavenda."

Korespondence je velmi rychlá. O půldeváté večer dostávám pokyn, abych
odcestoval do Prahy s plavkami a pasem a nikomu se nesvěřovat s cílem
své cesty. Není to uskutečnitelné - oznamuji své matce, že potřebuji
půjčit tisíc korun, neboť odlétám na Seychelské ostrovy. Rozkřičí se,
ať z ní nedělám krávu. Prosím na kolenou. Ve dvě ráno odjíždím vlakem
do Prahy. Jiří Gavenda mezitím pokračuje v konspiraci.

Cesta do Černošic...
Dlaždice dorazily do skladu v Černošicích", informuje Gavenda svou
choť tajemnou esemeskou v narážce na titul mé knihy - "vyzvedni je".
Paní Gavendová se sledovačkou v patáchas napíchnutým telefonem se
marně snaží dovtípit, co to může znamenat. Čekám dvanáct hodin, nežli
jsem v Černošicích objeven - nikdo mi nechce nalít na účet, marné je
přesvědčování, že přijedou přátelé s penězi.

...a na Seychely
Po dvou dnech odlétám přes Paříž na ostrov Mahé. V ruce mám velký kufr
plný Gavendových ponožek a slipů. V kapse mám diktafon, tisíc dolarů
paní Gavendové a cédéčko Judas Priest. Z letadla vystupuji v 7.21. Mám
na sobě flaušový kabát - venku je čtyřiadvacet stupňů. Strašlivá
pětičlenná kutálka falešně vyzpěvuje v odbavovací hale "Welcome,
welcome, welcome to Seychelles ".

Ukazuji celníkovi zpáteční letenku a oznamuji adresu hotelu, kde mám
rezervaci. Přátelsky se usmívá. "Jedete k panu Krejčířovi? Pojďte
tudy." Místo východu pro diplomaty mě vede do jakési cely předběžného
zadržení. Stolní lampa misvítí přímo do očí. Trojice celnic mi klade
otázky, na které neznám odpověď. Vyzvoumě,ať předložím zavazadlo. Ve
stresu nejsem schopen poznat Gavendův kufr, což dále komplikuje
situaci. Po téměř dvou hodinách se nedorozumění vysvětluje - rezervace
v hotelu Le Jarden des Palmes byla přímo na Krejčířovo jméno, nikoliv
na moje.

Trojice rozesmátých mužů, mezi nimi Petr Hrubý a pan Gavenda, kteří
vše celníkům vysvětlili, mě informuje, že každý druhý Čech tu
vykřikuje, že přišel napsat knihu o Krejčířovi. Jeden z Krejčířových
přátel údajně dorazil se třiceti eury a falešným průkazem žurnalisty.
Poté, co se pokusil pupkem rozrazit celníky s výkřikem: Die Presse!,
byl zadržen. Krejčířovi trvalo několik hodin, než ho vysvobodil z
hlubin imigračního oddělení.

Seychelské ostrovy jsou mi od prvního momentu protivné. Z devadesáti
tisíc obyvatel jich žije sedmdesát tisíc na ostrově Mahé. Když se
Seychely vymanily z koloniálního područí, čítaly asi 150 ostrovů -
nyní zhruba 100. Těch padesát nezalilo moře - vláda Seychelské národní
lidové fronty je jen střelila neznámo komu. Místní obyvatelé jsou
převážně velmi oškliví míšenci - většina žen je obézních a kníratých,
mladí chlapci jsou krásní jako všude, ale spíše nepřátelští. V zemi
vládne totalita a katolicko-bolševická morálka. Všude je strašná nuda.
Nefunguje zásobování - nedostatek másla, cukru nebo toaletního papíru
je běžným jevem. Všichni zaměstnanci jsou líní a neskutečně pomalí.
Obsluha v pohansky předražených restauracích je nejhorší, jakou jsem
dosud zažil.

Večer se setkávám s Krejčířem a po jeho odchodu se učím první větu v
kreolštině: En lot bwar! Znamená to >>ještě panáka<<. Po osmnáctém
výkřiku si mě přichází prohlédnout hotelový personál. Stres mi po celé
následující týdny nedovolí se opít.

Poslouchám nahrávky prvních rozhovorů a propadám zoufalství. Nevím
vůbec, za který konec to popadnout. Krejčíř mluví jako policejní
protokol. Netuším, jak z toho dokážu udělat čitelný text.

