Koronavirová pandemie nabrala na síle a zrovna tak nabrali na síle různí mudrci, kteří se snaží veřejnost přesvědčit, co se mělo udělat a co dělat nyní. Jedno mají společné: Radit, ale nenést odpovědnost.

Plnou odpovědnost za obranu proti pandemii převzal nový ministr zdravotnictví a uvolnil tak ruce premiérovi, aby měl více času na řízení vlády. Je to osobní odvaha nového ministra a lidé, kteří ho nemusí, mu od této chvíle budou vyčítat každého zemřelého ať s covidem, či na covid. Poslední týdny toho na premiéra Babiše bylo více než dost a tak není divu, že se na veřejných vstoupeních občas vyjádřil neobratně a okamžitě se stal terčem posměšků. Nikdo z novinářů a redaktorů rozhlasu a televize mu nepoložil otázku, kolik únavných jednání předtím absolvoval a zda usíná se starostmi, či bez nich. Často jezdí jednat se zahraničními partnery a ti by měli mít pocit, že s nimi jedná premiér, který má plnou podporu občanů své země. Posměšky, které ho vždy předběhnou, mu jednání neusnadňují. Využívání koronavirové pandemie jako zbraně v boji o politickou moc je nemravné.

Mnozí honí bycha a vyčítají mu, že měl jít švédskou cestou a nechat pandemii volné ruce. Zamlčují, že v létě mělo Švédsko více než pět tisíc zemřelých, když virus decimoval právě domovy pro seniory. Rozhodnutím naší vlády bylo v době vypuknutí pandemie šlápnout pořádně na brzdu a ochránit nejzranitelnější.

V penzi jsem kývl na nabídku majitele Jesenického týdeníku a stal se jeho externím redaktorem pro Javornicko. Domov pro seniory, jehož zřizovatelem byl kraj, stál nedaleko našeho domu. Spřátelil jsem se s vedením domova a někteří klienti mne také rádi viděli mezi sebou. Byl tam velmi dobře sehraný kolektiv, který vedla ředitelka Ludmila Robotková, kterou po odchodu do penze v září 2012 vystřídala Jitka Richterová. Pro týdeník tak vznikla série článků ze života klientů a pro vedení jsem pořizoval fotodokumentaci postupné modernizace zařízení. Aktivní klienti měli možnost návštěvy každotýdenní Kavárničky s programem a Tvořivé dílny, kde vzniklo hodně nápaditých výrobků, které se prodávaly při charitativních akcích. Občas z Rýmařova přijížděl pan Petr Lomaz se svým Vařením pro radost. Slavil se masopust s maškarním rejem, kácení májky, Dny otevřených dveří i Dny seniorů a sportovní soutěže, ke kterým byli pozváni klienti blízkých domovů, ať už místního charitního Domova pokojného stáří sv. Františka, či ze vzdálené Kobylé. Do domova přijížděla fyzioterapeutka Anna Niemczycka a pro věřící chodil sloužit mše páter Piotr Niewiedomski. Neměl to daleko, kostel stál vedle domova. Ještě prozradím, že se v domově dobře vařilo. Bylo tam i oddělení neaktivních klientů, kteří už jen leželi. Všude bylo čisto a pořádek.

Jedno měli klienti společné: O víkendech mnoho z nich posedávalo ve vestibulu a pokukovali na hlavní dveře, zda za nimi někdo přijde. V létě seděli na lavičkách v upravené zahradě a dívali se na hlavní bránu. Ležící pacienti se dívali na dveře pokoje. Stávalo se, že se dočkali. Na tyto Vánoce, kdy bude vyplácen příspěvek důchodcům, se asi dočkají všichni.

Proč toto všechno píšu?

I tímto domovem projde pandemie. Je to nyní boj s časem. Nebudou-li klienti naočkováni, uvolní se později místa pro další zájemce. Budou-li, mají čekatelé smůlu, a uvolní se pro ně místo v domovech, kde očkování nestihli. Vláda dělá vše pro to, aby ochránila zranitelné. Jít švédskou cestou, mohla by odložit důchodovou reformu, která za vlády Andreje Babiše nikdy nebude a to ne jeho vinou. Peněz na zvýšení stávajících důchodů by zůstalo po pandemii dost.

Teď moje vzpomínky:
Paní Zdeňku Gnidovou jsem vždy rád viděl. Čisťounká, vždy na sebe dbala, usměvavá, nikdy si na nic nestěžovala. Určitě neměla lehký život. I když jí bylo přes devadesát let, účastnila se všech aktivit. V červnu 2011 se domov otevřel veřejnosti Dnem otevřených dveří. Představil se Karel Hašler v zastoupení Karla Šedivého a klienti mohli zpívat s ním. Krok držela jen tato jedenadevadesátiletá stařenka, která znala všechny Hašlerovy písničky, kdežto ostatní lovili slova z paměti. Daroval jsem jí tuto fotografii a měla z ní velkou radost. O pár let později, kdy jsem definitivně a nerad opouštěl Javorník, už chuť žít ztrácela:

Další postavou domova byl amatérský výtvarník a básník Vladimír Pšenčík. Kulturní dům byl nedaleko a tak byl jeden z mála klientů opouštějící často brány domova. Jeho ředitelka Hana Polášková ho potěšila, když při příležitosti sedmdesátin mohl vystavit své umělecké výtvory. Jako každého umělce ho hřála pozornost hezkých žen a tak si při oslavě masopustu zatancoval s nejhezčí maskou. Nevadilo mu, že mu visící ozdoba zabarvila zpocené čelo:

Masopust se v domově vždy poctivě slavil:

Z polského Paczkowa za klienty přijížděla fyzioterapeutka Anna Niemczycka, která dokázala aktivní klienty pořádně rozhýbat. Co s nimi umí, předvedla na veřejnosti přístupném Dni seniorů:

V létě za pěkného počasí přijeli zástupci spřátelených domovů a soutěžilo se:

Za příznivého počasí se slavilo venku kácení májky a Dny seniorů. Na jednom z nich si zatančil sólo nejmladší klient domova (jméno mi již vypadlo z paměti) s ředitelkou Ludmilou Robotkovou. Byl to neúnavný tanečník, po kterém pokukovala děvčata z dalších domovů a přála si, aby také měla takového:

Při Dni otevřených dveří v červnu 2010 si dobře zatancovala i pozvaná tancechtivá děvčata z jesenického Ústavu sociální péče. Hudební doprovod často zařizovalo oblíbené duo Šárka a Radek Švábkovi, kteří uměli zahrát od podlahy:

Pan Petr Lomáz vařil s klienty pro radost:

Klientům scházeli jejich domácí mazlíčci a tak přivítali, že mezi ně přišla canisterapeutka Eva Martínková:

Místní hasiči občas cvičili evakuaci obyvatel domova a nadávali, že po úzkých schodech nestačí včas všechny ležící klienty vynést. Proto byl k budově přistaven evakuační výtah. Dole tak vznikl prostorný vestibul s hlavními dveřmi a nahoře vyhlídková plošina, ze které byl hezký pohled na město, jak se přesvědčili návštěvníci při Dni otevřených dveří: