7.pokračování vzpomínek na okupaci a léta normalizace

Překladatel

Živili jsme se, jak se dalo. Nejvíce překlady. Překladatelů z češtiny do ruštiny bylo málo. Zvláště v technických oborech. Práce námezdního překladatele je úmorná. Musí být vždy hotov a připraven. Překládat o nedělích a svátcích. Nastavovat noci. Navíc se stále třást, zda budou nějaké překlady, zda ho nevyhodí z překladatelské organizace.

Člověk se naučil překládat všechno. Některé překlady jsme psali přímo na rozmnožovací blány. To se platilo zvlášť dobře. Jednou jsme s manželkou přeložili asi za tři týdny přes 600 stran technického projektu pražského metra trasy IAI. Projekt byl hotov na poslední chvíli a měl být předložen sovětským expertům. Dělali jsme 16 hodin denně. Prsty jsme měli otlučené od psacího stroje – každý další úder vyvolával ostrou bolest.

Pamatuji si dodnes všechny stanice pražského metra a geologické složení trasy, kudy mělo vést. A technologie, které mělo být použito.

Nesměli jsme překládat pouze ty části projektu, které se týkaly OSM – Ochranného systému metro. Jinými slovy – těch částí pražského metra, které se budovaly jako protiletecké kryty. To bylo strašně tajné. Zřejmě nedopatřením jsem se jednou dozvěděl, že „na stanici Klárov budou v OSM dva WC. Jeden z nich se bude využívat i k mírovým účelům.“

Modřanské čokoládovny uzavřely přátelství s moskevskou čokoládovnou Krasnaja Moskva. Do Moskvy šly různé závazky, dopisy, dokumenty. Ředitel modřanských čokoládoven se chtěl svému moskevskému kolegovi pochlubit, jakou horečnou činnost vyvíjí.

Tak jsem dostal k překladu měsíční kalendářní plán činnosti. Po dnech, hodinách, minutách. Bylo to poučné čtení. Ředitel trávil v továrně v průměru 12 hodin denně. Od 5.00–5.30 ráno do 17.00–19.00 hodin večer. Většinu času na schůzích: stranických, odborářských, svazu přátelství s SSSR, schůzích brigád socialistické práce, schůzích OV KSČ, na ministerstvu.

Tak hluboko jsme klesli. Ani ty tuny čokolády, co vyráběl jeho závod, nemohou tuto hořkou pravdu osladit.


Najednou jsem si vážil své nezaměstnanosti.

V Moskvě se konala konference o úvěrové politice. Dostal jsem rychle k přeložení několik referátů. Jeden mě obzvláště zaujal. Jakýsi pan Pěnkava, ředitel výzkumného ústavu, tam mluvil o mnohostranných úvěrech. Jako příklad uváděl stavbu tranzitního plynovodu přes ČSSR, kterým měl být sovětský plyn dopravován do západního Německa a NDR. Byla to největší stavba pětiletky. SSSR a NDR nám k jejímu uskutečnění poskytly velkorysé úvěry. Budeme je splácet službami poskytovanými plynovodu a dodávkami trub do SSSR.

Byl jsem zmaten.Asi něco nechápu. Zavolal jsem autorovi. Potvrdil, že text je správný.
A já, naivní snílek, jsem si myslel, že si tranzitní plynovod pro svůj plyn vybuduje SSSR sám, vlastními prostředky, a bude nám platit za pronájem půdy a za povolení převážet přes naše území plyn do západního Německa. Aby získal tvrdé valuty, které tak potřebuje.

Tak prý to dneska dělají společnosti ESSO či Shell na Blízkém východě. Ale to jsou společnosti imperialistické.


Ředitel

Setkal jsem se s ním jednou večer na nádraží. Když moskevský rychlík odjel, dali jsme se do řeči.
„Víš,“ řekl mi, „mám vůči tobě špatné svědomí. Propustil jsem tě z práce na telefonní příkaz prezidenta akademie. Telefon může každý zapřít. K propuštění ostatních jsem dostával již písemné pokyny.“ Nepomohlo mu to. Už nebyl ředitelem. A jednalo se o jeho vyloučení ze strany. Možná že i o zaměstnání.

Byl deprimován, bylo mi ho až trochu líto. Smečka „zdravých“ sil ho zavrhla, byl pro ně příliš měkký a nerozhodný. Vyčítali mu dokonce, že i se mnou postupoval příliš jemně. A našinci také nevyhledávali jeho společnost: jeho jméno stálo na výpovědních dopisech. Do funkce ředitele ho přivedla filozofie všech kolaborantů či lidí slabých. Dal se přesvědčit, a přesvědčil snad i vnitřně sám sebe, že jinak se na místo ředitele dostane někdo horší. Nechápal, že konformita a oportunismus v naší historii nikdy nevedly k ničemu dobrému. Pomáhaly jenom zlu a podporovaly násilí.

Zanedlouho po mém propuštění odjel doktor Šafrata na služební cestu do Anglie. Strávil tam kdysi delší dobu a měl tam hodně dobrých přátel. Nehlásili se k němu. A měli desítky výmluv, proč se s ním nemohou sejít. Nic nechápal. Až jeden bývalý přítel mu to vysvětlil: vytáhl ze stolu xeroxovanou kopii mé výpovědi, a zeptal se ho, zda je to jeho podpis a zda přiložený překlad souhlasí. Souhlasil.

„Nedivte se tedy, že s vámi nechceme mluvit.“

Prý dostal v Anglii i několik dopisů, ve kterých byla kopie první výpovědi, kterou podepsal. Výpovědi z politických důvodů. Slyšel jsem též, že mu ji poslala dokonce i jedna jeho blízká přítelkyně. Místo schůzky.