Je začátek května 1945 a přes Vysočinu se přežene Rudá Armáda. Čeští vlastenci jsou na tuto událost připraveni a okamžitě po osvobození začínají fungovat orgány pro udržení správy a pořádku na osvobozeném území – četnictvo a armáda. Ženin otec Rupert Rychnovský se jako poručík v záloze hlásí na vzniklém jihlavském Okresním velitelství a nastupuje hned 5. května 1945 jako místní velitel a velitel strážního oddílu ve Stříteži, sousední obce Dobronína.

S ženou a stařenkami prožívám ty nejpěknější chvíle svého života. Ženin předcházející těžce nemocný manžel byl mrzout a moc jim nenaslouchal. Já jsem však zvídavý a pozorný posluchač a tak se dovídám nejen historii celého rodu Rychnovských, ale i obrazy z časů osvobození Stříteže a co vše se tam následně dělo. Byla to vesnice u Jihlavy, kde před válkou žili pospolu Češi, Němci a Židé. Na konci války už jen prvně jmenovaní.

Tak se dovídám, že se někdy v polovině května ve Stříteži objevila parta chlapů z Dobronína a začala se shánět po několika Němcích. Udeřila na místního velitele, aby jim je vydal. Ženin otec pochopil jejich úmysl a odmítl. Argumentoval, kdo bude živit jejich rodiny a že provinilí Němci stejně budou odsouzeni. Mezitím jeho žena sháněla chlapy na jeho ochranu. Teď však šlo do tuhého a Rupert Rychnovský vytáhl „browing“ na svou ochranu a pohrozil, že jen přes jeho mrtvolu. Chlapi se lekli a couvli. Ubít pár bezbranných Němců je něco jiného, než zabít jmenovaného velitele. Tak se vydali s nepořízenou zpět domů. Nikdo netušil, co před tím v Dobroníně udělali. Až německá spisovatelka Herma Kennelová spolu s regionálním novinářem Miroslavem Marešem pomohli odhalit po 65 letech pravdu, která měla zůstat skryta. Byl odkryt hrob ubitých německých mužů, kteří museli před smrtí hodně trpět. Vražda bezbranného člověka zůstane vždy tím nejopovržlivějším zločinem.

Svědkové událostí již zemřeli, zůstala jen stará vojenská knížka, vydaná v Užhorodě dne 12. 4. 1927 s podpisem velitele náhradního praporu pěšího pluku čís. 36 majorem Šrámkem a v ní je záznam s kulatým razítkem Okresního velitelství Jihlava, že Rupert Rychnovský dne 5. 5. 1945 nastoupil do činné služby jako místní velitel a velitel strážního oddílu ve Stříteži. Podpis okresního velitele je nečitelný a končí ..asán. Existuje ještě jedna vojenská knížka Ruperta Rychnovského. Vydalo ji Okresní vojenské velitelství v Havlíčkově Brodě s podpisem štábního kapitána Kubáta. Má evidenční číslo serie B 386282. Záznam současného zaměstnání je topič jihomoravská Fruta a hodnost “ vojín“, kdy byla původní odejmuta KR-MNO č. 1272 § 3.

Podstatné jsem čtenářům sdělil a kdo je zvědavý, co dělal Rupert Rychnovský v té době ve Stříteži, může číst dál. Také nemusí, ale je to zajímavé a hlavně poučné.

Začnu rokem 1850. To se narodil ženin dědeček Michal. Jeho otec vlastnil statek v Jeclově, na kterém mu dělal šafáře a čekal, až ho dostane. Otec mu zatím sháněl bohatou nevěstu a syn překročil čtyřicítku. Pak potkal spolužáka a ten se mu svěřil, že potřebuje provdat dceru, pro kterou nachystal velké věno. Dědeček si o ni řekl a plácli si. To mu bylo již 44 let a nevěstě 18. A začaly přicházet děti. Po synech Viktorovi (1895) a Cypriánovi (1898) se konečně směl oženit a otec mu předal statek. Předtím trucoval, že ho syn v hledání nevěsty obešel. A děti přicházely dál: Jana (1901), Rupert (1903), Leontin (1905), Arnošt, zvaný Míla (1909) a poslední Jitku (1913) jsme se ženou dochovali. Peníze z věna úspěšně investoval a politicky se angažoval jako zemský poslanec. Osobně se znal s budoucím prezidentem Masarykem a jeho hony s pozvanými významnými hosty byly vyhlášené. Zálibu v myslivosti po něm zdědil syn Rupert a tak ho nechal vystudovat prestižní píseckou lesnickou školu. Syn Leontin vystudoval táborskou hospodářskou a byl rok po válce vyslán na Javornicko, aby se tam založením pasteveckého družstva postaral o dobytek odsunovaných Němců, který bude postupně přidělován českým osídlencům. Jitka byla s hodnotným věnem provdána do Stříteže. Tam rod Gebertů vlastnil pivovar s rybníky a polnostmi. Ten starý Gebert předal synovi. Ale svobodný a hezký syn Bernard moc dobře nehospodařil a tak sklepy pivovaru pronajal firmě provozující mezisklady pražských pivovarů. Ta si tam dosadila svou účetní a tou byla manželčina maminka Mařenka. Byla sirotkem, vychovala ji se svou dcerou teta a nechala ji vystudovat účetnictví. Do hezké účetní se Bernard zakoukal a byl z toho vztah. A pivo se občas v pivovaru také uvařilo. Do majetku se však potřebovalo investovat a tak se rozhodlo, že se syn ožení a věno ženy mu umožní pivovaru vrátit někdejší slávu. Následně se zástupci rodů Rychnovských a Gebertových sešli a plácli si. Jitka přinesla očekávané hodnotné věno. Zhrzené Marušce pak firma našla místo v Kostelci. Jednou se Rupert s Bernardem přiopili a ten se mu svěřil, jak dobrou ženu musel opustit. Rupertovi v té době bylo už 35 let, poznal, jak to v životě chodí a toužil zakotvit. Rozjel se tedy za Maruškou, aby si ho vzala, a pochopitelně neuspěl. Tak vytáhl z kapsy „browing“, přiložil si ho ke spánku a dal ji ultimátum. Zachránila mu život a tak získal dobrou a spolehlivou ženu pro zbytek života. Vzali se v lednu 1939 a Rupert se usadil jako správce mlýna ve Starých Horách u rybníku Borovinka. Přišel protektorát, plány na rozvoj pivovaru vzaly za své a přišlo i omezení ohledně hospodaření s potravinami. Ale Rupert měl pochopení a nechal sedláky semlít něco navíc. V té těžké době se lámaly charaktery českého národa a jeho stárek dostal chuť stát se správcem. Zašel na gestapo, udal ho a navíc tvrdil, že se přes mlýn distribuují protistátní komunistické letáky. Tak se stala ženina maminka hluboce věřící, když se jí ve snu zjevila Panna Maria a nabádala ji, aby šla do kanceláře a otevřela příslušný šuplík. Uposlechla a našla v něm letáky. Zničila je a časně ráno přišlo gestapo. Rupertovi dokázali pouze semletí nepovoleného množství obilí a byl potrestán několikaměsíčním těžkým žalářem. Stárek dostal jednou tolik, že gestapo tahal za nos.

Rychnovští drželi hodně při sobě a tak rozhodli, že Rupert bude na konci války a chaotické poválečné době chránit majetek sestry Jitky. Nechal mlýn mlýnem a s rodinou se přesunul na potřebnou dobu do Stříteže. V roce 1946 zemřel Bernard a bezdětná Jitka odešla za bratrem Leontýnem na Javornicko, aby mu dělala hospodyni a postarala se o jeho děti Jaroslavu a Leona. První bratrova žena zemřela po autonehodě, druhá od něj odešla. Majetek ve Stříteži přenechala bratrovi Rupertovi, aby se o něj staral a měl živobytí. Ten odešel z mlýna, kde předtím po Rupertovi a Marii spatřila světlo světa má žena Ivona. Rodina se třemi dětmi prožívala ve Stříteži nejhezčí období svého života, kterou jim přerušil nástup komunistů k moci a jejich dravá chuť brát lidem majetky. Když to nešlo po dobrém, přišili Rupertovi keťasení a tak se vrátil do věznice, kterou už důvěrně znal. Rychnovští se semkli a udrželi hospodářství v chodu, než se hospodář vrátí. To však neznali záludnost komunistů, kteří ho po odpykání trestu poslali na převýchovu jako topiče do cukrovaru v jihomoravských Modřicích. Topiče tam dělal pouze, když přišla kontrola, jinak tam dělal v podstatě správce. Cukrovar tak plnil dobře plán a on i jmenovaný dělnický ředitel měli pokoj. Nejvíce ho trápilo, že za rodinou dojížděl v sobotu pozdě večer a nedělním nočním vlakem se vracel zpět. Rod Rychnovských to nakonec vzdal a teta rozhodla, že vrazí majetek komunistům do chřtánu. Tak JZD přebíralo kromě pivovaru, domu se zahradou a čtyř rybníků o celkové rozloze 24 hektarů i 12 hektarů luk a pastvin. K tomu 6 krav, 5 jalovic, 2 voly a 2 prasnice. Milostivě nechali rodinu bydlet v malém bytě v pivovaru a pod ním do sklepů provoněných chmelem navezli brambory. Po odpykání převýchovy Rupert marně v okolí sháněl zaměstnání a tak si svůj pobyt na jižní Moravě nedobrovolně prodloužil. Když se vrátil a nějaké zaměstnání sehnal, umíral mu syn na chronický zánět ledvin. Žena mi vyprávěla, že otci lékař zařídil, aby mohl doma píchat umírajícímu synovi morfium. To se však v té době skladovalo na okresních stanicích SNB a tak jezdil na motocyklu do Havlíčkova Brodu a esenbáci si nenechali ujít příležitost ho poškádlit. Rodu Rychnovských byl sebrán na Jihlavsku majetek a těžce se jim žilo. Zatím Leontin dostal předvolání na okresní oddělení SNB v Jeseníku a její velitel se dal poznat jako desátník z čety, které Leontin jako poručík kdysi velel. Varoval ho, že bude mít těžký život a ať je na něj připraven. Tak se Leontin, skutečný zemědělský odborník, stal do konce života vedoucím prodavačem v obchodě s partiovým zbožím ve vzniklé javornické Jednotě. Měl pod sebou jednoho zaměstnance a tím byla jeho sestra. V roce 1958 osmnáctiletý Rupert zemřel a rodina se ze Stříteže stěhovala do Javorníku. Tam na ni čekala prodejna se zeleninou. Zasáhl však osud v podobě ředitele Jednoty se sídlem v Zábřehu Tannerta, kterému se zalíbil v osadě Račí Údolí u Javorníku hotel Isolde a rozhodl, že z něj udělá pionýrský tábor pro děti zaměstnanců a místo výjezdových schůzí. To znamenalo sehnat správce, který by nekradl a nemluvil, jak vždy nakonec dopadly „schůze“. Mezi komunisty byli i chytří a mazaní lidé a tak si vyhlédl manželčina otce. Vězení důvěrně zná a navíc by rozsudek zohlednil jeho původ. Byla to oboustranná výhoda. Ředitel získal spolehlivého a diskrétního správce, nad kterým držel ochrannou ruku, a rodina nebyla na očích komunistům. Po otci, který šel až v 74 letech do důchodu, správcovství převzala má žena, která se s nemocným manželem vrátila z Ostravy. Předtím Leontin koupil velký dům s dvěma zahradami poblíž centra města a posledních pět dětí dědečka Michala dožilo v Javorníku: Jana (1984), Rupert (1987), Leontin (1985), Arnošt (1980) a Jitka (2008), kterou jsme se ženou dochovali. Urna s jejím popelem byla pietně uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Petrovicích a nesl jsem jí v batůžku na zádech do kopce z bývalé dědečkem založené přádelny a elektrárny na řece Jihlavě, která teď patří jeho pravnukovi Danielovi, bývalému radnímu Brna. Tam odpočívá nyní i moje žena s rodiči. O ruku jsem jí žádal s kyticí růží. Ty později zasadila a jedna se ujala. Přenesl jsem si ji do nového působiště a každoročně tři nejpěknější růže ustřihnu, sednu na vlak a v Jihlavě přesednu na autobus do Puklic. Do Petrovic musím dojít pěšky. Na vzpomínání a poděkování mám dvacet minut, abych stihl dostat se domů. Minule jsem to ošidil. Po deseti minutách se ze zatažené oblohy zablýsklo a já mazal do Puklic, kde mne zastihly první kapky deště. Vlak pak honily černé mraky s občasnou přeháňkou. Doma jsem se ze zpráv dověděl, že blízkou Brtnici smetla blesková povodeň.

Po svatbě mi žena řekla, že jí zůstal po otci „browing“, jestli z něj umím střílet a jestli ho chci. Střílet mě naučili na vojenské katedře, ale neměl bych odvahu na někoho namířit a stisknout spoušť. Tak nevím, kde tato zbraň, za kterou se za protektorátu popravovalo a za komunismu to nebylo o nic lepší, skončila. Také nevím, kde skončila Leontýnova vzácná a přesná kulovnice, kterou si u něho před odsunem schoval německý hajný, pro kterou se chtěl jednou vrátit a o které se mi žena rovněž zmínila. Bratři Rupert a Leontýn nebyli poserové a byli vždy připraveni položit za svobodu a vlast i své životy.