Archiv článků: prosinec 2012

31. 12.

Švejk 2013: Copak nechápou, paní Müllerová?

Fabiano Golgo Přečteno 36860 krát

"Tak tu máme zase jaro," řekla posluhovačka panu Švejkovi, který
opustil před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě toho zaměstnání byl stižen revmatizmem a mazal si právě kolena opodeldokem.

"Který jaro, paní Müllerová?" otázal se Švejk nepřestávaje si masírovat kolena, "já znám jara nejmíň dvě. Jedno je takový vobyčejný, co nutí lidi dělat podle svý přirozenosti takový ty příjemný blbosti, a potom znám ještě jaro politický, co se tvářívá nóbl a vznešeně důležitě jako ta arcikněžna v automobilu na vyjížďce, ale ve skutečnosti sou to jenom takový psí hovínka. Každý to jaro je poctivýmu člověku strašně nebezpečný."

"Ale, milostpane, jak můžou tak neuctivě mluvit vo paní arcikněžně?" Vyděšená paní Müllerová sepjala ruce na prsou tak prudce a s tak hlasitým tlesknutím, že se až polekala podruhé. Tentokrát z představy, že by si ten nechtěný zvuk mohl někdo na chodbě vykládat jako souhlas. Stáhla ramena k sobě a jako zmoklá slepice se jala ustupovat.

"Marná sláva, lepší už to nikdy nebude! Copak nechápou, paní Müllerová, že s nima nemluvím vo paní arcikněžně ale vo tom politickým jaru. Jak začnou političtí vůdcové trousit ty svoje moudra vo svobodě, vo spravedlnosti, vo lepším životě pro všechny a vo lásce k vlasti, k pravdě, vo spoluzodpovědnosti za vosud lidstva, celýho světa a podobně vznešený věci, vobyčejnej člověk
udělá nejlíp, když si dává dobrý pozor, aby na tom neuklouz a dobře si při tom hlídá portmonku."

"Milostpane, proboha jich prosím," ozvalo se žalostně z kuchyně, kam paní Müllerová jako obvykle prchla před těmi velezrádnými řečmi, ale Švejk v nich, stále se obírajíc i svými koleny, neochvějně pokračoval dál:

"A just to nebude lepší, paní Müllerová, tomu můžou věřit! Podívají se třeba na to naše nový mocnářství. Bastard konstituční monarchie kříženej jenom pánbuví s čím, no a my jim máme věřit, že todlecto je republika. Voni teda kříženci bejvaj vobvykle strašně inteligentní a životaschopní, vo tom už něco vím, ale nic se nemá přehánět! Konstituci tu máme, to teda jo, a i ty politický strany jsou prolhaný jako dycky.

I v tom parlamentu po sobě štěkaj poslanci pro vyložený krávoviny jako psi v tom mým psinci takže by si jeden myslel, že je všecko v nejlepším pořádku. Jenomže ti parlamentní vořešpruti jsou všici z jednoho vrhu, každej na každýho něco ví, a proto jen tak ceněj zuby, hrůzostrašně vrčej, aby měli, jak se dneska říká, tu správnou image vostrejch hlídačů svobody a demokracie. Ale když maj jejího zloděje chytit, jsou hluší a slepí a zásadně nekoušou.

Vono je to nekolegiální a pak, co kdyby jim to příště kolega vopravdu voplatil. Věnujou se raděj kšeftu a za nějakou tu stranickou trafiku nebo mrzkej groš vod podnikatelů by prodali i vlastní babičku." Po těchto slovech se Švejk náhle na chviličku mlčky soustředil, pak pohlédl směrem k naštěstí prázdným kuchyňským dveřím a než se dal do dalšího vyprávění chvíli máchal rukama jakoby rozháněl hejno much.

"Věřej mi, paní Müllerová," volal do kuchyně, "jestli todlecto je republika, tak ta dáma má zatraceně chabý trávení. Vona se nejspíš v mladický nerozvážnosti nacpala tím naklíčeným zrním novejch politickejch idejí. Z těch nezadatelnejch lidskejch práv, z ekologické a globální sploluzodpovědnosti za vosud celýho lidstva a z ničím nezastavitelné touhy po duchovním povznesení teďko pouští nový politický větry.

Ty já taky znám moc dobře. Vono to dycky začne v dolní parlamentní komoře činorodě kvasit a ten pšouk pak postupuje nahoru do sněmovny lordů, kde ti dobře placení senátní trafikanti maj dosvědčit, že ta vůně domova voní správně. Někdy se to ale zasekne, protože von senátor je taky jenom člověk a může si myslet, že proti těm dole dostal málo nebo nedej bože nic a pak nastává další kolo nadýmání. Vono je to celý takový anglicky konzervativní a sou z toho cítit tydlecty jedině správný protože prastarý monarchistický tradice.

Výsledek pak zavání podle toho. Nezaměnitelná vůně výslednýho produktu jak se dneska tak často a vědecky říká je nejvíc srozumitelná horníkům, co kdysi pracovali v dnes zavřenejch dolech. Ti, když ucítili tu pronikavou vůni, nedívali se jako našinec dnes jestli do něčeho zase nešláp, protože věděli, že je to signál, že musí vokamžitě pryč, protože hrozí každou chvíli výbuch.

Naši poslanci z něho strach nemaj, dál nás tou vůní domova bohatě obdařujou, protože jsou čestní a zároveň vopatrní a vohleduplní. Voni vědí, že někteří lidi totiž těžko snášej, když se jim rovnou a na plnou hubu řekne, co s nima zamejšlíte. Takhle nenápadně ale srozumitelně se nám voznamuje, kam náš národ tidlecti mravní a duchovně povznesení politici vedou. Protože našli zkratku, tak rychle a rovnou na hnojiště dějin."

Po těchto věšteckých slovech učinil Švejk znovu zamyšlenou přestávku, a pak si soustředěně, s povystrčenou špičkou jazyka, nabral novou dávku svého mazání.

"Vědí, paní Müllerová, u nás vždycky bylo, je furt a bude veselo. My už jsme prostě takovej národ pro srandu. Ještě nedávno nás se svou voperetní armádou buzerantů, která z touhy po poctivosti vokrádala prostitutky, vobveselovala na hradě karikatura tatíčka vosvoboditele. Tenhle si ale o sobě myslel, že je i sám císař pán a filozof ještě k tomu," volal do kuchyně na paní Müllerovou Švejk a nestranně a spravedlivě přerozděloval mazání mezi levicí a pravicí, což znamená že levici nedával nic než vším tím mazáním obdařil svá kolena.

"Na vosvoboditele, paní Müllerová, si poctivej člověk musí dávat největšího majzla a furt jaro nejaro, protože takovej vosvoboditel, jako ten čert podnikatel, nikdy nespí. Vono stačí, aby se jeden vobdivoval v tramvaji té svobodě, kterou ženskejm vnadám přineslo jaro, a už jich nějakej ten vosvoboditel vosvobodí vod jejich portmonky! Ani se nenadějou a portmonka je pryč a
svoboda tím pádem taky.

Teďko ale máme na hradě toho pravýho. Pro toho člověka, paní Müllerová, já mám slabost. Von je z nich nejlepší. To je člověk vopravdu velkýho formátu, přímo vobr, protože ten nás všecky v takovým spravedlivým boxerským mači vosvobodil vod těch hladovejch Slováků. Přitom je vohromně vzdělanej a už na pohled strašně seriózní. Ten nad tím naším parlamentním psincem ční vopravdu vysoko. Takovým tím nezaměnitelným mužským způsobem, kterej maj mladý dámy tak moc rády.

Sám mohutnej symbol naší pidistátnosti, naší novodobé demokracie a i světem vobdivované prosperity, která díky jeho péči a vzdělání začala tím, že se na chvilku zhaslo. Ale to temno už nám zůstane na furt, protože, jak to tak vypadá, v tý tmě nějakej ten pečlivej soukromej hospodář zprivatizoval i ten vypínač. Todlecto celý vypadá na dlouhou plemenitbu jenom v omezený příbuzenský linii u novejch otců zakladatelů a ta vede dycky až k úplný degeneraci jak je u těch šlechticů kolikrát už na první pohled vidět. Ani v tom mým psinci to není jinačí."

Paní Müllerová se odvážila na práh kuchyňských dveří, odkud pozorovala Švejkovo soustředěné a vytrvale zarputilé mazací úsilí, které se projevovalo i v rovině kazatelské:

"Vědí, paní Müllerová, vono na vévody české země je u nás vodjakživa radost pohledět a to vo těch jejich vévodkyních z vrozený slušnosti ani nemluvím. Nejvyšší čas, když rodinný stříbro je už rozprivatizovaný, začít vyvážet aspoň ty voly do Němec. Klidně i tři sta ročně a kvalita zákonodárnějch sborů tím vůbec neutrpí.

Teď sem si na něco vzpomněl! Dou raděj sem, paní Müllerová", žádal Švejk znovu zálibně pokračujíc v masírování kolen, "něco důvěrnýho jim povím. Nedávno sem se byl podívat v tom našem parlamentu a zrovna si tam ti poslanci zase hráli na tu demokracii. A hráli to tam strašlivě mravně a zvodpovědně na tu u nás tak dobře známou notu: Já nic, já muzikant! Voni teda vykládali rozmanitý blbosti kolikrát sem ani nevěděl, která je větší ale tenhle refrén měli společnej. Shodli se jenom na jediným.

Že je jako každým rokem míň a míň příznivců té pravé demokracie a ani lidi k volebním urnám že už nechoděj s takovým nadšením. Teda, že poslední dobou nechoděj skoro vůbec. Zkrátka máme konečně vybojovanou svobodu a chybí nám uvědomělí voličové. Tak tam za tím pultem mluvili všici. A to by jeden nevěřil, paní Müllerová", pokračoval Švejk, končíc již s masírováním kolen," co se stalo potom.

Přišel tam jeden móc zcestovalej a rozšafnej vašnosta, že se jako máme rozhlídnout kolem, abychom jako viděli, jak to dělaj jinde v tý vyspělý cizině. Že se na řešení musí ve vlastním a společným zájmu dohodnout tadlecta koalice a vopozice, že na to musí bejt novej zákon, že se teda musej radit. Kdybyste chtěla vymyslet nějakej zákon, paní Müllerová, taky byste se s někým poradila. Víc lidí má víc rozumu. Ten poradí to, ten vono, a pak se dílo podaří."

"A co se stalo s tím zákonem?" osmělila se konečně po chvíli paní Müllerová, když se Švejk už oblékal.

"To se samo sebou rozumí, paní Müllerová, že to nakonec vymysleli. Voni tam tenkrát vymysleli, že se to udělá úplně jednoduše. Místo totalitního volebního práva se jednoduše zavede demokratická volební povinnost. Hlavní věcí je vyčíhat před volbama ten moment, až takovej zákon projde při hlasování. Ale proč jich vlastně volám," řekl Švejk, čistě si tvrdý klobouk.

"Včera v hospodě U Kalicha seděl jeden host. Von je to vlastně bejvalej civilní strážník Bretschneider, vo kterým jsme si mysleli, že ho sežrali u mě nakoupení psi. Ale to mu ve skutečnosti c. a k. policie tak šikovně změnila identitu, aby moh sloužit dál. To snad chápou, paní Müllerová, že tajnýho potřebuje každej režim. To jináč nejde.

Kdepak láska, tajnej je věčnej jako ta lidská blbost! Tak von teďka, kromě tý změněný identity, má pro jistotu taky negativní lustrační vosvědčení a průkaz tohodlec tazatele Institutu pro výzkum veřejnýho mínění. Ale ty doklady, asi pro pořádek, aby v těch seznamech neměli zmatek, mu vystavili na původní méno Bretschneider, takže von se to bojí ukázat a my mu raděj říkáme už jenom jeden host, poněvadž my jsme si na něj už za ty roky zvykli a bez něj by nám pivo U Kalicha ani nechutnalo.

Co kdyby nám toho našeho tajnýho přeložili jenom proto, že ho známe. No a tak ten jeden host včera důležitě povídal, že je jako teďko v tom novým mocnářství málo dětí, že vymíráme a že by s tím měla vláda něco konečně dělat. Komu by se chtělo přivádět fakany do takovýho bordelu! Tak mu na to vodpověděl hostinskej Palivec. Von se ten Palivec ani z krizovýho vývoje nepoučil.

Z vopatrnosti si sice ani jeden mobil nekoupil ale hubu má pořád stejnou takže se to pěkně postaru zapsalo na manžetu. A až von ten jeden host, pó svým zvyku, kterej je pevnější než ta železná košile, tohleto nahlásí na komisařství, a až se to těm našim přešlechetnejm a přešlechtěnejm poslancům donese, je úplně jistý, že voni ve své jasnozřivosti vymyslej pro všecky ženský demokratickou a všeobecnou těhotenskou povinnost. Kampak bysme přišli, kdyby si děti dělal člověk jenom když se mu zachce?! Dávaj si dobrýho majzla, paní Müllerová, na chudej lid musí bejt přísnost! To dá rozum, to jináč nikdy nešlo."

"Panenko Maria," vykřikla paní Müllerová, "čeho se já stará bába tady ještě dočkám! Co já s tím můžu dělat?!"

"No, vono je to zatím ještě dobrý, jak říkal ten českej sebevrah, co skočil z toho americkýho mrakodrapu, když míjel první patro", spokojeně se usmíval Švejk, když si oblékal svrchník.

