Ne, nestěžuji si. Malá normalizační mozaika.

18. 08. 2008 | 14:49
Přečteno 3287 krát
Část 2. Pokračování zveřejňování úryvků z knihy.

Porucha ve vedení

Třetí den okupace jsem se marně pokoušel dovolat své ženě Adě do Moskvy. V Praze sice telefon fungoval, meziměstské spojení však nebylo.

Zkoušel jsem to mnohokrát – stále bezvýsledně. Nakonec, na můj nervózní dotaz, kdy meziměstské spojení do Moskvy začne fungovat, mi slečna z telefonní centrály odpověděla:

„To může trvat dlouho, Moskva má poruchu ve vedení.“

Moskevský čas

Bylo devět hodin dvacet minut večer třetího dne okupace. Ulice Prahy byly tmavé, liduprázdné a ponuré. Včera a předevčírem okupanti ukázali, jak vážně berou nevyhlášené stanné právo.

Jel jsem rychle – vezl jsem domů svou známou. Od 22. hodin začínal zákaz vycházení, komendantskij čas, jak tomu říkali Rusové. Zbývalo nám necelých 40 minut. Přijeli jsme k Palackého mostu. Vjezd na něj byl zatarasen tanky a obrněnými auty.

Voják s automatem ukázal, abychom se obrátili. Zastavil jsem auto a požádal, aby zavolal velitele. Přišel. Drobný, s dětskou tváří: „Komendantskij čas!“ prohlásil rezolutně.

„Od deseti hodin,“ ohradil jsem se.

Důstojník se podíval na hodinky:

„Vždyť je již čtvrt na dvanáct.“

Pocítil jsem převahu nad tanky i automaty.
„Copak nevíte, že v Praze je pražský čas, a ne moskevský? Dvě hodiny rozdíl, vážený!“
Znervózněl a podíval se na hodinky:

„Stejně je tedy čtvrt na jedenáct...“

„Měl byste se naučit počítat do dvou, než převezmete velení nad těmito hračkami...“ odpověděl jsem mu ironicky a podíval se kolem.

„Neurážejte!“

„Sám sebe urážíte, když neumíte odečíst dvě!“

Důstojník se znovu podíval na své hodinky, uvědomil si svou chybu a zakřičel:

„Váňo, pohni jedním tankem, pustíme tady to auto.“

Potom se podíval na nás a skoro omluvně řekl:

„Já vás pustím, ale nevím, jak to dopadne na druhé straně.“

Mávl jsem rukou a odjel. Perspektiva přenocování uprostřed Palackého mostu, zataraseného z obou stran tanky, nás nelákala.

Bylo mi však líto toho starého, hrdého a kulturního města, kam tito Váňové přijeli normalizovat situaci, stejně jako toho mladého důstojníčka s komsomolským odznakem, který byl pěšáčkem v cynické velmocenské hře. Bylo to totiž naše město a ty chlapce jsem do 21. srpna považoval za své bratry.

Kain a Abel byli také bratři – poučila mě lidová moudrost na zdi o několik ulic dál.

Normální stav

Bylo to všechno tak absurdní, že i ty nejbláznivější myšlenky mi připadaly přirozené. Například tahle:

Okupace je vlastně pro naše národy ten nejnormálnější stav. Od prvního dne začala po rok rozkopaném a pro provoz uzavřeném Václavském náměstí jezdit zase auta ve všech směrech. Noviny začaly vycházet v několika vydáních denně a byly zajímavé, rádio vysílalo nepřetržitě a lidé je poslouchali s napětím, dokonce i televize začala vysílat na několika kanálech, ač nám dříve vláda slibovala druhý kanál až za mnoho let. Lid poslouchal a věřil vládě, vláda pracovala k plné spokojenosti lidu. Lidé na sebe byli vlídní a přátelští a snažili se pomáhat a vyhovět jeden druhému. U nás v domě tekla denně teplá voda a ve čtvrtý den okupace paní správcová dokonce umyla schody.

Copak bylo tohle všechno možné před okupací? Koukám na rozstřílenou dětskou nemocnici a Národní muzeum a říkám si: propříště bychom měli dostat kulturnější okupanty. Anebo to dokázat i bez nich.

Strana

Nikdy dříve jsem v této továrně nebyl. Vůbec jsem málokdy býval dříve v továrnách. Dnes jsem měl v kapse tovární průkaz ke vstupu.

Ve vrátnici bylo rušno, kromě závodní stráže tam stála řada lidí v montérkách. Nálada byla pochmurná a vážná, lidé s obavami pozorovali řady raketových minometů, potomků dříve tak oblíbených kaťuší, které stály vyrovnány na kopci nad továrnou.

Vrátný zkontroloval můj průkaz – jeden z mužů v montérkách mě doprovodil k vysoké šedé budově. U vchodu stálo zase několik mužů.

„Heslo?“ byl jsem dotázán.

„Ocel!“ odpověděl jsem a mohl vstoupit.

V každém patře se procedura opakovala. Nejzvláštnější na tom bylo, že mi to celé vůbec nepřipadalo směšné, že jsem celou tu proceduru bral, snad poprvé v životě, stejně vážně jako muži, kteří mě kontrolovali.

V posledním patře jsem nakonec uviděl řadu známých tváří: unavené oči, zašpiněné košile. Zde, mezi rýsovacími stoly a hromadami technických výkresů, pracovalo předsednictvo nově zvoleného ÚV KSČ.

Byl již pátý den okupace, 26. srpna 1968. Vůbec mi nepřipadalo absurdní, že se vedení komunistické strany muselo uchýlit do ilegality před jednotkami komunistické velmoci a pracovat pod ochranou dělníků.

Mlčení

Na silnici před železničním přejezdem stála řada vozů. Mezi nimi byl i vojenský džíp s několika sovětskými důstojníky. Vlak zatím nebyl v dohledu. Jeden z důstojníků, který studoval mapu, vystoupil z vozu a zeptal se jednoho z řidičů, jak daleko je do Tábora.

„Ně ponimaju,“ zněla odpověď.

Důstojník se nevzdal a obrátil se k druhému řidiči, který odpověděl, že neví. Třetí se ani nenamáhal odpovědět, jenom stručně ukázal na silniční ukazatel, na kterém bylo velkými písmeny napsáno

null
null


Dopis na Západ
(Bojkot)

Poznali jste již někdy ten strašný pocit bezmocnosti, když se kolem vás valí události, které nemůžete nijak ovlivnit? Když na ulicích slyšíte střelbu a vaší jedinou zbraní jsou bezmocně zaťaté pěsti? Volalo mi několik známých. Měli stejné pocity jako já. A ptali se co dělat. Zda jim mohu poradit. Z potřeby něco dělat, něčím bojovat proti bezpráví a násilí, se rodily ty stovky plakátů, nápisů na zdech, odstraněné názvy ulic a odstraněná čísla domů, přepsané ukazatele cest a vzdáleností.

Odpoledne jsem se dozvěděl, že ráno někdo odjíždí na Západ. V noci jsem napsal anglický dopis několika nejbližším přátelům, kolegům z různých univerzit.

Praha, 24. srpna 1968

Drahý příteli,

chtěl bych Vám napsat alespoň něco málo o té neuvěřitelné noční můře, kterou prožíváme. Kafkovy vize jsou ve srovnání s tím pouhá dětská hra.

Příchod našich „bratrů“ s tanky se odehrál několik hodin před mým odletem do Ženevy – zbyl mi jenom nepoužitý lístek a pas. Ale nelituji toho. Byl jsem očitým svědkem barbarství, jaké Evropa snad nezažila od konce druhé světové války a které bylo v mnoha ohledech dokonce horší, protože bylo způsobeno lidmi, které jsme považovali za své přátele a bratry. Praha byla zkropena krví našich lidí, kteří spáchali „zločin“ – nesli ve svých rukou naši státní vlajku, vlajku svobodné a suverénní země. V Praze byly ostřelovány kulturní památky z děl a pušek; ambulance ostřelovány a ničeny bez výstrahy – to je obraz, který ve mně zůstane navždy.

Jsem hluboce pohnut osudem své země, obdivuji její lid, jeho spontánní odpor, jednotu a důvtip... Nenávidíme naše okupanty. Strašně je nenávidíme (...)

(...)Volám Vás, naše přátele a známé, a také ty, které neznám: pomozte nám! Odsuďte zemi, jejíž vláda je odpovědna za toto neuvěřitelné barbarství v druhé polovině dvacátého století. Bojkotujte sovětské konference a sovětské delegace na konferencích v zahraničí – ať pocítí hanbu a odpovědnost za svou zemi a vládu.

Fyzikové, kteří dali lidstvu prostředky k jeho zničení, mají větší morální zodpovědnost než ostatní intelektuálové – a jejich úloha v odsouzení a zmírnění této arogance moci by tomu měla být úměrná (...)

Doufám, že neupadám do patosu – ačkoli patos je jedním z příznaků našich dnů. Ale je těžké zůstat střízlivým tváří tvář hlavním děl a kulometů (...)


Výzva k bojkotu zůstala nevyslyšena. Škoda. Bojkot, třeba i krátkodobý, by jistě přispěl ke zmírnění arogance moci. A zcela jistě by podpořil kvas mezi sovětskými intelektuály.

Dopis na Východ

(Sovětským akademikům)

Směrem na Východ šel jiný dopis. Byl odeslán z Prahy, z Vídně a z jiných evropských měst. Nevím, kolika adresátům došel. Odeslán byl alespoň dvaceti sovětským akademikům. Mimo jiné v něm stálo:

Není pro mne lehké psát Vám tento dopis. Ale v našich ulicích teče krev a Vaše tanky nesmyslně ničí naše kulturní památky a s nimi naše ideje a víru. K boji a k odporu nám zbyla pouze slova...
Absurdní Kafkovy vize jsou jenom dětskou hrou ve srovnání s tou strašnou první nocí a hrozivými dny, které následovaly, když naši bývalí přátelé a bratři páchali neslýchanou agresi proti mé zemi a okupovali ji bez vyhlášení války.

Vaše tanky ničí naše silnice a úrodu na polích. Zabíjejí na ulicích děti, ženy a muže. Již nyní je téměř sto obětí na životech a skoro tisíc raněných.

Naši intelektuálové se skrývají před zatýkáním, které zahájila okupační vojska, nebo odcházejí do zahraničí. Do podzemí musela odejít i komunistická strana pouze proto, že chtěla spojit pojem „socialismus“ s pojmy „suverenita“, „lidskost“ a „demokracie“. Mimořádný čtrnáctý sjezd, který se konal v třetím dnu okupace, se musel sejít v ilegalitě, tak jak se to píše v dějinách komunistických stran, pod ochranou dělníků největší pražské továrny.

Snad nic necharakterizuje tak přesně absurditu toho, co se stalo, jako heslo, které je nyní česky i rusky psáno na zdech našich měst a vesnic:

LENINE, PROBUĎ SE, BREŽNĚV SE ZBLÁZNIL.

Znám Vás a velice jsem si Vás vážil. Ale mé city byly pošlapány okovanými botami Vašich vojáků a rozmačkány pásy Vašich tanků.

Jste občanem své země, přitom ne posledním jejím občanem. Proto nesete větší odpovědnost za čin, který Vaše země spáchala. V budoucnu bude pro mě obtížné podat Vám ruku a sednout si s Vámi za jeden stůl, neuslyším-li Váš hlas s odsouzením okupace mé vlasti.

Věřte mi, není pro mne lehké psát tato slova. Ale mlčení znamená souhlas. Taková je nevyhnutelná logika historie...

Píši Vám tento dopis za zvukového doprovodu kulometů, děl, tanků a letadel. Nevím nic o své rodině a příbuzných. Někteří z mých přátel jsou již zatčeni, přesto píši. Píši Vám s nadějí a vírou, že rozum a spravedlnost zvítězí, a že proto musíme udělat všechno, co můžeme. Jinak by nemělo smysl žít.

Vím, že to není snadné. Vím, existuje rodina, postavení, práce, věda, a dokonce věci prostší, jako jsou zvyky, zkušenosti, které radí mlčet a neangažovat se.

Ale existují v životě okamžiky, kdy jako představitelé vědy a inteligence spolu s Tolstým Nesmíme mlčet! My, jako očití svědkové, cítíme mnohem silněji než Vy, kteří jste odkázáni na informace prolhané Pravdy, že takový okamžik přišel (...)


Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

vlk napsal(a):

PAne profesore,,
vaše kniha je nesporně zajímavá. A je k výročí. Ale promiˇˇnte, já bych od Vás raději, mnohem raději, četl blog, který by se týkal VAšeho přítele Karla Schwarzenberga..... Je mi líto. RUské tanky a tu dobu pamatuji také. Byť ne tak akčně. ale zajímá mne budoucnost.
18. 08. 2008 | 17:03

Širota Vojtěch napsal(a):

Pane profesore, děkuji Vám za tyto zápisky. Rok 68 si nemohu pamatovat, a proto teď s radostí a smutkem v srdci čtu postřehy lidí, jenž vše museli prožít. Pokládám za důležité znovu připomenout naši nedávnou historii a zrůdnost sovětské moci. Vize pražského jara byla obrovskou nadějí a ostrůvkem svobody, který byl zhacena krutou realitou 60. let
18. 08. 2008 | 17:33

Romann napsal(a):

Štyri desaťročia po Auguste roku 1968 je jasné, že dejiny sa budú musieť písať nanovo. Tvrdia to prví čitatelia takmer 3000 stranovej publikácie obsahujúcej doteraz tajné, nikdy nezverejnené protokoly z bývalých sovietskych archívov. Traja renomovaní historici, jeden rakúsky a dvaja ruskí na čele autorského tímu a päť ďalších, z toho dvaja ruskí predstavili nemecko a rusko jazyčné dva diely dokumentov. Ešte dvakrát - na rokovaniach v Čiernej nad Tisou a potom začiatkom augusta v Bratislave - sa Brežnev snažil v priamych rozhovoroch dosiahnuť iné ako vojenské riešenie, dával však už Dubčekovi priame ultimáta. To už mal vo vrecku aj tzv. pozývací list. Brežnev bol úplne posledným, kto súhlasil s vojenským riešením a do poslednej chvíle naliehal na A. Dubčeka, aby sa vyhol vojenskému riešeniu. Pokračovanie na: http://voltaire.netkosice.sk, Trezor, téma: Prager Fruhling – das internationale Krisenjahr 1968 / Pražskaja vesna I meždunarodnyj krizis 1968 goda
19. 08. 2008 | 07:35

meister anker napsal(a):

RUské tanky a tu dobu pamatuji také. Byť ne tak akčně. ale zajímá mne budoucnost.
10. 06. 2009 | 07:52

Filip Fabela, nejsem stroj k čertu! napsal(a):

To že "Brežnev bol úplne posledným, kto súhlasil s vojenským riešením a do poslednej chvíle naliehal na A. Dubčeka, aby sa vyhol vojenskému riešeniu" je naprostě podvod. Leonid Ijlič začal pripravovat okupace Československa jeste na začatku jara. Jsou na to dokumenti, a svědky až přiliž! Mimo Moskvi!
"Traja renomovaní historici, jeden rakúsky a dvaja ruskí" - a redaktor asi Putin, že jo?
17. 01. 2011 | 20:38

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy