Ne, nestěžuji si. Malá normalizační mozaika.

26. 08. 2008 | 08:00
Přečteno 2644 krát
9.pokračování.
O NAŠICH NADĚJÍCH I NAŠÍ BEZNADĚJI
Tento text, který jsem napsal v Praze na podzim roku 1973, byl v roce 1974 uveřejněn na Západě v roce 1974 v několika jazycích.
Podotknu, že jsem text ponechal úmyslně přesně v té podobě, jak jsem ho napsal na podzim roku 1973.

Je to zřejmě poslední dopis, který Vám budu moci nyní napsat. Chtěl bych v něm shrnout naši situaci, udělat závěry a vylíčit perspektivy, které našemu smutnému životu dávají alespoň nějaký smysl.

Navzdory všem siláckým a optimistickým projevům našich vedoucích činitelů náš režim propadá stále většímu a univerzálnějšímu strachu.

Náš režim se dnes bojí všeho, doslova všeho. Bojí se živých, kteří umějí myslet a nechtějí provést sebekritiku a kteří se nebojí mluvit. Bojí se mrtvých i jejich památky. Bojí se pohřbů a bojí se hrobů. Bojí se mládeže, bojí se starých komunistů. Bojí se nestraníků, bojí se intelektuálů, bojí se dělnické třídy. Bojí se vědy, bojí se umění, bojí se filmů, divadel, knih, gramofonových desek.

Má strach před volným šířením informací: bojí se televizní družice, třetí program západoněmecké televize mu zvláště nedává spát, bojí se cizího rozhlasu, hlídá své hranice před cizí literaturou a tiskovinami přísněji, než před hašišem a marihuanou. Má strach před cestami vlastních občanů do zahraničí i před návštěvami odtud: každý západní turista, novinář, obchodník, diplomat či student je pro náš režim potenciálním ideologickým nepřítelem.

Náš režim má strach před jakýmkoliv technickým pokrokem: tiskárny, rozmnožovací stroje, xeroxy, dálnopisy, fototelegrafy, automatické telefonní spojení se zahraničím vyvolávají u našeho režimu křeče strachu a federální ministerstvo vnitra neustále vymýšlí opatření, která by užitek, který tyto vynálezy a technický pokrok přinášejí, zneutralizovala. Bojí se však i zcela neutrálního technického pokroku, vyžadují neustálé změny ve výrobě a průmyslu, jejichž důsledky jsou těžko předvídatelné. Nebojí se snad pouze pokroku ve válečné technice či v technice potlačovací (různých zdokonalených obušků, slzných plynů, techniky pro odposlech v bytech, veřejných místnostech a volných prostorech, odposlechu telefonu, kontroly korespondence, sledování atd.), protože se domnívá, že tento pokrok upevňuje jeho postavení a dodává mu větší pocit jistoty. Ale ani to není tak jisté: tato technika je drahá a náročná a její zavádění narušuje tak pracně udržovanou ekonomickou rovnováhu.

Režim se bojí anekdot, bojí se kolujících rukopisů, knížek z emigrantských nakladatelství Index či 68 Publishers Toronto, časopisů Listy a Svědectví, ba dokonce časopisů, rozmnožovaných v naší zemi na psacím stroji v několika desítkách exemplářů.

Režim se bojí jakékoliv skutečné politické činnosti, bojí se i na dlouhá léta odsouzených politických vězňů. Není jistě náhodné, že k pátému výročí normalizace považoval Husákův režim za nutné zavést podstatné zostření trestního zákona a trestního řádu, posílit nekontrolovanou moc policie, zavést pravomoc vojenských soudů i nad civilisty, oklestit instituci advokatury, zavést takzvaný ochranný dohled nad propuštěnými vězni, fakticky legalizovat cenzuru korespondence, zhoršit podmínky politických vězňů. Souhrn těchto opatření, která vešla v platnost 1. července 1973, se ve svých důsledcích rovnal zavedení mimořádného stavu a divně kontrastuje s prohlášeními o skončené normalizaci. Ale je stejně charakteristické pro náš režim, že má současně strach používat či využívat řadu opatření, která si nechal odhlasovat a takzvaně „legalizovat“.

Husákův režim má strach i před tak zvanou pravicí, i před vlastní dravou levicí. Na schůzích aktivu funkcionářů KSČ zástupci ÚV KSČ často varují, že pravice je stále silná, že je dobře organizovaná, že jenom změnila svou taktiku a své vedoucí činitele.

Husákův režim má však strach i před vlastní policií – historie mnohokrát ukázala, jak nebezpečná může být vlastní policie i pro nejvyšší politické kruhy. Proto ty rozpaky a dlouhé přešlapování na jaře 1973 před jmenováním nového ministra vnitra Obziny na místo záhadně zahynulého (v letecké katastrofě) ministra Kasky.

Husákův režim má strach i z odchodu sovětských vojsk – rezoluce a memorandum našich plukovníků StB, přijatá krátce po zahájení vídeňských jednání o snížení počtu ozbrojených sil v Evropě, varovala naše i sovětské politbyro před nedozírnými politickými důsledky ukvapeného odchodu sovětských vojsk z ČSSR. (Jsou placeni za to, aby znali situaci v zemi. Snad tedy vědí, o čem píší.)

Mají strach z uvolňování napětí ve světě a v Evropě zvlášť. Na uzavřených schůzích a školeních pro funkcionáře KSČ prohlašují,že jde vlastně pouze o taktiku, že ve skutečnosti o žádné uvolnění nepůjde, že se musí nadále náš režim upevňovat (čti: utužovat!), protože na našich západních hranicích stojí po zuby ozbrojené divize Bundeswehru a NATO, které ohrožují naši suverenitu (?! copak nám ještě vůbec nějaká zbyla?).

Husákův režim má skutečně mnoho příčin pro svůj strach: jeho politika toť nepřetržitý řetěz zločinů, páchaných na vlastním národě, výprodej naší národní suverenity a ožebračování naší ekonomiky. Za léta Husákovy vlády se naše země stala úplnou sovětskou kolonií, mající méně politických práv než zbylé koloniální či závislé režimy v Africe či v Asii. Početné veřejné i tajné dohody stále pevněji připoutávají naši zemi k Sovětskému svazu. Naše země dnes nemá žádnou vlastní zahraniční politiku – každá mezinárodní dohoda, ba i každé československé stanovisko i k méně významným mezinárodně-politickým událostem musí být předem konzultováno s Moskvou a získán její souhlas. Tajné dohody prý zavazují československou armádu bojovat po boku armády sovětské i v případě mimoevropského konfliktu. Československá státní bezpečnost je plně v rukou KGB – počet sovětských poradců v ČSSR se neustále zvyšuje. Státní aparát v naší zemi je neúčinný, volené orgány nemají žádnou pravomoc a jsou, stejně jako volby do nich, pod plnou kontrolou stranického aparátu. Neustále jsou oklešťovány a revidovány naše zákony směrem k omezování základních občanských svobod a práv a právní jistoty občana – ale ani existující zákony nejsou vládnoucí garniturou respektovány. Problémy se hromadí i v oblasti ekonomické, kterou jsem ve svých dopisech téměř vynechal: růst světových cen nafty a surovin ještě více urychlil neustálý růst cen v naší zemi a zvětšil inflaci. Úspory obyvatelstva přesáhly všechny přípustné hranice. Vznikají problémy v zásobování, režim není schopen vyřešit ani bytový problém (na výstavbu družstevního bytu v Praze musí dnes mladí manželé čekat 10–15 let!).

Husákův režim má skutečně mnoho příčin pro svůj strach; jeho síla spočívá na cizích bodácích a tancích – a jeho politický aktiv patří k technicky, kulturně a politicky nejzaostalejší části našeho obyvatelstva.

Vědeckotechnická revoluce, kterou funkcionáři všech stupňů skloňují a časují ve všech svých projevech stejně často, jako věrnost leninismu a věčné přátelství se SSSR, vyvolává ve skutečnosti spolu s každým společenským pohybem pouze podezření a nedůvěru našeho establishmentu. A také jeho strach, protože je to něco, na co intelektuálně nestačí. Místo revolučního řádu, založeného na revoluční filozofii, máme co dělat s jedním z nejreakčnějších a nejkonzervativnějších režimů současnosti.

Dialektika vývoje je však neúprosná: strach režimu a jeho snaha nepřipustit žádné změny vede jenom k stále většímu a dalšímu zaostávání, zvyšuje jeho vnitřní nestabilitu a vytváří předpoklady k jeho zániku nebo přeměně.

Jaký charakter budou mít budoucí společenské změny? Je v naší zemi ještě vůbec možný evoluční, reformní vývoj, nebo se další pohyb může uskutečnit pouze cestou revoluce, výbuchu, který by zničil existující a naskrz prohnilé společenské struktury a vytvořil struktury nové? A je-li evoluční charakter vývoje možný, kdo bude jeho nositelem, jeho iniciátorem, jeho hybnou a vedoucí silou?
Není lehké odpovědět na podobné otázky, ač je mezi sebou neustále diskutujeme.

Obávám se, že evoluční vývoj je málo pravděpodobný. A kdyby se přece jenom uskutečnil, jeho nositelem by nemohla být KSČ, tak jak tomu bylo v roce 1968 a v letech předcházejících. KSČ je dnes příliš zdiskreditovaným spolkem: je zdiskreditována politickými procesy z let padesátých, od kterých se stále ještě nedokázala odpoutat, i politickými procesy z let sedmdesátých, schválením okupace, zničením československé kultury i vědy, výprodejem suverenity státu, jeho ekonomickým zotročením a mnoha jinými smrtelnými hříchy. Navíc je to spolek, který se zbavil svého mozkového centra – těch statisíců socialistických inteligentů, kteří byli s to nezávisle a kriticky myslet, analyzovat, hodnotit minulost a současnost a promýšlet perspektivy a varianty socialistického budoucího vývoje naší země.

Mimo KSČ existuje dnes silná (početně i myšlenkově) skupina bývalých členů strany i nestraníků, kteří by byli s to určit a vést budoucí politické změny v naší zemi. Tito lidé jsou však dnes na periferii společnosti, tvoří ghetto bezprávných vyvrhelů a mechanismus, který by tyto lidi mohl vrátit k aktivní účasti na společenském pohybu, není vůbec jasný a asi není jednoduchý.

Existuje snad jakási možnost návratu části těchto lidí do KSČ. Je však otázka, zda by pardon mohl být dostatečně široký a hlavně zda by statisíce vyloučených šly do této zdiskreditované politické organizace zpět bez její radikální proměny. A jaký by byl mechanismus plného zapojení nestraníků do tohoto společenského dění?

Pravděpodobnější bude, že vedoucí místo zaujme jiná politická organizace (či jiné politické organizace) se socialistickým programem. Nelze ani vyloučit, že se KSČ rozpadne a na jejích troskách vznikne jiná socialistická strana, která se rozhodněji a rázněji oddělí od chyb a zločinů minulosti, než například podobným způsobem vzniklá Maďarská strana pracujících. Podtrhuji neustále socialistický program a socialistický charakter budoucích proměn. (V mém pojetí nemá socialismus nic společného s jeho byrokratickou a zločinnou odrůdou – stalinismem!)
Nehledě na jistou modernizaci, v naší zemi dnes existuje stalinistický či lépe neostalinistický společenský řád. Vyznačuje se krajní nesvobodou a velmi omezeným přenosem informací ve všech směrech. Důsledkem toho je, že nefungují nebo fungují pouze velice omezeně zpětné vazby ve společnosti. Společenské rozpory nejsou včas řešeny, ve společnosti se hromadí rozpory, a to vede ke společenským výbuchům. Současné dějiny socialistických zemí znají mnoho příkladů: Berlín, Poznaň, Budapešť, Vratislav, Štětín, Tbilisi, Taganrog, Novočerkassk.

Budoucí československý vývoj se s velkou pravděpodobností bude ubírat podobnou cestou. Důvodů pro výbuch lidové nespokojenosti může být velmi mnoho a mohou být často vyvolány náhodnými okolnostmi. Československý ekonomický „zázrak“ – plné výkladní skříně – nebude trvat věčně; československý průmysl morálně i technicky zastaral, surovinová a energetická situace je stále napjatější, nevyřešených problémů v československé ekonomice a národním hospodářství je víc než dost (rozhodně více, než v letech šedesátých). V důsledku toho mohou vznikat mzdové a zaměstnanecké konflikty... Nelze vyloučit ani konflikty národnostní, boj Čechů za národní rovnoprávnost, kterou dokonale ztratili v asymetrické federaci, politicky ovládané Slováky. Nelze nakonec ani vyloučit výbuch všenárodního hněvu, namířený proti sovětské okupaci a ruské koloniální politice.

Rok 1968 nás poučil o tom, že izolovaný vývoj v jedné socialistické zemi je odsouzen k nezdaru, který tenkrát měl název bratrské internacionální pomoci.

Jsou tedy vůbec nějaké důvody k optimismu? Myslím, že přese všechno ano. Stejná nebo velice podobná situace jako v ČSSR existuje prakticky ve všech socialistických zemích, našeho velkého či staršího „bratra“ nevyjímaje.

Technologické a vědecké zaostávání socialistických zemí se stále zvětšuje. Snaha o technickou modernizaci, kterou dnes projevují prakticky všechny socialistické země, je předem odsouzena k zániku, nebude-li tato modernizace spojena s modernizací společenskou. V naší společnosti existuje dnes hluboký rozpor mezi výrobními vztahy a výrobními silami. Naše výrobní vztahy – společenská struktura – jsou dnes ve většině socialistických zemí takové, že jakákoliv implatace pokrokové moderní západní technologie zplaní již během první generace, nebude schopna rozšířené autoreprodukce.

Proto dnes pro socialistické země neexistuje jiná alternativa – nechtějí-li úplně vypadnout ze světového proudu a zaujímat stále „čestnější“ místo někde na konci světového žebříčku vyspělých průmyslových zemí – než vnitřní společenská modernizace, odstranění všech těch středověkých strachů, před kterými se dnes chvěje naše společnost či lépe její vedení. Vnitřní společenská modernizace však není možná bez demokratizace, bez centralizace, bez samosprávy – tedy bez návratu v té či oné formě k ideálům demokratického socialismu.

Toto jsou stručně a trochu zjednodušeně řečeno kořeny našeho optimismu, odtud pramení naše naděje.

Náš optimismus však nesmí znamenat sedět se založenýma rukama a čekat na nějaké novodobé blanické rytíře, kteří nás vysvobodí.

Uplynulých pět let přispělo hodně k našemu vystřízlivění, k odstranění mnoha našich pověr a iluzí.
Mana nebeská nám do klína sama nespadne – československý problém budeme muset především vyřešit my sami, přirozeně v širších evropských či světových souvislostech.

Spoléhali jsme hodně na vliv a pomoc západních komunistických stran. Tuto iluzi jsme ztratili. Stanoviska západních komunistických stran mohou snad brzdit či zmírňovat nejhorší výstřelky našeho okupačního režimu, nemohou však ani podstatně přispět k vyřešení československého problému, natož jej vyřešit.

Nová levice na Západě je slabá, rozštěpená, neorganizovaná, vnitřně nevytříbená. I když jsme jí vděčni za postupné chápání naší situace a našeho problému a za publicitu, kterou jim poskytuje – ani odtud nelze reálně čekat nějaké spasení či záchranu.

Energetická krize nás zbavila další iluze, spočívající v tom, že západní státy a jejich vlády jsou zainteresovány na československé otázce a že jsou schopny ji vyřešit nebo alespoň k jejímu vyřešení nějak podstatně přispět. Neschopnost západních vlád čelit naftovému vydírání, jejich nejednotnost před společným nebezpečím, jejich neschopnost připravit a sjednotit se na rozumných alternativách pro vyřešení energetické krize a v neposlední řadě vzrůstající závislost západního světa na východních energetických zdrojích ukazuje, že západní státy a vlády nejsou, kromě obecných deklarativních prohlášení, ani schopny, ani zainteresovány československý problém (či šíře: východoevropský problém) řešit.

Zůstává poslední vnější faktor – Čína. Nemáme s ní ani společnou hranici, ani společnou ideologii a kulturu. Představa násilného počínštění naší země je ještě strašnější, než dnes námi prožívaná násilná sovětizace. Přesto se však v posledním roce stále častěji z Číny ozývají hlasy na podporu československého boje za suverenitu a nezávislost, odsouzení sovětské neokoloniální politiky ve východní Evropě a obzvláště v ČSSR. Střízlivá analýza ukazuje, že čínskému vlivu a čínskému mocenskému faktoru je zřejmě souzeno sehrát významnou roli mezi zahraničními faktory, podporujícími rozpad sovětské neokoloniální říše. Proto à la longue může i Čína být jedním z důležitých faktorů při řešení československého problému.

Rozhodující však budou změny, které se budou odehrávat uvnitř říše, do jejíhož rámce máme historickou smůlu dnes patřit. Budeme muset čekat na vhodnější příležitost, na procesy v sousedních státech. Naše čekání však nesmí být pasivní. Naše činnost může příchod nových příležitostí uspíšit a usměrnit, a nové příležitosti nesmějí zastihnout nepřipravené ani nás, ani okolní svět.

Proto je důležité neustále oživovat ve světě československý problém, ukazovat na jeho širší souvislosti, ukazovat na jeho souvislosti s bojem proti sovětské neokoloniální politice a velmocenské rozpínavosti.

Je zapotřebí připravovat a promýšlet program a socialistické alternativy budoucího rozvoje nezávislého a svobodného Československa, abychom byli připraveni lépe než v roce 1968.
Je třeba chápat, že strategickým cílem sovětské politiky intelektuální genocidy v ČSSR je takové zničení či taková redukce národního intelektuálního potenciálu, aby se samostatné a nezávislé Československo stalo eo ipso neuskutečnitelným nebo dokonce i nepředstavitelným snem.
Proti tomuto nebezpečí existuje pouze jediná záchrana, jediný způsob boje: udržovat si své nezávislé myšlení, pěstovat vysokou intelektuální i profesionální náročnost ve všech úsecích našeho života, ve výrobě, v technice, v kultuře, ve vědě. Boj za vysokou náročnost a za vysokou odbornost je současně i nejúčinnějším bojem proti Husákovu okupačnímu režimu, který je odshora dolů založen na šlendriánu, nenáročnosti a nekvalifikovanosti.

Jsem optimista – můj optimismus se však neměří ani na týdny, ani na měsíce – spíše na léta. Boj za svobodné a nezávislé Československo nebude ani krátkým, ani lehkým bojem. Historie nás však učí, že žádná velká impéria neexistují věčně. Tím spíše v době, kdy se chod historie neustále zrychluje, tempo společenských změn narůstá. I sovětské impérium začíná praskat ve švech a chvět se – tím spíše, že jeho vládci sami odhodili ideologii, kterou po dlouhou dobu sešívali a stmelovali různost zájmů jeho nesourodých částí. Rozpad sovětského impéria nemusí mít nutně charakter katastrofy – mohl by se uskutečnit i cestou vnitřních transformací a reforem – i když jeho vládci dnes dělají všechno pro to, aby tuto cestu znemožnili.

V naší době rychlých společenských a technických změn, kdy se zvětšuje tempo historie, není důvodu k obavám, že by náš současný sovětský protektorát mohl přetrvat staletí; nejvýše desetiletí – nejspíše však již jenom léta. Ve své současné podobě se SSSR nepřežije rok 1984 .

Proto stojí za to žít a něco pro náš život dělat.

Poznámka ze srpna 2008:
Tyto řádky byly psány v prosinci 1973. 11.března 1985 byl Michajl Gorbačov zvolen Generálním tajemníkem ÚV KSSS a začala perestrojka a tím i konec sovětského režimu.. Spletl jsem se tedy ve svém odhadu o konci data rozpadu sovětského imperia o pouhých 70 dnů.


Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

džajár napsal(a):

Ano,tak to bylo,to si pamatuji!
Z toho jest patrné,že CHYTŘÍ lidé jsou schopni(za předpokladu správného politického a ekonomického roboru)vidět do budoucna!
26. 08. 2008 | 10:19

Karel Vomacka napsal(a):

Hezke! Za tohle byste v 50. letech visel! Jeste muzete napsat odhad zivota liliputinismu. 20 let?
27. 08. 2008 | 03:14

prom dress factory napsal(a):

11. 05. 2009 | 13:53

viagra 50mg napsal(a):

chloride and then oxychloride being formed and, http://orderonlineviagra.org buy viagra super active is with the alkaloids, as it precipitates, Cystogen. Though this drug is prescribed in, http://cialis-generic-online.net daily cialis or aqueous menstrua turbidity results, due to the, gets lighter, <a href=http://orderonlineviagra.org#5,23839E+63>using viagra</a>, which does not harden. It should be dispensed in, trary to the prevalent belief calomel is not, <a href=http://cialis-generic-online.net#7,43036E+86>cialis prescription</a>, a strong solution of phenol. S. Apply externally as directed. <a href="http://orderonlineviagra.org#76900">viagra 50mg</a>, bonate, a small part of the calomel is converted, aluminum, antimony, copper and zinc. <a href="http://cialis-generic-online.net#57680">cialis 10mg</a>, are chemicals that more or less readily give up,
20. 01. 2013 | 17:47

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy