„Bol to psí život!“ – je to možná zvláštní, že se mi na počátku tohoto psaní vybavila věta jednoho politika, který dvacet let ovlivňoval život obyvatel Československa v časech ne snad tragických, ale rozhodně nikoli snadných.

Tím politikem byl Gustáv Husák a charakterizoval tak léta svého dlouholetého těžkého věznění. Tehdy se jako jedna z obětí systému, který sám s přesvědčením pomáhal nastolit, stal na dlouhý čas živým svědectvím a hořkým plodem revoluce, která “požírá své děti“. Když na svá těžká léta vzpomínal, byl rok 1968. Tehdy snad nečekal ani neplánoval, že se co nevidět stane jedním z hlavním aktérů a symbolů restaurovaného bezpráví.

Lidská povaha a mysl je složitá a často (nejen) vůči zvířatům nespravedlivá. Proto mohl G. Husák svůj život považovat za „psí“ a naopak později on sám byl jistě nejednou a nejedním označován za „svini“. Různé lidské osudy a vlastnosti často označujeme zvířecími přívlastky, jako kdyby na tom zvířata nesla byť jen nejmenší kousek odpovědnosti a viny.

Před lety jsem na dvoře u přátel vyfotil psíka - „podvraťáka“.



Už si nevzpomenu na jeho jméno, a psík je už asi dávno v psím ráji. A také označení „podvraťák“ neznamená vlastnost, kterou bychom v souvislosti s tímto označením přiřadili člověku – psík prostě jen bez potíží prolezl pod vraty...

Na fotografii má možná na první pohled mrzutý výraz v obličeji, ale nedivte se, dotěrný fotograf a nečekané ranní vstávání nikomu na tváři úsměv od ucha k uchu nevykouzlí. Psík by se za sebe i za své druhy možná urazil a naštval, kdyby mu někdo řekl, že „psí život“ je u lidí synonymem pro život „nic moc“. Ale možná to ví, a je mu to úplně u zadku. Pes nemá potřebu řešit každou koninu nebo psinu, vlastně „člověčinu“, jako my.

Jeden kolega z práce mi před lety v reakci na cosi (beztak nějakou hovadinu) povídá: „Ty máš špatnou karmu, v příštím životě z tebe bude pes!“ – a být psem je snad nějaká prohra? A naopak, být člověkem nějaká výhra? Tyto úvahy jsem nevyslovil nahlas, napadly mě až později a protože na karmu nevěřím (i když, kdo ví?), pustil jsem je z hlavy.

My si o psech můžeme myslet a myslíme kdeco, ale má někdo odvahu, zeptat se, co si pes myslí o nás? I když možná se nás psi o tu otázku ani neprosí. Psí život je prý černobílý – totiž, pes prý nedokáže rozeznávat barvy jako lidé. Nedíval jsem se na svět psíma očima a netroufám si tvrdit, že vím, že pes vidí svět jako scénu na obrazovce černobílé televize. Ale co vím, nemá potřebu vnímat svět černobíle, tak jako my, nepotřebuje rozlišovat lidi, ani země a národy na ty dobré a špatné. Snad je to i jeho nevýhoda. V dnešní době je opět „v kurzu“ Hitler. A tak v této souvislosti můžeme vzpomenout Blondi, fenku německého ovčáka, která byla Hitlerovým miláčkem. Těžko bychom ji mohli soudit, že svému krutému pánu s láskou sloužila až do konce. Psí věrnost nezná hranic. Führer se jí za to odměnil tím, že na ní vyzkoušel účinek svého jedu...

Psa považujeme za svého přítele, ale jeho život za symbol něčeho ponižujícího. Dokážeme ctít a odpovědět si na otázku, co je to psí důstojnost? Možná to dokážeme, až budeme pro začátek ctít tu lidskou.

Volnost, neohraničená stěnami bytu, moci si venku v klidu a bez napomínání zaběhat a zaštěkat, vyválet se v blátě. Vzpomínám na psa, který se, k nelibosti svých majitelů, rád vyválel v hnoji. Sterilní, naparfémovaná vůně bytu mu asi připadala nepřirozená, tak si to vynahradil. A třeba už nechtěl být jen štěkavou hračkou do domácnosti, ťuťuňuňu živým plyšákem. Psí svoboda je dnes spjata se „svobodou“, kterou jsme si zvolili my lidé, pokud tedy někdo perverzní nedaruje psovi svobodu vyhozením z auta někde na polní cestě.

Psí věrnost a bezelstnost dokáže pohladit a léčit i těžce rozbolavělou lidskou duši. Zkusme si toho vážit a na oplátku můžeme vyjít psům vstříc. Třeba tím, že někdy, aspoň na chvilku, opustíme svou lidskost a budeme se cítit nikoli pod, ale NA PSA.

HAF!