Kardinál a Respekt
Časopis Respekt, který léta odebírám a pravidelně čtu, toto pondělí zveřejnil rozhovor s kardinálem Dominikem Dukou. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby interview nevyšlo přes výslovný odpor tázaného, který s jeho publikací nesouhlasil. Redakce kontrovala tvrzením, že lze rozhovor zveřejnit i bez autorizace, protože ta slouží jen k opravě chyb či nepřesností. Domnívám se, že postoj Respektu je chybný z pohledu práva i novinářské etiky.
Rozhovor ve zveřejněné podobě může být autorským dílem, kardinál Duka se ve svých odpovědích pouští i do složitějších filozoficko-náboženských úvah, neomezuje se pouze na obecná konstatování a hodnocení politické situace. Ponechávám stranou jejich kvalitu, tu mi nepřísluší hodnotit a ani to není důležité, autorskoprávní ochrany požívají i díla plytká, nezajímavá či kýčovitá. Důležitější je, že projevy kardinála Duky již znaky autorského díla naplňovat mohou (soudní praxe je spíše opatrná a v případě pochybnosti má tendenci tvůrci výjimečnost slovesného projevu přiznat) a autor na korekturu svého díla - rozhovoru – prostě zákonný nárok má.
I pokud bychom připustili, že se o jedinečné a tvůrčí dílo (tedy autorské) nejedná, a celý útvar zůstává v kategorii tzv. projevu osobní povahy, stále má tázaný možnost souhlas před zveřejněním rozhovoru odvolat. Takové právo mu výslovně přiznává občanský zákoník v části věnující se osobnostní právům. Ze strohého vyjádření Respektu lze dovodit, že tak skutečně kardinál učinil a původně udělený souhlas, podmíněný autorizací textu, odvolal.
Zpravodajská média jsou sice kryta zvláštní licencí, která jim umožňuje takové projevy publikovat i bez souhlasu tázaného, ale musí byt garantováno, že se tak nebude dít nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy dotčené osoby. A zde se dostávám k bodu, který může být na hraně zákona i novinářské etiky. Respekt zjevně s rozhovorem pracoval, minimálně v rozsahu, že ho jazykově upravoval a text krátil, resp. některé otázky a odpovědi z tištěné verze vypustil. Pokud chtěl časopis k celé věci při absenci autorizace přistoupit nestranně, měl rozhovor otisknout v plném znění a nijak do něj nezasahovat. Nebo ho nepublikovat vůbec. Každý rozhovor by měl mít určitou strukturu a dynamiku, jako jiné publicistické útvary. Je jasné, že odstraněním některých otázek a odpovědí může interview získat zcela jiné vyznění, posunuté v neprospěch tázaného. Je to stejný přístup, jako z novinového článku vyjmout jeden odstavec. Celý příspěvek najednou vyzní úplně jinak, z logicky vystavěného celku se stane paskvil. A to asi není výsledek, o který by jakékoli férové periodikum mělo stát…
Rozhovor ve zveřejněné podobě může být autorským dílem, kardinál Duka se ve svých odpovědích pouští i do složitějších filozoficko-náboženských úvah, neomezuje se pouze na obecná konstatování a hodnocení politické situace. Ponechávám stranou jejich kvalitu, tu mi nepřísluší hodnotit a ani to není důležité, autorskoprávní ochrany požívají i díla plytká, nezajímavá či kýčovitá. Důležitější je, že projevy kardinála Duky již znaky autorského díla naplňovat mohou (soudní praxe je spíše opatrná a v případě pochybnosti má tendenci tvůrci výjimečnost slovesného projevu přiznat) a autor na korekturu svého díla - rozhovoru – prostě zákonný nárok má.
I pokud bychom připustili, že se o jedinečné a tvůrčí dílo (tedy autorské) nejedná, a celý útvar zůstává v kategorii tzv. projevu osobní povahy, stále má tázaný možnost souhlas před zveřejněním rozhovoru odvolat. Takové právo mu výslovně přiznává občanský zákoník v části věnující se osobnostní právům. Ze strohého vyjádření Respektu lze dovodit, že tak skutečně kardinál učinil a původně udělený souhlas, podmíněný autorizací textu, odvolal.
Zpravodajská média jsou sice kryta zvláštní licencí, která jim umožňuje takové projevy publikovat i bez souhlasu tázaného, ale musí byt garantováno, že se tak nebude dít nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy dotčené osoby. A zde se dostávám k bodu, který může být na hraně zákona i novinářské etiky. Respekt zjevně s rozhovorem pracoval, minimálně v rozsahu, že ho jazykově upravoval a text krátil, resp. některé otázky a odpovědi z tištěné verze vypustil. Pokud chtěl časopis k celé věci při absenci autorizace přistoupit nestranně, měl rozhovor otisknout v plném znění a nijak do něj nezasahovat. Nebo ho nepublikovat vůbec. Každý rozhovor by měl mít určitou strukturu a dynamiku, jako jiné publicistické útvary. Je jasné, že odstraněním některých otázek a odpovědí může interview získat zcela jiné vyznění, posunuté v neprospěch tázaného. Je to stejný přístup, jako z novinového článku vyjmout jeden odstavec. Celý příspěvek najednou vyzní úplně jinak, z logicky vystavěného celku se stane paskvil. A to asi není výsledek, o který by jakékoli férové periodikum mělo stát…