Minulý týden se v Astaně, Kazachstánu, konala u příležitosti 25 výročí zakončení pokusů s jadernými zbraněmi, mezinárodní konference. Bohužel mi můj časový program neumožnil do Astany přijet, poslal jsem ale poselství, ve kterém shrnuji své názory na tento důležitý problém.

Dámy a pánové.
Bohužel mi můj časový rozvrh neumožňuje, abych byl dnes ve s vámi ve vaší krásné zemi a přednesl svou zdravici osobně.
Je mi to o to víc líto, že jsem Vaši zemi již dávno nenavštívil. Skutečně dávno: byl jsem v Alma Atě a vydal jsem se pěšky přes horské hřbety Zailijskij Alatau a Kungej Alatau až k jezeru Issyk-kul a do Přževalsku, ležícího v Kyrgyzstánu, v červenci 1954.
Tenkrát jsem věděl o jaderných zbraních jen zcela málo. A vůbec nic jsem nevěděl o tom, že Kreml rozhodl z části vaší země udělat polygon nejen na zkoušení jaderných a vodíkových bomb, ale i kosmodrom pro kosmické rakety.
První pokus se sovětskou jadernou bombou byl uskutečněn v srpnu 1948, přesně měsíc před tím, než jsem poprvé překročil sovětskou hranici cestou do Moskvy a Leningradu, kde jsem v letech 1949-1959 vystudoval teoretickou a jadernou fyziku a obhájil disertaci.
Osud mi dopřál, abych se seznámil a spřátelil se třemi fyziky, kteří sehráli klíčovou úlohu ve výzkumu těchto osudových systémů.
V Leningradu jsem měl dobrého kamaráda Ženju. V lednu 1954 jsem s ním dokonce odjel k jeho rodičům do Kirovsku, na Kolském poloostrově, a strávil s ním týden lyžováním v tundře. Potom můj přítel nadlouho zmizel. Teprve koncem devadesátých let jsem ho „znovuobjevil“: můj kamarád ze studií Ženja se proměnil v akademika Jevgenie Avrorina – byl to šéf sovětského programu vývoje jaderných zbraní.
Vzpomínali jsme spolu nad rozvernostmi osudu počátkem nového tisíciletí na naší dače ve švédském Norrtälje, když mě akademik Jevgenij Avrorin navštívil ve Švédsku, kde jsem ho představil švédským fyzikům a ukázal mu švédské jaderné elektrárny.
Nebyl to jediný z mých známých, kdo přiložil ruku a využil svého nadání k sestrojení a výrobě těchto, používám termín Julese Vernea, vynálezů zkázy.
Druhým byl můj dlouholetý dobrý přítel akademik Vitalij Ginzburg, se kterým jsem se bavil na stejné švédské dače o mnoha problémech, které stojí před lidstvem. Akademik Ginzburg byl jedním z důležitých autorů sovětské vodíkové bomby.
Třetím byl akademik Andrej Sacharov, který se za mne zastoupil, když jsem byl v Československu, v důsledku sovětské okupace mé země v roce 1958, vyhozen z práce a nakonec i zbaven čs. státní občanství. Stalo se tak ve Švédsku, kde mi mí švédští kolegové nabídli profesuru.
Byl to Andrej Sacharov, který mi jako první otevřel oči a upozornil mě m.j. na důsledky atmosférických testů na zdraví obyvatelstva.
Zatím co USA a další západní mocnosti prováděli většinu testů někde v Tichomoří, daleko od větších obydlených center, Sovětský Svaz uskutečnil na svém polygonu nedaleko Semipalatinsku, pokud věřím švédským údajům SIPRI (Stockholm International Peace Research Institute) nejméně 456 pokusných jaderných výbuchů. Každý z nich byl zřejmě mnohonásobně silnější, než byly bomby, které v srpnu 1945 zničily Hirošimu a Nagasaki, a velká část jich zřejmě byla uskutečněna v atmosféře. To je strašné číslo a strašné údaje!
Hluboce cítím s obyvateli Kazachstánu, kteří se proti své vůli stali oběťmi nezodpovědného hazardu: tj. pokusů s atomovými a dokonce i vodíkovými zbraněmi, prováděných na území, které odjakživa sloužilo jejich obydlím. Stejně hluboce cítím i s ostatními národy, které potkal podobný osud.
Pokusy s jadernými zbraněmi v atmosféře byly a jsou velkým zločinem. Chtěl bych připomenout, že můj velký přítel a kolega akademik Andrej Sacharov již před více než padesáti lety, v roce 1958, uveřejnil v sovětském časopisu Atomnaja energija článek, ve kterém jako jeden z prvních varoval před důsledky atmosférických pokusů s jadernými zbraněmi. Akademik Sacharov uvedl, že každý megatunový výbuch, uskutečněný v atmosféře, způsobí dodatečnou smrt přibližně 10.000 lidí. Protože k roku 1957 bylo uskutečněno jaderných či termojaderných pokusů v atmosféře o síle více než 50 megatun, znamenalo to smrt více než půlmilionu lidí. Tedy mnohem více, než bylo dohromady obětí jaderných bomb v Hirošimě a v Nagasaki. Sacharov upozorňoval, že jde o anonymní jedince: v žádném individuálním případě nelze totiž s jistotou tvrdit, že jde o oběť daného sovětského, amerického či jiného výbuchu. Atmosférickým testováním jaderných zbraní se, v menší či větší míře, provinily všechny jaderné velmoci. Žádná z jaderných velmocí si však nedovolila to, co si dovolil Sovětský svaz na území „bratrské“ republiky Kazachstán. Na semipalatinském polygonu byly jaderné zbraně „testovány“ většinou v atmosféře, v průběhu téměř padesáti let – a důsledky, které tyto testy mohly mít a měly pro místní obyvatelstvo, byly po desetiletí zamlčovány.
Zatím co jaderné testy v Tichomoří či na Sahaře jsou již léta veřejně kritizovány a vlády, které za ně nesou zodpovědnost, jsou alespoň morálně pranýřovány, o osudu Kazachstánu a osudech oněch „anonymních“ obětí jaderných testů se dlouho nikdy a nikde nemluvilo.

