Odlišnost pravicové a levicové politiky je pro mnoho lidí v době prosperity a poměrné hojnosti mnohdy zanedbatelná a málo vnímatelná. Jinak je tomu v době krize a hospodářské recese, kterou již třetí rok prožíváme. Tehdy se projeví jiné myšlení a rozhodování kde vzít, komu ubrat, kdo má přežít a na kom nám zas tak moc nezáleží. Ne nadarmo toto naše období někteří politologové nazývají - krizí hodnotovou. Uvědomil jsem si to při projednávání návrhu zákona, kterým chtěla sociální demokracie obnovit tzv. progresivní daň. Návrh koalice zcela zavrhla, včetně hlasů Věcí veřejných, které ji měly ve svém programu.

Tento návrh nebyl nijak zatěžující pro nejbohatší vrstvy, neboť stanovoval pro osoby s ročním příjmem nad 1milion 200 tisíc korun daň 30procentní místo dnešní rovné 15procentní daně. To je ve srovnání s většinou evropských zemí poměrně nízké, neboť některé západní a severské země mají tuto horní hranici nad 40 až 60 procenty. Státnímu rozpočtu by to přineslo miliardu a půl a naší společnosti větší pocit spravedlivého rozložení dopadů krize.

Pravice si rovnou daň za Topolánkovy vlády prosadila a chápu, že se jí nechce zbavit, neboť je pro bohatší vrstvy výhodná. Co však nechápu, jsou argumenty a výtky, kterými nás někteří pravicoví poslanci častovali. Nejhorší byla výtka, ba přímo osočení, že tento návrh je populistický a hraje na strunu lidské závisti. Tedy že předkládáme tento návrh, abychom získali na svou stranu tu část občanů, kteří mají málo a musí platit stejné procento jako ti bohatí, kterým navíc toto bohatství závidí. Je to typicky negativní myšlení. Tady vůbec nejde o závist, tady jde o etiku přežití, o solidaritu, která musí být konsenzem a stavebním kamenem celé společnosti. Jan Pavel II. ve své encyklice říká: „Solidarita není jen neurčitý soucit nebo povrchní dojetí nad chudobou, je to pevná a trvalá odhodlanost usilovat o obecné blaho, protože všichni jsme odpovědni za všechny.“ Nejde tedy o to, aby jedni záviděli druhým velký majetek a druzí záviděli prvním nízké daně, jde o společnou dohodu, která akceptuje skutečnost, že někdo je silný a úspěšný - proto platí více, a druhý může být slabý a neúspěšný - proto potřebuje pomoc.

Hospodářská krize má u nás tuto tendenci: bohatí bohatnou a je jich čím dál méně, střední vrstva se umenšuje a chudší vrstva chudne a je jí čím dále více. To může vést k nějakým krátkodobě lepším makroekonomickým číslům, ale dlouhodobě k úplnému rozkladu společnosti, úpadku vzdělanosti, pokroucenému mravnímu cítění, a jak jsem uvedl na začátku, ke krizi hodnot, kterými se náš národ chce pyšnit. A pokud jde o motivaci, o které mluvil i prezident Václav Klaus, je to přesně naopak. I vzdělaný člověk může být chudý, a poznávám těchto lidí v poslední době čím dál více, a je těžké jej motivovat, když nemá ostré lokty a příslušnou drzost, která v ryze tržním systému vyhrává. Stavět společnost a její daňový systém na umenšení závisti skutečně nelze, ale stavět společnost na vzájemné solidaritě a spravedlivém hodnocení toho, co může silný a co může slabý, je jediná cesta k obecnému dobru. A bez skutečné solidarity, nikoliv almužny, krizi nepřekonáme a tradiční hodnoty ztratíme.