5.pokračování

Dobrovolné přiznání

Počátkem září 1969 jsem měl jet na dovolenou do Izraele. Moc jsem tomu nevěřil. Ale měl jsem výjezdní doložku a vízum. A chystal se na cestu.

Pár dnů před odjezdem ke mně přišel přítel. S prosbou. Před několika dny byla odeslána Národnímu shromáždění petice „Deset bodů“. Tři z jejích signatářů byli zatčeni. Ale o petici nikdo nic neví a nepíše. Zda bych ji nevzal s sebou?

Bylo těžké odmítnout. Avšak riziko bylo značné. Potom jsem dostal nápad. Zašifroval jsem ji mezi své vědecké přednášky. Měl jsem o několik tabulek víc. Dalo to sice trochu práce, zkušený počítač by na to asi přišel, ale měl jsem klid.

V Ruzyni si mě ani nevšimli. Mohl jsem provést třeba plány na československou vodíkovou bombu. Kdybychom nějakou měli.

Mou nepřítomnost v Československu zpozorovali soudruzi z StB až v polovině září, když při nějakém vyšetřování v ústavu zjistili, že jsem na dovolené v Izraeli. Prý začal tanec.

V Itálii jsem strávil dvě noci přepisováním petice. Nadával jsem Vaculíkovi za jeho upovídanost a utěšoval se Chianti.

Potom petice vyšla ve francouzském Le Monde a italském Espresso. Později jsem si doma v obžalobě proti Pachmanovi, Battěkovi a Tesařovi přečetl, že text petice se blíže nezjištěným způsobem dostal do zahraničí, kde byl zveřejněn.

Dnes je trestný čin podle § 112 trestního zákoníku již dávno promlčen. Tak se mohu přiznat. Tím spíše, že můj čin může jako trestný čin kvalifikovat pouze chorobný mozek. Nebo nemocná společnost.

Opalicha

Psalo se jaro 1969. Tajemník okresního výboru mi rozčileně volal. Přijela družební delegace z opališského okresu Komunistické strany moskevské oblasti. V továrnách ji nechtějí přijmout. Může je poslat k nám do ústavu? Nechal jsem otázku prodiskutovat celozávodnímu výboru KSČ. Byla proti tomu značná opozice. I odbory se vzpouzely.

Byl jsem pro tuto návštěvu. Přijmeme ji korektně. A řekneme jim, co si myslíme.
Na okresním výboru strany s mou podmínkou souhlasili. Bude-li všechno probíhat slušně...
Přišli. Trochu nesví.

V zasedací síni byli zástupci celozávodního výboru a odborů. Přednesl jsem úvodní projev. Rusky. Vylíčil jsem v něm situaci naší země před rokem 1968, hlavní zásady Pražského jara, naše stanovisko k okupaci, dokumenty z té doby.

Seděli jako opaření. Potom se zvedl jejich vedoucí. Se zájmem prý vyslechl tento názor, zajímalo by ho však, zda je to názor všech přítomných. Vzadu sedělo několik dělníků. Jejich proletářská vizáž a montérky byly mimo diskusi. Co tomu říkají oni. Souhlasí s mým názorem?

Upozornil jsem, že nešlo o můj názor. Mé úvodní slovo bylo schváleno stranickým výborem a odbory a bylo prodiskutováno a schváleno všemi místními výbory strany.

Vyvolal toho nejproletářštějšího účastníka. Vstal, zažmoulal čepici a potom řekl:

„Souhlasím plně s tím, co tady bylo řečeno. Já sám bych to ovšem nedokázal říci tak klidně a slušně jako soudruh Janouch.“


DOBROVOLNÁ CESTA NA SIBIŘ (Anno 1970)

Leningrad

Oddychl jsem si až v letadle. Nikdo si mě nevšiml, nikdo mě nezastavil. Za několik hodin budu v Leningradě. Odtud dál na Sibiř.

Na jaře 1970 přišla do Prahy čtyři pozvání. Sovětská akademie zvala na jaderné sympozium do Novosibirsku. Tři z pozvaných nemohli odjet z politických důvodů. Ani cesta do SSSR již nebyla žádoucí. Čtvrtý byl někde v Dubně.

Od srpna 1968 jsem se cestám do SSSR vyhýbal. Nedovedl jsem si představit, že bych mohl zase jenom tak chodit po Moskvě a dělat, jako by se nic nestalo.

V červnu 1970 byly věci jiné. Cesta do SSSR mi byla zakázána, byl jsem navíc před vyhazovem z práce. A potom – osudy naší země a její budoucnost jsou těsně spojeny s osudy našeho „velkého bratra“. Jaká je tam situace? Jaké perspektivy? Co se tam změnilo po roce 1968? Ředitel mi cestu do Novosibirsku nepovolil. Ale nenamítal nic proti tomu, abych tam jel soukromě, v době své dovolené, za vlastní peníze.

Z Prahy jsem odlétl jako turista na návštěvu příbuzných. V Leningradě jsem přistál jako host sovětské akademie věd. Všechno bylo naprosto legální. I v nejdokonalejších předpisech a omezeních jsou vždy mezery. Ale nejsem to přece já, kdo musí znát předpisy. Od toho jsou úřady a pohraničníci. Já jsem, alespoň zatím, placen za to, že dělám fyziku.

Čtyřiadvacet hodin v Leningradě uběhlo jako minuta, snad ještě rychleji než pět let, které jsem v tom krásném městě strávil. Setkání s nejlepšími přáteli, vyprávění, diskuse. Bílé noci a alergie na sovětské uniformy. A Inturist, který mě vyvedl z omylu a naivity: z Leningradu smějí cizinci letět do Novosibirsku jen přes Moskvu. Přímou linku použít nesmí.

Expres Krasnaja strela

Tak jsem se ocitl unaven a nevyspán v expresu Krasnaja strela. Byla půlnoc a strašně se mi chtělo spát.V kupé pro dva (překvapení první – normální kupé jsou čtyřmístná) byla se mnou hezká mladá dívka (překvapení druhé). Postoupil jsem jí kavalírsky dolní lůžko, omluvil se a zalehl. Dívka seděla a četla.

„Mohu se vás na něco zeptat? Vy jste přece z Československa?“ (Překvapení třetí).

„Odkud to víte?“ zeptal jsem se – byl jsem si již téměř jist, že jde o provokaci.

„Na kufříku máte adresu.“

Měl jsem ji tam.

Její další otázka mě přinutila, abych slezl dolů, sedl si vedle ní a začal dlouhý rozhovor. Když jsme jej skončili, krátká bílá noc byla u konce a na plochém obzoru vycházelo slunce.

„Považujete nás za okupanty?“

Provokace? Naivita? Neuvěřitelná náhoda?

Byl jsem na rozpacích, jak odpovědět. A tak jsem začal klást otázky sám a nechal podle osvědčených antických vzorů odpovídat svou půvabnou společnici. Dívka zodpověděla nakonec i svou původní otázku a rozplakala se.

„Myslela jsem si od počátku, že jsme okupanti. Jak strašně se stydím...“


Sociologický průzkum

Od rozhovoru ve vlaku jsem si začal dělat poznámky. Sociologický průzkum, který jsem takto během svého desetidenního pobytu v SSSR provedl, byl velmi zajímavý.

Mluvil jsem o 21. srpnu celkem s 67 osobami. Z toho tři schvalovaly vojenskou intervenci (celník, taxikář, jeden stranický sekretář), čtyři neměly vyhrazený názor či měly pochybnosti, co by se stalo, kdyby k intervenci nedošlo, zbytek, tedy 60 osob, okupaci Československa v srpnu 1968 jednoznačně odsuzoval.

Již pro tuhle zkušenost stálo za to do SSSR znovu jet.


Novosibirsk

V Novosibirsku panovala tropická vedra. Volný čas jsme trávili na pláži Obské přehrady (moře, jak mu hrdě říkají místní obyvatelé), která se zde rozlévá do nedohledna.

Vyprávěl jsem svým ruským přátelům nejnovější sibiřský vtip z Prahy: Optimisté soudí, že Čechoslováky odvezou na Sibiř. Pesimisté soudí, že tam budou muset dojít pěšky.

Sibiř v novosibirské variantě a s lidmi, kteří mě tam obklopovali, se zdála být snesitelná. Ale nedělal jsem si iluze...

Ukázalo se, že nejsem na sympoziu z Československa sám. Potkal jsem tam – překvapení bylo vzájemné – doktora Adama z našeho ústavu, který přijel z ústavu v Dubně. Adam měl za sebou již několik špinavostí. Vypočítal si, že se „zdravými silami“ (čti kolaboranty) udělá větší kariéru, za noc změnil názory, provedl sebekritiku a začal řádit, prověřovat a vyhazovat s takovou horlivostí, že si zakrátko vysloužil v Ústavu Jaderného výzkumu ČSAV přezdívku „rudý rozzlobený pidimužík“.
Přišel za mnou můj starý kamarád G. Slyšel, jak strašná je situace u nás doma a v našem ústavu. Od koho? Od Adama! Nemohl jsem věřit svým uším. Adam že tohle říkal a vyprávěl, že má obavy o svůj osud?

Potom jsem se přestal divit. Bylo to vlastně logické. Adam znal politické názory většiny sovětských fyziků. Kdyby vyprávěl o tom, že je členem prověrkové komise a že „normalizuje“ situaci, přestali by se s ním jeho sovětští kolegové bavit. A ještě spíše – začali by se ho bát. Začal tedy hrát divadlo. Roli ukřivděného a pronásledovaného… Ke zvýšení vlastního kreditu.
Po mém příjezdu se Adam na den ztratil. Později jsem se dozvěděl, že telefonoval do Prahy. Jak to, že jsem v Novosibirsku. A aby mě hned odvolali!

V Praze na ÚV byl poplach. Taková drzost a provokace! Prezident akademie Jaroslav Kožešník měl ihned poskytnout ÚV vysvětlení. Neměl ho. Žádal o něj ředitele ústavu Rudolfa Šafratu. A tak se přišlo na to, že jsem si vzal řádnou dovolenou a jako místo pobytu jsem ve formuláři uvedl: Sibiř.

Co se přesně dělo v zákulisí, nevím. Pražská akademie zřejmě žádala sovětskou, aby mě z Novosibirsku poslala šupem zpět. Sovětské akademii se do toho moc nechtělo. Mohlo by to vyvolat protesty mezi četnými západními hosty. Nakonec, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, přišel organizačnímu výboru v poslední den sympozia z Moskvy telegram, nad kterým nejeden učený mozek kroutil hlavou:

Organizačnímu výboru jaderného sympozia

V případě přítomnosti dr. Janoucha na sympoziu třeba mít v patrnosti, že nereprezentuje zájmy čs. vědy. Zájmy čs. vědy jsou reprezentovány dr. Adamem.

Zahraniční odbor Akademie věd SSSR

Telegram přišel pozdě. Svůj referát jsem již odpřednášel. A Adam si stejně žádný nepřipravil.

Parazit dělnické třídy

Rozčilení nad mou „Dobrovolnou cestou na Sibiř anno 1970“ muselo být náramné.
Kladl jsem si otázku, proč vlastně.
V době, kdy většina československých odborníků cesty do SSSR bojkotovala, vydal jsem se do SSSR na konferenci. Navíc jsem si cestu sám platil a uskutečnil ji v době své řádné dovolené.
Teprve po více než dvaceti letech se mi dostal do rukou dvoustránkový dokument, ze kterého si dovolím rozsáhle citovat:

Ve dnech 11–19. června 1970 se konala v Novosibirsku (SSSR) konference o výzkumu v oblasti atomového jádra. Na tuto konferenci byl Ústavem jaderného výzkumu ČSAV vyslán s J. Adam CSc. Mimoto se této konference zúčastnil i s. F. Janouch CSc., který delegován nebyl (…).
František Janouch je jednou z vůdčích osobností kontrarevolučního hnutí v ÚJV, kde v letech 1968–69 zastával funkci úřadujícího místopředsedy (později místopředsedy) CZV KSČ. Za tuto činnost byl na jaře 1970 vyloučen z KSČ. Fr. Janouch se však v minulosti neprovinil jen proti straně, nýbrž svou činností vážně narušoval socialistické zřízení. Jeho činnost nemá pouze lokální význam. Existuje zde jasná vazba na protistátní centra z r. 1968 a neméně významné konexe se zahraničím.

Jako vedoucí oddělení měl Fr. Janouch značně vysoký plat 4.400,– Kč. Přesto po celou dobu v letech 1968–69 byl organizátorem pravicového hnutí v ÚJV a stal se tak parazitem dělnické třídy, z jejíchž prostředků byl placen a proti jejímž zájmům se plně angažoval (…)

V letech 1968 a 1969 byl iniciátorem četných protisocialistických a protisovětských akcí (…) svým zaséváním neklidu na pracovišti se stal vážnou překážkou konsolidačního procesu (…) Komise nadále nemůže přehlížet Janouchovu protisocialistickou agresivitu a naléhavě doporučuje rozvázání pracovního poměru s tímto pracovníkem, pokud možno s okamžitou platností, a použít k tomu příslušných vládních ustanovení.

Komise mimo to doporučuje, aby vedení ústavu učinilo potřebné kroky na MV, které by vedly k odebrání soukromého pasu Fr. Janouchovi. Jde o to, zabránit tak škůdcovské činnosti tohoto třídního nepřítele i na případném jiném pracovišti.

[Dopsáno až v roce 2008. Citovaný dopis „Komise pro řízení stranické práce“ z 7. července 1970, adresovaný řediteli ÚJV Dr. R. S. Šafratovi, se mi totiž dostal do rukou až v devadesátých letech.]