Jednou z nejčastějších diskusí na téma Kuba je ta, zda se dá na zdejší realitu aplikovat termín „socialistická“. Pro nás co jsme byli vychováni knihami marxismu, manuály věděckého komunismu a svazky Leninových textů je dost těžké spojovat tento model s tím, co se v těch knihách píše. Když se mě na to někdo zeptá, odpovídám, že žijeme ve státním kapitalismu, nebo, pokud se to tak dá nazvat, ve stranickém feudalismu, v područí rodinného klanu.

Má teorie je jasná, protože v těch starých knihách, které mě nutili studovat, byla vždycky jedna nevyhnutelná věta, charakterizující socialistickou společnost: výrobní prostředky byly v rukou pracujících. Jenomže já kolem sebe vidím jen všeobjímající stát, vlastníka strojů, průmyslu, národní infrastruktury i všech rozhodnutí, která o tomto národu dělají. Pán, který platí extrémně nízké platy a vyžaduje po svých zaměstnancích aplaus a bezpodmínečnou ideologickou poslušnost.

Tenhle lakotný vlastník teď oznámil, že už nebude moci nadále zaměstnávat více než milion lidí ve veřejném i podnikatelském sektoru. „Pro dosažení pokroku v rozvoji a modernizaci ekonomického modelu“, říkají, se musí dramaticky snížit výplaty, zatímco se otevírá malý a přísně kontrolovaný prostor pro vlastní podnikání. Dokonce i Ústředí kubánských pracujících – jediná legální odborová organizace v zemi – informuje, že k propouštění dojde velmi brzy a že ho máme přijmout disciplinovaně. Smutná role pro někoho, kdo má reprezentovat práva svých členů proti státní moci a nikoli naopak.

Co bude dělat zestárlý pán, který tento ostrov uzurpoval pět desetiletí, až se ti dnešní nezaměstnaní zítra promění v nespokojené? Jak bude reagovat, až se pracovní a ekonomická samostatnost nových podnikatelů promění v ideologickou samostatnost? Už vidím jak proklíná a stigmatizuje ty úspěšné, protože nadhodnota, stejně jako prezidentské křeslo, může být pouze jeho.

...

4 centimetry tolerance

Byla jsem včera zapsat syna na gymnázium a místo uvítací nástěnky jsem se setkala s tabulí s následujícím obsahem:

Ohledně uniformy: Dívky nesmí nosit více než jeden pár náušnic. Košile a blůzy budou nosit zastrčené. Nebudou je upravovat kolíčky, přešívat, aby více přiléhaly k tělu, nebo aby končily nad sukní či kalhotami. Nebudou jim odpárávat kapsy. Sukně budou dlouhé 4 centimetry nad kolenní čéšku. Nejsou povoleny bokové sukně, odbarvené, nebo se stopami po žehlení. Délku kalhot je třeba přizpůsobit konci bot. Bokové kalhoty nejsou povoleny.

Dívky nesmí nosit líčení. Nejsou povoleny náramky, náhrdelníky, řetízky ani prstýnky. Náboženské symboly nesmí být viditelné. Boty musí být uzavřené a ponožky bílé a dlouhé. Nesmí se nosit MP3, MP4, ani mobilní telefony. Chlapci nesmí nosit náušnice, sponky ani piercing. Pásky musí být jednoduché a bez výstředních, velkých, nebo módních spon. Spony musí být černé, nebo světle hnědé.

Ohledně účesu: Střihy, účesy a oholení vousů musí odpovídat pravidlům a vyhýbat se výstřednostem a módním trendům, které neodpovídají nošení uniformy. U chlapců nejsou povoleny: dlouhé vlasy, barvené vlasy, dlouhé ostny z vlasů, nebo z vlasů vytvořené tvary. Dívky nesmí ve vlasech nosit ozdoby. Vlasové doplňky mohou být těchto barev: modré, bílé nebo černé. Musí být přiměřené velikosti. Vlasy chlapců nesmí být delší než 4 centimetry.

Teď nevím, jestli Teo vstupuje do vyššího stupně vzdělávacího systému, nebo do vojenské jednotky.

...

Věčné ticho budíku

Pracovala jako právnička v jednom podniku v Camagüey, než jí na tři krále dali místo dárků výpověď. Sklesle si odnesla domů plastový kelímek, ze kterého v práci pila vodu a květinu s malými lístky, co jí zdobila kancelář. V první chvíli nevěděla, jak má říci svému muži, že je nezaměstnaná. Nezavolala ani rodičům, aby jim sdělila, že jejich „holčička“ se stala obětí nové reorganizace práce. Vydržela a mlčela během večeře, zatímco hlasatel ve večerních zprávách optimisticky oznamoval nový způsob jak dosáhnout produktivity. Až v posteli, v šeru místnosti, vysvětlila muži, že nemusí nastavovat budíka, protože už zítra nemusí vstávat. Začal nový život bez práce.

Poté, co vedoucí centra v Camagüey snížil počet zaměstnanců, uzavřel smlouvu s kolektivní právnickou kanceláří, aby se starala o právní věci. Zatímco předtím se o všechno právní papírování starala ochotná podniková právnička za pouhých 500 pesos měsíčně (méně než 25 USD), bude teď podnik vyplácet nějakých 2000 pesos za práci externí instituce. Ta aritmetika propuštěnou právničku ničí, protože jí tak nezbývá ani útěcha, že její výpověď posloužila větší rentabilitě podniku. K dovršení všeho navíc ví, že politicky nejspolehlivější zaměstnanci, nebo ti, kteří mají nejblíže k řediteli, na svých místech zůstali. Podařilo se jim z toho vyjít úspěšně, když o svých zbytečných byrokratických místech mluvili, jako by byla v přímé souvislosti s podnikovou výrobou. Proto by teď generální tajemník Komunistické strany před očima případných inspektorů vypadal jako soustružník, i když všichni ví, že jenom vegetuje za stolem plným zastaralých a žloutnoucích dokumentů.

Nicméně to, co teď nejvíc pálí tuto propuštěnou ženu, není ani tak budoucnost jejího státního zaměstnavatele, jako jejího osobního života. Nikdy nedělala nic jiného než vyplňování zápisů, vytváření smluv a opravování deklarací. Vsadila sedmnáct let svého pracovního života na státního zaměstnavatele, který ji teď nechal na ulici. Neví nic o kadeřnictví, ani o umění manikůry, aby si mohla otevřít vlastní salón krásy. Tak tak se naučila zacházet s počítačem a nemluví žádným cizím jazykem. Nemá počáteční kapitál nutný k otevření kavárny nebo k investování do chovu prasat. Jediné, co umí dobře, je analyzovat zákony a hledat skuliny v právnických spisech. V jejím případě znamená výpověď i rozloučení se s pracovním životem, návrat ke sporáku, závislost na muži, který práci pořád ještě má. Znamená věčné ticho budíku, který předtím zvonil každé ráno v šest.

Yoani Sánchezová




http://www.desdecuba.com/generaciony_cz/