Vzpomínky na 21. srpen 1968

16. 08. 2008 | 08:00
Přečteno 4854 krát
V tomto týdnu uplyne přesně čtyřicet let od oné osudové srpnové noci, která převrátila naše životy a pozměnila chod evropských – a vlastně nejen evropských - dějin. Za 77 let života mám pouze dva podobně silné zážitky, spojené s nekonečnou hrůzou a beznadějí: 15. března 1939 jsme o půl osmé ráno s tátou poslouchali v posteli z velkého radia Philips zprávy o okupaci Československa Wehrmachtem a 21. srpna 1968, kdy jsem byl v noci probuzen telefonem a informován o sovětské okupaci. Z března 1939, když mi bylo necelých osm let, mi zůstaly pouze vzpomínky. V srpnu 1968 jsem si začal poznamenávat fakta, události a příběhy. Rozšířil jsem je nejdříve, již na podzim 1968, česky a anglicky mezi svými přáteli pod názvem „Okupační mikropovídky“. Postupem času jsem je doplňoval krátkými příběhy z normalizace a dokumenty, které jsem si, pro jejich absurditu, schovával.

Teprve nedávno jsem si uvědomil, že v roce 1939 bylo mému tátovi 37 let. Stejně jako bylo mně v roce 1968. Náš syn Erik letos oslavil též 37. narozeniny. Naštěstí zatím bez podobných geopolitických otřesů.

Později jsem se ke svým poznámkám a záznamům vrátil a uveřejnil je nejdříve švédsky (1981) jako knížku pod názvem „Ne, nestěžuji si. Malá normalizační mosaika“. V roce 1985 knížka vyšla česky v kolínském Indexu, v roce 1989, ještě před sametovou revolucí, přijala její ruský překlad, připravený mou ženou Adou Kolmanovou, k vydání moskevská Inostrannaja Literatura, kde vyšla počátkem roku 1990 v nákladu několika set tisíc výtisků. Části knihy vyšly v novinách a časopisech v mnoha zemích: anglicky, německy, italsky, polsky, hebrejsky. Druhé české vydání vyšlo v Mladé frontě v roce 1990, zatím poslední české vydání vyšlo v květnu 2008 v nakladatelství Akropolis. Současně vyšlo v pražském ruském nakladatelství „Olga Popova“ nové ruské vydání této knížky.

Ke čtyřicátému výročí okupace jsem připravil malý výběr z mé knížky – česky, rusky a anglicky. Umístím ho na svém blogu a rozešlu elektronicky svým přátelům.
František Janouch

srpen 2008

PS Na blogu aktuálně.cz bude obden uveřejněno, počínaje 14 srpnem, celkem devět úryvků

null
null


František Janouch
Ne, nestěžuji si. Malá normalizační mozaika.

(Akropolis, Praha 2008)

Nestěžuji si, to horší jsem si schoval.

Chceš-li, dám ti slovo, abys odporoval.

Arthur Rimbaud (překlad Vítězslava Nezval)

Nedělní odpoledne
Startovací hodiny vojenské mašinérie již vedly svůj neúprosný počet: do začátku tragédie zbývalo 58 hodin. Vytáhl jsem přítele Františka Kriegla, který byl k smrti unaven a vyčerpán, na procházku do lesa jižně od Prahy. Bylo krásné letní odpoledne, slunce svítilo, les voněl. Leželi jsme spolu na pokácených stromech a mluvili o budoucnosti. Také o tom, zda nás neokupují. Kriegel byl velice zneklidněn. Považoval situaci za vážnou. Ale možnost vojenského zásahu a okupace vylučoval. U nás je přece úplně jiná situace, než byla v Maďarsku, a je také zcela jiné mezinárodní klima. Uvažoval nahlas o krocích, které snad velký bratr podnikne: ekonomická blokáda, pokusy o palácový převrat, prosazování svých lidí do politického vedení.

Kriegel mluvil o tom, jak zvláštní historické údobí prožíváme, jakou odpovědnost cítí za osudy naší republiky... V podvečer jsme se vraceli do Prahy. Zastavili jsme se u nás na šálek čaje. Kriegel si při té příležitosti chtěl vypůjčit nějakou knížku.

„Nemohu v poslední době skoro vůbec spát a chtěl bych mít něco zajímavého ke čtení.“
Dal jsem mu Köstlerovu Tmu o polednách, kterou jsem si nedávno přivezl ze Švýcarska. Vrátil mi ji zpět za několik dnů, během nichž jsme o mnoho let zestárli a zmoudřeli:

„Nebyla to zrovna nejlepší četba pro noc před 21. srpnem. Když mě KGB zatklo a vodilo po dvoře a převáželo z místa na místo, promítaly se mi neustále v hlavě scény z Köstlerovy knihy...“

Odpověď

Bylo horké léto. Všichni jsme cítili vnitřní úzkost. A chtěli jsme něco dělat, něco pro to, aby se neuskutečnily naše nejhorší obavy. 1. srpna jsem napsal dopis svému příteli, významnému západnímu fyzikovi. Psal jsem mu o svých obavách o osud naší malé země, o její suverenitu a o budoucnost velkého experimentu, který jsme začali v lednu.

Rád bych se mýlil, ale obávám se, že tomu tak není a že má země byla a stále ještě je v bezprostředním nebezpečí intervence (...)

Prosil jsem svého přítele, aby uvážil, jaké kroky by k odvrácení tohoto nebezpečí mohli učinit západní intelektuálové... Odpověď přišla... 21. srpna 1968. Pošta v ten den ještě pracovala, alespoň v naší čtvrti. Přítel mi psal:

Dostal jsem Tvůj dopis, když noviny oznámily, že nebezpečí invaze pominulo. Nesmírně jsem si oddechl. Nemyslel jsem, že by hlas západních vědců mohl nějak pomoci. Buďme rádi, že to nakonec nebylo zapotřebí. Dubček byl velice šikovný. Kéž by to vydrželo tak co nejdéle a kéž byste dokázali vyhnout se polským transformacím(...)
Četl jsem přítelův dopis a z města byly slyšet výstřely a hřmot tanků.

Padli jsem si s přítelem Victorem Weisskopfem do náručí o deset dnů později ve Vídni. Měl oči plné slz. Stejně jako já.
[Victor Weiskopf, 1908-2002, významný americký fyzik rakouského původy. Zůčastnil se amerického projektu na výrobu jaderné bomby, generální ředitel CERNu v Ženevě]

Probuzení

Krátce před jednou mě probudil telefon.
„Jsme okupováni,“ řekl mi známý ženský hlas, znějící cize a prázdně. „Poslechni si rádio a přijeď!“

Zavěsil jsem a roztřásl se po celém těle. Otevřeným oknem proudil do místnosti chladný noční vzduch, na ulici bylo ticho a klid; Praha zatím klidně spala. Zpráva, kterou jsem právě dostal, byla tak absurdní a neuvěřitelná, že to snad nemohla být pravda, že to musel být zlý sen: zoufale jsem čekal na probuzení.

Probuzení ale nepřicházelo – začal jsem tedy telefonicky budit své známé. Byla to nepříjemná povinnost, ale na nic lepšího jsem v tuto chvíli nepřipadl. Potom jsem se rozjel po městě, které stále ještě klidně spalo; jenom ve středu jezdily taxíky a houkaly. Zmáčkl jsem také klakson. Zněl v prázdných ulicích nezvykle hlučně.

„Co budeme dělat?“ zeptal se se slzami v očích muž u noční benzínové pumpy, „vláda by měla požádat OSN o pomoc!“

Nad městem, nad nímž visely nízké tmavé mraky, začaly hřmět těžké dopravní letouny. Nebe slzelo, ulice začal kropit jemný déšť. I my jsme měli v očích slzy bezmocnosti, beznaděje a nenávisti. Proč?

Bylo již půl čtvrté ráno. Naše krásné město se začínalo probouzet a zatím nemělo ponětí o tom, že po probuzení ho čeká návrat někam daleko zpět, snad až do středověku, do doby tatarských vpádů do Evropy.

Bylo mi úzko z toho, co čeká mé město. Bylo mi líto toho neopakovatelného jara a léta, které právě skončilo. A bylo mi zle z pomyšlení na cizí žoldnéře a tanky, kteří nám to všechno jeli rozdupat.

Tři muži
Byl jsem v bytě doktora Kriegla. Invaze ho nezastala doma, byl na schůzi předsednictva ÚV KSČ. Okupační vojska byla již ve městě, avšak ulice Na Smetance byla ještě klidná a prázdná.
V šest hodin ráno zazvonil někdo u dveří. Na prahu stáli tři muži v baloňácích.

„Je doktor Kriegel doma?“ zeptal se jeden z nich.

„Kdo jste a co od něho chcete?“ zeptal jsem se místo odpovědi sám.

Místo toho mi jeden muž ukázal průkaz příslušníka Státní bezpečnosti.

„Doktor Kriegel není doma. Chcete ho snad zatknout...?“

„Máme pro něho vzkaz,“ zněla nepříliš přesvědčivá odpověď.

„Okupanti jsou již v ulicích města,“ snažil jsem se zjistit, co chtějí. „Jste s nimi, nebo s Dubčekem?“

Odpověď byla zase velice neurčitá: „Situace je velice složitá...“

Potom jeden z mužů požádal, zda si může zatelefonovat.

„Zde je vrána. Volám z bytu doktora Kriegla. Rozkaz nemohl být splněn. Konec.“ Zavěsil sluchátko a spolu s ostatními odešel.

Začal jsem se znovu třást, již podruhé během této osudné noci. Tak tohle nám přinesly tanky s rudou hvězdou. Měl jsem pocit, že jsem byl hozen daleko zpět, někam do padesátých let. Jenom s tím rozdílem, že nyní plně chápu, oč jde.

Leninova třída

Je to jedna z největších tříd v Praze. Před nedávnem byla dokončena její oprava a třída byla nazvána Leninovou. Vede od letiště na veliké kulaté náměstí, náměstí Říjnové revoluce.
Jednadvacátého srpna v půl páté ráno mi volal přítel z Dejvic:
„Na Leninově třídě jsou již ruské tanky. Vidím je tady z okna.“ Nebyl jsem schopen odpovědi, slova mi uvázla v hrdle a do očí mi vstoupily slzy. Vzpomněl jsem si totiž, že devátého května 1945, také časně ráno, mi volal jiný známý z Dejvic:

„Sovětské tanky jsou již tady, vidím je z okna.“

Před třiadvaceti lety to zavolání znamenalo konec beznaděje, dnes její počátek. Mezi nimi – celá epocha.

Na zdi se objevilo lapidární vyjádření našich pocitů. Bylo psáno azbukou, aby mu naši nezvaní hosté rozuměli: Vaši otcové byli osvoboditelé – Vy jste agresoři!

Odpoledne jsem byl na Leninově třídě: nový asfalt byl poničen pásy tanků, jež na náměstí Říjnové revoluce a odtud do ostatních pražských ulic a na náměstí rozvážely ideje. Jak velké a těžké musí být, když k jejich rozšíření v malé zemi potřebují tanky a půlmilionovou armádu po zuby ozbrojených vojáků.

Dojetí

U obrněného transportéru diskuse zadrhávala, jazykové potíže byly značné: ruština nebyla společným jazykem.

Připojil jsem se k diskusi. Za chvíli snědý nadporučík s knírkem znervózněl. Znal jsem nejen slušně jeho jazyk, ale i situaci u nich doma a on toho o zemi, kam dnes přijel, věděl tak žalostně málo. Snažil se nalézt východisko:

„To říkáte vy, inteligenti, ale co tomu říká dělnická třída?“ odpověděl přesně v duchu politických desetiminutovek z dob dávno uplynulých.

Starý dělník, který pozorně sledoval naši diskusi, se najednou ke mně obrátil a řekl:
„Přelož mu to. Vidíš moje ruce?“ (to jsem mu překládat nemusel, byly to staré, upracované dělnické ruce – strčil je důstojníkovi až pod nos). „My, dělníci, říkáme totéž a jsme tady se soudruhem inteligentem úplně zajedno. Proč se nám pletete do našich věcí?“ A aby důstojníkovi nezůstaly žádné pochyby, objal mě. Důstojník zrozpačitěl a mně, nevím už pokolikáté za tento den, vstoupily slzy do očí.

Z tohoto vyprávění mám poněkud trapný pocit. Ale příběh se odehrál přesně tak čítankově, jak jej popisuji. Bylo 21. srpna před pátou hodinou odpolední v Italské ulici. O pár set metrů dál, od rozhlasu, bylo slyšet střelbu.

Prapor

Bylo to Na poříčí, v první okupační odpoledne. Od náměstí Republiky se pomalu blížila demonstrace. Několik set mladých lidí pochodovalo a téměř neslyšně zpívalo národní hymnu. V čele demonstrace šli dva chlapci a dvě dívky, kteří nesli mezi sebou zakrvácenou československou vlajku. Po stranách ulice stáli lidé, pěsti zaťaté, slzy v očích. Okupanti, odpočívající na tancích před budovou Rudého práva, zpozorněli a znervózněli.

Směrem od nádraží Těšnov se blížilo obrněné vozidlo. Jeho dělo bylo namířeno přímo na pomalý průvod. Skupiny přihlížejících strnuly, demonstranti se však nezalekli a nezpomalili, jenom slova hymny začala znít o něco hlasitěji.

Obrněný vůz zpomalil, potom před zkrvaveným praporem uhnul a zastavil. Průvod prošel bez překážek.

Moskevská Pravda nepochybně uvedla tento případ jako příklad uvědomělosti a disciplíny okupantů. Žádný z jejích redaktorů by si však nedovolil popsat to, co bylo možné přečíst ve tvářích ruských vojáků.



Akademie věd
Jméno nadporučíka Orlova zůstane navždy zapsáno černými písmeny v dějinách světové vědy. Nadporučík Orlov vešel s rotou automatčíků do budovy Československé akademie věd a obsadil ji. Protestujícím činitelům akademie napsal na ruském psacím stroji, na němž byly obyčejně psány smlouvy o spolupráci se sovětskou akademií, následující rozkaz:

ROZKAZ

Já, představitel armád Varšavské smlouvy, nadporučík Orlov Jurij Alexandrovič, přikazuji tímto, aby všichni zaměstnanci a členové Československé akademie věd zastavili práci dne 22. srpna 1968 ve 13.00 a opustili budovu.

Podpis

22. srpna 1968

Kam ten svět jenom spěje? Před třiceti lety, šest měsíců po okupaci, byla příkazem říšského protektora zavřena Karlova univerzita. V roce 1968 k uzavření Československé akademie věd stačil příkaz nadporučíka, vydaný v druhý den okupace.

Dekret říšského protektora měl větší váhu. Dveře univerzity zůstaly uzavřeny skoro šest let. Rozkaz nadporučíka Orlova zůstal v platnosti něco přes týden. Nevím, jaké kroky musely být učiněny při znovuotevření univerzity v roce 1945. V září 1968 musela být budova Československé akademie věd řádně vyčištěna.

Vyznamenání

Při úklidu a čištění budovy Československé akademie věd byl nalezen pozoruhodný dokument, který tam zanechali nezvaní návštěvníci:

Návrh na odměnu vládním vyznamenáním velitele čety gardového nadporučíka Orlova Jurije Alexandroviče, člena strany.

Soudruh Orlov J. A. při plnění úkolu obsazování budovy Československé akademie věd projevil velitelskou rozhodnost, odvahu, iniciativnost, uskutečnil manévr do týlu objektu a rozhodným jednáním ovládl levé křídlo budovy. Dále v průběhu dne ovládl celou budovu a organizoval ochranu a obranu. V průběhu plnění úkolů a dále při plnění jiných úkolů soudruh Orlov J. A. rozhodně mařil pokusy reakčních živlů vést propagandu mezi sovětskými vojáky a fotografovat vojska a techniku. Vedl neustálou vysvětlovací práci mezi podřízenými, dodával jim odvahy k plnění úkolů.
Soudruh Orlov J. A., vysoce si zaslouživ čest sovětského vojáka, splnil internacionální povinnost pro upevnění pozic socialismu v Československu.

Domnívám se, že s. Orlov J. A. je hoden vládního vyznamenání řádem Rudé hvězdy.

