…které přinesly neštěstí. Když lidem vzplane střecha nad hlavou, mohou použít svého rozumu k záchraně. Zvířata mohou použít jen svých instinktů a zřejmě nebyla vycvičena k použití požárního hlásiče.

Teď zřejmě tato inteligentní zvířata patřičně vyškolí. Je to jednoduché: Uvidí oheň, zmáčknou tlačítko požárního hlásiče a dostanou pamlsek. A budou to zkoušet tak dlouho, až se to naučí. A každý týden požární poplach, tak, jak jsme ho mívali na pracovištích jednou ročně.

Stručně ze seznamu.cz: Ženy uvedly, že nevěděly, že tyto lampióny štěstí, které si koupily na internetu, jsou v Severním Porýní-Vestfálsku zakázané právě kvůli nebezpečí požáru. Papírové lampióny stoupají vzhůru, protože pod nimi hoří oheň. Když ale klesnou, mohou zažehnout požár.

Na seznamu.cz si můžeme zadat do vyhledávače heslo „lampióny štěstí“. Zděšením je, co nám vyjede. Obrovské množství nabídek k jejich prodeji. Určitě všechny mají certifikát o bezpečnosti. Ale teď vážně: Pravděpodobně u nás zakázány nejsou, takže se může teoreticky stát, že stejné neštěstí s nedozírnými škodami můžeme očekávat i v naší zemi. Ví o těchto lampiónech hasiči? Těch je u nás včetně dobrovolných možná desetitisíce a každý z nich může na patřičném místě upozornit na nebezpečí, které od nich hrozí. Zřejmě to ještě žádný neudělal. Až se to neštěstí stane, můžeme je obvinit ze spoluviny? Toto jsou pouze úvahy, které ale stojí k zamyšlení.

Hlava mi nebere, že zoo neměla nějakou noční hlídku, která byla schopna včas zaregistrovat snášející se lampión, či to mohli udělat občané. Pokud ví, že jsou zakázané, mohli upozornit policii, času na to bylo dost. Je od pachatelek čestné, že se přihlásily policii a vzaly na sebe odpovědnost za čin. Zkušený psychiatr či psycholog by měl odborně posoudit, v jaké fázi svého osobního růstu se právě nacházely.

Jako externí redaktor Jesenického týdeníku jsem se kdysi vydal nafotit akci dětí z místní mateřské školky, jak na jaře vynášely Moranu. Měly ji z můstku shodit do potoka a já si šel nachystat místo na dobrý záběr. S hrůzou jsem zjistil, že paní učitelka mezitím Moranu zapálila a za jásotu dětí ji shodila do vody. Na náplavkách v potoku bylo plno uschlé trávy, naštěstí voda Moranu včas uhasila. Na Nový rok o slepičí krok a za chvíli tu máme jaro a zapálené Morany. Nic proti starobylým zvykům nemám.

A znova ke Ctiradu Vitáskovi. Náš premiér se dostavil neprodleně na místo činu, uctil památku obětí a slíbil peněžní odškodnění pozůstalým. Určitě se stále zajímá o motiv střelce. Bude to pomalu měsíc od jeho činu a pořád neznáme výsledek pitvy, která už dávno byla provedena. Je-li stále zvědavý, měl by si vyžádat pitevní protokol a pozvat k návštěvě náměstka ministra zdravotnictví pro léčebnou péči. Ten už zřejmě zná výsledek od okamžiku, kdy patolog začal tělo zašívat. Premiér by měl náměstkovi položit otázku, zda střelec byl hypochondr. V případě kladné odpovědi lituji matku střelce, mít za syna masového vraha a nevědět, proč to udělal, utrápí se. Trápit se bude i družka střelce, která žila v naději, že Ctirad jednou povede vnučku k oltáři, té teď ve škole spolužáci budou říkat o dědečkovi nepěkné věci. Nešťastni budou kamarádi z jeho hospody, že sedávali za jedním stolem s masovým vrahem a hypochondra nepřijmou, protože ho znali. Pokud odpověď náměstka bude záporná, měla by okamžitě následovat další otázka, co mohli a měli lékaři udělat pro to, aby sedm náhodných pacientů v čekárně ostravské nemocnice nepřišlo o život.