Právem vypískán

24. 11. 2014 | 13:08
Přečteno 7382 krát
Prezident Miloš Zeman byl 17. listopadu při oslavách 25. výročí demonstrace z roku 1989 v Praze na Albertově právem vypískán.

Byl právem vypískán nejenom proto, že nedlouho před tím v televizní debatě tuto událost veřejně znevážil a vykreslil způsobem, který neodpovídá skutečnosti, ale také proto, že v úřadu prezidenta České republiky dlouhodobě a stále otevřeněji působí v duchu zcela protikladném tomu, který vedl většinu účastníků tehdejší demonstrace i většinu těch, kdo se v následujících dnech, týdnech a měsících zapojili do úsilí o odstranění diktatury komunistické strany, obnovu parlamentní demokracie a odsun okupačních vojsk.

Patřím mezi účastníky průvodu ze 17. listopadu 1989. Byl jsem tehdy dosti stár na to, abych dokázal rozlišit, co se kolem mne děje, a zároveň dosti mlád na to, abych si to i po pětadvaceti letech pamatoval. Tvrzení prezidenta Zemana, pronesené před televizními kamerami, že šlo jen o jednu z mnoha demonstrací, které tehdy probíhaly, a že zásah proti ní byl jakýmsi během milicionářů, kteří si přikládali pendreky na prsa, je v obou bodech nepravdivé. Průvod, který vyšel 17. listopadu 1989 z pražského Albertova a ubíral se posléze po pravém břehu Vltavy k Národnímu divadlu, se od demonstrací, které mu předcházely (Palachův týden, 21. srpen 1989), lišil především počtem svých účastníků, který byl řádově vyšší: nikoli desítky, nikoli stovky, nikoli tisíce, ale desetitisíce. Dav, který posléze zaplavil nábřeží, nebylo snadné rozehnat. Bylo zřejmé, že dojde-li ke střetu mezi tak velikou masou lidí a ozbrojenými silami, nepůjde o procházku růžovým sadem. Ozbrojené jednotky, které sevřely část demonstrantů na Národní třídě, nebyly tvořeny neohrabanými milicionáři, ale mladými a cvičenými těžkooděnci. Přítomni byli i cvičení psi a po stěnách okolních domů se spouštěli mrštní mužíci v přiléhavém oděvu. Když se ozbrojenci na Národní třídě vrhli na demonstranty, padaly rány obušky a lidé byli smýkání po zemi. Nebylo nic nepravděpodobného na tom, že by při tak surovém zacházení mohl někdo z demonstrujících přijít o život.

Jak je možné, že Miloš Zeman, který tolik zdůrazňuje, že se na rozdíl od svých dnešních oponentů této demonstrace osobně zúčastnil, nepostřehl rozdíl mezi ní a demonstracemi předchozími? Jak je možné, že se mu v paměti místo zdatných těžkooděnců mlátících bezbranné demonstranty dlouhými obušky vybavují nemotorní tatíci z Lidových milicí, kteří si v běhu kladou pendreky na prsa? Snad se účastnil nějaké jiné demonstrace, snad se nacházel na nějakém jiném, méně nebezpečném místě. V každém případě jeho televizní vystoupení muselo vyvolat rozhořčení všech, kdo si tuto událost pamatují lépe než on, kdo byli zraněni, zmláceni či zadrženi, i těch, kdo to znají z dobových dokumentů, svědectví a rekonstrukcí. Ti všichni měli proč na Albertově pískat.

Ale existuje závažnější důvod toho, proč byl prezident Zeman při oslavách 17. listopadu právem vypískán. Projevil se totiž v nedávné době jako nepřítel demonstrantů na kyjevském Majdanu a projevuje se dlouhodobě jako přítel režimu Vladimíra Putina. Pro ukrajinské občany, kteří vytrvale demonstrovali za to, aby jejich prezident dodržel, co slíbil, nenašel prezident České republiky pochopení. Ukrajinskou krizi včetně ruské okupace a protiprávní anexe Krymu bagatelizoval jako pouhou chřipku. Ruskou „skrytou“ vojenskou intervenci na východní Ukrajině označuje opakovaně za ukrajinskou občanskou válku (přirovnal ji dokonce ke španělské občanské válce, ve které „přirozeně“ intervenovaly zahraniční mocnosti na obou stranách). Svými výroky a svými činy se staví proti politice Evropské unie vůči Rusku, a vyjadřuje naopak svou podporu stanoviskům představitelů ruské vlády. Hájí zájmy Ruska proti Ukrajině, proti Evropské unii, proti členským státům NATO.

Lidé, kteří se identifikují s odkazem československého listopadu 1989, s těmito postoji, projevy a činy hlavy České republiky nemohou souhlasit. Právem v nich vidí opak toho, oč Češi a Slováci v listopadu 1989 usilovali. Nezapomněli také, že pokus o liberalizaci komunistického režimu v Československu v roce 1968 skončil vpádem okupačních vojsk Varšavské smlouvy v síle 34 divizí, z nichž 30 bylo sovětských, a že sovětská vojska v síle 6 divizí zůstávala trvale přítomna na československém území jako opora československého komunistického režimu. Tito lidé zcela pochopitelně vidí v současné ruské snaze zabránit samostatnému ukrajinskému státu, aby o svém politickém uspořádání a své zahraničněpolitické orientaci rozhodoval sám, počínání nikoli nepodobné tomu, jež někdejší Sovětský svaz projevoval vůči Československu. Postoj prezidenta Zemana v ukrajinské krizi je v křiklavém rozporu s odkazem demonstrujících studentů z let 1989 i 1939. Proto vyvolává oprávněný odpor.

Existuje jistě i řada jiných důvodů, které mohly prezidenta Zemana učinit účastníkům oslav 25. výročí 17. listopadu 1989 nesympatickým, např. jeho neúcta k českým korunovačním klenotům či jeho mimořádně vulgární výroky. Podobné poklesky by však samy o sobě asi nezavdaly příčinu k tak hlasitému projevu nevole při tak vážné příležitosti v přítomnosti tak vzácných hostí. Existují nicméně alespoň ještě dva další závažné důvody, proč lidé právě při této příležitosti prezidenta Zemana oprávněně vypískali.

Hnací silou listopadových a prosincových událostí roku 1989 byly především dvě skupiny československého obyvatelstva: vysokoškoláci a disidenti. Československé disidentské hnutí, které se zformovalo v polovině sedmdesátých let, se ve své kritice komunistického režimu opíralo o Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z roku 1975, jehož součástí byla myšlenka univerzálního významu lidských práv a svobod, k jejichž respektování se signatářské země zavázaly. Tato myšlenka tvořila étos disidentského hnutí, byla na ní založena Charta 77 i další disidentské iniciativy a spojil s ní své působení v disentu i v prezidentském úřadu Václav Havel. Je zakotvena ve Smlouvě o Evropské unii a do nedávné doby spoluurčovala také zahraniční politiku České republiky. Prezident Zeman není jediný z českých politiků, kdo se od tohoto dědictví distancuje. Činí tak nicméně způsobem mimořádně výrazným.

Prozatímním vrcholem jeho působení v tomto směru jsou jeho nedávná veřejná prohlášení při návštěvě Čínské lidové republiky, v nichž se zřekl agendy lidských práv a uvedl, že se do Číny přijel učit, jak se konsoliduje společnost. Lze se účastníkům oslav 17. listopadu 1989 divit, že prezidenta Zemana vypískali? Žije mezi námi stále ještě dost lidí, kteří nezapomněli na masakr čínských studentů na Náměstí nebeského klidu v létě téhož roku 1989, dosti těch, jimž není lhostejný osud Tibetu, Hongkongu a Thaj-wanu. Ti všichni mají oprávněný dojem, že prezident Zeman záměrně hanobí odkaz Václava Havla, československého disidentského hnutí i hodnot, o které se opíralo a které donedávna vyznávala i Česká republika.

17. listopad je ale především připomínkou protestních průvodů českých vysokoškoláků: těch, kteří vyšli do ulic v roce 1939, a těch, kteří je následovali v roce 1989. Je to jejich den: patří studentům a akademické obci. Prezident Zeman se však s akademickou obcí již před časem dostal do vážného konfliktu, když se pokusil přisvojit si právo nejmenovat profesory, kteří se mu nelíbí. Vyjádřil navíc pohrdání vysokými školami i ústavou, když po tomto nezdařeném pokusu odmítal svou ústavní povinnost vykonávat a chtěl se jí zbavit. A znovu se dotkl cti vysokých škol, když nedlouho před letošním 17. listopadem pozval jen některé z rektorů na oslavu státního svátku 28. října, a jiné nikoli. I za to byl na Albertově, ve svátek českých vysokoškoláků, právem vypískán.

Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima nemá pravdu, když říká, že ti, kdo na Albertově pískali, pošlapali památku studentů z roku 1939 a 1989. Naopak, uctili ji. Pošlapal ji svými předchozími kroky český prezident.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Bobek Miroslav · Boučková Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim Č Černoušek Štěpán · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr G Gálik Stanislav · Gazdík Petr H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Havel Petr · Heger Leoš · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chmelař Aleš · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kolínská Petra · Komárek Michal · Kopecký Pavel · Kostkan Tomáš · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Krištof Roman · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Lalák Adam · Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marksová-Tominová Michaela · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Mihovičová Jana · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Němec Václav O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Bohuslav · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stejskal Libor · Stránský Martin Jan · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šilerová Jana · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Štádler Petr · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel · Šumbera Filip · Švejnar Jan T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomášek Pavel · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Tožička Tomáš · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wheeler Adrian · Wichterle Kamil · Witassek Libor · Wollner Marek Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy