Česká věda a vzdělání žijí... Zatím.
(Psáno pro časopis Babylon)
Dnes, těsně před dvacátým výročím listopadu 1989, je těžko nevzpomenout na dobu, která sice dnešním mladším lidem může připadat vzdálená, mně ale vzpomínky na ni zůstávají živé. Zatímco dnes pokládáme právo vyjádřit svobodně svůj názor za zcela samozřejmé, v tehdejším Československu toto právo fakticky neexistovalo, nešlo-li o názor shodný s oficiální linií komunistické strany. Tehdy jsem studoval v prvním ročníku fyziku a převrat jsem přivítal z mnoha důvodů, jimž dnešní studenti možná zčásti ani nerozumí; dnes už bohudíky Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a podobné předměty nejsou povinnou součástí univerzitních osnov.
Listopadové události nasměrovaly vývoj zcela jinam; početné demonstrace vládu jedné strany brzy definitivně ukončily. V dalších letech jsem pak demonstrace považoval za krajní a víceméně nepotřebný způsob, jak světu sdělovat svůj názor. Ostatně, během svého doktorandského studia, pobytů v zahraničí, po svatbě a založení rodiny jsem měl zcela jiné starosti. Později jsem nastoupil do Akademie věd, a zatímco mnozí moji vrstevníci dali přednost lukrativnějším zaměstnáním, oceňoval jsem tuto zajímavou práci s možností svobodného bádání; vždy se mi zdálo, že vývoj v Akademii věd i ve společnosti obecně jde pomalu, ale jistě, správným směrem. České vlády vyjadřovaly vědě a výzkumu podporu, a ačkoliv úroveň financování byla znatelně nižší než třeba v západní Evropě, podmínky pro práci vědců se postupně přece jen zlepšovaly, a také nám zůstávala útěcha, že na východ od nás je situace výrazně horší. Kdo by si proto ještě nedávno pomyslel, že čeští vědci budou dvacet let po převratu demonstrovat na náměstích?
Neuvěřitelné se však stalo skutkem, a tak se jednoho říjnového odpoledne na pražském Palachově náměstí sešla dobrá tisícovka vědců a dalších příznivců aby – letos nikoliv poprvé – vyjádřili svoji nevůli nad perspektivami české vědy, vzdělanosti a kultury koncem roku 2009. O těchto akcích sice celkem hojně informovaly sdělovací prostředky, ale takových kauz a starostí je ve společnosti řada. Proč by se v době finanční krize, neshod okolo Lisabonské smlouvy a dalších problémů někdo měl starat zrovna o stížnosti vědců?
I když ponecháme stranou to, že vyspělé světové ekonomiky dosáhly prosperity zejména díky investicím do vědy a výzkumu, je dnešní situace alarmující ještě z jiného důvodu, který by podle mého názoru měl znepokojovat také studenty i učitele na univerzitách. Objevuje se nebezpečný trend, kdy rozhodování ve jménu státu do svých rukou přebírají skupinky nevolených jedinců, kteří za důsledky svých rozhodnutí nenesou odpovědnost. Zde si dovolím stručně zopakovat, jak současná situace nastala.
O tom, jaké prostředky stát vydává na výzkum, formálně rozhodují poslanci kteří schvalují koncepci vědní politiky a příslušné částky ve státním rozpočtu. Sněmovně však předkládá všechny návrhy týkající se výzkumu poradní orgán zvaný Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace. Tato rada není volená – jmenuje ji podle svého uvážení premiér, případně jím pověřený ministr. První rada byla ustavena zanedlouho po roce 1989; myšlenka byla taková, že vědecké instituce placené státem budou méně podléhat politickým tendencím, budou-li o nich rozhodovat odborníci nezávislí na politických stranách. Tak Rada skutečně po nějakou dobu fungovala v devadesátých letech, avšak při pravidelném obměňování členů zde začínalo působit stále více lidí, kteří s vědou a výzkumem neměli mnoho společného a ani jim nerozuměli. Mimochodem, původní název byl Rada pro vědu a výzkum, ale slovo věda bylo opuštěno a rada se přejmenovává vesele dál. V současnosti zní správný název Rada pro výzkum, experimentální vývoj a inovace. Odráží to koneckonců lépe její složení – Akademie věd má pouhé dva z 15 členů, většina členů je spjata s průmyslovými podniky a univerzitami aplikovaných věd. Jaký potom div, že Rada připravila současnou reformu a způsobila situaci, kdy základnímu výzkumu hrozí drastická redukce?
Letos na jaře se premiér Fischer brzy po sestavení „úřednické“ vlády paradoxně nechal slyšet, že věda a výzkum bude patřit k jejím prioritám; totéž prohlašoval už jeho předchůdce Topolánek. Skutečně, na rozdíl od jiných kapitol rozpočtu se příští rok tato částka, 25 miliard, nemá snížit. Zásadně se však má změnit její přerozdělení v rámci jednotlivých subjektů: projekty průmyslového výzkumu mají oproti letošnímu roku dostat o celou miliardu více, příslušný pokles Rada naplánovala pro Akademii věd. Není divu, že to vyvolalo pobouření – vše se děje pod záminkou prosazení „reformy financování“, tu ale sepsala samotná Rada, bez ohledu na širší souvislosti svých rozhodnutí. Vrcholem nekompetentnosti je systém „hodnocení vědeckých výsledků“, běžně přezdívaný kafemlejnek, jenž měřitelné výstupy tupě boduje a body sčítá, aniž by bral ohled na jejich kvalitu a praktickou použitelnost. Však také od jeho vytvoření řada institucí produkuje daleko více užitných vzorů, prototypů, softwaru... Kvalitu nikdo nehodnotí, rozhodující je jejich počet.
Protesty vědců z Akademie věd dosáhly toho, že došlo k částečnému zmírnění dopadů plánované „reformy“, ale na její podstatě nic nezměnily. Vznikla sice komise, která připravuje návrh jiného způsobu hodnocení; ten by byl pochopitelně složitější, ale výrazně bližší tomu, jak vědu financují státy v západní Evropě. Účast u kulatého stolu, kde se o takovýchto alternativách mělo jednat, však premiér příkře odmítl rétorikou, která silně připomíná dikci strany, jíž byl v osmdesátých letech členem. Dokud prý vědci demonstrují na ulicích (v den zmíněného kulatého stolu jich na Národní třídě bylo asi deset), prý nelze jednat. Osobně bych to hodnotil spíše tak, že docházejí-li věcné argumenty, je nutno najít si vhodné záminky k přerušení jednání. Další osud reformy je proto stále značně nejistý; záleží mj. i na tom, zda akademici budou svoje názory dostatečně nahlas připomínat nebo budou-li – už proto, že povinností mají víc než dost – jen pasivně čekat, jak se situace vyvine, a doufat, že zdravý rozum nakonec zvítězí.
Pojmu „akademici“ používám záměrně: chystá se už totiž další reforma, tentokrát vysokých škol, velmi podobná zmíněnému scénáři: stát má mj. jmenovat Komisi pro terciární vzdělávání, ta bude jmenovat akademické rady státních univerzit, a ty až následně budou volit rektora. Komentoval bych to slovy: konec demokracie na univerzitách. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že je už za minutu dvanáct.
Lze ještě něco zachránit? Doufejme, že ano. Můžete se připojit k těm, kteří protestují peticí Za odpovědnou reformu , nebo podpořit aktivity fóra Věda žije!, včetně demonstrace plánované na 17. listopad. Stále, myslím, platí dvacet let staré heslo: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď?
Dnes, těsně před dvacátým výročím listopadu 1989, je těžko nevzpomenout na dobu, která sice dnešním mladším lidem může připadat vzdálená, mně ale vzpomínky na ni zůstávají živé. Zatímco dnes pokládáme právo vyjádřit svobodně svůj názor za zcela samozřejmé, v tehdejším Československu toto právo fakticky neexistovalo, nešlo-li o názor shodný s oficiální linií komunistické strany. Tehdy jsem studoval v prvním ročníku fyziku a převrat jsem přivítal z mnoha důvodů, jimž dnešní studenti možná zčásti ani nerozumí; dnes už bohudíky Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a podobné předměty nejsou povinnou součástí univerzitních osnov.
Listopadové události nasměrovaly vývoj zcela jinam; početné demonstrace vládu jedné strany brzy definitivně ukončily. V dalších letech jsem pak demonstrace považoval za krajní a víceméně nepotřebný způsob, jak světu sdělovat svůj názor. Ostatně, během svého doktorandského studia, pobytů v zahraničí, po svatbě a založení rodiny jsem měl zcela jiné starosti. Později jsem nastoupil do Akademie věd, a zatímco mnozí moji vrstevníci dali přednost lukrativnějším zaměstnáním, oceňoval jsem tuto zajímavou práci s možností svobodného bádání; vždy se mi zdálo, že vývoj v Akademii věd i ve společnosti obecně jde pomalu, ale jistě, správným směrem. České vlády vyjadřovaly vědě a výzkumu podporu, a ačkoliv úroveň financování byla znatelně nižší než třeba v západní Evropě, podmínky pro práci vědců se postupně přece jen zlepšovaly, a také nám zůstávala útěcha, že na východ od nás je situace výrazně horší. Kdo by si proto ještě nedávno pomyslel, že čeští vědci budou dvacet let po převratu demonstrovat na náměstích?
Neuvěřitelné se však stalo skutkem, a tak se jednoho říjnového odpoledne na pražském Palachově náměstí sešla dobrá tisícovka vědců a dalších příznivců aby – letos nikoliv poprvé – vyjádřili svoji nevůli nad perspektivami české vědy, vzdělanosti a kultury koncem roku 2009. O těchto akcích sice celkem hojně informovaly sdělovací prostředky, ale takových kauz a starostí je ve společnosti řada. Proč by se v době finanční krize, neshod okolo Lisabonské smlouvy a dalších problémů někdo měl starat zrovna o stížnosti vědců?
I když ponecháme stranou to, že vyspělé světové ekonomiky dosáhly prosperity zejména díky investicím do vědy a výzkumu, je dnešní situace alarmující ještě z jiného důvodu, který by podle mého názoru měl znepokojovat také studenty i učitele na univerzitách. Objevuje se nebezpečný trend, kdy rozhodování ve jménu státu do svých rukou přebírají skupinky nevolených jedinců, kteří za důsledky svých rozhodnutí nenesou odpovědnost. Zde si dovolím stručně zopakovat, jak současná situace nastala.
O tom, jaké prostředky stát vydává na výzkum, formálně rozhodují poslanci kteří schvalují koncepci vědní politiky a příslušné částky ve státním rozpočtu. Sněmovně však předkládá všechny návrhy týkající se výzkumu poradní orgán zvaný Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace. Tato rada není volená – jmenuje ji podle svého uvážení premiér, případně jím pověřený ministr. První rada byla ustavena zanedlouho po roce 1989; myšlenka byla taková, že vědecké instituce placené státem budou méně podléhat politickým tendencím, budou-li o nich rozhodovat odborníci nezávislí na politických stranách. Tak Rada skutečně po nějakou dobu fungovala v devadesátých letech, avšak při pravidelném obměňování členů zde začínalo působit stále více lidí, kteří s vědou a výzkumem neměli mnoho společného a ani jim nerozuměli. Mimochodem, původní název byl Rada pro vědu a výzkum, ale slovo věda bylo opuštěno a rada se přejmenovává vesele dál. V současnosti zní správný název Rada pro výzkum, experimentální vývoj a inovace. Odráží to koneckonců lépe její složení – Akademie věd má pouhé dva z 15 členů, většina členů je spjata s průmyslovými podniky a univerzitami aplikovaných věd. Jaký potom div, že Rada připravila současnou reformu a způsobila situaci, kdy základnímu výzkumu hrozí drastická redukce?
Letos na jaře se premiér Fischer brzy po sestavení „úřednické“ vlády paradoxně nechal slyšet, že věda a výzkum bude patřit k jejím prioritám; totéž prohlašoval už jeho předchůdce Topolánek. Skutečně, na rozdíl od jiných kapitol rozpočtu se příští rok tato částka, 25 miliard, nemá snížit. Zásadně se však má změnit její přerozdělení v rámci jednotlivých subjektů: projekty průmyslového výzkumu mají oproti letošnímu roku dostat o celou miliardu více, příslušný pokles Rada naplánovala pro Akademii věd. Není divu, že to vyvolalo pobouření – vše se děje pod záminkou prosazení „reformy financování“, tu ale sepsala samotná Rada, bez ohledu na širší souvislosti svých rozhodnutí. Vrcholem nekompetentnosti je systém „hodnocení vědeckých výsledků“, běžně přezdívaný kafemlejnek, jenž měřitelné výstupy tupě boduje a body sčítá, aniž by bral ohled na jejich kvalitu a praktickou použitelnost. Však také od jeho vytvoření řada institucí produkuje daleko více užitných vzorů, prototypů, softwaru... Kvalitu nikdo nehodnotí, rozhodující je jejich počet.
Protesty vědců z Akademie věd dosáhly toho, že došlo k částečnému zmírnění dopadů plánované „reformy“, ale na její podstatě nic nezměnily. Vznikla sice komise, která připravuje návrh jiného způsobu hodnocení; ten by byl pochopitelně složitější, ale výrazně bližší tomu, jak vědu financují státy v západní Evropě. Účast u kulatého stolu, kde se o takovýchto alternativách mělo jednat, však premiér příkře odmítl rétorikou, která silně připomíná dikci strany, jíž byl v osmdesátých letech členem. Dokud prý vědci demonstrují na ulicích (v den zmíněného kulatého stolu jich na Národní třídě bylo asi deset), prý nelze jednat. Osobně bych to hodnotil spíše tak, že docházejí-li věcné argumenty, je nutno najít si vhodné záminky k přerušení jednání. Další osud reformy je proto stále značně nejistý; záleží mj. i na tom, zda akademici budou svoje názory dostatečně nahlas připomínat nebo budou-li – už proto, že povinností mají víc než dost – jen pasivně čekat, jak se situace vyvine, a doufat, že zdravý rozum nakonec zvítězí.
Pojmu „akademici“ používám záměrně: chystá se už totiž další reforma, tentokrát vysokých škol, velmi podobná zmíněnému scénáři: stát má mj. jmenovat Komisi pro terciární vzdělávání, ta bude jmenovat akademické rady státních univerzit, a ty až následně budou volit rektora. Komentoval bych to slovy: konec demokracie na univerzitách. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že je už za minutu dvanáct.
Lze ještě něco zachránit? Doufejme, že ano. Můžete se připojit k těm, kteří protestují peticí Za odpovědnou reformu , nebo podpořit aktivity fóra Věda žije!, včetně demonstrace plánované na 17. listopad. Stále, myslím, platí dvacet let staré heslo: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď?