Má NKÚ smysl, když jsou jeho závěry často ignorovány?
Často slýchám od novinářů, studentů, známých i přátel, zda má kontrola hospodaření se státním majetkem vůbec smysl, když při zjištěných problémech nejsou přijata žádná nápravná opatření a už vůbec nejsou potrestáni ti, kteří někdy úmyslně, někdy neúmyslně pochybili.
Naposledy jsem si toho všiml i na aktuálně.cz v diskuzi k článku, který kritizoval odkládání trestních oznámení podaných Nejvyšším kontrolním úřadem. Ještě jsem čekal, že bude voláno po větších pravomocech nejvyšší kontrolní instituce, včetně udělování pokut, trestání odnětím svobody případně trestání trestem nejvyšším.
V této diskuzi lze podle mého názoru a hlubokého přesvědčení zareagovat pouze jedním způsobem a uvést několik argumentů pro tuto odpověď. Kontrola obecně má hluboký smysl: výsledkem by mělo být ověření, zda nastavené mechanismy fungují správně a plní svůj smysl a účel dostatečně při přiměřených nákladech. Jestliže nejsou vyvozovány ze zjištěných odchylek odpovídající korekce systému nebo například personální či trestní odpovědnost, není to chyba kontrolní instituce, která zde plní funkci externího auditora. Můžeme pak mluvit o tom, že následné mechanismy nefungují správně, buď kvůli nesprávnému nastavení nebo pro nevůli následné mechanismy použít. To je však otázka pro politiky a všechny ty, kteří mají odpovědnost před občany naší země.
Zkusme si situaci nakonec porovnat se soukromým sektorem. Pokud vlastník soukromé firmy zjistí ze zprávy auditora, že v účetnictví jsou nesrovnalosti způsobené pravděpodobně tím, že někdo z jeho zaměstnanců krade, a následně nad tímto zjištěním mávne rukou, je to jeho vlastní rozhodnutí a sám odpovídá svým majetkem za případné škody. Mohl sám zvážit, zda je problém velký nebo nepodstatný, je to jeho rozhodnutí. Není to ale chyba auditora ani jeho odpovědnost a už vůbec to neznamená, že je možné na kontrolu úplně rezignovat kvůli zjištění velkého rizika, že mu někdo firmu rozkrade pod rukama.
U veřejného sektoru je chování vlastníka zajišťováno na základě zákona zprostředkovaně státními úředníky. Na úředníky dohlížejí politici, a ty je tedy třeba volat k odpovědnosti ve chvíli, kdy jsou shledány nedostatky při správě veřejného majetku. Kontrolní systém sám nedostatky neodstraní ani nikoho nemá trestat; to není jejím úkolem. Jestliže se netrestá, musíme se ptát policie a státního zastupitelství, jak plní své povinnosti.
Naposledy jsem si toho všiml i na aktuálně.cz v diskuzi k článku, který kritizoval odkládání trestních oznámení podaných Nejvyšším kontrolním úřadem. Ještě jsem čekal, že bude voláno po větších pravomocech nejvyšší kontrolní instituce, včetně udělování pokut, trestání odnětím svobody případně trestání trestem nejvyšším.
V této diskuzi lze podle mého názoru a hlubokého přesvědčení zareagovat pouze jedním způsobem a uvést několik argumentů pro tuto odpověď. Kontrola obecně má hluboký smysl: výsledkem by mělo být ověření, zda nastavené mechanismy fungují správně a plní svůj smysl a účel dostatečně při přiměřených nákladech. Jestliže nejsou vyvozovány ze zjištěných odchylek odpovídající korekce systému nebo například personální či trestní odpovědnost, není to chyba kontrolní instituce, která zde plní funkci externího auditora. Můžeme pak mluvit o tom, že následné mechanismy nefungují správně, buď kvůli nesprávnému nastavení nebo pro nevůli následné mechanismy použít. To je však otázka pro politiky a všechny ty, kteří mají odpovědnost před občany naší země.
Zkusme si situaci nakonec porovnat se soukromým sektorem. Pokud vlastník soukromé firmy zjistí ze zprávy auditora, že v účetnictví jsou nesrovnalosti způsobené pravděpodobně tím, že někdo z jeho zaměstnanců krade, a následně nad tímto zjištěním mávne rukou, je to jeho vlastní rozhodnutí a sám odpovídá svým majetkem za případné škody. Mohl sám zvážit, zda je problém velký nebo nepodstatný, je to jeho rozhodnutí. Není to ale chyba auditora ani jeho odpovědnost a už vůbec to neznamená, že je možné na kontrolu úplně rezignovat kvůli zjištění velkého rizika, že mu někdo firmu rozkrade pod rukama.
U veřejného sektoru je chování vlastníka zajišťováno na základě zákona zprostředkovaně státními úředníky. Na úředníky dohlížejí politici, a ty je tedy třeba volat k odpovědnosti ve chvíli, kdy jsou shledány nedostatky při správě veřejného majetku. Kontrolní systém sám nedostatky neodstraní ani nikoho nemá trestat; to není jejím úkolem. Jestliže se netrestá, musíme se ptát policie a státního zastupitelství, jak plní své povinnosti.