Dnešní Nobelův den, oslavovaný ve Stockholmu a Oslu, je dobrou příležitostí, abych vzpomenul na některá svá "setkání" s Nobelovou cenou.

ČTYŘI SETKÁNÍ S NOBELOVU CENOU
[Kapitola z mé knihy “Šel básník chudě do světa”, Český spisovatel, 1995]
Na jaře 1972 jsem dostal vzkaz, že mě na Bílou sobotu navštíví někdo ze Švédské královské akademie věd. Byl jsem již několik let nezaměstnaný, živili jsme s manželkou, jak to jenom šlo, dvě malé děti.
Měl jsem určitou představu, o jakou návštěvu by mohlo jít. Profesor Eric Rudberg, stálý tajemník Švédské královské akademie věd a prezident Evropské fyzikální společnosti, mi po vyhození z ČSAV nabídl v roce 1970 hostující profesuru Švédské královské akademie věd. Každoročně přijížděl do Prahy, aby nabídku potvrdil a tlumočil ji mně osobně i Československé akademii věd. Naše úřady o tom však nechtěly nic slyšet - byl jsem přece vyhozen z Ústavu jaderného výzkumu proto, abych byl potrestán. Profesuru Švédské královské akademie považovaly naše úřady přinejmenším za imperialistickou provokaci. Profesora Rudberga však nebylo lze jednoduše odmítnout - byl to on, kdo po léta podepisoval telegramy o udělení Nobelových cen za fyziku a za chemii, kdo podepisoval smlouvy o spolupráci mezi akademiemi, kdo reprezentoval Švédsko v nejrůznějších vědeckých organizacích. Československá akademie věd, která nakonec vždy s profesorem Rudbergem musela jednat, prováděla krkolomná logická salta mortale, aby odůvodnila, proč nemohu odjet do Švédska a současně nemohu pracovat v Československu.
Na Bílou sobotu však za celý den nikdo nepřišel. Teprve k večeru zazvonila na naše dveře stařenka ze sousedního domu a zeptala se, zda zde bydlí profesor Janouch. Když manželka přisvědčila, stařenka jí předala bílou obálku, ve které byl nějaký těžký předmět. Seděl jsem v pokoji a pracoval. Manželka přišla vylekaná - od našich úřadů jsme v té době mohli očekávat jen to nejhorší - a opatrně mi předala obálku se slovy: "Aby v tom nebyla nějaká bomba."
Nejistě jsem obálku rozbalil. Byl v ní lístek od zahraničního tajemníka Královské švédské akademie věd dr. Olofa Tandberga, který se omlouval, že nedokázal nalézt vchod do našeho domu v Průběžné ulici 7. Psal, že nechává malý dárek od profesora Rudberga v sousedním domě a že doufá, že mi bude doručen. Rozbalil jsem do obálky vložený maličký balíček v hedvábném papíru. Byla v něm zmenšená Nobelova medaile z ryzího zlata. Na jejím líci je Nobelův portrét a napsáno Alfr. NOBEL NAT. MDCCCXXXII - OB. MDCCCXCVI. Na druhé straně je signum Královské švédské akademie věd s textem REG.ACAD.SCIENT.SVEC.
Bylo to natolik neskutečné, že jsme dlouho nechtěli věřit svým vlastním očím. Krásnou velikonoční historku nám nechtěli věřit ani naši četní přátelé, kteří nedůvěřivě potěžkávali a ohmatávali medaili a ptali se, co to má znamenat. Bohužel jsem jim nemohl odpovědět, protože jsem to tenkrát sám nevěděl. Teprve později jsem se dozvěděl, že šlo o repliku Nobelovy medaile, kterou za starých dobrých časů akademie podle stanov Nobelovy ceny z roku 1900 dávala jako odměnu členům akademie či Nobelova shromáždění za účast v zasedání akademie při udělení Nobelovy ceny.
[Skutečná Nobelova medaile je mnohem větší: má průměr skoro 6,5 cm, její tloušťka je kolem 4 mm a váží téměř 300 gramů. Replika, kterou jsem dostal a kterou chovám jako vzácnou relikvii, je mnohem menší: průměr 1,6 cm, tloušťka přibližně 2 mm.]

Kampaň v sovětském tisku proti Andreji Sacharovovi se na podzim 1973 den ze dne stupČovala. V některých sovětských novinách byla útokům na Sacharova dokonce vyhrazena pravidelná rubrika. Začal jsem v té době znovu kupovat sovětský tisk a vystavoval se tak opovržlivým pohledům prodavačů. Jedna známá trafikantka to nevydržela a vyčítavým hlasem mi řekla: "A já si myslela, že jste normální slušný člověk."
Kolekce výstřižků se hromadila, bylo to smutné čtení. (Kolekci mi později zabavil náš celník, když jsem opouštěl Československo. Byla to jistě první konfiskace výstřižků ze sovětského tisku ve východní Evropě. Dodnes se mi nepodařilo získat ji z archivů ministerstva vnitra zpět.)
K útokům na Andreje Sacharova se trochu ostýchavěji přidal i československý tisk. Pocioval jsem rozhořčení i vztek. Tohle přece nemůže zůstat bez odpovědi! Ale jakým způsobem tomu čelit?
V září 1973 vznikl můj dopis o Andreji Sacharovovi a otevřeném světě. Poté, co Rita Budínová prověřila a opravila můj anglický text, jsem odešel na hlavní poštu v Jindřišské ulici, kde byl telex. Na zprávy dopravované telexem se podle československých zákonů také vztahovalo listovní tajemství, ale telex, na rozdíl od dopisu, nešlo ani ukrást, ani cenzurovat.
16. září 1973 jsem vyvolal číslo londýnských The Times a naťukal na prastarém telexu svůj dopis. Stálo mě to 140 Kčs a dodnes nevím, kdo byl více překvapen, zda londýnské Times nebo pražská policie. Když se v Praze dopátrali, jak jsem text do Londýna odeslal, začali prý telexy hlídat. O několik dnů později vytiskly The Times plné znění mého dopisu (viz příloha I), ve kterém jsem srovnával přístup dvou velkých fyziků, Andreje Sacharova a Nielse Bohra, k problému přežití lidstva v době existence jaderných zbraní, schopných zničit lidskou civilizaci, a vyslovil podporu návrhu, aby Andreji Sacharovovi byla udělena Nobelova cena míru.
Dopis uveřejněný v Times mi kromě policejního výslechu a několika ošklivých anonymních dopisů přinesl o dva roky později i pozvání na Nobelovy oslavy do Oslo. Kdyby mi v září 1973 někdo něco takového řekl, považoval bych ho za blázna. Nemyslím, že by má "nobelovská přímluva za Sacharova", jak ji v recenzi mé knížky Ne, nestěžuji si z roku 1985 nazval Milan Uhde, sehrála nějakou roli. Výbor pro Nobelovy ceny Norského parlamentu ji však nepochybně zaregistroval, tím spíše, že byla odeslána z Prahy a uveřejněna v tak významných novinách, jako jsou The Times.
Kandidatura Andreje Dmitrijeviče Sacharova však byla natolik zřejmá a jasná, že žádnou přímluvu nepotřebovala. Zapotřebí byla pouze prozíravost a do jisté míry i odvaha členů Výboru pro Nobelovu cenu za mír v Oslo.
Ještě jednou, o mnoho let později, jsem se pokusil ovlivnit uvažování a rozhodování členů Výboru pro Nobelovy ceny.[ Při závěrečných úpravách rukopisu této knížky jsem si uvědomil, že jsem se vlastně ještě jednou, v roce 1977, pokoušel ovlivnit Nobelův výbor v Oslo, aby udělil Nobelovu cenu míru Chartě 77. V knížce "Případ Andrej Sacharov", kterou jsem před mnoha lety napsal a která v květnu 1994 nakonec vyšla v brněnském nakladatelství Atlantis, cituji dopis, na který jsem dávno zapomněl (jak nespolehlivá je lidská paměť!) a který jsem v prosinci 1977 poslal z Benátek Andreji Sacharovovi: Drahý Andreji Dmitrijeviči, píši ve spěchu na sympoziu o svobodě vědy, bojím se, abych neztratil příležitost k odeslání dopisu... Vaše vystoupení, datované 2. 10. 1977, bylo vyslechnuto se sympatiemi a pozorností účastníky sympozia i zástupci tisku... Považoval bych za velice vhodné, kdyby Charta 77 získala Nobelovu cenu míru za rok 1978, k desátému výročí okupace. Hnutí Charty 77 má v Evropě velkou popularitu, je to nová, velice zajímavá etapa boje za lidská práva a za rozšíření základních lidských svobod v našich systémech. Nemohl byste využít svého práva nositele Nobelovy ceny míru a navrhnout kandidaturu Charty 77? Ze strany sovětského laureáta by takový návrh měl v roce 1978 velký a symbolický význam...]

Šlo mi o to, aby Nobelovu cenu za mír dostal Václav Havel. 6. března 1985 jsem napsal ze Stockholmu dopis Lechu Walensovi, ve kterém jsem ho požádal, zda by jako laureát Nobelovy ceny míru nemohl navrhnout na tuto cenu Václava Havla. Psal jsem mu, jaký význam by Nobelova cena míru měla pro vývoj v Československu, v němž politická situace byla, jak se alespoň tehdy zdálo, hluboko uprostřed doby ledové. Dopis byl napsán polsky a byl poslán prostřednictvím kanceláře Solidarnošci ve Stockholmu. O několik let později, v dubnu 1989, jsem byl ve Varšavě a sešel se, u příležitosti zasedání Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva, s Lechem Walensou. Potvrdil mi, že můj dopis dostal a že nějaké kroky udělal. Jaké, nevím. (Překlad dopisu Walensovi je uveden v příloze II citované knihy).
Na jaře 1989 jsem se z dopisu amerického senátora Steny Hoyera dozvěděl, že i on nominoval Václava Havla na Nobelovu cenu za mír.
Ve stejné době byl Václav Havel nominován i skupinou poslanců německého Bundestagu. Tuto iniciativu organizoval bývalý poslanec za Stranu zelených Milan Horáček.
Nechtěl jsem nechat nic náhodě. Koncem jara či počátkem léta 1989 jsem požádal o přímluvu i Andreje Sacharova. Našel jsem ho v Bostonu a mluvil s ním telefonicky. Snažil jsem se mu vysvětlit, jak důležitý impuls pro naši zemi by Nobelova cena míru znamenala. Cítil jsem, že Andrej Sacharov byl poněkud v rozpacích. Řekl mi, že Václava Havla nezná, že ani neví, zda takovou přímluvu může formálně vyslovit. Vyprávěl jsem mu dlouze o Václavu Havlovi, o jeho názorech, i o pravidlech práce Nobelových výborů a přesvědčoval ho, že jeho dopis zcela určitě sehraje v rozhodování tohoto pětičlenného výboru významnou roli. Andrej Sacharov mě podrobně vyslechl, položil řadu otázek a slíbil, že celou věc uváží a dopis, který jsem od něho žádal, napíše. Nevím, zda ho skutečně napsal. Události v druhé polovině roku 1989 začínaly nabírat takový spád, že jsem neměl čas zjišťovat, zda byl slíbený dopis opravdu odeslán.
Ještě dříve, na jaře 1989, jsem se odhodlal napsat dopis předsedovi Výboru pro Nobelovu cenu za mír také já. V archivech Nobelova institutu v Oslo bude přístupný až v roce 2039 - já ho však zveřejnit mohu. Myslím, že jeho text je poučný a charakteristický pro dobu a naše tehdejší myšlení, a proto ho uvádím v příloze III citované knihy.
K dopisu byla přiložena řada článků Václava Havla v angličtině i švédštině a některé publikace Nadace Charty 77.
Jak známo, Václav Havel Nobelovu cenu za mír v roce 1989 nedostal. Obdržel ji Tenzin Gyatso, XIV. Dalajláma. V Oslo však byli všichni až do posledního okamžiku přesvědčeni, že ji dostane Václav Havel. Jedny norské noviny napsaly v den jejího udělení, že událostí nebude, jestliže Václav Havel cenu dostane. Událostí by bylo, kdyby se jejím nositelem nestal.
Vzpomínám, že mi 4. října 1989, pozdě večer před vyhlášením Nobelovy ceny (a mimochodem i v předvečer Havlových narozenin) zavolal Václav Havel a ptal se mě, jak věci stojí. Cítil jsem, že je unaven a vyčerpán. Stěžoval si, že už přestává být sám sebou, že není pánem svého času a rozvrhu, že musí neustále někoho přijímat, vyjadřovat se k něčemu, o čem vůbec nic neví, něco komentovat. Měl obavy, že Nobelova cena míru by to ještě zhoršila. Neměl by již vůbec kam utéci. Mluvili jsme dlouze na Havlův účet. Snažil jsem se Havla uklidnit a slíbil mu, že pokud cenu dostane, budu s ním celou dobu v Oslo.
Řekl jsem mu také, že interview s ním je již přepsáno načisto a připraveno k publikování. Během jednoho z našich dřívějších rozhovorů (a mluvil jsem s Havlem obyčejně několikrát týdně) jsem totiž autorovi absurdních her a příběhů udělal absurdní návrh:
Co kdybych ti položil několik otázek předem? Pokud cenu dostaneš, nebudeš mít čas na interview či na přemýšlení. Pokud ji nedostaneš, zůstane to v archivu.
Havel souhlasil. Interview jsme telefonicky udělali, zredigoval jsem ho, přepsal, dokonce jsem ho nechal pro každý případ přeložit do švédštiny. Před několika dny jsem si ho přečetl. Probírám se při psaní této knížky neustále svými archivy a snažím se vyvolat správnou dobovou atmosféru a náladu. Je to zajímavý dokument. Jak by na něj asi dnes reagoval Václav Havel? Ale to sem již nepatří.[ „Nobelevské interview“ je uveřejněno v knize korespondence Havel-Janouch, Akropolis, Praha 2006]
I bez Nobelovy ceny míru však dostaly pro československého disidenta události v naší zemi takové obrátky, že nás všechny, včetně Václava Havla samotného, překvapily. Brzy bylo zřejmé, že Československo již nebude potřebovat ke svému vývoji ještě nějaký katalyzátor ve formě Nobelovy ceny míru.
4. října 1989 to však ještě nikdo z nás netušil.
O mém čtvrtém setkání s Nobelovou cenou pojednává vlastně celá knížka „Šel básník chudě do světa“.