K mým vzpomínkám na zlatá šedesátá léta patřil i Karel Gott a jeho písničky. Ví se o něm, že byl sběratelem konspiračních teorií. Tak jsem mu jednu vytvořil a posílám mu ji „tam nahoru“ jako poděkování za to, že byl.

Sovětským komunistům ke konci sedmdesátých postupně docházelo, že vybudování beztřídní celosvětové společnosti v čele s nimi je neskutečná a neuskutečnitelná blbost a že vyvážené revoluce nemají šanci se trvale uchytit. Že proletáři všech zemí se nikdy nespojí a nezvítězí. Noční můrou pro ně byla skutečná maďarská (kontra)revoluce v roce 1956, kde rozvášnění lidé bez soudů fyzicky likvidovali zadržené příslušníky státní bezpečnosti i známé skalní komunisty a těm ostatním, co se stačili schovat, šlo v případě jejího vítězství o život či dlouholeté vězení. Oko za oko, zub za zub. Revoluci tehdy krvavě potlačila Koněvova armáda, která před léty dobývala Berlín. Teď se jí nabyté zkušenosti v Budapešti hodily. Následně si sovětští představitelé objektivně vyhodnotili, proč to v Maďarsku došlo tak daleko a jak se podobné situaci vyvarovat. Že se musí uvolnit politické poměry, lidem zlepšit život a důležité je prošpikovat důkladněji společnost agenty státní bezpečnosti a jejich spolupracovníky, z nichž někteří budou předstírat boj proti režimu a při tom sbírat kompromitující materiály na jeho skutečné odpůrce. Jen tak se dá předejít podobným povstáním. Fungovalo to pro všechny státy Varšavské smlouvy. Okolní svět byl ukolébáván opakovanými návrhy na odzbrojení a oslňován úspěchem Sovětů v dobývání kosmu. Ale přišla kubánská krize, kdy museli ustoupit, a svět definitivně ztratil iluze o jejich mírumilovnosti, když v srpnu 1968 vojensky obsadili Československo. Nevytvořili však okupační správu, něco podobného si udělali Češi sami. Neúspěch v Afganistánu byl konec jejich iluzí o rozšiřování tábora míru. Nepočítali s tím, že odhodlaným mudžahedínům, kterým nezáleželo na životě, bude v bojích proti nim pomáhat Alláh, znalost prostředí a americké zbraně. Museli také vzít na vědomí zprávu ekonomů, že přibližně za patnáct let hrozí celému táboru míru hospodářský krach. Konečně jim došlo, že budou muset jednou předat moc ať nedobrovolně, či dobrovolně, a bude se účtovat.

Tak se v Moskvě v roce 1979 s vědomím svých reálně myslících komunistů ve straně a vládě sešli představitelé státních bezpečností států Varšavské smlouvy. Těm to vždy myslí nejreálněji, protože jim jde v případě změny režimů o krky či dlouholetá vězení. Na setkání bylo dohodnuto, že za deset let v poslední čtvrtině roku proběhne ve všech státech konečné předání moci. Mezitím budou mít dost času si zajistit, aby byla předána lidem, kteří jim a komunistům zaručí beztrestnost a zachování jejich osobních (nepoctivě získaných) majetků. Bylo zdůrazněno, že v žádném případě nesmí dojít po předání moci k budování socialismu s lidskou tváří, jako se stalo kdysi v Československu, ale musí nastat privatizace a částečná či úplná restituce zabaveného majetku. Do té doby musí být připraveni lidé, kteří budou následně privatizovat jeho převážnou část a vymyšleny způsoby, jak nezanedbatelnou část restituentů o nabytý majetek připravit. Musí být za tu dobu nashromážděno co nejvíce kompromitujícího materiálu na poctivé lidi, kteří asi obsadí správu státu. Také musí být nachystány osnovy budoucích zákonů a připraveni nenápadní lidé, kteří po revolucích na sebe strhnou pozornost a dostanou se do nejvyšších zastupitelských orgánů. Tam budou vše komplikovat a nabytou svobodu tak lidem pořádně osolí. Časem tak větší část společnosti pozná, že je jí platná jako mrtvému zimník a začne chválit staré dobré časy, jistoty a pořádky. Podobnými lidmi bude nutné infiltrovat soudnictví, bezpečnostní složky a obranu státu. Reformy školství a zdravotnictví musí být velkým zmatkem. Politická moc bude sice na čas ztracena, ale zůstane tu hodně peněz na korupci nových mocipánů. A pak se uvidí. Shrnuto: Státní bezpečnosti jednotlivých států se znalostí poměrů ve svých zemích předání moci zařídí.

Závěry schůzky se začaly postupně naplňovat. Nejvíce problémů nastalo v Polsku a částečně i v Maďarsku, kde se státní bezpečnosti a komunistům jen s velikým úsilím dařilo tlumit touhu nedočkavých občanů po svobodě, ale povedlo se.

Naše Státní bezpečnost tak stála před úkolem, jak vše zařídí. Komu moc u nás předají, bylo jasné. Byla tu Charta 77, do které naštěstí už měli nasazené své lidi, takže ji měli pod kontrolou a podrobně znali osobní charaktery členů. Určit začátek revoluce také nebylo těžké. Muselo to být vyústění shromáždění občanů k některému z výročí, kteří budou následně pomocí jejich agentů a spolupracovníků strhnuti k revoluci. V úvahu přicházela pouze dvě:

28. října byl den vzniku naší demokratické republiky. Ale oslav se účastnili spíše dospělí. Z nich někteří v Praze u muzea bušili v osmašedesátém roce bezmocně holýma rukama do sovětských tanků a časem jim došlo, že kdyby nějaký pomatenec zastřelil sovětského vojáka ve věži tanku, česká krev by následně tekla až na Můstek. Byli si vědomi, že tu pořád máme sovětské vojáky, Sbor národní bezpečnosti, milice a nakonec i armádu, jak se ukázalo o rok později. Báli se o své děti i majetky a už přestali věřit, že by se někdy komunisté dobrovolně vzdali moci.

17. listopad byl ideálním dnem. Studenti na majetky kašlou, ještě jim nedošlo, jakou roli v jejich životě budou jednou hrát. Mají své ideály a nemají potomky, o které by se strachovali. Dají se zradikalizovat a manipulovat, hlavně, aby jich toho dne bylo hodně. Studenti jsou spolehlivými spouštěči revolucí posledních sedmdesáti let, jsou to ještě pořád telata. Den revoluce byl tedy určen, teď chystat společnost. Bylo třeba tři roky před revolucí vybrat okolo sedmi důkladně prověřených lidi z disentu, které budou osloveni a přesvědčeni, že to s předáním moci myslí vážně výměnou za beztrestnost. Ať s nimi na předání moci tajně spolupracují. Když dostali na výběr buď být zavřeni ve vězení bez svobody a světských požitků, nebo se hřát jako hrdinové na výsluní, patřit jim svět, užít si slávy a moci, kývli na nabídku. No, neberte to, hlavně aby zbytečně netekla krev na obou stranách. Státní bezpečnost později zařídila, aby se stali vůdčími osobnostmi disentu, pro ni to bylo maličkostí. Mezitím bylo nutno postupně probouzet společnost z letargie, podněcovat odpor proti režimu a současně přitvrzovat při jeho potlačování. Občané postupně získají naději na změnu poměrů, hned po revoluci se nadšeně začnou opájet nabytou svobodou a ztratí kritické myšlení. Stále se opakující a stále účinná taktika. Současně se dolaďoval 17. listopad. Studenti budou zradikalizováni a přivedeni do pasti, kde budou zmláceni. Bylo nutno vyřešit drobný detail, zda z nich někteří přijdou o život, nakonec naštěstí zvítězilo humánnější řešení. Ti v zákulisí věděli, co to kdysi udělalo s lidem po zprávě o smrti studentů Opletala a Palacha. Tak se i stalo. Děti si zabíjet a mlátit nenecháme! Lid povstal a svrhl nenáviděný režim. Dostalo se nám vytoužené svobody. Pravda a láska nakonec zvítězila nad lží a nenávistí. 17. listopad byl tou nejlepší akci naší Státní bezpečnosti před svým koncem. Netrestalo se, protože jsme nebyli jako oni.

Časem se „tam nahoře“ s Mistrem setkám. Poklepe mi uznale na rameno a řekne, že si do mé konspirační teorie dosadil své Ilumináty a je dokonalá. Že marně hledá, kde má chybu. Nad jejím hledáním společně strávíme spoustu času a stejně ji nenajdeme. Občas si Mistr odběhne zazpívat si s anděly a já mezitím napíšu dobrý komentář do Nebeských novin.