22. 8. 1968
Velitel 1 pdb gardový plukovník Davydovskij


Není žel známo, zda gardový podplukovník Davydovskij stačil svůj návrh odevzdat a zda nadporučík Orlov Jurij Alexandrovič řád Rudé hvězdy skutečně dostal. Nepochybně si ho zasloužil. Neboť gardový nadporučík Orlov hravě zvládl to, co při minulé okupaci (té před třiceti lety) jenom s potížemi dokázal sám říšský protektor, svobodný pán von Neurath.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

car komačov OO8 napsal(a):

Nějak jsou opomijeny přičiny a souvislosti.Zapomína se na rok 47 nehdy demokraticky stat i kdyš se da otom važně pochybovat začal znarodnění což se da nazvat pokud je to bez nahrady obyčejnou zlodějnou,což je neomluvitelme, neznalost mezinardního prava neomlova bohužel jsou to naše dějiny do těch nepatří najivita to se prostě stalo.
16. 08. 2008 | 08:29

Marko napsal(a):

Pane Janouch!
Buďte ujištěn,že Orlov svůj řád dostal.Protože vyšší řády pro generály jsou nemyslitelné bez množiny nižších řádů pro vojenskou masu a bez řádů zase řeči o statečném boji proti kontrarevoluci nedávají smysl.A národ by se mohl začít ptát,zda se kontrarevoluce vůbec konala.
16. 08. 2008 | 12:22

Kamil napsal(a):

Měl jsem tenkrát 10 let, šel jsem od holiče a kamarád mi u cesty říká, že už přejelo přes 600 nákl. aut. (silnice mezi Valašským Meziříčím a Hranicema na Moravě). Ta vzpomínka je i po letech stále živá, jak jsme seděli u rozhlasu a slyšeli výzvy " zachovejte klid".
Vždy mi naskočí husí kůže.
Je tragické, jak lidi snadno zapomínají.
Hezký den.
16. 08. 2008 | 12:31

jarda napsal(a):

V 21.srpnu 1968 mi bylo 21 let a 1 měsíc..mladý vykulený kluk, ironií osudu deset dní ženatý....dnes jsem tedy 61letý dědek.Vzpomínky na tu dobu zmaru a ponížení kupodivu bolí, nejraději bych je vymazal z paměti,ale zase pro poučení dnešních mladých chápu potřebu tu zlou dobu připomínat.
16. 08. 2008 | 15:52

+++ napsal(a):

Pane Janouch, nemohu pochopit, proč jste Vy, pan Diensbier, Pithart, Jičinský, Pavel Kohout, ale i Kriegl a další a mnozí z charty 77 bývalí komunisté, při své inteligenci a vzdělání, byli až do roku 1968 ve straně? Vy dokonce až do roku 1971 nebo 72. Každý i průměrně vzdělaný občan věděl, že se provádí soudní procesy a popravují se domnělí odpůrci komunismu Horáková a spol, Slanský a spol a co nejhorší, že se popravují a v tvrdých žalářích vězní vojáci, co bojovali proti Hitlerovi. Že se na hranicích střílí po lidech, kteří ze strachu a obavy o svůj život opouštějí svoji republiku! To jste neviděli, že byla utvořena druhá kategorie občanů,( křesťané,sedláci,lidé, kteří nesohlasili s terorem), která se musila podrobovat zvůli komunistům, tedy i Vám osobně. Každý čestný člověk, když se dověděl o zločinech páchaných na občanech měl okamžitě opustit tuto organizaci, která páchala vraždy, věznila neviné a ponižovala spoluobčany! Každý kdo tuto organizaci okamžitě neopustil je uznáván jako spolupachatel vražd, který napomáhal páchat tyto zločiny! Proto i Vy a ostatní, třeba by byli v chartě 77 mají krev z těchto zločinů na rukou. Toto říká zákon o spravedlnosti! Tomuto zákonu kterému se říká svědomí neuniknete. Bude vás stále pronásledovat do konce života!

Kdyby nebylo komunistů nebylo by zlo, nebylo by roku 1968 nebylo by proti čemu bojovat, nebylo by charty 77, nebylo by roku 1989. Naše republika by byla na úrovni Belgie, Holanska,Švédska, Dánska, Rakouska. Není to velká škoda co jste Vy a vaši spolustraníci, třeba z charty svým vstupem do KSČ zapřičinil? Proto zásluhy za svobodu vlasti by měli mít všichni co nebyli v KSČ a ti co byli jednou v KSČ by se měli jenom omlouvat a omlouvat včetně Vás. Jste moc dlužni mladé generaci,že jste pomáhali budovat totalitní režim a tak pomohl zaostat naši republiku za vyspělím světem! Jestli jste čestný chlap, tak napíšete odpověď(blog) na tento článek a napíšete také jak jste konkrétně bojoval proti komunismu do roku 1968. Třeba v roce 1962 nebo 1966-67. Rádi by jsme věděli,jestli máte právo psát o roku 1968, nebo si přisvojovat zásluhy o rok 1989. Mám stále strach z komunistů i bývalích (třeba i z Vás) a proto se nepodepisuji.
16. 08. 2008 | 23:00

Marko napsal(a):

Vážený pane +++!
Měl byste si o té době něco přečíst a pak vynášet nad někým soudy.Nevím,kolik je vám let,ale jak je vidět číst umíte,takže stačí zajít do některé knihovny.Pokud se vám tam nechce tak na tomto webu najdete blogy k tematu.Diskuse po nimi obvykle překypuje promyšlenými,precisně formulovanými názory,nemusíte s nimi souhlasit,staší se nad nimi zamyslet.
Je mi 65 let,v KSČ jsem nikdy nebyl,ale mám několik přátel kteří byli.Ani za sebe,ani za ně se nehodlám nikomu omlouvat.
Pan Janouch se o to,že se v naší zemi komunismus zhroutil zasloužil jako málokdo.A těchto bývalých komunistů bylo víc.Jak jste se zasloužil vy?
To že jste se nepodepsal také svědčí něco o vaší statečnosti.Kdysi dávno ve Dvorcích hořel jezeďátský kravín.Ti co zbaběle uteklí,místo aby vyváděli krávy pak u soudu nejhlasitěji obviňovali ostatní,protože se jim nepodařilo vyvést všechny.Jako by jste byl jeden z těch zbabělých.
17. 08. 2008 | 17:20

mjb napsal(a):

Pane Janouchu,
vážím si vás jen za ně co , ale ... vžijte se do úpsotavení odpůrce nástupu do války ve Vietnamu v USA... byla ta válka spravedlivá? a Pro koho spravedlivá? Vžijte se do postaení občana SSSRm traktoristy, učitele,kterého naveleli do armády a řekli, zde v MLR, či PLR čekej až antisocialitické síly zaútočí na socialismus v ČSSR a pak půjdeš a zachráníš socialismus ... cop vy by jste udělal? A vůbec:Zkuste si promítnout svůj život mimo naší republiku! A totéž dělám já, občan, obyvatel,Čech, po celý život, který se nikdy nikomu nezvavázal ničím že státním občanstvím! Můžete to řici i vy???
19. 08. 2008 | 22:24

mjb napsal(a):

A ještě pane Janouchu!
Tehdejší ČSSR neobsazovali členové KSSS, ale vojáci SA a dalších armád. Byl jste na vojně? A vůbec jste schopen popsat svůj život od r.1968 do r.1990 se všemi podrobnnostmi? Jina si vážím vaší aktivity a pomoci naší republice, to je jen vša jedna stránaka.A jen tak na okraj:zkuste zajít před Bílý dům a veďte agitaci ve pro¨pěch komunistické strany Kuby!!!myslíte,že se vás nikdo nevšimne? Je to demokratické? CO je demokracie?Co jsou občané USA? Kde je jejich rodiště? Proč jejich předkové vyhubili původní obyvatele genocidou a zahnali jejich zbytky do rezervací? Je to demokracie? jak je možné,že USA se snaží zbytku světa diktovat co má dělat? Co je to za stát,který si nechá popravit úrezidenta a neřekne kdo je pachatelem? Co je opravňue nám něco nařizovat, např.,radar v Brdech? Vždyť ty obce Trokvaec, Skořice existovaly dříve než Kolumbus objevil Ameriku? Ví to vůbec ben Jirka Křoví??? Je až z podivem,že tento polovzdělanec vlaádne tak mocnému státu!vy to schvalujete???
19. 08. 2008 | 22:42

boris napsal(a):

1968: Zlocinci s lidskou tvari

http://jirivanek.bigbloger....
20. 08. 2008 | 07:04

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy