Mám rád architekturu a na rozdíl od jiných forem vizuálního umění ji vnímám jako velice důležitý prvek, který pozitivně (v ideálním případě) zasahuje do života nejširší veřejnosti. Nepatřím mezi zaryté příznivce brutalistní architektury a rozhodně si nemyslím, že veškeré stavby ze sedmdesátých a osmdesátých let patří mezi nedotknutelné poklady národní architektury. Je jen škoda, že zbourané domy zhusta nahrazuje architektura horší, tuctová a nezajímavá.

Pár počinů z uvedeného období ale nejvyšší pozornost a ochranu zasluhuje. Do mého výběru jen namátkou spadá budova bývalého Koospolu, Federálního shromáždění, obchodního domu Kotva a zejména hotelu Thermal v Karlových Varech od architektů Věry a Vladimíra Machoninových. Autoři nenavrhli jen stavbu samotnou (včetně velkorysého bazénu), ale i hotelový nábytek, jednotlivé zařizovací detaily, barevnost, vše do posledního detailu vymyšlené, sestavené v dokonalé harmonii. Hotel je, respektive byl, špičkovou ukázkou syntézy různých prvků vizuálního umění: architektury, výtvarného umění, designu, užité grafiky,...

Hotel patří státu, a jak bývá zvykem, erár je nejhorším vlastníkem. Dům nechal technicky zastarat, zcela nekoncepčně do něj v minulosti vstupoval necitlivými interiérovými zásahy, proti kterým se po právu bouřila odborná veřejnost. Když před dvěma lety padlo rozhodnutí, že hotel podstoupí rozsáhlou rekonstrukci, aby splňoval veškeré standardy současnosti, chvíli to vypadalo, že pro Thermal po letech chátrání nastaly lepší časy. Výjimečné architektonické dílo by si určitě zasloužilo citlivou rekonstrukci při maximálním respektu vůči původní podobě. Ostatně, ve světě je obvyklé, že si své šedesátky či sedmdesátky hýčkají a opatrně rekonstruují, protože dobře vědí, že zejména movitější klientela, která ocení kvalitní architekturu, takové ubytování vyhledává.

Málokdo ví, že dům sice můžete zbourat (pokud nemá přiznanou památkovou ochranu), aniž byste se na to museli architekta ptát, ale když mu chcete „jeho“ výtvor změnit, lze tak v souladu s autorským zákonem učinit jen v rozsahu nezbytně nutném při zachování původní hodnoty díla (hezky se tomu říká, že dílo nesmí být komoleno). Proto měl stát po rozumu postupovat v součinnosti s původním autorem a pro rekonstrukci vybrat ty nejlepší architekty. S paní architektkou Machoninovou se ale nikdo již delší dobu nebaví (asi si budete pamatovat, jak byla ministryně Schillerová někdy v únoru usvědčena v přímém přenosu ze lži, když tvrdila opak) a jméno architekta, kterému byla rekonstrukce hotelu svěřena, zůstalo odborné veřejnosti utajeno. Pokud nějaký vůbec existuje.

Veškeré známé výstupy, jak rekonstrukce hotelu pokračuje, nevzbuzují rozpaky, ale krystalické zděšení. Pokud jste měli možnost se seznámit s novou podobou hotelových pokojů, nemusíte být ani velcí odborníci na design a architekturu, abyste zjistili, že zařízení hotelu odpovídá lepší “trojhvězdě” kdesi v provinčním maloměstě a vůbec nesouzní s architektonickým pojetím budovy samotné. Výsledek je zaměnitelný, ani se nepokouší předstírat, že by aspiroval na vytvoření něčeho jedinečného, zajímavého, co by mohlo přitáhnout zájem odborné i laické veřejnosti. Zvolená cesta je asi taková, jako vilu Tugendhat zařídit nábytkem z XXXLutz.

Je mi jasné, že by stát nejraději Thermal zboural a postavil místo něj něco ve stylu hotelu Don Giovanni na pražských Vinohradech (který asi více konvenuje vkusu našich mocných). Nicméně i nadále věřím, že jedním ze základních znaků kulturního státu by měla být úcta k tvůrčí výjimečnosti, ne arogantní potřeba ji přetvořit do podoby estetické prázdnoty. Ale to už bych asi chtěl příliš.