"Sednou si na chvilku tady k těm novinám, paní Müllerová, a přečtou si tam těch pár sloupků vo jaru a jeho nebezpečích. To jich uklidní a může jim to být i užitečný. Třeba jich pak osvítí ten pravej duch a nakonec jich vopravdu napadne, co s tím tak můžou ještě udělat. Každopádně po tomhle se jim zaručeně uleví.

Já tedy teď jdu do hospody U Kalicha, a kdyby někdo sem přišel pro toho ratlíka, na kterýho jsem vzal zálohu, tak mu řeknou, že ho mám v jedný svý divizi na venkově v karanténě, protože teďko se poměry zásadně změnily a kupírovat uši psům na rozdíl vod lidí se u nás pod zákonem zapovídá. Klíč dají k domovnici. Jo, a ty noviny nechaj potom klidně na záchodě."

Paní Müllerová, když se jí přestaly rozčilením třást ruce, se po odchodu pana Švejka poslušně usadila u kuchyňského stolu, nasadila si brýle a dala se do čtení posledních sobotních novin, které pan Švejk navzdory skutečnému názvu se zjevným zalíbením vytrvale tituloval „Zrůžovělou čubičkou.“

Na otevřené straně si paní Müllerová udiveně a často se vracejíc na začátek věty četla: Jaro někdy zvolna ale zato vždy nezadržitelně po zimě postupně ovládá přírodu a stejně tak i svět lidí. I na to naše sice již stařičké avšak příslovečnou včelí pílí neúnavných politiků tak zdařile obnovované mocnářství slunce opět svítí a tak je blahodárně hřeje, že i květiny v něm konečně tak jako ta věčná blbost lidská svobodně rozkvétají, větve stromů a zkažené zlevněné potraviny na našich balkónech se v tom jarním slunečním svitu zase tak svěže zelenají.

Vstříc zlatě zářícímu slunci vylétají z opět nevyvezených smrdutých popelnic nadýchaná oblaka smaragdově zelených a zlatých mladičkých much, aby svou jarní písní lásky oslavily nejpoetičtější čas roku a poohlédly se po nějakém tom chutném výkalu. Hle, člověče, jaký to nádherný, povznášející a následováníhodný symbol! Co je to štěstí muška jenom zlatá a jak málo ji ke
štěstí stačí! Většina lidí jaro miluje.

Zvláštní oblibě se u nich vždy těšívají rozkošně chlupaté kočičky. I ty, které za účelem zkrášlení svého příbytku člověk okouzlený přírodou každoročně uzurpuje zimou vyhladovělým včelám a připravuje je tak o možnost první obživy.

Člověka odjakživa fascinuje probouzející se příroda. Vydává se tedy za teplých jarních dnů ven, aby se kochal a aby obdivoval velebnou krásu díla Stvořitelova. V tom lyrickém vytržení se projde po tisícovkách usilovně se pářících žab, když pár dnů před tím na oslavu posvátného znovuzrození jarní přírody oškubal keře zlatého deště, vytrhal ze země sněženky, bledule, olámal větvičky stromů a někdy až u kmene aby to pak vše doma hodil do vázy s chlorovanou vodou a vzápětí, pro větší radost těch mladičkých much do popelnice.

Vlahý jarní vzduch je pln i toho smysluplného ptačího štěbetání všelikých pestrobarevných tažných ptáků, právě se navrátivších v celých hejnech z teplých krajů. Než se ti parlamentní ve svých klubech uradí, do kterého z těch ptačích zimovišť letos v létě za peníze daňových poplatníků služebně i se svými asistentkami odletí už nám opět pod nohama tak něžně křupají mrtvá ptáčátka holátka jako mnozí poslanci a vládní činitelé ještě se skořápkou na zadku čerstvě vypadlá z rodných hnízd.

Symbolem jara jsou bezesporu i ochmýřená žluťoučká kuřátka, tak nemotorně se batolící v zelené trávě. Ovšem člověk jim dnes zpravidla nedává příležitost k vylíhnutí, neboť z posvátně zištných důvodů jako ta církev svatá katolická, ale v opačném gardu zbavuje sexuálního života slepice trvalou separací od kohouta. Na velikonoce sebere slepicím člověk i všechna vejce, uvaří ta neoplodněná kuřátka natvrdo a za pomoci chemických sloučenin jejich rakvičky obleče do úděsně řvavých barev, které by ty okradené slepice určitě vyděsily natolik, že by i snášet přestala každá.

Člověk pak pro větší slávu jara orve vrby a z jejich proutků uplete pomlázky, jaké lze zakoupit u starých babek na trhu mezi paneláky po pětadvaceti korunách za kus. Ušetří se tím obrovská spousta času, jenž se pak dá strávit mnohem smysluplněji vleže doma u televize.

Podle pradávné tradice, která však u nás stejně tradičně nemá oporu v žádném z mezinárodních zákonů o válečných reparacích ani v plejádě našich tak divoce a exoticky vybarvených zákonů restitučních se ta řvavě obarvená vejce stávají vlastnictvím žen, zatímco pomlázky se stávají majetkem výhradně mužů.

To podivné ovšem je, že muži často kolektivně tedy jako organizovaná skupina pod vlivem alkoholu tedy návykové látky číslo jedna narušují různými podvody a úskoky domovní svobodu a za pomoci zmiňované pomlázky se v soukromí, a často i veřejně, dopouštějí fyzického násilí s největší oblibou na jisté u nás naštěstí obvykle slovansky štědře vyvinuté intimní části ženského těla, aby se pak dožadovali vajec snad jako náhrady za poskytování sadomasochistických sexuálních slu žeb.

Avšak, navzdory obecně proklamované a i v listině lidských práv zakotvené rovnosti pohlaví, metoda příhodná pro transfer pomlázek do vlastnictví žen dosud u nás neexistuje. Tomuto tradičnímu majetkoprávnímu propletenci plnému nerovnosti, násilí, podvodů a úskoků u nás odjakživa říkáme národní folklór.

Na závěr k tomuto permanentnímu a všeobecnému folklórnímu vyšilování nutno však ještě poznamenat, že náš člověk, tradic dosud dbalý, v poslední době před skutečnými dává přednost vajíčkům čokoládovým. Zvláště pak, pokud v sobě skrývají nějakou tu plastikovou ohavnost, úděsně ale ručně kolorovanou levnou asijskou pracovní silou.

Nedílnou součástí slavností jara v našem obnoveném mocnářství jsou koťátka. Kočky stejně jako ty dvounohé jsouce vylákány teplou frontou, si v nočních ulicích hlučně a na rozdíl od těch dvounohých, bez znalosti antikoncepce zadělávají na mladé, kterými nás pak podruhé potěší někdy uprostřed května. Ach, ta něžňounká koťátka!

Vypadají jako droboučká, roztomilá a bezmocná klubíčka. Nejeden obrosrdečně usměvavý stařík se nad nimi mnohdy rozněžní natolik, že mu dá i několik hodin přemáhání, než je v zájmu přirozeného výběru druhu a natruc platnému zákonu utopí.

Topení koťátek je možno chápat jako folklórní součást velkolepého jarního úklidu, kdy se člověk zbavuje nepotřebných krámů. Poctivé hospodyňky oloupou z dětských židlí zaschlé žvýkačky a vyluxují pavouky, umyjí okna, naleští linoleum, zametou a ze skříní vyhodí oděvy, které jsou jim po zimě už malé.

Vysokoškolští studenti si na kolejích otevřou okno a vysypou z něj
alespoň koš. Programátoři si rukávem otřou obrazovku monitoru a skuteční
workholici z jejich řad v nezvládnutelném záchvatu jarní aktivity pak navíc vysypou i koš z virtuálních microsofťáckých oken.

A i pod okny mramorem obložených Úřadů práce v tom vlídně laskavém jarním sluníčku, tak demokraticky svítícím stejně na všechny, probíhá ten tolik potřebný jarní úklid. Tam totiž díky bohu zatím jen tak v rozhalenkách a s budovatelsky vyhrnutými rukávy postávají i po odečtení nějaké té každoroční tisícovky sebevrahů, která zcela logicky dnes už nikoho nezajímá, stále ještě statisíce nezaměstnaných.

Zatím tiše a trpělivě, vyčkávajíce až se jim ty chrámy sociální spravedlnosti a humanity otevřou dokořán, aby pak s nikdy nekončícím optimizmem před světelnou tabulí dlouhé hodiny vyhlíželi to své šťastné číslo. Aby se jako malé děti upřímně těšili na každé vlídně laskavé přijetí, jež tou typickou otázkou: "Tak co s vámi?", dovede pohladit na duši stejně jako to jarní sluníčko. Přijímajíce pak s mírem v mysli svou velice přiměřenou almužnu, či zvěst o jejím ukončení, sestupují ti dobří lidé s obrovskou úlevou se schodů, okouzleně hledí na všechnu tu jarní krásu kolem a člověk jim všem bez výjimky čte v rozzářených tvářích tu jednu jedinou společnou myšlenku: Ó, děkuji ti, veliký Bože, že jsem opět svobodný že ti komunisti jsou z vlády konečně pryč! Svět konečně patří nám. Obrovskou změnu zažívají na jaře i lavičky v parku.

Zatímco v noci skýtají lože bezdomovcům, které teplo už vlahých jarních nocí mnohem příjemněji než policie vyhnalo z kanálů a zatuchlých nádražních čekáren, jsou lavičky v parku přes den zpovědnicí milencům, kteří se na nich objímají a mužská část populace do nich v záchvatu ryzí lyrické lásky vytrvale ryje ty tak romantické kosočtverce.

Ano, málem bych zapomněl romantika je, samozřejmě, dalším synonymem
jara. Člověk postižený romantikou se chová opravdu velice svérázně. V
příslušné prodejně zakoupí nebo dokonce vlastnoručně květinám vyřeže tu
samčí nebo zas samičí pohlavní orgány a ty pak, úpravně balené v nějakém tom celofánu či fólii, přináší své vyvolené.

Ta, jata návalem lyrického citu, k nim zasněně čichá a v extázi loví z paměti verše o věčném jaru a o věčné lásce. V nikdy nehynoucí touze po nekonečném romantickém vztahu mnohé dívky tou dobou na svůj obličej aplikují kosmetiku a makeup za několik set až tisíc korun a natahují si sukně a jiné upnuté miniaturní svršky, které tak tak zakrývají opravdu jen ty nejnutnější části těla, za jejichž odhalení by ty romantikychtivé dívky mohly být stíhány pro mravní ohrožování nezletilých. To je však s povděkem kvitováno, jak stejně romanticky zaměřenými vilnými starci, kteří se celou zimu na příchod jara jen jen třásli a teď se vystavují riziku selhání srdce, tak ostatními muži, kteří se nestačí divit, co všechno přes zimu tak bujně narostlo a rozkvetlo, buď zásluhou štědré přírody nebo zručností plastických chirurgů a zvou to do kin za účelem tmy.

Však budiž osvětleno, že nezadržitelné jaro nedává svou světelnou hudbou
slunečních paprsků vykvést jen zlatým dukátům smetánky lékařské, nýbrž i
mnohem exotičtějším a pravým zlatem oplývajícím květům smetánky společenské.

Tu pak vždy vítězné jaro žene do Smetanových a i jiných koncertních síní, kde vstříc slavnostně rozzářeným lustrům opakovaně a vytrvale vzlétají z lůna tvůrčími počiny vždy těhotného orchestřiště úmorná hejna různých bmolů,
aby sežehnuta démantovým třpytem šatonů padala zpět dolů do hlediště,
přesněji do propastně hlubokých silikonových údolí v široce rozevlátých dekoltech mnohdy ještě výrazně nezletilých dam. Tam se však ta původně úmorná hejna snáší již jako jiskřící závěje všelijakých rozverně lechtivých pičikát.

A mnozí ti křepce vyhlížející lvové společenských salónů nebijí o mříže,
ani si nedávají bacha na Bacha, neboť uprostřed té jarní poezie, hledíc na silikonem hypertrofovaná vnadidla svých nezletile mladistvých společnic, přemítají vážně a zodpovědně – jak se ostatně na neustále a tvrdě pracující silné jedin ce i sluší. Je přece třeba důkladně zvážit, zda si přece jen nenechat udělat čtvrtý bypas – nebo snad bude docela dobře stačit implantace čerstvých baterií do kardiostimulátoru?

Nač a nakolik člověka přijdou letos Kanáry s tímhle divokým žabcem a kolik asi tak bude stát po návratu oprava erekční pumpičky implantované penilní protézy? Vždyť ta vychvalovaná viagra zabírá už stejně účinně jako stokrát opakované a nikdy neplněné předvolební sliby a ani po ní se nám už k volební urně volič stejně nepostaví! Nebude nakonec přece jen nejbezpečnější neodedřít všechno sám a po vzoru vyvolených najmout si raději i na toho divocha nějakého opravdu schopného mladého osobního asistenta či tiskového mluvčího?

Ach, jak blaze je člověku žít v tom našem demokraticky obnoveném mocnářství! Muži a ženy, kteří už nemají věk, chuť či sílu – nebo, čemuž se člověku ani věřit nechce, peníze – a tudíž se nehodlají věnovat takovým ryze lyrickým jarním poetičnostem, ti mohou využít takto získaného času k neméně ušlechtilé a povznášející práci k práci na skutečné, nikoliv čertově, zahrádce.

Po zimě je skutečně vždy třeba každou rodnou brázdu vhodně připravit, rozrýt a
nadopovat umělými hnojivy, žíravinami a chemikáliemi proti škůdcům a
nakonec sem tam i nějakou zeleninou případně květenou.

Totéž, ale ve velkém, praktikují každým jarem zemědělci, jak ti dosud tupě kolektivní, tak i ti osvíceně znovu privatizovaní, jimž všem však na konci sezóny úroda stejně pravidelně shnije, uschne, zmrzne, nebo ji musejí prodat za směšnou cenu, neboť romantika jara působí dlouhodobě a jak právě doloženo, uvědoměle i demokraticky vždy ruku v ruce s neviditelnou rukou trhu.

Netřeba však zoufat! Ve věčném mariáši života přece odjakživa dávala a dává člověku flek všemocná matka příroda, která pečlivě dbá, aby ten její oblíbenec
měl vždy o zábavu postaráno. Určitě proto se také jaro odjakživa nevyhýbá
zásadně nikomu a ničemu.

Co člověka nezabije – to jej posílí! Zřejmě právě s tímto heslem na rtech ta starostlivá matička svůj každoroční frontální útok jara zahajuje mohutnou dělostřeleckou přípravou pylovou sezónou – aby vyvolala vždy upřímné potěšení v řadách té jediné naší neustále sílící armády – v řadách armády našich alergiků. A skutečně! Armáda alergiků již téměř stoprocentně zahrnuje řady té armády khaki zelené a z bezpečnostních důvodů i včas profesionalizované.

Však kolik radosti a bezbřehé potěchy dokáže člověku přinést jaro čas
od času nečekaně pronikající na scénu politickou! Těch čistých a optimisticky
zářivých barev věčné duhy věčných pražských nadějí! Těch vypjatě erotických
situací, těch vášnivých objetí a žhavých polibků na upřímným přátelstvím rozzářené tváře! Těch horoucích dostaveníček, těch věrnosti plných prohlášení a důvěrných hovorů, těch radostných shledání a ještě radostnějších rozluček, kdy větší bratr objímá a rozjařeně na lidské tváře celuje bratra menšího a naopak!

Marná sláva, mocnější, romantičtější, opojnější, vytrvalejší a hlavně nebezpečnější jaro nikde jinde nenalezneš! I kdybychom padli všici, zas povstanou hrdinové zocelení žárem plynových kotelen vždy tak skromně a nezištně nad malinkatými kaviárovými chlebíčky a nad úplně suchým šampaňským střídmě snící o novém spravedlivějším jaru. A ono skutečně přišlo! Sice tentokrát až na sám konec roku, ale trhnutím, které přináleživá času, jenž s pošetilostí vlastní voličům nové chce mít vždy činy.

Když tentokrát konečně znovu razcvětáli jabloni i gruši, ředitele škol v rubáškách vystřídali ti samí v battledressu a zavilé ruské poradce z padesátých let nahradili ti nynější tak sympatičtí američtí, kteří nám dokonce za požehnání
našeho příslušného ministra vyškolili policejní velitele ve využívání osvědčených biblických principů v řízení policie k nemírné radosti zbožných gaunerů a lidumilných zaměstnavatelů.

Tohle jaro je vůbec celé tak nějak nové takové oduševnělé, plné přízně Boží. A i s její pomocí rozvrátil ministr zbožné strany fungující družstevní zemědělství. Jiný zase, zajisté ve zbožném rozjímání, prostřelil letadlo, ale poněvadž není ještě tak o stát zasloužilý, není vzat za odměnu na nebesa a musí se zatím živit astrologií. Apoštolové nového jara po úspěšných privatizacích pokorně zpytují svá svědomí při opulentních večeřích tu v Londýně tu na Bahamách.

Klid a mír vládne v té Bohem ožehnané zemi zas plné hejtmanů a tatíčků vybízejících k neobyčejně humánní výuce demokracii bombami a raketami s plochou dráhou letu. A co jiného nežli láska skutečně vítězí, když si syn bývalého lektora socialistické akademie v bázni Boží bere za manželku v katolickém chrámu Páně dceru židovského rabína.

Vzklenula se duha míru, nové jaro je tu a moudrý člověk se mu nevzpouzí,
nýbrž naopak velebí již i život v tom našem geniálně obnoveném a neustále
reformovaném mocnářství s věčně a směšně rozštěkanými mocipány politických pidistran obzvlášť po té, když zjistil, že za vytrvale stejné názory a
mnohdy i stejnými lidmi je nazýván jednou zavilým pravicovým oportunistou a
úhlavním nepřítelem socialismu, aby za pár let byl pro změnu pro ty samé názory a pro stejné lidi obhájcem starých struktur a kryptokomunistou.

Moudrý člověk chápe, že život je neustálá změna, hluboce se stydívá za své mylné názory, na které nakonec stejně dojde, což poznává podle toho, že se mu ti jeho vždy neomylní a vždy správně uvědomělí kritici začínají zdaleka vyhýbat.

Dnes se ten člověk již těšívá upřímně. Však pouze z faktu, že mu také jako té zatím mlčící většině pro tu lepší budoucnost zůstaly alespoň ty jeho dvě věčných nadějí plné a jako to slunce rozzářené tváře, na které zas to skutečné,
hřejivé a jarní slunce tak krásně svítí.

Ano, hádáš správně, člověče. Na ty bez posledních kalhot holé zadní. A tento stav mysli je až biblicky pozitivní, neboť takový člověk může být sice beztrestně podveden a šikanován policií nebo státními úředníky včetně soudců, může být stejně beztrestně lživě manipulován politickými vůdci a reklamou, může být docela pravděpodobně znásilněn volně a vesele pobíhajícími zvrhlíky pokud nebyl roztrhán psy bojových plemen, může být zabit policií nebo mafiány při výkonu jejich vždy úctyhodného povolání, může být bezdůvodně nebo pro svůj věk vyhozen i z práce, může být bez ošetření vyhozen na chodník z nemocnice – aby tam pěkně v klidu zemřel ale v žádném případě, a nikým z výše uvedených, nemůže být okraden o majetek.

Jelikož o majetek v tom našem mocnářství jde vždy až na prvním místě, cítí se v něm člověk nemajetný jako Kristus zcela logicky nejbezpečnějším. Kromě ukřižování za své názory mu také nic jiného nehrozí.

Ovšem nehodí se pochmurně končit úvahu zrovna o jaru a nesluší se hned hlavu věšet tedy tu vlastní rozhodně. Není pravda, že dobře už bylo a bude hůř. Bude určitě lépe, vždyť věčně trhlý čas nový věčně nové chce mít činy a před námi zase jedno nové jaro.

Jaro společné a rozšířené Evropy, které již nějaký ten pátek předcházel jeho věrozvěst svými tklivými a dojemnými kázáními o vítězství lásky a pravdy. Tomu mravnému člověku nelze nevěřit, neboť má. Má i svůj filozofický smysl pro humor a svůj nádherný symbol jenž, jsa nesmírně starý, je dnes, antickým bohům žel, i nesmírně špatně chápán.

Už ve starém Řecku, a zpočátku i v Římě, označoval ten symbol vchod
do nevěstinců, neboť rozhodně nezpodobňoval srdeční sval, nýbrž zcela natu ralisticky zobrazoval to, co ti pradávní zakladatelé naší civilizace vídali tak rádi kypré nahé hýždě v předklonu a na kolenou klečící nevěstky.

Tohoto si byli v dřevních dobách našeho mocnářství vědomi už i naši nevzdělaní vesničtí předkové a označovali si tímto znamením všechny ty své malinkaté dřevěné domečky na hnojišti, když pro tuhý odpor katolické církve a pro své výsledné duchovní povznesení si nemohli doma legalizovat tu původní instituci v původní velikosti a s plným provozem.

Leč nazývat ten dřevěný domeček lidovým a výstižným označením se člověku jarem tak rozněžnělému přece jen ekluje i když se to jednoslovně jadrné označení k nejednomu symbolůmilovnému a profesionálnímu dobrákovi tak nádherně hodí. Dejme však bohu co božího a císaři co císařovo!

S křesťanskou pokorou a s láskou v srdci pravdivě vyznejme, že ten náš
věrozvěst nemá rád jak suchý humor, tak suchý symbol rozhodně není troškař
a smysluplně protože ne za své nám jím i svítil na tu naši lepší a veselejší cestu nejen do Evropy ale až do samého ústředí toho svého symbolu.

I tam si budeš moci, člověče konečně zbavený jednostrannosti totality, svobodně a demokraticky vybrat tu optimističtější variantu jsoucna. Každý z nás se bude moci brzy opravdu svobodně nadechnout a s vědomím plné občanské spoluodpovědnosti za osud celé naší planety prohlásit: Vážení přátelé, ano, konečně jsem v a dosadit si to co je mu příjemnější. A jak by ne, vždyť u nás skutečně odjakživa Wahrheit siegt! Ano, kdo nezaspal, ten je připraven a už rozumí.

Pravda vítězí!

Pokud jsi však, ty můj už určitě nebohý čtenáři, nevěřící Tomáš a odmítáš
uvěřit už jen tomu, že ten tradiční reklamní slogan v této inovované a tak
pravdivé podobě už brzy uvidíš na naší prezidentské vlajce, měl by ses okamži tě, ve snaze zabránit tomuto vývoji, začít prakticky zabývat užíváním té výše
uvedené symboliky ovšem nejlépe té její koncepce schopné alternativy. Už
teď je nás málo a jarní doba dnes už většině lidí neznámo proč je k takovým
koncepčním aktivitám nejpříhodnější.

Pamatuj! Sexuální svěžest, podle výsledků vědy a všem budoucím koncepčním
reformám zdravotnictví navzdory hned na prvním místě ke zdraví člověka náleží. Zatím snad ještě bez příplatku. Jen jedinec vskutku dokonale zdravý má v tom našem šťastném mocnářství jakousi šanci na přežití a ten uvidí! Každé jaro budiž tedy po zásluze pochváleno neboť se bezpochyby zasloužilo o stát i
když to zatím, národu žel, žádný náš zákon nedeklaruje!

Paní Müllerová dočetla a chvíli nevěřícně zírala. "Ti lidi sou zasejc takoví
jako už kolikrát a milostpán zasejc vodešel do tý jeho hospody. Aby z toho i tentokrát nebyla brzo válka jako už kolikrát!" V tom jí hlasitě zaskřuntalo ve
střevech. "Zlatej milostpán," co já bych si bez něho počala," vydechla s úlevou v
hlase, chvatně složila noviny a pod paži popadla i jejich sobotní magazín, jenž jí
byl vždy a úplně srozumitelný a proto jej měla nejraději. Pak ještě ke svému
patronovi vyslala střelnou modlitbičku za šťastné doběhnutí a jako jarem roztoužená mladice chvátající k prvnímu přijímání se spěšně snesla dolů do mezipatra.

Tam, a hned na dvou dveřích, byl namalován ten obecně známý a obecně
nepochopený symbol pana exprezidenta.

"To jsem jelen," polohlasně k sobě pronesl časně ráno, tedy kolem poledne, právě se probudivší fotoreportér Hase, "bylo to úplně jako živé! Ten ustrašený pohled paní Müllerové i ten svatouškovsky vykutálený Švejkův kukuč mám přímo před očima. Z fleku bych si z toho snu střihl reportáž. Ale raději až za chvíli.

To by mě ale zajímalo, jak to ten Hašek dělal, že dokázal chlastat jako
duha a přitom psát tak, že mu nad tím svým Týdnem můžu jenom tiše závidět!" Sundal nyní už velmi málo mokrý ručník, dosud mu kolem hlavy plandající, a bosý se vydal do ledničky hledat kyselý okurek. „Nesmím se tak přepínat,“
dodal během úspěšného výlovu zcela němě.

"Ne, nejzhoubnější je na tom ten soucit, ten si už nesmím dovolit!" pronesl
k sobě najednou rázně a hlasitě. „No jo, když on ten kolega z Blesku má
vlastně pravdu,“ promlouval k sobě – ovšem na takové téma z Čechům vrozené
opatrnosti již raději potichu. „Nejenom my, seriózní noviny, ale už i ta veřejnoprávní televize ho naprosto veřejně okrádá o to, co podle nezadatelného
práva odjakživa patřilo vždycky jenom jim. A pak jsme se, ze žalu nad tím zkaženým světem, těch zlodějů a ani těch půlek nemohli dopočítat.

Nesmím se tak přepínat!“ přikázal si znovu a se stále třeštící hlavou šel
konečně do koupelny namočit ten téměř suchý ručník. „Jak to včera vlastně začalo?

Čtyři recepce za večer a pak ještě do sněmovny… Ale kdo by dokázal odolat kamarádovi, jenž objeví něco tak neuvěřitelného?! Ovšem pozor! Moc nescházelo a pil jsem tam sice neuvěřitelně levně ale za své! To mohlo docela
snadno v konečném důsledku ochudit kulturní a společenský život v této zemi.
Ne, tam už nesmím! Ještě jednou se mě tam číšník zeptá: Budete platit, prosím?

A tenhle parlament se mnou sekne spíš, než v něm u baru mezi těmi tajně chlastajícími poslanci potkáme toho jediného opravdu čestného a štědrého,
který ten chlast nezastírá. To by mohlo opravdu špatně skončit! Chudáci naši čtenářové! Nejenže neuvidí ty moje kvalitně nafocené ožralé ksichty ale o
připouštění koz u nás ve Vísce nebudou mít pak ani šajn!“


null
null


null
null

31. 12.

Šedesát let v šatníku - co se vlastně měnilo v životě žen

Fabiano Golgo Přečteno 35256 krát

Když byla mladá, její maminka dostala látku na šaty. Bylo to indické hedvábí. Ještě nedávno i ona nosila jen ty lehce upravené šaty. Co se vlastně měnilo v životě žen za tu dobu?

