3. pokračování

TŘI PŘÍBĚHY Z MOSKVY

Okupace Československa zastihla mou ženu Adu na služební cestě v Moskvě. Po návratu vyprávěla tyto tři příběhy:

První (dětský)

Přiběhl syn mého známého z ulice a zeptal se: „Tati, co jsou to českoslovenští kontrarevolucionáři? V parku jsme si hráli s klukama na válku a všechny Čechoslováky jsme postříleli.“

Můj známý zesmutněl a řekl:

„Nediv se, prosím. Včera na zahájení školního roku řekla učitelka dětem v šesté třídě, že se musí dobře učit, protože Sovětský svaz je ohrožován americkými imperialisty, německými revanšisty a československými kontrarevolucionáři.“

Pocítila jsem jakési smutné zadostiučinění. Nebylo sice příjemné ocitnout se v tak podezřelé společnosti, ale kdy se malému státečku stane, že z něho má takovou hrůzu dvacetkrát větší soused?

Druhý (pro dospělé)

Týden po sovětském vpádu do ČSSR si v jedné moskevské lékárně kupoval starší muž jakýsi lék. Když uviděl, že lék je český, prohlásil, že ho nechce, protože v Československu je kontrarevoluce.

„Klidně si ho vezměte,“ řekl mu lékárník, „byl vyroben ještě před kontrarevolucí.“

Ada mi bohužel nebyla schopna říci, zda lékárník měl smysl pro humor, nebo to myslel vážně.

Dočasně prý lze klamat celý národ, na čas pouze jeho část, nikdy však na věčné časy národ celý.

Třetí (a přece se točí)
Ve frontě na rajská jablíčka stála paní s nákupní taškou a četla Pravdu. Přečetla, zavrtěla hlavou a řekla svému sousedovi:

„Tady píší, že Svoboda a Dubček odjeli z Moskvy. Čtu Pravdu každý den – Dubček přece do Moskvy vůbec nepřijel. Co je tohle za nesmysl – jak se sem dostal?“

Její soused šeptem odpověděl: „Asi v poutech.“

V Moskvě zřejmě chybělo Orwellovo ministerstvo Pravdy, které by zpětně vydalo čísla Pravdy s popisem triumfálního příjezdu Dubčeka do Moskvy a rozšířilo je mezi obyvatelstvem.

* * *

Tanky

Cesta k rakouským hranicím trvala neobyčejně dlouho. Silnice byly plné ruských vojenských transportů. Na obrněných vozidlech seděli unavení a zaprášení ruští vojáci, neteční k tomu, co se dělo kolem.

A kolem rachotily tanky. Země se otřásala, duněla, a i tak špatné silnice byly ocelovými pásy tanků ještě více ničeny. Vzduch byl plný prachu, výfukových plynů a beznaděje bezbranné a pokořované země.

Nakonec jsem přejel rakouskou hranici. Za hranicí byl klid, ticho a čisto. Mír byl přímo cítit ze vzduchu.

Kus za hranicí se objevilo policejní auto s modrým varovným světlem na střeše. Za ním – vojenský džíp. A potom – těžký transportér, na kterém, aby svými pásy neponičil silnici, se vezl čisťounký tank. Za dvacet minut se scéna opakovala. Dvěma tanky upevnilo Rakousko obranu svých hranic. Před očima se mi promítly stovky tanků v pražských ulicích a další stovky, které jsem potkal na cestě k hranicím.

Snad nic mi tak přesvědčivě nepředvedlo bezmocnost malých před arogancí velkých a nesmyslnost toho, aby malí udržovali své armády, jako pohled na dva rakouské tanky na transportéru.

Panika

„Dávejte si pozor,“ vykládal rozčilený bledý mladík v džínsech lidem čekajícím ve frontě na západoněmeckém konzulátě ve Vídni. „Ve Vídni jezdí česká auta s ruskými šoféry a unášejí Čechoslováky zpět.“

Atmosféra v místnosti zhoustla a všichni s seskupili kolem mladíka, aby se dozvěděli podrobnosti.
Přidal jsem se k rozhovoru a vyjádřil pochybnost:

„Podle mého názoru to není logické. Museli by zaprvé uzavřít hranice a potom nevím, jak by dostali bez potíží ty lidi zpět přes hranice. Nezní to pravděpodobně.“

Pocítil jsem, že má odpověď poněkud zmírnila napětí a úzkost. Všude kolem bylo tolik poplašných zpráv, že lidé byli vděčni i za pouhý pokus vyvrátit je.

Později jsem však začal být sám nejistý. Vzpomněl jsem si totiž, jak jsem se dva dny před okupací pokoušel přesvědčit svého přítele, že okupace Československa sovětskou armádou by byl absurdní a nelogický krok, a že je proto nepravděpodobná.

Útěk

Setkal jsem se s ním kdesi v Rakousku. Byl deprimován. Strávil část svého mládí v terezínském ghettu, jeho matka zahynula v jednom z nacistických vyhlazovacích táborů. Bezmocnost a beznaděj minulých dnů byly ještě příliš živé v jeho paměti, nejistota a neurčitost budoucnosti na něj těžce doléhaly.

„Můj děda utíkal před ruskými pogromy z Berdičeva do Kišiněva. Můj táta utekl před ruskými pogromy z Kišiněva do Prahy. Teď já, ‚pro změnu‘ zase ze strachu před ruskými pogromy, utekl z Prahy do Rakouska. Rád bych věděl kdy, před kým a kam budou jednou utíkat mé děti...“

Puškin za to nemůže

Ada obyčejně mluvila s maličkou Káťou rusky. Jednadvacátý srpen je zastihl v Moskvě. Vrátily se do Prahy prvním možným letadlem. Před cestou dostala malá Káťa přísné napomenutí: v Praze se na ulicích rusky nesmí mluvit. Respektovala to. Přecházela na ruštinu až za zavřenými dveřmi bytu, pokud u nás nebyla návštěva.

Podzim 1968 jsme společně strávili na Západě. Čtyřletá Káťa se při každém přejezdu hranic ptala: „A tady můžu mluvit rusky?“ Nedoporučili jsme jí to pouze v Jugoslávii. Dnes je Kateřině 16 let. Na ruštinu zanevřela a rusky mluvit nechce. Marně ji přesvědčujeme, že Puškin za to nemůže.


Post scriptum

Obsazení Československa mě postavilo před těžký problém. Článek o československo-sovětských vztazích ve fyzice, jejž jsem napsal na žádost ČSAV k 50. výročí říjnové revoluce, a který nyní vychází v německém překladu, může dnes působit anachronicky. Přesto se domnívám, že bude správné zveřejnit původní text mého článku jako dokument o našich názorech a vztazích k sovětským fyzikům v té době.

Nechtěl bych se v tomto postskriptu dát unést vášněmi, ačkoli by mě obsazení ČSAV a některých univerzit mohlo k tomu lehce svést. Chtěl bych zde jenom ještě jednou zdůraznit, že jsem hluboce přesvědčen, že zvláště fyzikové, kteří dali svým vládám do rukou strašné zbraně masového ničení, mají zvýšenou odpovědnost za chování těchto vlád a zvláštní intelektuální odpovědnost za omezení arogance moci, kterou bezostyšně demonstroval světu již Hitlerův režim. Dnešní chování obou supervelmocí, USA a SSSR, vzhledem k malým a bezmocným státům, jako jsou Vietnam a Československo, nese známky podobné arogance moci.

Chtěl bych touto cestou upozornit sovětské kolegy, že nejsou nikterak ušetřeni této morální odpovědnosti a že s velkou pozorností sledujeme jejich vystoupení a stanoviska v tomto směru: považujeme je za součást společné odpovědnosti intelektuálů celého světa vůči budoucnosti lidstva.

Kdyby nic jiného, pak statečná vystoupení sovětského akademika Andreje Sacharova nás opravňují k tomu, abychom zachovali dobré vztahy k našim sovětským kolegům.

Praha, 28. srpna 1968

(uveřejněno v září 1968 západoněmecké časopisu Physikalische Blätter)