Je ráno - kolem explodují kvetoucí keře. Nadhlavou mi létá velký žlutý
netopýr, kterému tu říkají flying fox. Otevírám si sedmé pivo a
začínám psát s rozmachem velký recesistický úvod, ve kterém mj.
obviňuji pana Gavendu z přípravy mé vraždy za prodělek na mémrománu a
barvitě líčím spodní prádlo, které jsem mu dovezl. Odpoledne pak
odevzdávám prvních dvacet stran. O půlnoci slyším, jak nějaký vůz
brzdí na hotelovém parkovišti smykem. Když se podívám panu Gavendovi
do tváře, nepochybuji, že mě skutečně přišel srazit pěstí ze skály

O týden později mě během večírku popadne hornickou tlapou za krk a
vleče ke své skříni. Ukazuje mi značkovéspodní prádlo a křičí, že on
nemá žádné vytahané slipy.

Čas tlačí
Omlouvám se tedy a začínám psát znova - tentokrát neinvenčně. Úvod
nechávám stranou a začínám přímo Krejčířovým útěkem. V megabytech
materiálů se těžko orientuje - omylem tedy napíšu jinou verzi
Krejčířova útěku, než jakou nabulíkoval Jaroslavu Kmentovi z Mladé
fronty Dnes. Když se nato přijde, je velmi dusno. Jsme všichni ve
stresu - je příliš málo času. Reklamní kampaň na knihu, kterou obratně
vede Jaroslav Kmenta výměnou za několik exkluzivních rozhovorů, je
přitom dokonale načasovaná na začátek prosince. Všichni jsme
paranoidní.

Nevítaný pomocník
Naproti mémupokoji se ubytoval mladý Rus a nespouští ze mne oči. Z
domnělého agenta UZSI nebo BIS se vyklube celkem přátelský homosexuál.
Obchoduje s nemovitostmi. Přilétá jakýsi pan L. z Austrálie, prý
historik, který nám má pomoct. Čtu jeho věcné poznámky v textu psané
československy >>tuto bysem dal trocha viac toho nějakého popisu<<. Pan
Gavenda odráží poměrně brutálně Krejčířovu snahu dát mi takového
lektora. Pan L. se proměňuje v nezúčastněného pozorovatele.

Krejčíř nikdy nemluví s cizími lidmi - mezi které patřím - beze svědků.

Stěhuji se do hotelu Casuarina Beach. Když Krejčířovi tvrdím, že slovo
"casuarina" zřejmě znamená "zátoka
chcanků", uráží se smrtelně. Na návštěvu se zastavuje Denisa,
přítelkyně Petra Hrubého. Je celá pyšná. Ne - omylně rozeznala, že
jeden z trhovců lže, když tvrdí, že nemá cibuli. Kombinací jemné
diplomacie a hrubé síly deseti amerických dolarů vymámila tři
podpultové cibule. Večeře u Hrubých tedy bude pikantní.

Zakazujeme Krejčířovi blábolit do médií, protože nejsme schopni
přizpůsobovat text tak pružně stále novým verzím jeho výpovědí. Na
pracovní schůzku si dodávám odvahu čtyřmi napoleony a konstatuji, že
bych nerad, aby v poslední verzi útěku Radovan odlétal soukromým
tryskáčem. Projde mito, ale večer se mi zdá o nájemných vrazích. To se
mi vlastně zdá každý den.

Pan L. navrhuje, aby v úvodu knihy byla zmínka o příspěvku pro kliniku
specializovanou na dětskou onkologii. Krejčíř prohlašuje, že něco
slíbit není hřích, a navrhuje operativní postup: založíme kliniku.
Navrhuji Jiřího Gavendu na přednostu. Při hlasité četbě srdceryvné
pasáže o obavách paní Krejčířové o svého manžela, a trpí depresemi a
úzkostmi, se hroutím smíchy na podlahu.

Jsme v půlce knihy a jakési ledy konečně roztály. Jaroslav Kmenta sice
Krejčířovi vychází vstříc, jak to jenom lze, ale před jeho telefonáty
přece panuje jakási nervozita, i když témata rozhovorů jsou určena
předem. Když mu Radovan vysvětluje, kudy utíkal z vily, snažím se
nevyprsknout smíchy. Z odpovědí je zjevné, že i Kmenta na druhém konci
"drátu "sedí nad mapou; navzájem se ohromují názvy ulic. Dlouhé
promlky mezi odpověďmi, během kterých se Krejčíř polohlasem radí,
Kmentovi nevadí. Jiřímu Gavendovi se na čele perlí pot. Je mi ho líto.

Dostal se mezi mlýnské kameny a nakonec prohlašuje, že viděl na
vlastní oči směnku, kterou zaručeně nikdo neviděl přinejmenším do
doby, než jsem opustil Seychely já.

Musíme znova měnit úvod knihy, aby se výpovědi shodovaly.

