Včera, 15.března 2009, jsem vzpomínal, jak jsem přesně před sedmdesáti lety ráno, krátce po sedmé, vlezl k tátovi do postele a on se slzami v očích poslouchal z velkého dřevěného radia Philips zprávy o postupu německých vojsk na našem území. Já měl strach, protože jsem ještě nikdy předtím neviděl tátu plakat. Tenkrát táta ještě nevěděl, že ho čeká Auschwitz, Birkenau i Mauthausen.

Dnes, 16. Března 2009, jsem při úklidu objevil 30 let starý článek a bylo mi smutno z toho, kolik let jsme – myslím Západ – zbytečně ztratili v žabomyších válkách o jaderné energii.

Uveřejňuji ho přesně tak, jak byl před třiceti lety napsán.


Psaní filmových kritik není mou profesí, stejně jako jaderná energie není oborem režiséra filmu „The Chinese syndrome“. Když on mohl udělat o jaderné energii film, a když leckdo mohl napsat o jaderné energii spoustu nesmyslů, proč bych já nemohl napsat na takový film recensi?
Film „The Chinese syndrome“ je udělán dobře, divák je držen v napětí od počátku do konce. Jako divák jsem odcházel z představení plně uspokojen. Jako fyzik i jako Homo Politicus jsem odcházel z představení zneklidněn: Cui bono? Komu slouží a proti komu jde, po kom vlastně střílí Jane Fondová v tolik diskutovaném filmu?

Odpověď je jednoznačná: proti nám všem jde, po nás všem střílí Jane Fondová rozdmycháváním antijaderné hysterie.

Ale vezměme to po pořádku. Z hlediska čistě vědeckého je The Chinese Syndrome čirý nesmysl.

Podle vysvětlení poskytnutého v jednom z dialogů je „čínský syndrom“ protavením reaktoru v důsledku jaderné katastrofy až k protinožcům, tedy z USA až někam do Číny. I kdyby došlo k nejhorší možné havárii reaktoru, jeho uranová náplň se přehřála a roztavila, nedostaly by se radioaktivní materiály hloub, než několik metrů pod reaktor. Ale i kdyby se stalo nemožné a reaktorová náplň se protavila ne několik metrů, ale několik desítek metrů, či dokonce stovek metrů, (a do Číny, jak známo je to několik miliónů metrů), nic strašného by se nestalo. Roztavily by se betonové základy či horniny pod reaktorem, a tam by všechna ta radioaktivní splavenina zůstala. Neprovádějí snad obě supervelmoci desítky či stovky podzemních jaderných výbuchů ročně? Zplodiny výbuchů jsou nechávány pod zemí, a přece to k nějakým katastrofálním důsledkům během více než dvaceti let nevedlo.

Nestačí vám tento argument? Mohu nabídnout jiný. Odkudpak se vzal uran v reaktoru? Z podzemních nalezišť, roztroušených po zeměkouli v nejrůznějších hloubkách. Proč by měl uran z reaktoru, který by se dostal několik desítek metrů pod povrch zemský, mít katastrofálnější důsledky než uran v přírodních nalezištích, nad kterými lidstvo žije již desítky tisíc generací? (Z nedostatku místa poněkud zjednodušuji tuto diskusi).

Ne, nechci vůbec tvrdit, že jaderné elektrárny jsou zcela bezpečné a že se v nich nemohou vyskytnout havárie, které by mohly ohrozit lidské životy. Ale odložme si klapky z očí: může mi někdo z mých zuřivých antijaderných přátel jmenovat nějakou oblast lidské činnosti, která by byla zcela bez risik? Ve Spojených státech zahyne rok co rok kolem 50.000 osob v důsledku autonehod. Desítky tisíc v důsledku neodborného zacházení s elektrickým proudem. Plynem. Dokonce i obyčejnými uhelnými kamny. Při výbuchu cisternových lodí s ropou či zemním plynem. Při těžbě uhlí a jeho transportu. Při stavbách chemického průmyslu. Ve Spojených státech existuje řada přehrad, které, kdyby se zhroutily (a kolik podobných případů se stalo dříve – v nejposlednější v době v Indii) - v důsledku zemětřesení, chyby v konstrukci, bombardování nebo třeba teroristického aktu – by mohly zahubit stovky tisíc lidí! Chemický průmysl vyrábí ročně desítky miliard smrtelných dávek různých chemických látek, které by stačily mnohonásobně zničit lidstvo – na každého z nás bez výjimky by připadly stovky smrtelných dos, a možná i tisíce. Na druhé straně oběti na lidských životech z provozu několika set jaderných elektráren (obětí radioaktivity) můžete zatím spočítat na prstech několika rukou.

Ale dost, převraťme list a podívejme se na problém z hlediska širšího a politického. Lidstvo se dnes nachází na počátku velké energetické krize. Běžné a levné zdroje energie jsou skoro vyčerpány. A energie je nejzákladnější zcela nenahraditelnou „surovinou“ pro všechny oblasti lidské činnosti – od kultury přes sociální péči až po kosmické rakety. Právě klíčová úloha a životní význam energie v současné společnosti mohou v případě vážné energetické nouze vážně ohrozit fungování společnosti – jak v jejím společenském tak i výrobním smyslu. Vážný nedostatek energie může vést dokonce k omezování občanských práv a svobod (cestování na příděl, elektřina na příděl, jídlo na příděl) a k zostření mezinárodní situace (pusťme uzdu fantasii: první energetická válka, druhá energetická válka… Je to pouze fantasie? USA prý cvičí zvláštní jednotky k intervenci „za energii“ na Arabském poloostrově…)

Existuje z této nadcházející krize východisko? Nepochybuji o tom. Cesta z energetické krise však nebude jednoduchá, levná ani krátká. A bude spočívat v komplexním využívání všech dostupných energetických zdrojů Včetně jaderné energie!

Konkrétněji. Protože ropa a zemní plyn budou stačit nejvýše na několik desítek let, existují dnes pouze dvě reálné alternativy (říkám reálné, protože jsou technologicky plně zvládnuty a mohou být ihned plně využity). Jsou to energetika uhelná a energetika jaderná. Nebezpečí uhelné energetiky velkého rozsahu nejsou zatím plně prozkoumány. Zvláště ekologické a klimatické důsledky uhelné energetiky mohou být dramatické. Uvědomte si prosím jenom jednu věc: Uhlí se na naší planetě vytvářelo během stovek miliónů let. Nyní se rozhodujeme spálit tyto ohromného zásoby během několika set let a vypustit zpět do atmosféry enormní množství kysličníku uhličitého a jiných zplodin. Klimatologové varují před přehřátím zeměkoule. Lékaři před rakovinou, kterou vyvolávají zplodiny pálení uhlí.

Další energetické alternativy nejsou zatím dopracovány. Energie fůze (tedy energie termojaderné syntézy) může být technologicky zvládnuta (bude-li vůbec) snad někdy až za padesát let. Sluneční energie je velice drahá – a potom: víte, že jedna sluneční elektrárna s výkonem 1000 MW(e) by potřebovala pro své kolektory plochu téměř sto čtverečních kilometrů?

Jaderná energie samotná situaci nezachrání. Ale může nám poskytnout podstatnou část energie, která bude chybět po výpadku dodávek ropy a zemního plynu alespoň do té doby než budou vypracovány a uvedeny do provozu alternativní zdroje energie.

Mimochodem: země, ve které nyní žiji, Švédsko, má na svém území kolem 80% západoevropských zásob uranu, které by vystačily pokrýt švédskou spotřebu energie na několik set let. Má Švédsko morální právo nechávat tyto zásoby energie ležet ladem a orientovat se na levnější a snad méně problematický dovoz energie z Jihu či z Východu? Co kdyby se v případě ostré energetické krize rozhodly evropské státy (jak o tom uvažují Spojené státy v případě Arabského světa) donutit Švédsko vojenskou silou, aby využívalo tyto zásoby uranu a exportovalo uran do energeticky chudších zemí?

Bojovat dnes proti jaderné energii znamená podřezávat si větev, na které sedíme. A myslí si snad Jane Fondová, že zákaz jaderných elektráren povede ke zničení zásob a zákazu výroby jaderných zbraní? Domnívám se, že tomu bude naopak.

Byl jsem s Jane Fondovou, když bojovala proti americké intervenci ve Vietnamu. Byl bych s ní znova, kdyby bojovala proti jaderným zbraním. Jsem proti ní, když bojuje proti jaderné energii. Tím spíše, že Sovětský svaz a celá východní Evropa budují jadernou energetiku plnou parou. Odřekne-li se Západ od jaderné energetiky, může být za několik let vydán na pospas energeticky silnějšímu a nezávislejšímu východnímu bloku. Nepřál bych Jane Fondové, aby na vlastní kůži musela zakusit to, před čím jsem musel po sovětské invazi v roce 1968 opustit Prahu.

Dvě poznámky přidané v roce 2009:

1) V roce 1979 byl ve Švédsku uveden do kin americký film s Jane Fondovou „The Chinese Syndrome“. Byl jsem požádán, abych na film napsal recenzi. Byla uveřejněna ve švédském levicovém časopisu Folket i Bild, (1979, 8, No 15,str 23). Recenze byla uveřejněn česky i v Listech (Řím), 1984, č. 2, str 56-57 a v časopise Západ (Kanada) v roce 1979. Článek vyvolal ve Švédsku řadu komentářů jak v levicovém tak i pravicovém tisku.

2) Poznámka připsaná po třiceti letech, tedy v roce 2009. V druhé polovině sedmdesátých let objevili vědci, že v Gabonu, v Belgickém Kongu, se asi před dvěma miliardami let uskutečnila v bohatých uranových rudách řetězová reakce, tedy začal pracovat jakýsi přírodní jaderný reaktor. Ačkoliv nebyl nikým a nikterak regulován, vznik lidstva to neohrozilo.