Vedle koronavirové pandemie se staly nepokoje v USA, které se už přenášejí do Evropy, centrem pozornosti medií. Chtěl bych přidat svoji osobní zkušenost a předem podotýkám, že nejsem rasista.

V druhé polovině devadesátých let minulého století vládl ve východní části USA stavební boom. Podnikaví Poláci oslovili mladé lidi z Ostravska s nabídkou zajištění pracovního víza a pomoci s ubytováním. Dovezli je tam, jako se nyní dovážejí Ukrajinci k nám. Můj urostlý starší syn, který čerstvě odpromovat na báňské univerzitě a potřeboval si vydělat peníze, byl vybrán na siding (fasádní obklad), rychle vyučen a zapracován. Američanům tato práce nevoněla a nyní ji většinou dělají Mexikánci. Syn uměl trochu anglicky, poměrně brzy pochopil situaci, od Poláků se odpoutal a zůstal u profese. Vyjížděli s partou hodinu před svítáním, na benzince se zastavili na hamburger a kafe, po cestě posnídali, takže s hladovým žaludkem do práce nepřijeli. Večer si doma předem připravili něco, co jim nahrazovalo oběd. Byli placeni úkolově a tak se vraceli často za tmy. Ty, co měli sebou své přítelkyně, čekala doma teplá večeře, co je neměli, se o sebe museli postarat sami. Přítelkyně se většinou živily jako uklízečky u polských agentur.

Byl jsem syna po čase navštívit. Mohl se mi věnovat pouze o víkendu a tak jsem jezdil vlakem z Trentonu poznávat New York, nebo jsem coural po okolí a rozhlížel se, jak vypadá předměstí a jak Američané žijí. Po obou stranách široké ulice byly chodníky pro pěší a tak jsem šel někam třeba tři kilometry a po druhé straně silnice se vracel. To byla zrovna poblíž střední škola a někteří studenti se v hloučcích vraceli domů. Všiml jsem si seniora u křižovatky ulic. Měl oranžovou vestu, u nohou měl dopravní kužel, a když hlouček dětí potřeboval po přechodu přejít, zvedl ruku, auta zastavila, uprostřed křižovatky umístil kužel a zůstal tam, dokud mládež nepřešla. Pak se vrátil na své místo a auta se rozjela. Byl zřejmě místní a dělal tu práci dlouho, protože dopředu věděl, kdo z dětí bude přecházet. Přede mnou šli dva asi patnáctiletí černoši. Senior je znal a šel zastavit auta, aby mohli přejít. Chlapci schválně přecházeli křižovatku co nejpomaleji a po očku pozorovali, jak budou reagovat většinou „bílí“ řidiči za volantem. Ti věděli, že nesmí mít ve tváři výraz nedočkavosti nebo dokonce vzteku, pro kluky by to bylo potěšením, a tak dělali, že se nic neděje. Ani senior chlapce nenapomenul, asi věděl proč. Příští den jsem se na něj šel znovu podívat a svou chabou angličtinou ho oslovil. Nevěděl, kde leží naše republika, ale slovo Praha slyšel. Dělal svou práci jako dobrovolník. Prezident Kennedy měl údajně Američanům říci, aby se neptali, co pro ně Amerika udělala, ale měli by si položit otázku, co oni udělali pro ni. Tak dělal. U nás se podobné dobrovolnictví nenosí.

Je to jen drobný postřeh.

Dodatek 9. 7. 2020:
Právě jsem si přečetl článek „Na "nemůžu dýchat" mu řekl, ať přestane mluvit. Nové důkazy dokreslují Floydovu smrt“. Že mě to hned nenapadlo! Zkuste ve dvojici udělat pokus, kdy jeden druhému zaklekne na krk tak, aby se začal dusit, zda může něco říci. Asi to nepůjde. Také se v článku dovíte informaci, že „podezřelý seděl ve svém autě zaparkovaném naproti podniku ještě s dalšími dvěma lidmi“. Patrně trpěl speciální klaustrofobií pouze v policejních vozech.