Před pěti lety jsem v zoufalství nad americkou invasí do Iráku napsal tyto dvě glosy. První, „Švýcarské hodinky“ v noci 20.3.2003, druhou, „Tajné služby všech zemí, spojte se“, dne 27.3.2003.
Posílám je svým věrným čtenářům přesně tak, jak byly napsány před pěti lety. Dovolil jsem si opravit pouze několik překlepů.

František Janouch,
20. března 2008, v letadle Praha-Stockholm




Švýcarské hodinky

Po návratu z koncentráku v červnu 1945 dostal táta od jednoho z kamarádů krásné švýcarské hodinky. Záviděl jsem mu je a táta mi je nakonec dal. Byl jsem na ně strašně pyšný.
Trávil jsem první poválečné léto v Kamenném Újezdě, vesnici, která byla na hranici spojenecké demarkační zóny: za rybníkem Štilcem, v malé vesničce Kosově, začínala zóna americká.
Jednou jsem se tam s bratrancem vypravil. Se zájmem jsme pozorovali americké vojáky, jejich stany, jejich vyžehlené a elegantní uniformy i zelené krabice ve voskovaném kartónu, obsahující celý oběd či večeři. Byl to jiný svět a vojáci nám dávali žvýkačky a jiné maličkosti. Zkoušel jsem použít své chabé znalosti angličtiny a rozmlouvat s Američany. Jeden uviděl na mé ruce nové hodinky a chtěl se na ně podívat. Sundal mi je z ruky a prohlížel si je. Potom je strčil do kapsy a odešel. Byl jsem zoufalý a nevěděl co dělat. Nakonec jsem našel nějakého důstojníka, ještě vyžehlenějšího a elegantnějšího, a snažil jsem se mu vysvětlit, že mi jeho podřízený právě ukradl hodinky. Dnes ani přesně nevím, co mě víc pobouřilo: ukradené hodinky či vojákova arogance.
Důstojník nakonec pochopil můj výklad, našli jsme v táboře vojáka s mými hodinkami, následovala velice hlasitá konversace, voják zasalutoval, vytáhl z kapsy mé hodinky a vrátil mi je se slovy: SORRY.
Od té doby uplynulo skoro 60 let. Poznal jsem Ameriku, nesčetněkrát v ní pobýval, spolupracoval s jejími vědci a diplomaty, měl těsné kontakty s americkými hnutími za lidská práva, přednášel na universitách a získal v této velké zemi mnoho dobrých a věrných přátel.
Dnes v noci jsem vyslechl projev presidenta Bushe. Ač je mi již přes sedmdesát, pocítil jsem stejné zoufalství a bezmoc jako tenkrát, v roce 1945, v americkém vojenském táboře v Římově.
Navíc neskonale větší hrůzu při představě, co svět čeká v nejbližších dnech a týdnech. Mluvím dnes anglicky plynně. Obávám se však, že nenajdu důstojníka, který by dokázal postavit presidenta Bushe do pozoru a přinutil ho pronést slovo SORRY: to co hodlám udělat je nepatřičné a neslušné a omluvit se nám, lidem, kteří obývají tuto planetu za aroganci moci, která z presidentovy řeči tryskala jako nafta z nově otevřeného vrtu.

František Janouch
18.3.2003
(uveřejněno v MFdnes, 22.3.03)

PS
Použil jsem výraz arogance moci, který jsem si vypůjčil z knihy senátora W. Fulbrighta Arogance of Power a z citátu presidenta Johna F. Kennedy:

When power leads man toward arrogance, poetry reminds him of his limitations.
When power narrows the area of man's concern, poetry reminds him of the richness and diversity of existence.
When power corrupts, poetry cleanses.
John F. Kennedy

Přibližný překlad:
Když moc vede člověka k aroganci, poezie mu připomíná jeho omezení.
Když moc zúžuje oblast zájmů člověka, poezie mu připomíná bohatství a různorodost života.
Když moc korumpuje, poezie očišťuje.
John F. Kennedy

Tajné služby všech zemí, spojte se

Švýcarské hodinky, uveřejněné při začátku irácké aventýry, vyvolaly nečekanou odezvu. Jeden přítel se mě sarkasticky zeptal, zda snad nechci ty šílence z Al Kajdy pohladit a požádat o odpuštění. BBC se mě dotázala, zda změním svůj názor po případném použití Saddámem zbraní hromadného ničení.
Přirozeně, Saddám Hussejn je darebák a jeho režim představuje nebezpečí nejen pro okolní země, ale i pro obyvatele Iráku a zvláště jeho kurdskou menšinu, na které už chemické zbraně odzkoušel.
Kladu si jen otázku, kam se dostane svět, když se jedna velmoc, která má vojenský rozpočet větší, než deset největších států světa dohromady, rozhodne demokratizovat země, které se ji znelíbí, s pomocí raket, nadzvukových stíhaček a obřích bombardérů. A když to bude navíc dělat bez souhlasu OSN.
Zoufalství, které jsem při tomto nelehkém přemítání pociťoval, vyvolalo dávno zavátou vzpomínku na švýcarské hodinky.
Počátek druhé irácké války mě zastihl ve Vídni. Polyekránový CNN vyvolával schizofrenické pocity: viděl jsem současně bombardování Bagdádu, výroky amerických politiků, vývoj na světových burzách a ještě desítky méně důležitých zpráv.
První den války se ministr obrany USA Donald Rumsfeld nechal slyšet, že bagdádský režim je již věcí minulosti. Z jeho sebejistých slov vyplývalo, že se sesype jako domek z karet. O čtyři dny později, když jsem z Vídně odlétal, byla ministrova sebejistota značně menší.
Během dalších čtyř dnů ve Stockholmu se předpovědi bleskové vítězné války ze zpravodajství potichu vytratily.
4. listopadu 1989 jsem ve Wroclavi, kde se konal festival nezávislé československé kultury, povečeřel s Carlem Schmidtem, presidentem National Endowement for Democracy ve Washingtonu. Přijel právě z Prahy . Před odjezdem ho pozvala na večeři velvyslankyně USA paní Shirley Templeyová. Přesvědčovala pana Schmidta o tom, že pražský režim je velice stabilní a že bude trvat léta, než se nějak výrazně změní. O tři týdny později odstoupil Jakeš a já byl na cestě do Prahy. Velvyslankyně Templeyová měla přitom pro své prognózy k disposici štáby školených analytiků a zpravodajců.
Ačkoliv východní Německo bylo na dosah ruky a mělo by být pro západoněmecké politiky a tajné služby lehce čitelné, vzpomínám na jejich šok v letech devadesátých když zjistili, jaká je skutečná hospodářská situace v NDR a na kolik peněz vlastně sjednocení Německa přijde.
Amerika dodnes zkoumá, proč její tajné služby, disponující závratnými rozpočty, nejmodernějšími technologiemi a armádami agentů, ani náznakem nepředpověděly 11. září 2001.
Není náhodou efektivita těchto služeb nepřímo úměrná jejich rozpočtu, utajení a vybavení? Nebo v čem spočívá problém?
O Afganistanu se dnes ani moc nepíše ani nemluví. Ibn Ladin nebyl polapen, s demokracií je to v této nešťastné zemi všelijaké.
Počátkem šedesátých let má pětaosmdesátiletá babička jednou přišla z Heroldových sadů hrozně rozčílená: „Tolik peněz stál ten Stalinův pomník a teď ho museli vyhodit do povětří.To se na toho Stalina nemohli přeptat, než mu vystavěli takový drahý pomník“, ptala se nás se záviděníhodným selským rozumem.
Neměli by světoví politici pochytit trochu té zdravé selské moudrosti od mé babičky?
Přeji nám všem, aby válka v Iráku co nejdříve skončila a Saddam Hussejn byl odstraněn. Obávám se však, že to nebude ani za týden, ani za měsíc. A že to nebude konec, ale začátek dalších a dalších problémů a těžkostí našeho přeglobalizovaného světa.
P.S.
Tato glosa byla napsána přesně týden po zahájení irácké války a nebyla uveřejněna. Akcelerující skandály kolem tajných služeb ukazují, že vůbec neztratila na aktuálnosti.

František Janouch,
napsáno 27.3.2003