Ne, nestěžuji si. Malá normalizační mozaika.

22. 08. 2008 | 08:00
Přečteno 2775 krát
5.pokračování

Dobrovolné přiznání

Počátkem září 1969 jsem měl jet na dovolenou do Izraele. Moc jsem tomu nevěřil. Ale měl jsem výjezdní doložku a vízum. A chystal se na cestu.

Pár dnů před odjezdem ke mně přišel přítel. S prosbou. Před několika dny byla odeslána Národnímu shromáždění petice „Deset bodů“. Tři z jejích signatářů byli zatčeni. Ale o petici nikdo nic neví a nepíše. Zda bych ji nevzal s sebou?

Bylo těžké odmítnout. Avšak riziko bylo značné. Potom jsem dostal nápad. Zašifroval jsem ji mezi své vědecké přednášky. Měl jsem o několik tabulek víc. Dalo to sice trochu práce, zkušený počítač by na to asi přišel, ale měl jsem klid.

V Ruzyni si mě ani nevšimli. Mohl jsem provést třeba plány na československou vodíkovou bombu. Kdybychom nějakou měli.

Mou nepřítomnost v Československu zpozorovali soudruzi z StB až v polovině září, když při nějakém vyšetřování v ústavu zjistili, že jsem na dovolené v Izraeli. Prý začal tanec.

V Itálii jsem strávil dvě noci přepisováním petice. Nadával jsem Vaculíkovi za jeho upovídanost a utěšoval se Chianti.

Potom petice vyšla ve francouzském Le Monde a italském Espresso. Později jsem si doma v obžalobě proti Pachmanovi, Battěkovi a Tesařovi přečetl, že text petice se blíže nezjištěným způsobem dostal do zahraničí, kde byl zveřejněn.

Dnes je trestný čin podle § 112 trestního zákoníku již dávno promlčen. Tak se mohu přiznat. Tím spíše, že můj čin může jako trestný čin kvalifikovat pouze chorobný mozek. Nebo nemocná společnost.

Opalicha

Psalo se jaro 1969. Tajemník okresního výboru mi rozčileně volal. Přijela družební delegace z opališského okresu Komunistické strany moskevské oblasti. V továrnách ji nechtějí přijmout. Může je poslat k nám do ústavu? Nechal jsem otázku prodiskutovat celozávodnímu výboru KSČ. Byla proti tomu značná opozice. I odbory se vzpouzely.

Byl jsem pro tuto návštěvu. Přijmeme ji korektně. A řekneme jim, co si myslíme.
Na okresním výboru strany s mou podmínkou souhlasili. Bude-li všechno probíhat slušně...
Přišli. Trochu nesví.

V zasedací síni byli zástupci celozávodního výboru a odborů. Přednesl jsem úvodní projev. Rusky. Vylíčil jsem v něm situaci naší země před rokem 1968, hlavní zásady Pražského jara, naše stanovisko k okupaci, dokumenty z té doby.

Seděli jako opaření. Potom se zvedl jejich vedoucí. Se zájmem prý vyslechl tento názor, zajímalo by ho však, zda je to názor všech přítomných. Vzadu sedělo několik dělníků. Jejich proletářská vizáž a montérky byly mimo diskusi. Co tomu říkají oni. Souhlasí s mým názorem?

Upozornil jsem, že nešlo o můj názor. Mé úvodní slovo bylo schváleno stranickým výborem a odbory a bylo prodiskutováno a schváleno všemi místními výbory strany.

Vyvolal toho nejproletářštějšího účastníka. Vstal, zažmoulal čepici a potom řekl:

„Souhlasím plně s tím, co tady bylo řečeno. Já sám bych to ovšem nedokázal říci tak klidně a slušně jako soudruh Janouch.“


DOBROVOLNÁ CESTA NA SIBIŘ (Anno 1970)

Leningrad

Oddychl jsem si až v letadle. Nikdo si mě nevšiml, nikdo mě nezastavil. Za několik hodin budu v Leningradě. Odtud dál na Sibiř.

