Navštívil jsem poprvé hlavní město říše středu přesně před padesáti lety. Bylo to krásné, staré asijské město plné historických památek. Po padesáti letech je Peking skutečně k nepoznání: stovky nových mrakodrapů změnily úplně ráz města. Většina z nich má novátorskou, zajímavou, provokující architekturu. Přirozeně, najdou se mezi nimi i kříženci newyorských mrakodrapů třeba se střechami čínských pagod nebo mrakodrapy moskevskými – těch naštěstí ale není příliš mnoho.

Co by kamenem dohodil od místa v Pekingu nejposvátnějšího, Zakázaného města a Náměstí nebeského míru, se objevilo velké staveniště: svým tvarem stavba připomíná ohromné vejce. Je to budova nové beijingské opery.

Nevím, zda president Klaus postřehl při své nedávné návštěvě Číny přes záclonky své presidentské limusiny tuto stavbu a jaký byl jeho komentář. Novináři ani neoznámili, zda se nechtěl přikovat na náměstí nebeského Míru na protest proti znesvěcování starého Pekingu. V Praze však president Klaus chce právě tímto způsobem protestovat proti smělému a originálnímu projektu Národní knihovny na Letenské pláni architekta Kaplického.

Během posledních několika dnů jsem v sedmnáctimilionovém Šanghaji stál mnohokrát ohromen před fantastickými a novátorskými stavbami: novým divadlem, centrem orientálního umění, museem vědy a technologie, novou budovou cirkusu a neskromně si přál, aby alespoň jedna z těchto novátorských staveb stála v mé Praze.

Každá epocha přináší s sebou nové zvyky, názory, vkusy i architekturu. Gotické a barokní chrámy jistě šokovaly počestné občany, zvyklé na románský styl. Naštěstí tenkrát rozhodovaly hlavně papež či císař a vox plebis moc velkou roli nehrál. Secesní domy jistě vyvolávaly stejný úděs a protesty, stejně jako i domy kubistické počátkem minulého století. Čím přispěla Praha k rozvoji architektury za posledních padesát let? Sídlišti na jejích periferiích? Hotelem a la moskevský mrakodrap pod podbabským kopcem? Hledám marně v paměti. Snad jenom tančícím domem na nábřeží či skleněným doplňkem k Sovovým mlýnů… Za pár desetiletí, co jezdím do Paříže, se v ní objevila řada revolučních staveb: Pompidovo centrum v Beaubourgu, připomínající velkou tovární dílnu, skleněná pyramida, která „zohavila“ Louvre, komplexu Defénse a řady dalších.

Po cestě v Číně jsem si četl v knize o životě Guy de Maupassanta, kterou napsal známý francouzský spisovatel Henri Troyat. V polovině osmdesátých let předminulého století pařížští občané šíleli nad smělostí pana Eiffela, který se rozhodl zohavit jejich krásné město železnou, nýtovanou konstrukcí. Guy de Maupassant se stal miláčkem Pařížanů pro svůj otevřený dopis, spolupodepsaný řadou významných spisovatelů a umělců, ve kterém celým svým spisovatelským talentem odsuzuje stavbu Eiffelovky a ptá se, jak Pařížané vydrží koukat na takovou zrůdu celých dvacet let (stavba Eiffelovky plánovaná k otevření světové výstavy v roce 1895, dostala licenci pouze na dvacet let). Dovede si dnes někdo z Francouzů představit Paříž bez Eiffelovky? A kdo z našich dobrých rodáků si dokáže dnes představit Prahu bez vyzývavé Petřínské rozhledny, bez bývalého Penzijního ústavu na Žižkově nebo bez geometrické věže nad emauzským klášterem?

Francouzští presidenti se snaží ponechat po sobě v Paříži, něco, co přetrvá desetiletí a možná i staletí.

Neměli by se čeští presidenti u nich alespoň v tomto směru trochu poučit?