Připomenutí 25. výročí likvidace semipalatinského polygonu jaderných a vodíkových zbraní je proto důležitým mezníkem.

Jsem rád, že se situace nakonec změnila a že světová veřejnost je nyní informována i o osudu kazašských obětí studené války.

Jsem rád, že se o Semipalatinském jaderném polygonu začalo mluvit nahlas a veřejně.
Podle mého názoru je však též na čase, aby se začala diskutovat i otázka kompenzací těm, komu bylo poškozeno zdraví či zkrácen život v důsledku atmosférických testů jaderných bomb. A protože nelze oběti, (může jít pravděpodobně až o statisíce jedinců) těchto testů jednoznačně identifikovat, domnívám se, že by bylo zcela na místě, aby byli voláni k zodpovědnosti „viníci“ těchto pokusů: tedy politici a jejich ministerstva války či obrany těch zemí, které atmosférické pokusy prováděly.

Tato ministerstva mají velké, biliónové rozpočty. Ruský president i premiér slibují desítky, snad i stovky bilionů rublů na další modernizaci a rozvoj vojenských technologií: např. nových raket Bulava i nových jaderných ponorek. V těchto závratných rozpočtech se zcela jistě najde pár desítek miliard, které by měly být věnovány na výstavbu nemocnic v Kazachstánu, na modernizaci lékařského vybavení i na připlácení k pensím těm, kdo na tyto pokusy doplatil, a dokonce i jejich pozůstalým: vdovám či sirotkům. Myslím, že tlak veřejného mínění může donutit ke značným ústupkům nebo alespoň k nějakým účinným gestům: třeba ruským investicím do zdravotnických zařízení, škol a jiných veřejně prospěšných institucí v nejvíce postižených oblastech Kazachstánu.

Jsem rád, že se mezinárodní atmosféra postupně mění. V roce 1985 strategická filosofie supervelmocí spočívala na doktríně MAD, což anglicky znamená „ŠÍLENSTVÍ“. Stratégové však tato tři písmena chápali jinak. Byla to zkratka pro „MUTUAL ASSURED DESTRUCTION“, tedy VZÁJEMNÉ ZAJIŠTĚNÉ ZNIČENÍ“. Světové arsenály jaderných zbraní sestávaly tenkrát z více než 65.000 jaderných bomb: většina z nich byla mnohonásobně silnější, než bomby, které zničily Hirošimu a Nagasaki. Některé z nich až tisíckrát silnější! O dvacet let později, byly arsenály jaderných zbraní již podstatně menší: v roce 2002 zbylo na světě „pouze“ 20.190 jaderných hlavic!

Redukce jaderných potenciálů velmocí se uskutečnila hlavně díky tlaku veřejného mínění. Tlak veřejného mínění může též donutit vojenské kruhy k účinným gestům, která by svědčila o tom, že si začínají být vědomi své morální odpovědnosti za atmosférické pokusy s jadernými zbraněmi.

Zdravím vaše shromáždění přeji obyvatelstvu postižených oblastí Kazachstánu úspěchů v jejich spravedlivém boji.


František Janouch
Jaderný fysik, zakladatel a předseda SR Nadace Charty 77
t.č. Teplice, Česká republika, 5.10.2011