Stockholmská setkání s Otomarem Krejčou

Počátkem osmdesátých let u nás ve Stockholmu zazvonil telefon. Ozval se starší hlas: Tady Otomar Krejča. Mohl bych mluvit s profesorem Janouchem?

Režisér si v telefonním seznamu našel mé domácí číslo a zavolal mi. Bylo to neobvyklé. Čechoslováci, kteří nějakým zázrakem mohli cestovat do zahraničí, se obyčejně, a možná oprávněně, obávali mě kontaktovat. Kdo mohl zaručit, že nemám napíchnutý telefon, že mě někdo nesleduje, a že setkání s předsedou Nadace Charty 77 nebude proti odvážlivci použito či zneužito? Otomara Krejču jsem přirozeně znal a obdivoval. V Praze jsem chodil na jeho inscenace v Divadle za branou, v Listech a Svědectví jsem četl o jeho osudech během normalizace.

Tehdy měl mít premiéru jedné Čechovovské hry – bylo to ve Stockholmském městském divadle myslím, že to byl Třešňový sad, a chtěl mě pozvat. Přirozeně jsme jeho pozvání s radostí přijali a hru jsem s manželkou navštívil. Byl to velký zážitek.

Byl jsem už mnoho let zbaven občanství a přímý přístup k české kultuře a k českému umění mi byl znemožňován. Mohl jsem se sice kochat některými velkými uměleckými díly původem z Prahy, mohl jsem se podívat třeba na Codex Gigas – ale to bylo asi vše.

Dobré a důvěrné švédské známé jsem občas škádlil: Vždycky jsem vám, Švédům, nadával, že jste nám za třicetileté války ukradli tolik krásného umění – ale teď jsem vám vlastně vděčen. Díky tomu se mohu alespoň na některé ty skvosty občas podívat.

Bylo tomu tak i s Divadlem za branou. Ještě těsně před svým odjezdem do Skandinávie (1974) jsem viděl jednu z posledních Krejčových inscenací v Praze – později byl Otomar Krejča zakázán i v Praze, jeho inscenace byly k vidění pouze v zahraničí. Po premiéře jsme za Otomarem Krejčou zašli, pozdravili se s ním, poděkovali za pozvání i za zážitek, který nám připravil.

Pozvali jsme ho i k nám domů, ale podotkli jsme, že se neurazíme, pokud by se obával naše pozvání přijmout. Krejča neměl strach. Byl u nás pak několikrát, dokonce i s Marií Tomášovou (když ji za ním pražské úřady pustili). Navštívil nás také na chalupě a vzpomínám, že jim „naše“ švédské houby přišly náramně k duhu.

Krejča si u mne půjčoval v Praze zakázanou literaturu a nebál se je brát do Prahy, stejně jako čísla Svědectví a Listů, které ho zaujaly. Pokud mě paměť neklame, byly mezi nimi i Černého Pláč koruny české, Paměti Naděždy Mandelstamové i má knížka Ne, nestěžuji si.

Mluvívali jsme s Krejčou nejen o politické situaci u nás doma, o represi na naší kulturní scéně – nazývali jsme ji podle Louise Aragona „Biafrou ducha“ – což byl termín, který se pražským normalizátorům vůbec nezamlouval. Diskutovali jsme možné scénáře budoucího vývoje v naší zemi – vzpomínám, že jsem byl značně optimističtější, než byl on.

Jednou si mi Krejča postěžoval, že to se švédskými herci nemá jednoduché. Z Prahy byl zvyklý donutit herce k maximálnímu výkonu. Snažil jsem se mu vysvětlit, že švédská mentalita je trochu odlišná od naší.

Dlouhá léta jsme si ve Stockholmu nemohli zvyknout na nedostatek kázně třeba ve švédských školách. Učitelé ve školách nedokážou přimět žáky k většímu výkonu. Bylo pro nás šokem seznámit se s pro nás zcela nezvyklým slovem: skoltrött – školní únava, která byla pro žáka dostatečnou omluvou pro neudělání úkolu (kterých bylo ve Švédsku mimochodem mnohem méně, než jsme byli zvyklí z domova).

Krejča poslouchal s velkým zájmem. Vyprávěl jsem mu, že mi jednou dáma z administrativy bývalého Nobelova Institutu pro fysiku, kde jsem tenkrát pracoval, sdělila, že můj kolega nepřijde do práce. Zúčastněně jsem se zeptal, co mu je.

Dozvěděl jsem se, že „Han orkar inte“. Měl jsem problém nejen s překladem, ale hlavně pochopením tohoto švédského slova. Do češtiny by se to dalo přeložit asi jako „nevládne“, je unaven. Krejča mě poprosil, abych mu to slovo napsal, i s výslovností. Bude ho používat při zkouškách, když se mu bude zdát, že některý z herců nepodává plný výkon.

V roce 1984 uspořádala Nadace Charty 77 ve Stockholmu velký večer Solidarity s Chartou 77, na kterém jsme mimo jiné uvedli i světovou premiéru jednoaktovek Václava Havla Chyba (kterou Havel napsal po propuštění z vězení na mou prosbu právě pro toto představení) a hru Samuela Becketta Katastrofa, věnovanou Václavu Havlovi.

Večer, který byl uspořádán ve Stockholmském městském divadle, kde Otomar Krejča současně připravoval jednu ze svých inscenací, měl velký úspěch, divadlo bylo vyprodáno. K mému překvapení jsem o přestávce uviděl pana Krejču mezi publikem.

Krátce jsem se s ním pozdravil, poděkoval, že přišel a vyjádřil obavu, zda mu to neuškodí – akce Nadace Charty 77 jsou zcela jistě sledovány. Nebyla to lichá obava: Ve dnech, kdy píši tyto řádky, byly v českém tisku zveřejněny dokumenty Státní bezpečnosti, svědčící o masivním sledování Wroclavského festivalu české nezávislé kultury, který Nadace Charty 77 spoluorganizovala s polskou Solidaritou počátkem listopadu 1989.

Měl bych snad ještě podotknout, že při přípravě našeho večera solidarity jsme byli všichni překvapeni a povzbuzeni zprávou, že Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu za literaturu.
Byl jsem zván i na další Krejčovy inscenace, na jednu dokonce do krajského města Västeras, kde český režisér inscenoval Molierovu hru Jeho urozenost pan měšťák. Malé městské divadlo bylo zcela naplněno a publikum přijalo inscenaci velmi pozitivně.

Jednou na jaře mi Otomar Krejča zase zavolal. Přijel do Stockholmu, že prý tu bude několik měsíců. Opět jsme se vídali a jednou, těsně před premiérou, kterou měl jeho pobyt ve Švédsku zakončit, jsme se domluvili, že se spolu naobědváme. Chtěl jsem mu ukázat, jak krásný a přitažlivý může být Stockholm za hezkého počasí. Domluvili jsme se, že ho vyzvednu ve Wennergrenn centru, kde byly zařízené byty pro zahraniční vědce a umělce.

V recepci třípatrového domu mi řekli, že pan Krejča je doma. Zazvonil jsem na jeho dveře – žádná odpověď. Zvonil jsem několikrát a dlouze. Bouchal na dveře. Potom jsem sešel k recepci a snažil zjistit, zda někam náhodou neodešel.

Ne, musí být doma, v recepci není jeho klíč. Recepční zkusila zavolat z recepce do jeho bytu – žádná odpověď. Měl jsem číslo na jeho asistentku a z recepce – tenkrát ještě nebyly mobilní telefony – ji zavolal, abych se ujistil, zda nebyla nějaká změna v jeho programu. Podívala se do diáře – má mít oběd s vámi – nechal si na to skoro tři hodiny – a potom má přijít do divadla – máme přece pozítří premiéru. Šel jsem tedy znovu zvonit i na dveře od Krejčova bytu. Znepokojen jsem sešel znovu do recepce, kam právě telefonovala zneklidněná asistentka a ředitel divadla. Volala mu telefonem – neodpovídá. Přijedou hned – mají to kousek.

Mezitím recepční vzala rezervní klíč od Krejčova bytu a šli jsme tam znovu podívat. Znovu jsme dlouze zazvonili, a když nikdo neotevřel, recepční odemkla dveře. Byly zajištěny na vnitřní řetěz. Polil mě studený pot, byl tedy doma. Štěrbinou jsem křičel dovnitř: Pane Krejčo, otevřete prosím…

Mezitím přijela asistentka se zástupcem ředitele. Byli jsme před dveřmi již čtyři, všichni nervózní. Krejča nebyl žádný mladík, mohla ho postihnout nevolnost, mohl omdlít, nebo, nedej bůh…

Stáli jsme bezradně před dveřmi. Co dělat? Recepční vyhledala údržbáře. Také on zvonil, bouchal na dveře, křičel.

Nakonec se rozběhl a ramenem dveře vyrazil: vnitřní řetěz zůstal viset na rámu dveří. Vstoupili jsme do bytu: nikdo se netlačil být prvním.

Jako krajanovi mi byla dána problematická přednost.
Kuchyňka a koupelna byly prázdné. Prázdný byl i obývací pokoj. V poslední místnosti, tedy v ložnici, byly zataženy záclony a byla tam skoro tma. Alespoň tak to vypadalo přes
skleněné dveře. Zastavil jsem se před dveřmi v rozpacích. Byly zavřeny na kliku. Váhavě jsem ji stisknul kliku a vstoupil. Několik kroků za mnou stáli také s rozpaky Krejčovi kolegové z městského divadla.

V šeru pokoje jsem viděl režiséra Krejču ležícího na posteli, levá ruka visela bezvládně z postele. Chvíli trvalo než jsem se přinutil, abych se v očekávání toho nejhoršího dotkl se jeho ruky. Byla teplá. Otomar Krejča se najednou prudce zvedl a vykřikl česky: Kdo jste a co tu děláte! Představil jsem se – v šeru pokoje bylo asi těžké poznat kdo jsem. Připomněl jsem mu, že máme na dvanáctou hodinu domluvený oběd.

„A kolik je hodin?“ zeptal se již zcela probuzený režisér Krejča. Ve dveřích stáli jeho dva kolegové, kterým zářily obličeje: „Mr. Krejča, jsme tak šťastni, že jste zdráv a v pořádku. Vždyť máme za dva dny premiéru.“

Krejča se probral a začal se omlouvat: Včera byl krásný den, koupil jsem si novou videokameru, filmoval ve městě, a potom jsem si dlouho, dlouho promítal své záběry přes televizor. Až do rána. A potom jsem si chtěl jenom nakrátko zdřímnout…

Kolegové z divadla odjeli celí šťastní, zámečník si při odchodu prohlížel, jak složitá bude oprava dveřního řetězu.

Otomar Krejča přišel za chvíli dolů do recepce a odjeli jsme na oběd. Byl nesvůj. „Něco takového se mi ještě nestalo“, opakoval několikrát. Utěšoval jsem ho, že se tak moc nepřihodilo, a že vlastně podle ruských pověr bude ještě dlouho, dlouho žít.

Při našich dalších setkáních jsme se k této epizodě už nikdy nevrátili. Dal bych moc za to, kdybych mu ji mohl dnes znovu připomenout a společně se ještě jednou zasmát nad jeho tehdejším bohatýrským spánkem.