Inženýr Krejčíř slaví narozeniny. K práci ho téměř nelze dostat.
Termín je mi zkrácen o dalších pět dnů a polovina knihy není hotová.
Vše je dále komplikováno čekáním na materiály a vyjádření Tomáše
Sokola k věci. Částky, kterými prý Krejčíř uplácel jednotlivé
politiky, narůstají do obludných rozměrů.

Na nákupu s Petrem Hrubým zjišťuji, že co se kdo v mládí naučí, hodí
se mu na dosmrti. >>Čů hundrt fifty, jů not džouk mí,<< odráží Petr
pokus zlodějského Inda čachrovat s kurzyvalut. Dolary jsou tu vzácné -
na oficiálním trhu stojí pět rupií, na černém až jedenáct. Pražský
vekslák se neztratí ani na rovníku.

Není auto jako auto
V přístavu, kam právě pro Krejčíře dorazily ledničky a další kuchyňské
zařízení z Jižní Afriky, vtipkujeme s celníky o české mafii, kterou
proslavila místní média: "Jsme jen malá mafie," prohlašuje Petr. "Malá
mafie zabíjí do třiceti lidí měsíčně. Velká sto. "Všichni se hlasitě
smějí, ale stopy nervozity jsou na nich patrné. Ještě před několika
týdny celé restaurace tichly, když hosté poznali tváře Krejčíře a jeho
přátel.

Krejčíř mrzutě listuje katalogem Toyoty. Prý by ho nikdy nenapadlo, že
klesne tak hluboko, aby jezdil japonským autem. Silnice jsou na Mahé
ve slušném stavu, ale jezdit sedanem je nerozum. Kopcovitý terén
vyžaduje off-roada.

Místní lidé se zapřísahají, že tentokrát zvolí opozici. Piju kafe bez
cukru, cukr není. Jiří Gavenda studuje zamyšleně hotelový účet. Snaží
se zřejmě zjistit, kdo za čtrnáct dní vypil několik lahví napoleona a
celé basy bavorského piva Ecu vyráběného v licenci. Kouřím a tvářím
se, že se mě to netýká. Obava, že mě stejně po dokončení práce sežerou
žraloci, mi dává stoický nadhled nad jednotlivostmi.

Chlapec masajské postavy, na kterého jsem mrkl, pohrdavě prskl a
ukázal prstemna můj vyvalený pupek.

Svoboda slova
Během třídenního maratonu dopisuji zbytek knihy. Na styl a formu jsem
rezignoval už dávno. Závěr a část kapitoly Politika nechávám
nedokončené. Slibuji Krejčířovi, že mu je pošlu po mailu. On slibuje,
že mi za odvedenou práci zaplatí, jen co bude kniha vydána. Oba víme,
že ten druhý lže.

Po celou dobu pobytu mi nikdo nebyl schopen ukázat Jižní kříž.
Devátého listopadu boeing seychelských aerolinek strmě stoupá z příliš
krátké ranveje. Jsem si stoprocentně jist, že budu ihned po příletu do
Prahy zadržen. Když přelétáme Alpy, uvědomuji si, jak je Evropa
nádherná. Padá na mne strašlivá únava, mám pocit, že se nedokážu
doplazit ani k vlaku.

Každému z rodiny pak vysvětluji, ať si dává pozor, co říká do
telefonu. Čtu v novinách Kmentovy články a každý den očekávám příchod
kriminální policie. Nic se neděje. K n í ž ka vychází - je p l ná
strašných tiskových chyb a přehlédnutých s t y l i s t i ckých
neohrabaností. Mám pocit jakéhosi uspokojení.

Kniha přece stanovuje určitý kulturní precedens.

Svoboda slova je pro každého.Svoboda slova musí znamenat i svobodu
nehorázného výmyslu, svobodu urážky i pomluvy, jinak to
svoboda není.

Prohlížím si ve sprše své tělo - tak takhle vypadá člověk, který
napsal bestseller.

Nepozoruji na sobě žádné změny...

=================
Odpočívej v pokoji, Filipe. Nevěřím v Boha ani v posmrtný život, ale ty jsi v ně věřil. Takže se teď můžeš hádat s Bohem.

Jednou mi řekl, že jestliže Ježíš skutečně měl ty dlouhé zlaté vlasy a modré oči, jak je často v moderní době malován, Filip by se s ním pokusil vyspat.
Myslím, že to charakterizuje Filipa lépe než cokoliv jiného...

Archiv článků: leden 2010

Dynamic Duo

Kubánská konzerva

Pionýři všech zemí, spojte se

Zemřel autor knihy o Krejčířoví

Blogeři abecedně