Na jaře 1970 přišla do Prahy čtyři pozvání. Sovětská akademie zvala na jaderné sympozium do Novosibirsku. Tři z pozvaných nemohli odjet z politických důvodů. Ani cesta do SSSR již nebyla žádoucí. Čtvrtý byl někde v Dubně.

Od srpna 1968 jsem se cestám do SSSR vyhýbal. Nedovedl jsem si představit, že bych mohl zase jenom tak chodit po Moskvě a dělat, jako by se nic nestalo.

V červnu 1970 byly věci jiné. Cesta do SSSR mi byla zakázána, byl jsem navíc před vyhazovem z práce. A potom – osudy naší země a její budoucnost jsou těsně spojeny s osudy našeho „velkého bratra“. Jaká je tam situace? Jaké perspektivy? Co se tam změnilo po roce 1968? Ředitel mi cestu do Novosibirsku nepovolil. Ale nenamítal nic proti tomu, abych tam jel soukromě, v době své dovolené, za vlastní peníze.

Z Prahy jsem odlétl jako turista na návštěvu příbuzných. V Leningradě jsem přistál jako host sovětské akademie věd. Všechno bylo naprosto legální. I v nejdokonalejších předpisech a omezeních jsou vždy mezery. Ale nejsem to přece já, kdo musí znát předpisy. Od toho jsou úřady a pohraničníci. Já jsem, alespoň zatím, placen za to, že dělám fyziku.

Čtyřiadvacet hodin v Leningradě uběhlo jako minuta, snad ještě rychleji než pět let, které jsem v tom krásném městě strávil. Setkání s nejlepšími přáteli, vyprávění, diskuse. Bílé noci a alergie na sovětské uniformy. A Inturist, který mě vyvedl z omylu a naivity: z Leningradu smějí cizinci letět do Novosibirsku jen přes Moskvu. Přímou linku použít nesmí.

Expres Krasnaja strela

Tak jsem se ocitl unaven a nevyspán v expresu Krasnaja strela. Byla půlnoc a strašně se mi chtělo spát.V kupé pro dva (překvapení první – normální kupé jsou čtyřmístná) byla se mnou hezká mladá dívka (překvapení druhé). Postoupil jsem jí kavalírsky dolní lůžko, omluvil se a zalehl. Dívka seděla a četla.

„Mohu se vás na něco zeptat? Vy jste přece z Československa?“ (Překvapení třetí).

„Odkud to víte?“ zeptal jsem se – byl jsem si již téměř jist, že jde o provokaci.

„Na kufříku máte adresu.“

Měl jsem ji tam.

Její další otázka mě přinutila, abych slezl dolů, sedl si vedle ní a začal dlouhý rozhovor. Když jsme jej skončili, krátká bílá noc byla u konce a na plochém obzoru vycházelo slunce.

„Považujete nás za okupanty?“

Provokace? Naivita? Neuvěřitelná náhoda?

Byl jsem na rozpacích, jak odpovědět. A tak jsem začal klást otázky sám a nechal podle osvědčených antických vzorů odpovídat svou půvabnou společnici. Dívka zodpověděla nakonec i svou původní otázku a rozplakala se.

„Myslela jsem si od počátku, že jsme okupanti. Jak strašně se stydím...“


Sociologický průzkum

Od rozhovoru ve vlaku jsem si začal dělat poznámky. Sociologický průzkum, který jsem takto během svého desetidenního pobytu v SSSR provedl, byl velmi zajímavý.

Mluvil jsem o 21. srpnu celkem s 67 osobami. Z toho tři schvalovaly vojenskou intervenci (celník, taxikář, jeden stranický sekretář), čtyři neměly vyhrazený názor či měly pochybnosti, co by se stalo, kdyby k intervenci nedošlo, zbytek, tedy 60 osob, okupaci Československa v srpnu 1968 jednoznačně odsuzoval.

Již pro tuhle zkušenost stálo za to do SSSR znovu jet.


Novosibirsk

V Novosibirsku panovala tropická vedra. Volný čas jsme trávili na pláži Obské přehrady (moře, jak mu hrdě říkají místní obyvatelé), která se zde rozlévá do nedohledna.

Vyprávěl jsem svým ruským přátelům nejnovější sibiřský vtip z Prahy: Optimisté soudí, že Čechoslováky odvezou na Sibiř. Pesimisté soudí, že tam budou muset dojít pěšky.

Sibiř v novosibirské variantě a s lidmi, kteří mě tam obklopovali, se zdála být snesitelná. Ale nedělal jsem si iluze...

Ukázalo se, že nejsem na sympoziu z Československa sám. Potkal jsem tam – překvapení bylo vzájemné – doktora Adama z našeho ústavu, který přijel z ústavu v Dubně. Adam měl za sebou již několik špinavostí. Vypočítal si, že se „zdravými silami“ (čti kolaboranty) udělá větší kariéru, za noc změnil názory, provedl sebekritiku a začal řádit, prověřovat a vyhazovat s takovou horlivostí, že si zakrátko vysloužil v Ústavu Jaderného výzkumu ČSAV přezdívku „rudý rozzlobený pidimužík“.
Přišel za mnou můj starý kamarád G. Slyšel, jak strašná je situace u nás doma a v našem ústavu. Od koho? Od Adama! Nemohl jsem věřit svým uším. Adam že tohle říkal a vyprávěl, že má obavy o svůj osud?

Potom jsem se přestal divit. Bylo to vlastně logické. Adam znal politické názory většiny sovětských fyziků. Kdyby vyprávěl o tom, že je členem prověrkové komise a že „normalizuje“ situaci, přestali by se s ním jeho sovětští kolegové bavit. A ještě spíše – začali by se ho bát. Začal tedy hrát divadlo. Roli ukřivděného a pronásledovaného… Ke zvýšení vlastního kreditu.
Po mém příjezdu se Adam na den ztratil. Později jsem se dozvěděl, že telefonoval do Prahy. Jak to, že jsem v Novosibirsku. A aby mě hned odvolali!

V Praze na ÚV byl poplach. Taková drzost a provokace! Prezident akademie Jaroslav Kožešník měl ihned poskytnout ÚV vysvětlení. Neměl ho. Žádal o něj ředitele ústavu Rudolfa Šafratu. A tak se přišlo na to, že jsem si vzal řádnou dovolenou a jako místo pobytu jsem ve formuláři uvedl: Sibiř.

Co se přesně dělo v zákulisí, nevím. Pražská akademie zřejmě žádala sovětskou, aby mě z Novosibirsku poslala šupem zpět. Sovětské akademii se do toho moc nechtělo. Mohlo by to vyvolat protesty mezi četnými západními hosty. Nakonec, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, přišel organizačnímu výboru v poslední den sympozia z Moskvy telegram, nad kterým nejeden učený mozek kroutil hlavou:

Organizačnímu výboru jaderného sympozia

V případě přítomnosti dr. Janoucha na sympoziu třeba mít v patrnosti, že nereprezentuje zájmy čs. vědy. Zájmy čs. vědy jsou reprezentovány dr. Adamem.

Zahraniční odbor Akademie věd SSSR

Telegram přišel pozdě. Svůj referát jsem již odpřednášel. A Adam si stejně žádný nepřipravil.

Parazit dělnické třídy

Rozčilení nad mou „Dobrovolnou cestou na Sibiř anno 1970“ muselo být náramné.
Kladl jsem si otázku, proč vlastně.
V době, kdy většina československých odborníků cesty do SSSR bojkotovala, vydal jsem se do SSSR na konferenci. Navíc jsem si cestu sám platil a uskutečnil ji v době své řádné dovolené.
Teprve po více než dvaceti letech se mi dostal do rukou dvoustránkový dokument, ze kterého si dovolím rozsáhle citovat:

Ve dnech 11–19. června 1970 se konala v Novosibirsku (SSSR) konference o výzkumu v oblasti atomového jádra. Na tuto konferenci byl Ústavem jaderného výzkumu ČSAV vyslán s J. Adam CSc. Mimoto se této konference zúčastnil i s. F. Janouch CSc., který delegován nebyl (…).
František Janouch je jednou z vůdčích osobností kontrarevolučního hnutí v ÚJV, kde v letech 1968–69 zastával funkci úřadujícího místopředsedy (později místopředsedy) CZV KSČ. Za tuto činnost byl na jaře 1970 vyloučen z KSČ. Fr. Janouch se však v minulosti neprovinil jen proti straně, nýbrž svou činností vážně narušoval socialistické zřízení. Jeho činnost nemá pouze lokální význam. Existuje zde jasná vazba na protistátní centra z r. 1968 a neméně významné konexe se zahraničím.

Jako vedoucí oddělení měl Fr. Janouch značně vysoký plat 4.400,– Kč. Přesto po celou dobu v letech 1968–69 byl organizátorem pravicového hnutí v ÚJV a stal se tak parazitem dělnické třídy, z jejíchž prostředků byl placen a proti jejímž zájmům se plně angažoval (…)

V letech 1968 a 1969 byl iniciátorem četných protisocialistických a protisovětských akcí (…) svým zaséváním neklidu na pracovišti se stal vážnou překážkou konsolidačního procesu (…) Komise nadále nemůže přehlížet Janouchovu protisocialistickou agresivitu a naléhavě doporučuje rozvázání pracovního poměru s tímto pracovníkem, pokud možno s okamžitou platností, a použít k tomu příslušných vládních ustanovení.

Komise mimo to doporučuje, aby vedení ústavu učinilo potřebné kroky na MV, které by vedly k odebrání soukromého pasu Fr. Janouchovi. Jde o to, zabránit tak škůdcovské činnosti tohoto třídního nepřítele i na případném jiném pracovišti.

[Dopsáno až v roce 2008. Citovaný dopis „Komise pro řízení stranické práce“ z 7. července 1970, adresovaný řediteli ÚJV Dr. R. S. Šafratovi, se mi totiž dostal do rukou až v devadesátých letech.]

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen pro korektní a slušně vedenou debatu. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. Pokud Váš text obsahuje hrubé urážky, vulgarismy, spamy, hanlivá komolení jmen, vzbuzuje podezření z porušení zákona, je celý napsán velkými písmeny či jinak odporuje zdejším pravidlům, vystavujete se riziku, že jej editor smaže.
Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů.
Libor Stejskal, editor blogů (blogy@aktualne.cz)

tata napsal(a):

Mě by zajímalo co dělá A ADAMEC.?Není to ted vyznamný bojovník proti komunismu ve vyznamné funkci?

Jinak zajimavé čtení děkuji.
22. 08. 2008 | 08:29

Kamil napsal(a):

Pane Janouch
Vaše příspěvky si rád přečtu, i když se na ně ozývá spousta negativních ohlasů.
Každý člověk si nese ssebou nějaký odkaz prostředí ve kterém vyrůstal a ve kterém se formoval jeho názor. Existuje spoustu hrdinů, kterým se všichni klaní, ale o jejich hrdinství by se dalo s úspěchem pochybovat a naopak spousta hrdinů bývá zapomenuta, ba i zatracena. Proto si myslím, že každý se se svým svědomím musí vypořádat sám. Dějiny nám dávají zapravdu, jak je jednoduché někoho odsoudit. S pozdravem JK.
Hezký den.
22. 08. 2008 | 11:25

David Janovec napsal(a):

Stačí shlédnout film Bernarda Bertolucciho Konformista, který nedávno běžel ve filmovém klubu na ČT2. Takových konformistů se najde v každém režimu bez ohledu na to, jestli je demokratický nebo ne a tihle určitě fungovali i po převratném roce roce 1989 (tedy v našem případě nejen po okupaci 1968, nebo po osvobození 1945). Vzpomínky pana Prof. Janoucha jen dokazují absolutní "relativitu" procesu paušalizace viny a neviny jednotlivce nebo skupin po každé významnější společenské změně.
22. 08. 2008 | 11:26

pgjed napsal(a):

Občas tu polemizuji s některými, kteří obhajují svou komunistickou minulost, nebo svou toleranci vůči husákovské normalizaci tím, že měli své přesvědčení, nikomu neublížili a nic z toho neměli. A konec konců poté, co neprošli u prověrek, tak přišli o postavení, někdy i o místo, ba někteří dokonce podporovali disent, nebo emigrovali.

Pan Janouch, jako bývalý aktivní komunista, zde uvádí řadu kariérních údajů, typických pro aktivního vzdělaného komunistu, doprovozených krátkými příběhy.

Jako protipól přidám pár situací z vlastního životopisu.

Příběh první:
3 roky po srpnové okupaci, blížila se maturita, se na průmce objevili páni z Prahy. Lákali a přesvědčovali, potřebovali prý pro kriminálku adepty na studium fyzikální chemie v Moskvě. Všichni jsme tušili, že je to pro STB. A taky Rusko a po 68. ! Já měl navíc problém, že jsem zvyklý být pravidelně na katolické mši. Na lákavou nabídku se nakonec nepřihlásil nikdo.

Příběh druhý:
Dva roky po fakultě jsem se ze Slovenska přestěhoval zpět na Moravu a začal pracovat na českoruském výzkumném programu, jako technolog specialista. Odborně byla má pozice dosti výsadní. Platově to bylo horší. A protože soudruzi již věděli, jaké jsou mé názory, nemohl jsem ani na služební cesty do Svazu. Jezdili šéfové, číst mé výzkumné zprávy, na jejichž zpracování jsem zřejmě byl spolehlivý dost.

Příběh třetí:
Vše bylo vyzkoumáno, ověřeno, mírové využití strategického vojenského materiálu nalezeno. Bylo třeba zabalit stroje do beden a linku znovu nainstalovat a zprovoznit v jedné velké fabrice v Bělorusku. Zde již, jak soudruzi usoudili, nebylo zbytí a tak jsem po letech vyjel na svou první zahraniční služebku na cca 1/2 roku. Zajímavé poznatky z města o téměř 300. tis. obyvatelích, postaveného většinou z roubených domečků. Místní pracoví lágry, kostely přeměněné na lázně, kina a sklady, fronty na chlast a mrtví v nich po rvačkách. Pravoslavné mše v domečku na periferii, obstoupeném za každého počasí stovkami věřících. Cesty po Bělorusku načerno, bez bumážky. Po dvou měsících jsem přesvědčil pravoslavného biskupa v Minsku, aby mě prozradil, kde najdu katolíky. Jejich strach byl již takový, že jejich důvěru se mě nepodařilo získat po celý zbylý pobyt.

Těch příběhů by mohlo být víc, ale není na ně prostor. Toto jsem napsal jenom proto, že bych rád i panu Janouchovi, kterého si jinak velmi vážím, ukázal, jak rozdílně se odvíjel život těch, kteří lákání KSČ nikdy nepodlehli a dávali si záležet na tom, aby byla viditelná jasná dělící čára.
22. 08. 2008 | 12:06

stejskal napsal(a):

Dobrý den, pane tato,

jestli myslíte Ladislava Adamce, předlistopadového českého a později československého premiéra, tak ten 14. dubna 2007 zemřel.

Před tím jsem ho občas vídával na pražské Letenské pláni, někde tam kolem bydlel.

Libor Stejskal
22. 08. 2008 | 12:32

RUMCAJS napsal(a):

I horlivost, nebo vlastně hlavně horlivost byla důležitou podmínkou kariéry. Já například vzpomínám na děkana, který o přestávce navštěvoval posluchárny a zkoušel studenty z různých údernických písní.
Např. "Vstávej Ostravo" nebo tak nějak. To se to pak muselo jít spláchnou do Slovanu nebo ke Lvovi a bylo zase dobře.
22. 08. 2008 | 14:14

Přidat komentář

Tento článek byl uzavřen. Už není možné k němu přidávat komentáře ani hlasovat

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy