Jaro je v plném běhu a co nevidět doběhne do léta – alespoň toho kalendářního. S létem jsou spojeny tropické teploty, některými milované, jinými zas nenáviděné.


Pro ty první – nebojte se, ony přijdou, pro ty druhé – nebojte se, však ony zase odejdou. Co to má společného s muďoulem?

Ve svém předpředminulém blogu o jedlé mateřské škole jsem slíbil seznámit s některými, i méně známými druhy ovocných stromů, které mohou růst v zahradách mateřských škol, ale i v běžných zahrádkách a na jiných vhodných plochách.

Jedním z nich je muďoul trojlaločný, latinsky ASIMINA TRILOBA, anglicky (původně snad indiánsky PAW PAW). Co má společného s tropy? Je to strom, který svým vzhledem, tvarem, vůní a chutí plodů můžeme bez přehánění nazvat tropickým. Na rozdíl od jiných tropických stromů, které nám zde neporostou, je možné muďoul velmi dobře pěstovat i u nás. Nejen možné, ale i vhodné.

Muďoul trojlaločný patří do čeledi láhevníkovitých – annonaceae, což je velmi rozvětvené příbuzenstvo rostlin, rozšířených především v tropických a subtropických oblastech nového i starého světa. Známa je například anona ostnitá – annona muricata, známá také pod názvem graviola, využívaná v medicíně a zkoumána pro protirakovinné účinky. Dále třeba annona cherimola, zvaná česky čerimoja, kterou můžeme v zimním období i u nás zakoupit v některých supermarketech a je považována za nejlahodnější ovoce na světě.

Rod asimina, mezi které patří i muďoul trojlaločný, je v rozvětvené rodině láhevníkovitých určitou anomálií. Na rozdíl od svých jižních příbuzných, je jejím domovem Severní Amerika. Domovem muďoulu pak jihovýchodní část USA.

Muďoul je nazýván banánem severu nebo také indiánským banánem – tato dvě pojmenování vystihují skutečnost, že muďoul je z láhevníkovitých nejodolnější vůči mrazu (vydrží až -28 stupňů Celsia), a také to, že jeho pěstováním a šlechtěním se po staletí zabývali Indiáni. Pojmenování „banán“ se pak snaží přiblížit chuťové vlastnosti plodu, i když není zcela výstižné, ale o tom později.

Zajímavostí je české pojmenování „muďoul“, které u nás vzniklo v době národního obrození. Tehdy se mu dostalo pozornosti některého z „brusičů jazyka“. Neví se, jak to bylo přesně - možná strom rostl jako exotický kousek v některé zámecké, možná klášterní zahradě. Onen „brusič“, který se u toho zrovna nachomýtl, musel mít zřejmě možnost jeho plody ochutnat, protože při vyslovení slova „muďoul“, jej máme doslova „plná ústa“, stejně tak i při konzumaci plodu máme plná ústa jeho rozmanitých chuťových odstínů, dužniny, připomínající pudink, a také nos plný jeho prazvláštní vůně.

Nač zbytečně napínat – takhle vypadá:


Takhle jeho květy (zdroj ekozahrady.com):


Jeho plody na stromě (ekozahrady.com), v řezu, plod v ruce a v misce je z ranější odrůdy s menšími plody:




Jak vidíme, připomíná nám po všech stránkách tropický strom.

Květy se rozvíjejí v dubnu a květnu a málokdy bývají poškozovány pozdními mrazíky - podle letošní zkušenosti z Břeclavi, na rozdíl od vinic a meruněk, nebyly květy muďoulu nijak postiženy. Opylovány jsou mouchami, protože včelám moc nevoní, není ale třeba se obávat, lidský nos to nepozná, pokud se nerozhodneme využít indiánský „zlepšovák“. Pro přilákání much a lepší opylování květů Indiáni kolem stromů rozvěšovali leklé ryby, ale much je u nás dostatek, takže není zapotřebí ani ryb, ani jiných, pro mouchy atraktivních lákadel ...

Plody dozrávají podle odrůdy od konce srpna do konce října. Jejich hmotnost může přesahovat ½ kg (zkušenost od pěstitele z Břeclavi) – muďoul má největší jedlé ovoce z původních stromů Severní Ameriky. Pro srovnání fotografie s banánem:


A ještě v řezu:


Fotografii jsem si zapůjčil od manželů Pražákových ze Zahradnictví Droždín, kterým za zapůjčení děkuji. Jak vidíte, rozměry jsou úctyhodné.

Při sklizni měknoucí plod utrhneme, necháme při pokojové teplotě „dojít“ v bytě a za pár dní nás překvapí intenzivní vůně tropického ovoce, která zaplní celou místnost. Zelená slupka plodu se zbarví dožluta a plod je připraven ke konzumaci. Při podélném krájení narazíme na podlouhlá, fazolím podobná semena, která jsou nejedlá. Plod vyplňuje dužnina ananasové barvy, konzistence másla, či spíše pudinku. Jakou má chuť?

Uvádí se směs ananasu, manga, banánu a bůhví čeho všeho dohromady. Přimlouvám se za to, aby se říkalo chuť muďoulu nebo asiminy, tak jako jahoda má chuť jahody, hruška hrušky atd. Snaha o popis vůně a chuti pramení ze skutečnosti, že ovoce je u nás zatím velmi málo známé, a to je možné změnit. Přispět k tomu je jedním z cílů tohoto blogu.

V různých stadiích zralosti se chuť muďoulu mění. Necháme-li plod přezrát, zvenčí i zevnitř zhnědne, „zhniličkovatí“. Pak dužnina získává zajímavou příchuť kávy nebo cappuccina. V této formě také domorodci plody rádi pojídají, kdy počkají, až plod spadne a zhnědne. Pak do plodu na konci vytvoří otvor a obsah vymačkávají do úst jako z nějaké tuby, jen vyplivávají pecky. Je to jakési „Pikao“ v přírodním provedení.

Ačkoli muďoul pochází z USA, je tam znám většinou jen přímo v oblastech přirozeného výskytu. To se může brzy změnit, vzhledem k tomu, že asimina, stejně jako všechny láhevníkovité, obsahuje řadu zdraví prospěšných látek. Plody mají vysokou výživnou hodnotu, převyšující většinu našeho tradičního ovoce, značné množství vitaminů a minerálních látek.

Jestliže není ani ve své domovině muďoul příliš znám a rozšířen, zná naopak většina Američanů píseň „Paw paw patch“, která je tam známa asi tak, jako u nás „Pec nám spadla“. Je možné si ji přehrát např. na YouTube.

Ovoce muďoulu není možné u nás získat v žádné prodejně, jedině od soukromých, většinou amatérských pěstitelů, kteří však dosahují pozoruhodných pěstitelských výsledků. Při bohaté sklizni je pak možno plody zpracovávat k výrobě dezertů, koláčů, k sušení atd. Měl jsem možnost je v nejrůznějších úpravách ochutnat. Vynikající je muďoulová zmrzlina, koláč, ochutnal jsem i muďoulovou pálenku a nebyla vůbec špatná!

Muďoul u nás můžeme pěstovat ve všech teplejších oblastech, vhodných pro pěstování vinné révy, broskví nebo meruněk. V jiných lokalitách nám stromy sice neumrznou, plody však nemusí stihnout dozrát. Při použití nevytápěného skleníku je pak možné pěstovat jej u nás skoro všude.

Muďoul roste přirozeně ve vlhčích, úrodných půdách kolem řek, je to takový nivní strom. Těmto podmínkám je vhodné přizpůsobit pěstební stanoviště, ovšem není to dogma, neznamená to, že jinde nám neporostou. Zvláště mladé stromy ale pravidelnou zálivku a přihnojování, nejlépe organické, jistě ocení rychlejším růstem a nástupem do plodnosti.

Dnes je již možné získat stromky muďoulu v různých zahradnictvích, např. : www.drozdin.cz, dále např.: www.bambusarium.cz, nebo www.stareodrudy.org, a další. Všude poskytnou veškeré důležité a potřebné informace pro úspěšné pěstování.

Velkou výhodou muďoulu je to, že u nás netrpí žádnými chorobami a škůdci, není tedy třeba řešit nějakou chemickou ochranu. Naopak, strom sám obsahuje řadu látek, které lze použít k přírodní ochraně proti hmyzu, ale to není již tématem tohoto blogu.

Pokud budete mít štěstí a získáte od někoho plod, semena můžete po vyjmutí a očištění od blanitého obalu uložit ve vlhkém ubrousku nebo písku, zabalené v igelitovém sáčku, do ledničky. Semena nesmíme nechat vyschnout! V ledničce necháme přes zimu stratifikovat a koncem zimy můžeme jednotlivě vyset do květináčů s dobrým zahradnickým substrátem. Velmi dobré je použít PET lahev s uříznutým hrdlem. Muďoul vzchází velmi pomalu, je třeba mít trpělivost a udržovat substrát vlhký – vzejít může až v létě. Vzcházivost je však velmi dobrá.

Vzešlé semenáčky nepřesazujeme a vysadíme přímo na vhodné stanoviště tak, že na PET lahvi odřízneme pouze dno, nesmíme poškodit hlavní kůlový kořínek, který může být již obtočen na dně PETky, a s celým zbytkem PET lahve zasadíme do půdy. Po pár letech, až stromek a kmínek zesílí, zbytek PET lahve odkopeme, rozřízneme a vyjmeme. Po výsadbě dobře zalijeme a vytvoříme přistínění. To je pro malé semenáčky nezbytné, přímé slunce by je zničilo. Ačkoli muďoul netrpí škůdci, jedna výjimka se najde – mladé rostlinky velmi chutnají slimákům, zvláště těm hnědým, španělským. Ti dokáží celou rostlinu zničit, a proto musíme učinit odpovídající opatření. Obliba u slimáků není náhodná, muďoul obsahuje látky, které odpuzují parazitické hlístice, používané v biologické ochraně proti slimákům. Ty pak slimáky nenapadnou. Můžeme přemýšlet nad tím, jak na to ti slimáci přišli, že je to chrání, ale je to jen příklad toho, že v přírodě se nacházejí různá zajímavá tajemství, nad nimiž můžeme kroutit hlavou ...

Zesílené semenáčky je vhodné naroubovat šlechtěnou odrůdou, kdy máme jistotu kvality plodů a také rychlejší plodnosti, můžeme však vyzkoušet i pěstování přímo semenáčků. Každopádně je dobré mít stromky aspoň dva, pro dobré opylování. Pro chutné plody je jich tak či tak dobré si vysadit více, je to dobrá investice.

Tento poněkud delší blog o muďoulu zde zveřejňuji, protože jsem přesvědčen o tom, že si zaslouží rozšíření. Pro svou nepopsatelnou chuť, výživnou hodnotu i zdravotní význam se může stát součástí našich zahrádek a zahrad, ale i porostů „jedlých měst“, kterým patří budoucnost. Města akumulují velké množství tepla a jejich klima, mimo blízkost frekventovaných silnic, může být velmi vhodné k vysazování různých teplomilných ovocných stromů. Není vůbec těžké představit si např. v Praze takový „jedlý park“ z muďoulu, tomelu, jujuby, a jiných ovocných exotických stromů... Třeba tento nápad někoho inspiruje.

Přeji krásné předletní dny.