Doba budovatelská

V tom roce 1953 její maminka studovala na Filosofické fakultě. S jejím otcem se seznámila ve Svazu mládeže (možná to bylo dokonce na stavbě mládeže), kde s radostí a za ubytování a možná za ešusovou stravu mládežníci nadšeně stavěli stavby socialismu. Možná to byla nějaká přehrada či kus železnice. Bylo to lehce po válce a docela věřím filmům z té doby, že přehazování cihel z ruky do ruky za pění budovatelských písní bylo minimálně energeticky souměřitelné s dnešním hulením marihuany a balancováním při techna někde na louce.

Jakákoli snaha o únik z kolektivu však byla nepřípustná, zvláště odsouzeníhodná záležitost se týkala milostných vztahů. Je až s podivem, že se je vůbec rodily děti. K jejímu narození její otci gratuloval sám generál Lomský zvaný Lomikar – její otec byl, podle přání rodiny – vojákem. Na gratulaci odpověděl v intencích doby: „Sloužím socialistické vlasti“. V lepším případě lidu.

Doba kolektivní

Jesle. Byla to přízemní dřevěná budova. Její maminka jednu ráno, když bylo jí sotva jednoroční dítko, uvázala strašně štípavou čepici pod krkem na kličku, která se záhy změnila v neřešitelný uzel. Vzteklé a ještě polospící sestry se jí za to rozvazování mstily svařeným mlékem se škraloupem. K obědu byly snad denně škubánky.

Odbornice, které ovšem zřejmě měly doma zrovna takové prcky jako byla ona, pracovaly jako ostatní ženy tehdy na „oblíbené“ dvě směny. Z práva na práci se totiž stala pracovní povinnost. V té době letěly navíc socialistické traktoristky a vůbec ramenaté údernice.

Další stupeň jejího kolektivního začleňování byla mateřská školka. Na rozdíl od škraloupů v jeslích měla na školku rodinného typu – a to je důležité – v Praze 1 v ulici Na rybníčku – krásné vzpomínky. Bydlela střídavě u prarodičů té či oné strany, tedy od hádky k druhé hádce. Z Pankráce tedy do školky v centru musela dojíždět tramvají. „Stejně jsme na tom dobře,“ mudrovala tehdy coby pětileté dítě. „Nemáme tu zemětřesení a máme socialismus.“ Maminka jí tehdy vytáhla celá rudá z tramvaje o několik stanic dříve. Vzpomíná, jak byla moc unavená, začínala učit někde na základce. Učitelka, to bylo tehdy dost klasické zaměstnání.

Na dvě směny

Její teta byla také učitelka, navíc svobodná a šetřivá, a tak si někdy v šedesátých letech pořídila první auto. Na zažloutlých fotografiích novin někde ve sklepích se sice smála elegantní krásná automobilová závodnice Eliška Junková, ale spojit si tehdejší – socialistickou – ženu a auto bylo pro mnoho mužů nemyslitelné. Spartaky, posléze embéčka byla doménou mužů a ženy za volantem mužskou ješitnost téměř urážely. Ještě nedávno bylo oblíbeným rčením: žena za volantem, auto bez řidiče... Stejně jako schopnost řídit auto se ženy vmanévrovávaly i do oborů, kde uplatňovaly i svoji hlavu. Mnohdy – zvláště ve vědě to nebylo lehké, kolovaly vtipy o ženské logice, která byla interpretována jako naprosto slepičí. Lehce po tomto období českou kotlinku zastihl Listopad.


Polistopadový mišmaš

„A teď založ ženské hnutí,“ radil jí kamarád z Francie. Na nic takového neměla ani pomyšlení. Představa jakékoli podobnosti s Marií Kabrhelovou, předsedkyni socialistického Svazu žen jí připadalo jako děsivá.

Vzpomínka na televizní záběry rozzářených natrvalených údernic a úřednic v televizním předávání metálů Gustavem Husákem v předvečer MDŽ 8. března a následně druhý den „in natura“ alkoholem zbědovaných chlápků potácejících se ulicemi jí rozhodně k založení nenadchla. Takže i tak se začaly ženy propagovat.

Ty výraznější se představovaly a představují na křídovém papíře desítek barvotiskových časopisů. Horují pro kult ženy, která mrká dlouhými řasami a zabývá se především proporcemi svého těla. Ty méně výrazná skupiny poukazují na záhadně nižší finanční ohodnocení žen ve stejných funkcích, na zanedbatelnou účast žen v například v politice, na neochotu mužů vynést odpadkový koš či přebalit dítě.

Ona jen lituje, že ty hedvábné šaty podlehly zubu času. Moc jí slušely. Kdyby byla mladší, možná by v nich šla bojovat za rovnoprávnost ve vědě nebo v politice. A bylo by to krásně svůdné.

null

null

25. 12.

Vánoce na titulních stranách po celém světě

Fabiano Golgo Přečteno 32071 krát



null
null
















































null
null


null
null


























null
null


























null
null


























null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


null
null


06. 12.

Zemřel Oscar Niemeyer

Fabiano Golgo Přečteno 38093 krát

Deset dnů před jeho 105. narozeninami, zemřel architekt Oscar Niemeyer. Brazilský architekt (celým jménem Oscar Ribeiro de Almeida Niemeyer Soares Filho) se narodil 15. prosince 1907 v Riu de Janeiru. Architekturu vystudoval na Escola Nacional de Belas Artes v Riu de Janeiru v roce 1934. Své první opravdové praktické zkušenosti získával po škole v roce 1938 v kanceláři brazilských architektů Lúcia Costy a Carlose Leãoa.

V roce 1936 získal Niemeyerův tehdejší šéf Lúcio Costa zakázku ministra školství a veřejného zdraví Gustava Capanemy na vybudování nové budovy ministerstva v Riu de Janeiru. Protože s projektem byly potíže, rozhodl se Niemeyer v roce 1939 převzít vedení nad skupinou Costových architektů a zapojit do projektu jako konzultanta i Le Corbusiera. Svou práci Niemeyer započal s nadšeným provoláním "Novo homem, brasileiro e moderno!" (Nový člověk, brazilský a moderní!). Budova ministerstva se pak v roce 1943 stala první moderní výškovou budovou sponzorovanou vládou na světě a zobrazovala to nejlepší, co v té době v brazilské kultuře existovalo.

Při práci na budově ministerstva se Niemeyer v roce 1940 seznámil s Juscelinem Kubitschekem, tehdejším primátorem města Belo Horizonte v provincii Minas Gerais. Kubitschek pak Niemeyerovi zadal velkou zakázku na nové předměstí na severu města Pampulha, pro které měl Niemeyer vytvořit rozsáhlý komplex budov. Pro Pampulhu Niemeyer vytvořil také kostel São Francisco de Assis, který byl prvním brazilským moderním monumentem. Svoje stavby Niemeyer dokončil v roce 1943 a podařilo se mu vzbudit kontroverzi tím, že církev až do roku 1959 odmítala vysvětit kostel kvůli jeho moderní podobě i osobité nástěnné malbě Candida Portinariho. Velkým úspěchem pro Niemeyera bylo v roce 1943 uspořádání výstavy v Museum of Modern Art v New Yorku nazvané ‚Brazílie staví‘.

Právě v projektech Pampulha mohl Niemeyer uplatnit svůj nevšední talent a narušit monotónnost tehdejší architektury i zcela využít možnosti železobetonu. Zde také začal využívat svoje smyslné křivky, které byly podle něj ovlivněny rovnicí ‚hory/vlny/ženy = křivky‘ a které ho oddálily od Le Corbusierových strohých geometrických tvarů a pravých úhlů.

V roce 1947 se Niemeyerovi dostalo i velkého mezinárodního uznání, když byl jmenován členem mezinárodního týmu, který se měl podílet na budování ústředí OSN v New Yorku. Ani tento úspěch mu však nepomohl získat místo, které mu bylo nabídnuto na Yale University o rok předtím a které musel odmítnout, protože nedostal vízum kvůli svému členství v komunistické straně. Stejná věc se mu stala v roce 1953, kdy mu byla nabídnuta pozice děkana na Harvard Graduate School of Design.

V letech 1954 až 1955 Niemeyer navrhl budovu musea moderního umění v Caracasu, kterou navštívil i nadšený Juscelino Kubitschek, dávný Niemeyerův příznivce. Brzy poté, co byl v roce 1956 Kubitschek zvolen presidentem Brazílie, navštívil Niemeyera, kterému nabídl možnost vybudovat nové hlavní město Brasília. Niemeyer jeho nabídku přijal a jejich setkání mělo obrovský význam na budoucí podobu tohoto velkoměsta i brazilskou architekturu celkově.

V pozici hlavního architekta pak Niemeyer vyhlásil veřejnou soutěž na nový městský plán, kterou vyhrál jeho dávný zaměstnavatel a přítel Lúcio Costa. Costa navrhl plán a Niemeyer ho doplnil svými nevšedními budovami. Během několika měsíců pak vychrlil celou řadu vládních, komerčních i residenčních projektů, které svou nevšedností doslova vyrazily dech celému světu. Hlavní město Brasília bylo navrženo, postaveno a uvedeno do provozu během pouhých čtyř let. Niemeyer se díky svým zásluhám stal děkanem katedry architektury na Universitě v Brasilii, v roce 1963 se stal čestným členem American Institute of Architects a získal sovětskou Leninovu cenu za mír.

Na začátku roku 1964 Niemeyer pracoval v Haifě v Izraeli, kde budoval kampus tamní university. V březnu onoho roku však byl vojenským převratem sesazen president João Goulart, k moci se dostal generál Castello Branco a Brazílie se ocitla v diktátorském režimu, ve kterém setrvala až do roku 1985. Tento režim se pak zaměřil hlavně kvůli jeho členství v komunistické straně na likvidaci Niemeyera. Jeho kancelář byla zničena, časopis, který vydával, byl zakázán, jeho projekty byly odmítány a jeho klienti se vytratili. V roce 1965 pak Niemeyer společně se dvěma stovkami dalších profesorů požádal na protest proti režimu o svoje uvolnění z university. V roce 1966 pod tlakem režimu odešel do exilu v Paříži, kde si na Champs-Élysées založil novou kancelář.

V Paříži Niemeyer pracoval na mnoha prestižních mezinárodních zakázkách, ale postavil také nové ústředí francouzské komunistické strany. Začal také navrhovat svůj nevšední elegantní nábytek, který následně vyráběla firma Mobilier International a po roce 1978 také japonská firma Tendo. Mnoho ze svých křesel a otomanů Niemeyer daroval ústředím komunistické strany po celém světě. Do Brazílie se Niemeyer vrátil v roce 1985 a v roce 1988 získal společně s americkým architektem Gordonem Bunschaftem prestižní Pritzkerovu cenu za architekturu.

Niemeyer byl považován za jednoho z nejproslulejších architektů dnešní doby, legendou modernismu a jeho principů. Niemeyer byl jedním z prvních architektů, kterým se plně podařilo využít estetické i konstrukční možnosti železobetonu, který byl jeho nejpoužívanějším materiálem. Jeho budovy v sobě nevšedním způsobem využívají prostor a světlo, vytvářejí monumentální struktury, které Niemeyerovi vynesly přezdívku "sochař památníků".

Niemeyerovu tvorbu nepříznivě přijala také celá řada kritiků, kteří ho kritizují kvůli jeho přehnané monumentalitě, pompéznosti a jakési oficialitě, s jakou je přijímán politiky. Niemeyer byl od roku 1945 členem brazilské komunistické strany a nadšeným komunistou, i když byl kvůli svému členství mnohdy pronásledován a donucen uprchnout do Francie. V tehdejším Sovětském svazu se Niemeyer setkal s mnoha vysokými komunistickými představiteli, kteří se stali jeho osobními přáteli. Fidel Castro dokonce o Niemeyerovi prohlásil, že on sám a Niemeyer jsou posledními opravdovými komunisty na této planetě. I s Fidelem Castrem Niemeyera pojíl vřelé přátelství. V letech 1992 až 1996 zastával Niemeyer funkci předsedy brazilské komunistické strany.

Niemeyer i ve svém pokročilém věku stále pracoval ve své kanceláři na Avenida Atlantica 3940 v Rio de Janeiru. I v nemocnicích dál pracoval na nových projektech.

Některé Niemeyerovy projekty:
- Ministerstvo školství a veřejného zdraví, Rio de Janeiro (1937 až 1943, s dalšími architekty)
- Národní stadion, Rio de Janeiro (1941)
- Kostel São Francisco de Assis Pampulha (1943)
- Ústředí OSN, New York (1947 až 1953, s dalšími architekty) - Katedrála, Brasília (1954 až 1964)
- Ústředí komunistické strany, Paříž (1967 až 1972)
- Stadion Samba, Rio de Janeiro (1983)
- Museo Oscar Niemeyer, Curitiba (2000)


Legenda světové architektury Oscar Niemeyer poskytl krátce po svých 104. narozeninách Deníku Referendum exkluzivní rozhovor, v němž hovoří o politice, prozrazuje, co mu zkazil Le Corbusier, a podělí se o svůj recept na dlouhověkost.
ZDE je poslední rozhovor s Niemeyerem: http://denikreferendum.cz/clanek/12274-oscar-niemeyer-pro-dr-muj-komunismus-je-sartruv-nikoliv-stalinuv

null

null


null
null






null
null


















Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy