Fabiano Golgo

10. 06.

Co možná nevíte o stávkujících zaměstnancích pražské MHD

Fabiano Golgo Přečteno 37648 krát

Řidiči dopravního podniku museli podepsat oběžník, který výslovně zakazuje zaměstnancům DP poskytovat oficiální informace o současném stavu věcí. Zaměstnanci nebudou svojí stávku směřovat proti Kalouskovi a jeho úsporným opatřením. Pokud by byla schválena, stane se následující; průměrný řidič dostává měsíčně 20 stravenek v hodnotě 80 Kč, z toho si polovinu platí. To jest měsíčně 800 kč, ke mzdě. Plus dostávají Flexy pasy v hodnotě 1200 Kč ročně a mají zaměstnanecké jízdné pro sebe a členy své rodiny. O všechny tyto výhody by měli přijít. Zaměstnancům DP nejde pouze o vlastní výhody. O stravenky by měli přijít všichni, kdo je v dnešní době pobírají. Kalouskovo tvrzení: nemají je všichni, nebude je mít nikdo. Průměrný řidič pobírá 19 000 Kč čistého měsíčně. Ročně by tedy přišel o 17 000 Kč, a na to Kalousek nabízí pouze úlevu na dani v hodnotě 3000 ročně. Do 10.6. probíhají jednání.

Ještě pár perliček: dnešní 20ti letý řidič by měl jít do důchodu v 70ti letech. Stávka se netýká pouze odborářů. Běžná praxe je, že řidiči tramvají mají 12-13ti hodinové směny. Ale i tak se málokdy dostanou do vozoven... Mají špatné možnosti využití povinných přestávek. Řidiči se málokdy střídají na vozovnách, kde mají sociální zařízení a další. Řidiči by si museli platit jízdné tramvajenka stojí na rok 4500 Kč. Stávka by měla být od 4h ráno do 4h odpoledne. Stávky se zúčasní řidiči autobusů, vlaků, tramvají a metra.

Pokud vyjede pouze 60% spojů, kolaps v dopravě je jistý a stávka bude, dá se říct, úspěšná.

P.S. - Kdyby někdo chtěl "poděkovat" Pavlu Šafrovi za dnešní zveřejnění čísel odborářů v Blesku, má možnost: jeho číslo je 725 760 808.

09. 06.

Co je bulvár a co není? A je Lukáš Vaculík gay nebo ne?

Fabiano Golgo Přečteno 33632 krát

Přátelé mě často upozorňují na komentáře pod mými články, kde na mě útočí některý z diskutujících. Prý pro řadu takových diskutérů jsem pravičák ze zámožné jihoamerické rodiny, pro jiné jsem levičák, který by tu neměl být. Řekli mi, že se útočí na můj brazislký původ, na mou homosexualitu nebo na to, že jsem prý bulvární. Pravda však je, že nikdy nečtu komentáře pod svými články. Těm upozorňujícím kamarádům říkám, že mě nezajímá, co si laik myslí o mé práci a upřímně řečeno je mi fuk, co si myslí i jiní lidé z branže, a to proto, že jsem komentátorem, nikoli novinářem připravujícím si reportáž. Prostě neztrácím čas jejich čtením.

Napsáno pro Deník Referendum

Možná jsem elitista, ale vidím to tak, že když mám v médiích nějaký prostor, je to proto, že jsem si ho něčím vydobyl. Tato skutečnost je pomyslným potvrzením toho, že moje práce má určitou cenu i publikum. A proto, že nejsem herec, politik nebo zpěvák, nemusím se zavděčovat všem. Jako komentátor tu nejsem od toho, aby mě lid zbožňoval, ale pouze od toho, abych k nějakému tématu vyjádřil svůj názor.

V rozhovoru pro ČRo na dotaz proč píšu pouze „negativní kritiku a nic pozitivního“, jsem odpověděl, že nebudu komentovat věci, které mají řád a jsou v pořádku, jako že vyšlo slunce (pokud k tomu zrovna nedošlo o půlnoci), lidé šli do práce, apod. a že úkolem médií je naopak upozorňovat na věci, které v pořádku nejsou.

Číst si diskuzi pod článkem je to jako o něco pohodlnější forma posezení v hospodě, kde se můžu spolusedících ptát, co si myslí o mém názoru. To nedělám, ani se svými známými a přáteli ani s cizími lidmi. Koneckonců, v médiích jsem začal pracovat už jako dítě, dělal jsem v televizi po celé období dospívání a následně jsem studoval žurnalistiku. Práce v médiích mi zabrala už víc, než polovinu života. A v momentě, kdy jsem úspěšně vedl jedenáct různých médií, si mohu být jistý tím, že svou práci odvádím dobře, jinak by ta média tak úspěšná nebyla.

Který jiný cizinec dokázal vstoupit do českých médií a hrát takovou roli, jako jsem hrál já? Je tu pár cizinců jako např. Eric Best a jeho Final Sheet nebo Martin Jan Stránský se svým, dnes již nevycházejícím, periodikem Nová Přítomnost. To jsou ale lidé, kteří měli nějaké české předky, takže to měli o hodně jednodušší. Vyrůstali s českou kulturou i jazykem. Já jsem sem přijel před patnácti lety a svou pozici postupně budoval.

A protože jsme v Čechách a troufám si říkat o Češích negativní věci, které mohou říkat jen oni sami, jsem neustále kamenován. A to i od tzv. mediálních expertů typu Milana Šmída, který na mě spolu s Jindřichem Šídlem útočil, když jsem v roce 2006 do deníku Metro, jež jsem tehdy vedl, umístil článek, kde bylo napsáno, že odchod Pavla Šafra z vedoucí pozice v Mladé frontě Dnes měl i jiné důvody, než oficiálně uváděné. Prý odě mě bylo bulvární, když jsem napsal, že se německým majitelům nelíbilo mimo jiné to, že Šafr zaměstnával na důležité funkci ve fotooddělení MfD ženu, která dělávala servírku v jedné kavárně v Mediacentru. Kritizovali mě za to, že jsem v tom článku měl pár nedůležitých chyb, jako např. že Hořejší byl Jarda a ne Václav, zatímco pointa článku zůstávala nepovšimnuta. Měl jsem kvůli uzávěrkám méně než hodinu na přípravu té zprávy, proto se nedaly všechny chyby eliminovat, ale podstata té zprávy byla jasná.

Jelikož jsem naznačil, že ex-servírka měla více než profesionální vztah se šéfredaktorem, šli všichni proti mně, včetně samotného Šafra, který mi posílal výhružné smsky o tom, jak mě dá k soudu. Čekám dodnes a pořád nic!

Je to kulturní problém. Český tisk se v tomto podobá francouzskému: tzv. seriozní tisk nerad pojednává o intimních vztazích známých lidí - a proto se např. zjistilo, že prezident Francois Mitterrand měl nemanželskou dceru, až po jeho smti a to z amerického tisku. Také úlety prezidenta MMF byly všeobecně známé, ale francouzský tisk o nich neinformoval. Francouzi tomu prostě nepřikládají důležitost, až Amerika to pořádně rozmazala.

Jenže bulvární není ukázat veřejnosti, že někdo lže.

Češi se totiž ještě neosvobodili od černobílého vidění světa. Proto je zde označení intelektuál nadávkou, jak se ukázalo třeba v období krize v ČT. Lidé dostanou nálepku, že jsou buď levičáci nebo pravičáci, že pracují pro komerční nebo pro státní televizi atp.

Rozdělení mezi seriózní a bulvární média sice existuje, když srovnáme například Respekt s Bleskem, ale už se ztratí mezi Reflexem, Mf Dnes, TV Nova nebo i Lidovými novinami. A tak levicoví čtenář tvrdí, že MfDnes je bulvární a že česká média jsou ovládána pravičáky.

To je mimochodem nesmysl, protože nejčtenější zpravodajský server Novinky.cz je jiná varianta deníku Právo v online verzi.

Pokud s vámi někdo nesouhlasí, automaticky dostáváte nálepku, že patříte k těm druhým. S námi, nebo proti nám.

Jenže to, co je skutečně bulvární, nebo jak Američané říkají „tabloid“, je zpráva, která je smyšlená, vycucaná z prstu nebo aspoň z části dovymyšlená. Bulvární je napsat o Vondráčkové něco, co se nestalo, nikoli o ní psát fakta. Dávám ji za příklad, protože v současnosti je ve všech médiích na titulkách kvůli tomu, že po státu pro nedostatečnou ochranu cti požadovala čtrnáct milionů a dále díky prohlášení, že její písně patří k pokladům českého kulturního bohatství. A na sociální síti Facebook řada tzv. seriózních novinářů, včetně těch vytýkajících mi mou bulvárnost, měli hodně co říct k této kauze. Jsou bulvární? Ne! Jsou to lidé. Evidentně proto, že se většina z nás nezajíma jen o filozofii, poezii a politickou situaci, každý člověk, i ten vážný a seriózní, se zajímá i o podobné věci, aspoň trochu.

Mimochodem, kdyby se ČRo zařídil dle pravidel světových veřejnoprávních rozhlasů, nehráli by ji vůbec, protože je komerční, písně jsou jen o pár tónech, zkrátka nekvalitní hudba.

Pokud je něco pravda a relevantní, je jedno, zda je to nevkusné pro určité lidi a jejich morálku. Stačí se například podívat na jeden z nejúspěšnějších serverů v Americe, Huffingtonpost.com, Salon.com nebo Thedailybeast.com. Arianna Huffington je Řekyně, která mluví s velmi silným přízvukem a je na americkou kulturu velice provokativní, ale její web nedávno koupil Aol.com za stovky milionů dollarů. Tina Brown z The Daily Beast, která též šéfuje týdeníku Newsweek, stejně jako Arianna píše totéž o Washingtonu, ale také o celebritách. Citované servery píší o politice, mají sociologické komentáře, ale zároveň se věnují tomu, co by v ČR bylo považováno za bulvár.

Česká média se možná pouze nezmodernizovala.

Je pravděpodobné, že velkou část lidí nezajímá, zda je Lukáš Vaculík gay nebo ne, ale určitě by nás mmělo zajímat, jestli klamal soud i veřejnost tím, že tvrdil (a má za to dostat slušné peníze), že gay není. Jak napsal Janis Sidovský a já z vlastní osobní zkušenosti mohu dosvědčit, pravda o jeho sexualitě je v Praze poměrně dobře známá. Škoda, že mě Bauer Media nepozvali k soudu, abych dosvědčil jisté skutečnosti, které by pomohly zvrátit výsledek v této kauze. Nejsmutnější v tomto případě ale je, že žalobce i soudce svým výrokem tvrdí, že „informace o žalobcově homosexualitě jsou dehonestující, snižující jeho čest, důstojnost...". Je divné, když si někdo myslí, že Vaculíkova kariéra může být touto informací zruinována, když stejně už dlouho nikde nehrál. A že skutečnost, že je homosexuálem může snižovat jeho čest...

I seriózní média by měla dbát o to, aby známé osobnosti nevyhrávaly soudy na základě lži.

Proto se i nadále budu řídit svými parametry, a pokud mě budou zajímat kauzy typu Vaculík nebo Vondráčková, mohou si čtenáři myslet, co chtějí, protože mně záleží jen na mém svědomí. Jsem dost starý na to, abych se chtěl někam zařazovat, někam patřit.

Napsáno pro Deník Referendum

08. 06.

Populární kultura a česká identita

Fabiano Golgo Přečteno 28278 krát

V pátek 27. a sobotu 28. května 2011 uspořádalo Centrum pro studium populární kultury (CSPK) konferenci „Populární kultura a česká identita“. Jak prezident sdružení Ondřeje Daniel na úvod vysvětlil, prvotním impulsem bylo otevřít kritickou diskuzi nad otázkami české identity, přičemž se CSPK inspirovalo obdobnou debatou, kterou v Rakousku vyvolávají již celá desetiletí angažovaní umělci a vědci. Konferenci zahájil místostarosta Moravské Třebové Pavel Brettschneider, který zdůraznil, že něco podobného se ve městě ještě nedělo.

Tematicky k úvodním proslovům otevřela konferenci Muriel Blaive svým příspěvkem o malém českém člověku, kterého definovala pomocí svého výzkumu v Českých Velenicích. Další příspěvky pátečního rána se věnovaly vývoji českého antisemitismu, vytváření české identity prostřednictvím televizní obrazovky a došlo i na místa paměti v souvislostech s populární retro-vlnou a interpretacemi hradu Střekov a Husových oslav.

Páteční odpolední program se věnoval subkulturám na území České republiky. Prezentovány byly výzkumy vývoje subkultur skinheads, punku, hip-hopu, tekna i ema od devadesátých letech do současnosti. Páteční odpolední program zakončil blog věnující se počátkům české populární kultury, obecně doposud přehlíženému tématu. Jako důležité pro pochopení dalšího vývoje populární kultury v českých zemích byly představeny příspěvky zaměřené na rozvoj českého mediálního a zábavního světa, využívání politické propagandy nebo utváření legend.

O vlivu oboru Cultural studies na studium populární kultury pohovořila v hlavní přednášce Jiřina Šmejkalová z univerzity v Lincolnu. Zdůraznila obecně dosti slabou reflexi tématu v celé střední Evropě například v porovnání s jižní Amerikou. Nastínila perspektivu dalšího možného vývoje, který bude pravděpodobně ovlivněn centralistickými tradicemi regionu. Zdůraznila také, jak důležité je brát zřetel na tradiční středoevropské chápání pojmu kultury jako vytváření elitních hodnot, které přetrvává i na ministerské úrovni.

Druhý konferenční den zahájila přehlídka témat z oblasti socialistické populární kultury vhodných k dalšímu výzkumu. Byl představen Večerník Praha jako první populární deník v režii komunistické strany a poté uchopení studentského svátku majáles různými režimy. Zajímavě byl prezentován i nástup televize a její rozličné dopady na severoamerické a české prostředí. Filozof Martin Škabraha interpretoval českou mentalitu ve filmu Vesničko má středisková jako rezignaci na progresi a přijetí cynismu jako souhlasu s daným politickým režimem.

Závěr sobotního ranního programu obstaraly dva příspěvky s genderovou tématkou, nejprve interpretace tvorby Věry Chytilové za pomoci teorií Slavoje Žižeka a následně interpretace genderové reprezentace v pozdně komunistické literatuře.

Konferenční dění v sobotní odpoledne uzavřely příspěvky zaměřené na soudobou populární kulturu. Interpretován byl kánon populárně kulturních písní od Ivety Bartošové až po Xindla X. a skupinu Nightwork, praxe unisexových časopisů a představeno bylo i srovnání české a německé Ostalgie.

Po oficiálním uzavření konference následovalo představení výsledků mezinárodního výzkumného workshopu věnovaného srovnání projevů regionálních identit v Sasku a na Moravě v populární kultuře. Postupně jsme byli konfrontováni s vizuálními strategiemi propagace měst Saská Kamenice (Chemnitz) a Ostrava, hlavně jejich vyprázdněností v politických frázích a se souvisejícími subverzivními pokusy o jejich proměnu. Zajímavým protikladem byly příspěvky zkoumající sebeprezentace obyvatel regionů na sociálních sítích, stejně jako terénní výzkum vnímání identity a pocitů mladých lidí obou regionů. Na závěr se i v rámci workshopu dostalo na téma retro vlny na Moravě a v Sasku. Témata workshopu vypracovaly české-německé tandemy a brzy se můžeme těšit na prezentaci jejich výzkumu v elektronické publikaci, doplněné o putovní tématickou výstavu.

Centrum pro studium populární kultury (CSPK), Centre for the Study of Popular Culture
Žebětínek 35, 621 00 Brno, CZ, +420 608 862 034, cspk@centrum.cz, http://cspk.eu

03. 06.

Kde jsou Zelení?

Fabiano Golgo Přečteno 33458 krát

Když tak koukám na všechny ty skandály kolem VV, říkám si, kde jsou Zelení? Proč nějak netěží z toho všeho zklamání voličů Věcí veřejných: proč se nyní neprofilují jako ta správná alternativa?

Napsáno pro Deník Referendum

Zelení se při minulých volbách do poslanecké sněmovny dočkali příšerného zklamání, protože se ti opravdoví voliči zelených cítili podvedení oportunistickou kolaborací s pravicovými stranami, tím, že Zelení svým chováním připomínali spíše vysloužilé prostitutky a přijali vše jenom proto, aby zůstali oddanými koaličními partnery. Zradili všechny „zelené“ principy, vše pod vedením Martina Bursíka, jakožto člověka bez věrohodných pověření ostatních Zelených a Kateřiny Jacques, která je nechvalně známá svou nevědomostí o tom, co je biomasa. Avšak Ondřej Liška by mohl mít vřelejší vztah k zeleným ideálům, ale jen stěží se může vymluvit z toho, že tyto ideály zaprodal za ministerský post.

Všude ve světě se Zelení velmi silně ztotožňují s levou částí politického spektra, zatímco v České republice ze z nich stali spíše asistenti nižšího managementu pravicové vlády...

Nyní by se ale mohli zavděčit většinovému publiku upozorňováním na všechny nebezpečné produkty, které ohrožují naše zdraví. Bránění průniku druhořadého zboží na náš trh by jim též zvedlo kredit u lidí bez názoru na ochranu stromů nebo budování nových dálnic...

Stejně jako VV a TOP09 vyhráli volby především díky marketingovému tahu – nabídkou sebe sama jako alternativou ke starým stranám, byli v této pozici Zelení již v roce 2006.

Jelikož se Zelení nemohou dostat k moci jen se svými tradičními voliči, musí oslovit širší publikum tím, že budou hájit širší zájmy, jako je osobní zdraví nebo bezpečnost dětí.

Dobře si pamatuji, jak jsem se rozhodl pomoci s vytvářením obrazu Zelených jako reálné alternativy v roce 2006 tím, že hlas Zeleným nebude hlasem vyhozeným do koše. Jako šéfredaktor deníku Metro, který měl čtenost půl milionu lidí denně, z toho třetina byla středoškoláků a vysokoškoláků, nepočítám-li důchodce a kravaťáky, jsem se rozhodl dávat pokaždé na titulní stranu s velkými titulky každý průzkum, který ukazoval dosažení 5% hranice pro vstup do Sněmovny. Vědomě jsem při tom ignoroval fakt, že podobné průzkumy mají nějakou standardní chybu ± nějaké procento, což by mohlo být ale interpretováno i tak, že Zelení mají procenta jen tři.

Ještě před tím, než se psalo o tom, že Zelení mají reálnou možnost dosáhnout 5% volební hranice a dostat se do Parlamentu, jsem zjistil, že pět členů redakce sympatizovalo s ČSSD, tři s ODS, dva s lidovci a čtyři nevěděli, koho nebo jestli vůbec budou volit. Jakmile byl ale zveřejněn průzkum, kde Zelení získali 5%, čtyři ze sympatizantů ČSSD byli ochotni volit Zelené, stejně jako jeden příznivec lidovců a dva nerozhodnutí.

Takže si Zelení nechávají uplout úžasnou příležitost, aby se mohli znovu profilovat jako strana, která bojuje za dovoz zboží vyšší kvality, proti látkám poškozujícím náš organismus, kteří se kloní nalevo a získat tak zpět důvěru svých bývalých voličů a získat nové. Otázka zdravotnictví je navíc atraktivní pro tradičně apolitickou skupinu voličů – mladé matky a ženy středního věku. Volit Zelené by prostě dávalo smysl, což se silně liší od názoru, že voliči Zelených musejí být nutně mladí idealisté, neřku-li radikálové.

Napsáno pro Deník Referendum

Archiv článků: červen 2011

Co možná nevíte o stávkujících zaměstnancích pražské MHD

Co je bulvár a co není? A je Lukáš Vaculík gay nebo ne?

Populární kultura a česká identita

Kde jsou Zelení?

Blogeři abecedně