Jedu na kole po městě, v pruhu vyhrazeném pro cyklisty. Míjejí mne automobily nejrůznějších značek, barev, velikosti i stáří, a než dojedu do centra, je jich kolem stovky. Někdo si dal tu práci a spočítal, že za den je to asi 24 000 aut.


Možnost rychlé mobility je jedním ze znaků naší vyspělosti. Již mnohem víc než sto let je tomu, co jsme „zvítězili“ nad pomalostí lidské chůze, koňského povozu a ve srovnání s takovým vlakem jsme získali jedinečný bonus, totiž moci svoji rychlost individualizovat. A k tomu prožívat ten opojný pocit, že něco řídíme, ovládáme.


Asi i kvůli těmto pocitům věnujeme svému motorovému vozidlu tu nejlepší péči, mnohdy lepší, než péči o svoji tělesnou a duševní schránku. A dokážeme být pěkně vyvedeni z míry, pokud nám tuto péči někdo zneváží. Pohlaďte souseda pětikorunou po ruce, maximálně vám řekne, že jste blbec. Ale zkuste mu stejnou mincí pohladit auto... Stejně tak do nádrže auta nenalijeme kdeco, motor by nám brzy vypověděl službu. Naše těla jsou v tomto ohledu mnohem flexibilnější, i když často s pozvolným, ale nakonec podobným výsledkem.


Stále blíže centru města se rychlost aut značně snižuje, jsem schopen je se svým kolem docela dobře dohnat, ba i předehnat. Cévní systém města – hlavní silnice, křižovatky a odbočky, jen s velkými obtížemi zvládá hustý tok vozidel a nezřídka se v něm vyskytne i sraženina, stačí, když některý z řidičů na okamžik zabloudí zrakem jinam, než by měl. Kolaps je na světě. Město zoufale potřebuje bypass, podobně jako nemocné srdce. Bypass města by měl podobným dopravním infarktům zabránit a také ulevit všem, kteří kolem frekventovaných silnic ve městě žijí a dýchají vedlejší efekty naší vyspělosti. Podaří se? Kdoví, ale je možné tak odstranit příčiny nemoci?


Automobil byl svého času opravdovým symbolem. Symbolem svobody, rychlosti, výjimečnosti a také společenského a majetkového postavení majitele – řidiče. V dopravní zácpě ztrácí řidič se svým vozem rychlost i výjimečnost, je už jen jedním z mnoha v tom pestrém, ale i hlučném a smrdutém zástupu. V takovém prostředí je navíc úplně jedno, jakým vozem vyjadřuje svůj společenský a majetkový status – dopravní zácpy jsou nemilosrdně rovnostářské. Jak lze v dopravní zácpě vyjádřit pocity svobody se přesvědčuji, když se mi podaří zahlédnout tvář řidiče a občas ze rtů odezřít názvy zvířat, mentálně postižených jedinců, často i lidských reprodukčních orgánů.


Každá svoboda má své hranice. Svoboda masového automobilismu má své hranice v dopravních zácpách, v možnostech uživit svůj vůz v situaci stále stoupajících cen pohonných hmot, o nichž rozhoduje někdo úplně jiný. Zmiňovat „otravné“ policejní kontroly si už ani netroufám. Naše fanatická posedlost automobilovou svobodou je vymezena nebezpečím, že se po opuštění dopravní zácpy za městem, ze samé radosti ze svobody, rozflákáme v první zatáčce o strom. Se stejnou fanatickou posedlostí pak my pozůstalí vyznavači svobody necháme zákeřný strom pokácet, raději s celou alejí. Nemůžeme mu totiž odpustit, že nám hranice naší svobody připomněl. Pokácením stromů navíc vymažeme z mysli nejen vzpomínku na tragický osud řidiče, ale i nejistotu. Nejistotu, zda máme všechno dosud pod kontrolou.


Přitom nám stále něco uniká. Když jedeme autem, vezeme především něco přes tunu i více plechu, plastu a jiných součástí, až potom teprve sebe. Jsme spíše kočí, v lepším případě navigátoři, než řidiči. Přesto, řídit automobil je dnes jedna z mála situací, kdy alespoň trochu věříme tomu, že nejsme ovládáni a řízeni, ale že sami (aspoň na chvilku) můžeme řídit a ovládat.


Bohužel, vlastnit automobil se stává čím dál více nepříjemnou nutností pro ty, kteří by se bez něj i rádi obešli. Je však často jedinou možností dostat se včas do zaměstnání nebo si nakoupit, protože obě příležitosti se nacházejí daleko od bydliště. A tak se automobil ze symbolu svobody plynule a nezadržitelně transformuje v symbol spěchu a paradoxně i chudoby.


Tento článek nemá v úmyslu dělat si škodolibou legraci nebo nadávat na automobilisty – řidiče, sám občas automobil využívám. Je jen připomenutím, že svoboda s vedlejšími účinky se nazývá docela jinak – totiž ZÁVISLOST.


Jak z toho ven?