Jacob Bronowski: Tupost, nevědomost, povýšená surovost či arogance nadřazují absolutní jistotu nad toleranci

25. 05. 2016 | 14:08
Přečteno 2551 krát
Jakmile lidé začnou věřit, že mají absolutní jistotu, aniž si to ověřili skutečností, dospějí tomu, že si osobují vševědoucnost bohů. Měli bychom myslet častěji na slova Olivera Cromwella: Žádám vás při útrobách božích, připusťte, že se můžete mýlit.

"Rozhovor" s Jacobem Bronowskim

Jacob Bronowski, matematik, fyzik a biolog, myslitel pozorující člověka a jeho kreativitu, umění, myšlení, chování, schopnost vědeckého zkoumání. V širším povědomí se proslavil svým vědecko-populárním cyklem pro BBC. Tento cyklus později shrnul v písemné podobě v knize Vzestup člověka, která se stala jedním z milníků humanistického výkladu světa.

Foto FK
Foto FK

Pamětliv požadavků doby, vyptával se autor tohoto "rozhovoru" zprvu na veselé historky z natáčení televizního cyklu, ale pan doktor si nic veselého z té doby nepamatoval. Rozhovor tím pádem vyznívá na autorův vkus až příliš vážně. Podařilo se mu alespoň vtěsnat do rozmluvy něco málo o sexu a násilí, aby si čtenář přišel na své. A to přesto, že řeč se točila převážně okolo rozdílů mezi člověkem a ostatními zvířaty a v souvislosti s tím i o dobách, kdy primitivita a fanatismus převážily nad rozumem, tedy i o současnosti.

Smysl pro spravedlnost je součástí lidské biologické výbavy

Je známo, že váš přechod od fyziky k biologii motivovalo vaše poznání, že lidská odpovědnost není natolik zralá, aby byla schopna zabránit zneužívání objevů v rámci exaktních věd k politickým cílům. Měl jste pro tento přestup ještě jinou motivaci?

Začal jsem se zajímat o lidskou specifičnost, o to, čím se odlišuje od svého okolí. Poměrně brzy jsem zjistil, že člověk je tvorem kolektivním i individuálním zároveň. S takovým problémem se zvířata nestřetávají. Zvíře je buď společenské, nebo samotářské, jen člověk chce být obojím: společenským samotářem. V mých očích je to jedinečná biologická vlastnost a zájem o tuto vlastnost mne částečně také přivedla ke studiu lidské specifičnosti.

Uvědomujeme si také s určitým úžasem, že smysl pro spravedlnost tvoří součást biologické výbavy lidstva. Byla to právě tato myšlenka, která mě přivedla k tomu, že jsem zaměnil fyziku biologií.

Je vůbec důležité ptát se, čím je člověk specifický, a pracně hledat odpovědi, kterým málokdo naslouchá?

Obecně vzato ano, třeba jen proto, že při hledání odpovědí máme dobrou příležitost formulovat výsledky svého uvažování či svůj postoj k životu. Od zvířat, přinejmenším od většiny z nich, se lišíme nejen v jednotlivostech, ale i v obecném záběru.

Čím se liší lidé od zvířat? Mimo jiné i v sexu

Staré stereotypy o rozdílech v chování lidí a zvířat jsme odhodili. Již delší dobu je v obecném povědomí kupříkladu uloženo, že nejen lidé, ale i leckterá zvířata spolu dokážou komunikovat či organizovat život svého společenství. V čem konkrétně se tedy od zvířat lišíme?

Dám několik méně užívaných příkladů, abych snad nepřispěl ke vzniku nových mýtů a stereotypů myšlení.

Na první pohled je patrné, že se gorila, slonice, jelen či vepř nezabývají psaním a čtením. Ale méně se již ví, že jsme jediný druh, u něhož, vedle samce, dochází k orgasmu i u samice. Kupodivu, ale je to tak. Je to jedna ze známek, že mezi mužem a ženou je všeobecně menší rozdíl než mezi samicemi a samci jiných druhů - v biologickém slova smyslu i pokud jde o sexuální život. Možná, že tyto skutečnosti leckoho překvapí, ale gorile nebo šimpanzovi by to bylo jasné na první pohled, protože u těchto zvířat je rozdíl mezi jedinci mužského a ženského pohlaví obrovský.

Řečeno jazykem biologů: sexuální dimorfismus u člověka je malý. Zatímco včelí královna vyždímá trubce do mrtě a jeho nepotřebné tělo je odhozeno na smetiště včelích dějin, lidé jsou jediným druhem, který souloží tváří v tvář, což je z kulturního hlediska výrazem obecné rovnosti.

Nikdo nedokáže ničit vlastní kulturu jako lidé

Čím se lišíme od zvířat, v obecném záběru?

Z obecného hlediska platí, že nikdo nedokáže ničit svou vlastní kulturu a sám sebe tak, jako člověk, lidé. Zkusím to vysvětlit pomocí „principu neurčitosti,“ který v roce 1927 pospal fyzik Werner Heisenberg na charakteristice elektronu, respektive na nepředvídatelnosti jeho chování.

Princip neurčitosti je v jistém slova smyslu platný i v každodenním životě. Víme, že od světa přesnost očekávat nemůžeme. Pokud by nějaký předmět - třeba tvář známého člověka - musel být naprosto stejný a neměnný, abychom ho poznali, pak bychom ho nemuseli poznat ze dne na den. Poznáváme určitý předmět, přestože nikdy není přesně stejný, je srovnatelný poměrně. Při jeho poznávání užíváme úsudek z oblasti tolerance neurčitosti. Podle Heisenbergova principu nemůže být žádný úkaz popsán s naprostou jistotou, tedy s nulovou tolerancí.

Co představuje ona „neurčitost“ v běžném, praktickém životě, kde se odehrávají konkrétní děje?

Považuji název „princip neurčitosti“ za nevhodný. Ve vědě i mimo vědu přeci nežijeme v neurčitosti, naše poznání se pouze pohybuje v mezích určité tolerance. Správně by se Heisenbergově principu mělo říkat princip tolerance. Veškeré znalosti, všechny informace může člověk člověku předávat jen v rozsahu určité tolerance. Toto platí, ať již jde o vědu, literaturu, náboženství, politiku nebo jakoukoli formu myšlení směřující k tomu, aby se stala obecně přijatelnou pravdou.

Nedostatek tolerance, bráno v tomto smyslu, je tedy sebezničujícím prvkem?

Ano, v netoleranci, vyjádřené, mohu-li to tak říci, „principem určitosti“. Tragédií je smutná skutečnost, že zatímco vědci v Göttingenu soustružili princip tolerance do nejjemnější přesnosti, zcela ignorovali fakt, že se za jejich zády tolerance nezadržitelně hroutí v troskách. Když v roce 1933 nastoupil Hitler, staré německé univerzitní tradice se dočista rozpadly, prakticky přes noc.... Celé pojetí kultury se dalo na ústup, pojetí lidského poznání jako něčeho osobního a odpovědného, jako nekonečného dobrodružství na hranici neurčitosti. Nastalo hrobové ticho, stejně jako po procesu s Galileo Galileim.

Princip neurčitosti, či podle mého princip tolerance, jednou provždy vštípil všem, že veškeré vědění má své meze. Setkáváme se tu s ironií dějin. V době, kdy se vědci horečně zabývali touto otázkou, Hitler vykřikoval opačnou koncepci: princip absolutní jistoty. Až se budoucí generace ohlédnou na třicátá léta dvacátého století, budou je považovat za zásadní konfrontaci, jíž jsem měl na mysli: konfrontaci kultury vzestupu člověka s náporem zpátečnictví hlásajícího, že zná skutečnou jistotu.

Výraz pravda se užívá ve více významech a já nechci zpochybňovat prosté rčení, že někdo má v něčem pravdu. Jak se u nás traduje, mistr Jan Hus se pro pravdu nechal upálit. Hus ovšem horoval proti nadvládě pokrytectví a naši kulturu pozdvihoval - do důsledku vzato bojoval právě proti vámi popisované nulové toleranci. My však hovoříme o těch, kteří vlastní kulturu ničí. Odkud se bere jejich nulová tolerance, respektive zpátečnictví vyjádřené přesvědčením někoho, že je to on, kdo má tu jedině správnou, absolutní "pravdu“? Co je hnací silou sklonu ke zjednodušování, primitivitě, k fanatizování sebe i druhých?

Dilema lidstva se vine mezi dvěma úskalími. Jednak je to víra, že účel světí prostředky. Tato "filozofie" automatických tlačítek, která stiskne kdosi úmyslně slepý a hluchý k lidskému strádání, se ve válečné mašinérii stala přízrakem. Za druhé je to zrada na lidském duchu, prosazování tmářských dogmat, které z národa, z kultury učiní armádu duchů, poslušných či trýzněných.

Říká se, že věda zbaví lidstvo lidskosti, že promění lidi v čísla. To je tragický omyl. Vzpomeňme na koncentrační tábor a krematorium v Osvětimi - tam se člověk proměnil v číslo. Do osvětimské vodní nádrže spláchli popel čtyř milionů lidí. To nezavinil plyn, to způsobila povýšená surovost, arogance „nadlidí“, dogma, nevědomost, tupost.

Jakmile lidé začali věřit, že mají absolutní jistotu, aniž si to ověřili skutečností, dospěli k takovémuto neskutečnému počínání. Tak jednají lidé, kteří si osobují vševědoucnost bohů. Měli bychom myslet častěji na slova Olivera Cromwella: Žádám vás při útrobách božích, připusťte, že se můžete mýlit.

Rozmanitost je solí života

Bylo by správné vytvářet lidské klony? Reprodukovat například krásné a chytré matky a otce? Nešlo by vlastně svým způsobem o zjednodušování, jaké jste popsal na přístupu nacistických ideologů k životu, k lidem?

Jistěže by to správné nebylo. Podle mého názoru je rozmanitost solí života a my se jí nesmíme za žádnou cenu zříci, nesmí nás svést žádná lákavá forma, ani pokušení genetiky.

Klonovat by se dal i civilizačně-kulturní ignorant. Představte si, například, početnou armádu složenou z klonů těch žvanilů, kteří dnes nejen u vás neustále napadají Romy, uprchlíky, Židy a další, jak pochoduje českými městy. Nebo vědeckou konferenci, na níž je sál plný klonů Václava Klause a Miloše Zemana, abych dal aktuální příklad o situaci vám blízké …

Úděsná představa... Ale někdy mi to už tak připadá…

… klony znamenají stabilizaci formy, a to je proti přírodě, proti její tvůrčí síle, především proti tvůrčí síle formující člověka. Vývoj by nebyl možný bez rozmanitosti a rozmanitost naopak zpětně vytváří. Ze všech zvířat má největší tvůrčí schopnosti člověk, protože v sobě nese a realizuje největší zásobu rozmanitostí. Každý pokus o jednotnost, ať už biologickou, citovou, nebo intelektuální, je zradou na evolučním odkazu, který přivedl člověka k vrcholu.


Jacob Bronowski (18.1. 1908 Łódź, Polsko - 22.8. 1974 East Hampton, USA) začínal jako matematik a fyzik, ale posléze se proslavil jako vynikající odborník na biologii člověka. Výraznou měrou přispěl k rozvoji tohoto vědního oboru, který pomáhal zakládat ve druhé polovině 20. století ve Velké Británii a v USA. Posledních deset let života řídil Výbor pro otázky lidské biologie v San Diegu v Kalifornii. Je autorem mnoha pojednání o historických a současných problémech lidské existence, zejména se věnoval tradičním rysům západního myšlení a poznávání člověka v moderním světě. Etický a historický přístup k biologickým otázkám lidské existence na Zemi uplatnil Jacob Bronowski ve svých dvou posledních knihách:
Lidská identita (The Identity of Man, 1965 a 1972), Vzestup člověka (The Ascent of Man, 1973)

Poznámka:
Rozhovor z Jakobem Bronowskim vedl autor na jedné z dnes již známých spiritistických seancí v Přehršelci u Středního Lužkova. A je zajímavé, že Jakob Bronowski od svých názorů nikterak neustoupil a v podstatě zopakoval, čím se zabývá v knize Vzestup člověka, která česky vyšla přinejmenším dvakrát, určitě pak v Odeon roku 1973 a 1985.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy