Cti otce svého i matku svou. Dělám to v den jejich narození a úmrtí i na začátku Vánoc zapálením svíčky, položením kytice na hrob a vzpomínkou s poděkováním.


Pokud jsem ale daleko, stačí svíčka u centrálního kříže na kterémkoli hřbitově a zavzpomínání. Výročí narození otce mne začátkem prosince zastihlo v Podhájské, kam jsem jel s místními důchodci na týdenní pobyt. Z náročné profese se mi občas ozývají záda a zdejší voda údajně pomáhá. Přijel jsem tu poprvé. Na orientační mapě u autobusového nádraží jsem našel hřbitov. Ignoroval jsem odbočující vyasfaltovanou cestu vlevo podél hřbitovní zdi a vešel na hřbitov přímo ze silnice. Zamířil jsem ke kapli, kde sice byl nějaký kříž, ale hroby okolo nebyly. Vypadalo to jako v parku a hroby jsem zahlédl až na jeho konci. Když jsem k nim došel, bezradně jsem očima hledal centrální kříž. I oslovila mne přítomná starší žena s informací, že pokud hledám něčí hrob, plánek je u vchodu. Místní na hřbitov chodili a vycházeli bočním vchodem a u něj byla velká nástěnka s plánkem očíslovaných hrobů. Pod ním byl abecední přehled rodin s odkazem na čísla. Na konci nescházelo místo na dopsání dalších rodin a po několika letech se zřejmě nástěnka obnoví. To je přesně to, co mi na našich hřbitovech schází. Centrální kříž tam byl, nebyl vysoký a byly u něj vyhořelé i nedohořelé svíčky a pár věnců.
Okolo mého domku chodívala starší paní s jezevčíkem Jonášem. Bylo mi radostí se s ní potkat a dát řeč. Už tehdy statečně bojovala se zákeřnou nemocí, a když prohrála, přišel jsem s kyticí na poslední rozloučení do smuteční síně. O Vánocích jsem pak šel na zdejší hřbitov zavzpomínat na své nejbližší. Vzpomínku si zasloužila i paní s jezevčíkem, na její hrob jsem se však musel dotazovat. Nástěnku na hřbitově nemáme, za to si v blízkém parku můžeme zpevnit tělo na spoustě posilovacích strojů. Na dvou z nich jsem za dobu dvou let, co byly instalovány, ještě nikoho neviděl a to chodím kolem poměrně často.
Na hřbitově v Bílé Vodě na Javornicku odpočívá přes sedm set řádových sester, které zde byly internovány. Odmítly opustit své řády a posílit řady budovatelů šťastných zítřků. Čest jejich památce! Chce-li najít nějaký jejich vzdálený příbuzný hrob, trvá mu to půl dne. Když jsem před pěti lety opouštěl zdejší kraj, žádný plánek tam nebyl. A to je hřbitov národní kulturní památkou.

Měl jsem ubytování s polopenzí a tak jsem si hned ráno zaběhl do místního obchodu na dva rohlíky a nějakou pomazánku, které mi nahrazovaly oběd. V tu dobu prodejna zela prázdnotou, a protože jsem povídavý člověk, dal jsem se do řeči s prodavačkou středního věku. Semleli jsme všelicos a předposlední den jsem se zmínil, že máme dobrého premiéra, který nám zvýší důchody, a kdyby si ho nechali na Slovensku, zvýšil by důchody jim. Tu se do mne obula a prohlásila, že je ráda, že se toho zloděje Slovensko zbavilo. Položil jsem jí otázku, kdo v tuto mimosezónní dobu drží jejich termálu ekonomickou prosperitu, jak z toho těží místní a kolik procent zákazníků jejího obchodu jsou čeští důchodci. A zda se chodí dívat na nádraží, kolik jich přijede a odjede vlakem.
Čeští penzisté jsou většinou zimomřiví a touží v zimě někam vyrazit za teplem. Ti, co na to mají, se vyhřívají na plážích, část se spokojí s termály a zbytek volí pár kroků ke kamnům. Dopravu do slovenských volí zprvu vlastním autem a nervují se na dálnicích a silnicích, pak přijdou na to jet pohodlně vlakem na důchodcovskou slevu do Bratislavy, tam si vyřídit průkaz na bezplatnou jízdenku a pokračovat dál. Maďarské termály už tak netáhnou. Byl jsem přemluven večer vyrazit za zábavou. V restauraci dvoučlenná skupina hrála staré české a slovenské hity, zpívala celá restaurace a parket byl plný křepčících stařenek a staříků. Pár mladých udiveně zíralo, jak se umí důchodci bavit.

Takhle na důchodcovskou slevu přihrává „malou domů“ svému rodnému Slovensku náš premiér. Ústy svého předsedy ODS označuje slevy na jízdném mrháním veřejnými penězi. Já to vidím jako zkvalitnění života těch důchodců, kteří nemají na to hřát se v zimě na písčitých plážích. Důchodcovská sleva letenek by byla tou pravou zhovadilostí, ta nynější je moudré rozhodnutí premiéra. Většina vrstevníků to cítí stejně a ví, koho v příštích volbách určitě nevolit. My jsme těm mladým vybudovali, co nyní mají, tak ať nám před smrtí dopřejí trochu radosti při našich proklatě nízkých penzích.

Poslední den jsem si šel ráno koupit občerstvení na cestu. Prodavačce za tu dobu leccos došlo a tak jsme se hezky s úsměvem rozloučili s tím, že se určitě nevidíme naposledy.

Nakonec se nesměle zeptám čtenářů: Neví se ještě, třeba i neoficiálně, jak dopadla pitva nebohého Ctirada Vitáska? To informační ticho je zlověstné a nevěstí nic dobrého.