Sociolog a publicista Daniel Prokop napsal knihu, která upozorňuje na slabá místa české sociální a daňové politiky a navrhuje jejich řešení. Činí tak přitom bez dogmatismu a s respektem k protinázoru: lépe propracované politiky zkrátka představuje jako pragmatický návod, jak budovat nejen spravedlivější, ale i lépe fungující Česko.

Vyhnout se odvrácené straně Česka není těžké. Tedy pokud bydlíte v lepších čtvrtích velkých měst a cestou na nákupní rauš do drážďanského Primarku či na berlínské letiště se nestavíte třeba v ústeckých Předlicích či na sídlišti Mojžíř, kam polistopadová prosperita příliš nedosáhla.

Lehce přehlédnutelným tématům, ať už se týkají chudších regionů či neefektivní politiky, která komplikuje život i střední třídě, se ve své knize Slepé skvrny věnuje Daniel Prokop. Publikace českého sociologa a odborníka na průzkumy veřejného mínění částečně vychází z jeho textů pro deník Právo a pozorovatel české politiky a společnosti by si ji neměl nechat ujít. A to ani v případě, že ho chudoba příliš nedojímá. Na zhruba 256 stranách ostatně autor nepíše jen o odvrácené straně společnosti, ale i o sklonech k populismu, nevhodně nastavených daních, složité cestě ze dna na vrchol či volebních průzkumech.

Sociální politika jako efektivnější řešení

Hlavní část knihy, která se věnuje školství, exekucím či sociální a daňové politice, lze číst jako jakýsi manifest levicového reformismu pro Česko: jako návod na to, jak zemi posunout směrem ke spravedlivější, solidárnější, ale v mnohém zkrátka lépe fungující společnosti.

V tomto ohledu je nutné podotknout, že i když kniha vychází z jasně levicových pozic, nečiní tak dogmaticky. Zaprvé, autor své návrhy obhajuje často spíše pragmaticky než idealisticky: například sociální bydlení představuje nikoliv jako zajištění „základního lidského práva“, jak má občas tendenci argumentovat soudobá liberální levice, ale jako zkrátka levnější a úspěšnější řešení. Z jeho perspektivy je to zkrátka efektivnější a rozumnější než nechávat chudé propadnout až na dno skrze síto zanedbaných ubytoven a drahých azylových domů či kojeneckých ústavů.

Zadruhé pak autor argumenty druhé strany automaticky neshazuje, ale snaží se s nimi polemizovat a nemá potíž i část argumentů uznat či alespoň neshazovat jejich legitimitu. To platí nejen u ekonomických, ale i kulturních témat. „Podle mého část liberálů přehání, když odpůrce (manželství gayů a leseb) označuje za homofoby,“ píše například v jedné pasáži autor, byť sám okamžitě dodává, že s „manželstvím pro všechny“ jednoznačně souhlasí.

Díky respektování protinázoru a pragmatické argumentaci tak mají Slepé skvrny (podobně jako Lid versus demokracie Yaschy Mounka, o níž jsem psal před časem) potenciál zaujmout čtenáře i mimo svou přirozenou cílovou skupinu. Pokud jste velkoměstský liberál, který se u voleb rozhoduje mezi Zelenými a Piráty, zatímco vaši rodiče od hlubokých devadesátých let volí ODS, jsou Slepé skvrny přesně tou knihou, kterou jim chcete dát jako dárek k narozeninám či Vánocům. Můžete je díky tomu bezpečně vyvést z jejich intelektuální konformní zóny, aniž byste riskovali, že vás přestanou zvát na nedělní oběd. Tedy samozřejmě za předpokladu, že ukončení víkendových setkání není váš cíl: pak bych doporučil jiný titul.

Slepé skvrny v oku pozorovatele chudoby

Fakt, že je kniha poměrně obsahově rozrůzněná, má za následek mimo jiné i to, že některé kapitoly do dominantního zaměrení úplně nepasují. To se paradoxně týká jinak velmi silných kapitol, jako je ta o fungování volebních průzkumů či ta o populismu, která hodně vychází z amerických reálií. (Malá poznámka stranou: teze o tom, jak kulturní války v USA odvádějí pozornost od prorůstání vlivu lobbistických skupin na státní správu, je nicméně velmi relevantní i pro Česko. Měl by ji mít na paměti každý rozhořčený uživatel sociálních sítí, když ve snaze bránit liberálně-demokratické zřízení svými kliky a lajky reaguje na provokativní tweety hradního mluvčího. Ano, mám na mysli toho bývalého redaktora Haló novin, jenž si bez rozpaků do své pracovny umístil fotografii pravicové ikony Margaret Thatcher, aby těm vnímavějším naznačil, že si z nich skutečně dělá celou dobu jen dobrý den.)

Jsou pak i pasáže, kde je autorova argumentace vyztužená méně. Když jako argument pro progresivní zdanění zmiňuje fakt, že bohatí více tyjí ze služeb státu, stojí to rozhodně za zamyšlenou. Jako příklad ale zmiňuje třeba to, že bohatí častěji chodí za (státem podporovanou) kulturou. Logicky se pak nabízí otázka, jestli přeci jen není rozumnější argument libertariánů, že není třeba podporovat něco, co jsou lidé schopni si zaplatit sami. Daňovou progresi také podpírá tvrzením, že úspěch (a tedy i příjem) závisí i na místě, kde se člověk narodí, protože v některých regionech jsou zkrátka šance na úspěch nižší třeba i kvůli horšímu školství. Je ale pak na místě oponovat, zdali by tento problém nemělo řešit třeba spíše přerozdělení daňových příjmů mezi jednotlivými regiony.

Rezervy knihy nicméně spočívají spíše v tom, co v ní není, než v tom, co v ní je. Jistě nelze očekávat, že kniha obejme všechny společenské otázky od změny klimatu po rizika vyplývající z umělé inteligence. Ale vzhledem k jejímu zaměření je trochu škoda, že se autor prakticky vyhýbá otázce udržitelnosti penzijního a zdravotního systému. Právě ty budou přitom klíčové pro budoucí směřování veřejných rozpočtů, jehož se autor dotýká v pasáži o zdrojích a zdanění, kde je mimochodem na můj vkus až příliš optimistický.

Velkoměstského čtenáře, jenž si v záchvatech duševního sadomasochismu občas prohlíží nabídky realitních portálů či statistiky cen bytů, taky zamrzí ještě jedna věc. Tedy že autor více nerozvíjí to, jak moc v Česku bohatství nezáleží na příjmu, ale na (často zděděném či darovaném) nemovitém majetku. Přitom z některých pasáží v knize i autorových rozhovorů v médiích je patrné, že si tuto skutečnost uvědomuje.

Občasné drobné “zadrhnutí” při četbě pak může způsobit to, že autor místy zmiňuje některé osoby a pojmy, aniž by je blíže vysvětlil (příkladem budiž proxy válka). Absolventa mezinárodních vztahů to do očí nejspíš netrkne, méně znalého čtenáře to ale může zbytečně odrazovat. Na čísla bohatým pasážím by pak čtenářsky prospělo, kdyby je občas proložil sem tam nějaký konkrétní lidský příběh, jak je to běžné například v řadě publicistických knih napsaných americkými autory. (Nutno dodat, že mikropříběhy umí využívat nejen tamní publicistický odpad, ale i velmi podnětní spisovatelé jako například Nicholas G. Carr.) Obzvláště kapitoly věnované těžkostem života samoživitelek si o příběh nějaké konkrétní ženy vysloveně říkaly.

Navzdory tomu jsou nicméně Slepé skvrny bezesporu jednou z nejzajímavějších knih o současné společnosti a politice, které v poslední době v Česku vyšly. Až odezní současná opatření kvůli koronaviru, budeme se muset vypořádat s citlivým hospodářským propadem (byť dosud nevíme, jak moc hluboký a dlouhodobý bude). A právě ve slepých místech české společnosti, na něž Prokop ve své knize upozorňuje, může mít tento dopad obzvlášť kruté následky. Nápravná opatření, která autor v knize zmiňuje, tak nabudou na důležitosti — a mohou opět dostat příležitost.

Sledovat autora můžete na Twitteru, Facebooku a facebookové stránce Slova & algoritmy či na blogovací platformě Medium, která má samozřejmě i RSS feed.