Temnota je proto, aby bylo světlo - (Ne)jsme jako oni! Mafiánský kapitalismus

08. 06. 2016 | 17:26
Přečteno 2375 krát
„Kdybychom z paměti vymazali zločiny, tak bychom spáchali také zločin.“
Americký rabín Israel Miller (Fenomén holocaust, Pražský hrad, 1999)

V prvním díle této úvahy Temnota je proto, aby bylo světlo I. jsem popsal židovské zkušenosti s (ne)vyrovnáváním se s minulostí. Na konkrétních příkladech jsem se snažil ukázat, že bolestné zkušenosti z minulosti vyplouvají na povrch i tehdy, kdy se je snažíme potlačit. Nevypořádaná minulost má negativní dopad na jednotlivce i na společnost. A také na to, že jedním z důležitých momentů, proč se od minulosti distancujeme, je neochota přiznat si, jak velkého zla je člověk schopen. V této části úvahy se zabývám tím, kterak se nevyrovnávání s minulostí odrazilo na společenském dění v prvním desetiletí po předání moci v listopadu 89. A naznačuji, jaký to mělo dopad pro dnešek.

Smazávání hranic mezi dobrem a zlem

Vyrovnávání se s minulostí v Československu a České republice 90. let vypadalo z ptačí perspektivy jako kruhová obrana před tím, co by se mohlo vyvalit i z nepatrně pootevřené železné skřínky, v níž sami před sebou skrýváme traumata a strázně z minula. Nejde jen o individuální železnou skřínku, i ve společenské rovině má ignorování vlastních traumat neblahé důsledky.

Společenská strnulost, která se mimo jiné projevuje i bezobsažností naší „demokracie,“ vypovídá o čemsi nezdravém. Namísto snahy o poznání skutečnosti jsme si utvořili náhradní realitu. Dodnes bagatelizujeme komunistické zločiny. Zavíráme oči před naším chováním vůči Romům a Židům za tzv. druhé republiky a protektorátu. Pardonovali jsme ty, kteří páchali násilí na československých Němcích po skončení války (a to se mnohdy týkalo i německých antinacistů a některých německy mluvících Židů, kteří se vrátili z koncentračních táborů).

Skuteční nacističtí viníci přitom u nás nebyli souzeni, neproběhlo tedy zkoumání individuální viny. Namísto toho nastoupilo běsnění Rudých gard a dalších skupinek a lidí, provázené vražděním mužů, žen i dětí, a paušalizace v rámci hlásání kolektivní viny.

Obecně

Obecně vzato: nevyrovnávání se s minulostí nastolilo po listopadu 89 smířlivost vůči předchozímu zlu, čímž i otevřelo cestu společenskému přerodu bez ohledu na spravedlnost, etiku a právo, v demokratických zemích obvyklé. Jen velmi těžko lze být smířlivý k jedněm špatnostem a zároveň být neústupný vůči druhým tak, aby to nevyznělo minimálně pokrytecky, spíše však mnohem hůř. A nešlo očekávat, že na pojmenování a odsouzení minulých i nových špatností přistoupí někdo, kdo se jich sám tak či onak účastnil.

Kladli jsme si po převratu otázky, které o smazávání rozdílu mezi dobrým a špatným, o naší bezradnosti v tomto směru, vypovídají výmluvně. Nejsou „kati“ zároveň oběťmi? - zněla hlavní z takových otázek. Těmi katy, kteří byli zároveň oběťmi, byli myšleni především udavači a lidé z nižší komunistické nomenklatury, kteří o nás bezprostředně rozhodovali na školách, v zaměstnání či bydlišti. Pominuli jsme, že tito lidé mají na svědomí životy, osudy či zdraví těch, kterým ublížili. Staly se z nich „malé ryby“, protože jsme opomněli fakt, že bez udavačů a nomenklaturníků by se totalitní režim dlouho neudržel. Byli to oni, kdo přenášel informace a poznatky výše - a teprve podle nich mohl režim reagovat tak, aby jeho opatření byla co nejvíce účinná. „Práva pachatele“ jsme tak postavili nad práva oběti.

Paušalizování v tomto směru (vyviňování „malých ryb“ bez rozdílu) a především neustálý tlak na „udělání tlusté čáry za minulostí“, se autorům této myšlenky vymstil: vrátil se jim obrácený naruby.

Důsledky utajování

Jedním z důsledků onoho tlaku bylo utajování dokumentů Státní bezpečnosti (a dalších materiálů) či vytvoření speciálního „fondu Z“, kde byly ukryty svazky nových prominentů (i svazky nepřátelských osob, nejen udavačů). Skrývání informací z minulosti mělo neblahý dopad na celou společnost: Do různých funkcí se dostali vydíratelní lidé (ve vztahu k sovětským - ruským tajným službám to nepochybně platí dodnes).

Postupně vyplouvaly na povrch různé kauzy v podobě „náhlého odkrytí“ spolupracovníků StB. To nesloužilo jen k odhalování skutečnosti, ale napomáhalo to také k manipulaci s veřejností - politici mohli lépe odvracet pozornost od svého počínání a před volbami věrohodněji mobilizovat proti „společnému nepříteli“. ODS, která ve druhé polovině 90. let již neměla voličům co nabídnout, získávala hlasy díky těmto a podobným technologiím moci.

A vznikl lustrační zákon v podobě, na niž nemůžeme být hrdi, protože nedokáže rozlišovat individuální vinu či její míru, tedy brát v úvahu okolnosti, za nichž dotyčný začal s totalitní mocí spolupracovat, kolaborovat. Je propastný rozdíl mezi udáváním za peníze či z ideologických důvodů, nebo proto, že dotyčného Státní bezpečnost vydírala a nutila ke spolupráci násilím.

Nejhorší dopad lustračního zákona spočíval v následné paušalizaci: k tomu, aby byl brán jako ten špatný, stačilo o komkoli říci, že podepsal spolupráci s StB. Nikdo nezkoumal ve svazcích, jestli dotyčný skutečně někoho udával a jestli někomu ublížil, či nikoli. Tato paušalizace byla přímou reakcí na paušalizaci předchozí, v obráceném gardu. V projevech pravicových poslanců při schvalování lustračního zákona byla hlavním předmětem kritiky právě snaha narýsovat tlustou čáru za minulostí (kritiku ovšem většinou směrovali z ideologické pozice, nikoli se znalostí věci).

(Ne)jsme jako oni!

Heslo „Nejsme jako oni“, které během listopadového převratu dunělo náměstími, symbolizovalo nenásilný duch revolty a přinášelo lidem uspokojení, že dokážou nezneužívat z nebe spadlou moc momentální jednoty. Byla to nádherná doba, plná vzmachu toho nejlepšího, co v nás je, plynoucí ve znamení nenásilí, tolerance a osvobození se z ponížení.

Jenže za tímto heslem následovalo další: „Vinni jsme všichni“. To symbolizovalo paušalizaci, jež se stala příznakem doby. Snášelo se k nám s nemenší vehemencí z úst demokratických autorit, především Václava Havla, v různých formách a sděleních. Obzvlášť silně zaznívalo v křesťanském prostředí.

Heslo „vinni jsme všichni“ přeloženo do češtiny v tomto případě znamenalo „jsme jako oni,“ jelikož míra viny se nerozlišovala, jak již bylo řečeno. Vznikla tak schizoidní atmosféra. „Nejsme jako oni,“ protože na rozdíl od nich dokážeme být nad věcí a odpustit ponížení, kterému nás vystavili, protože nechceme používat jejich násilné a další metody. A zároveň „jsme jako oni“, protože jsme se stejně jako nejvyšší funkcionáři KSČ či represivních složek podíleli na totalitě.

Ti samí lidé, kteří správně upozorňovali, že neexistuje kolektivní vina komunistů, zároveň veřejnost přesvědčovali, že kolektivní vinu neseme všichni. Původně dobrý úmysl tohoto hesla, apel na individuální vnitřní katarzi, se tak u jednotlivců rozešel s realitou (prožitou minulostí) a stal se kontraproduktivním.

V běžném životě vedl tento rozpor k faktickému odmítnutí reflexe vlastní minulosti, jejího „bezpředsudečného vyrovnání,“ jak si přál i Václav Havel. Podle Havlova pozdějšího vyjádření je minulost třeba reflektovat, pojmenovat a bez předsudků se s ní vyrovnat. (TV Prima, Nedělní partie, 3. 10. 2000.) Nelze však individuálně pojmenovat, uchopit či reflektovat obecně pojatou fiktivní náhražku skutečnosti, byť ji formulovala nastupující demokratická elita mající v ten moment důvěru většiny.

Smazávání hranic mezi dobrem a zlem za pomoci tohoto hesla vzalo možnost vnitřní katarze těm lidem, kteří se provinili více než jiní. Tam, kde není jasné, co je zlo a kdo je za něj odpovědný, nikdo za nic vinu nenese. A logicky následně i těm, kteří se provinili méně. „Proč mám právě já zpytovat svědomí, když „hlavní zločinci“ se povalují ve svých vilách, s důchodem, o němž se může bývalým politickým vězňům jen zdát?“ - mohla znít (logická) úvaha těchto lidí.

Jak se ukázalo, předlistopadová protikomunistická opozice nedokázala promyslit věci z pohledu přirozenosti lidské povahy. Očekávání, že každý (většina, velká část…) bude zpytovat svědomí po jakékoli výzvě, bez ohledu na souvislosti a okolní dění, bylo naivní.

Na jedné straně silně zaznívalo přesvědčení, že vyrovnávání se s minulostí je nesmyslné a nepotřebné, na druhé straně nám politika nabízela ideologickou náhražku tohoto vyrovnávání se v podobě lustračního zákona apod.

Absence katarze vycházející z vyrovnávání se s minulostí sebou nesla onu paušalizaci, politiku založenou na technologii moci, prosté etického rozměru konání - to vše (a další negativa) spoluutvářelo v 90. letech onu Václavem Havlem pojmenovanou „blbou náladu“, která napomohla v očích lidí diskreditovat demokracii jako systém. I tyto následky platí dodnes.

Tunelo-tvornost

Nešlo jen o první polistopadovou politickou garnituru vzešlou z Občanského fóra. I přidružení psavci se v první polovině 90. let odmítali zabývat či rovnou bránili odkrývání mechanismů totalitního režimu. (Psavci myslím intelektuály, odborníky na společenské vědy, novináře, publicisty, komentátory - a nechovali se tak samozřejmě všichni a vždy, nechci paušalizovat, pouze užívám zkratku.)

Společenská atmosféra byla předznamenána vyjednáváním opozice s komunisty u kulatých stolů, které bylo ze strany demokratů ústupné ze dvou hlavních důvodů. Prvním byla opodstatněná obava z posledního vzepětí zastánců represe v komunistických řadách, druhým „filozofie smíření,“ která zároveň umožňovala i ospravedlňovala následnou přímou spolupráci s údajně přijatelnou částí komunistického vedení.

Zde měli předáci Občanského fóra alespoň nějaký korektiv ve „vox populi,“ který je při sestavování první společné vlády s komunisty upozornil, že zašli příliš daleko (komunisti navrhovali do vlády příliš mnoho svých členů, což by vedení OF těžko před veřejností obhajovalo). Tehdejší novinařina a publicistika však podobný korektiv postrádaly. Až na výjimky chyběl psavcům potřebný odstup od nastupující demokratické elity. A ti z předlistopadových žurnalistů a publicistů, kteří se věnovali posluhování komunistickému režimu, jen změnili pána. (Čestní novináři si ovšem zachovali tvář před listopadem 89 i po něm.) Nekritické prostředí, utvářené hlavními médii, vedlo k prorůstání politiky, novinařiny a publicistiky v jeden mohutný proud falešně pojímané státotvornosti.

Nulovým odhodláním ke kritičnosti připravili psavci půdu i ekonomické reformě, oproštěné od potřebných prvků práva a etiky. A poté ji i přímo „drželi při životě“. I jejich přispěním se vlády v čele s Václavem Klausem dopracovaly pocitu vlastní neomylnosti. Tak se ze „státotvornosti“ stala tunelo-tvornost.

Korupční prostředí a ekonomická transformace

Svobodu ve společném prostoru začali po listopadu 89 užívat nejprve a nejvíc lidé „nesvobodní“, nejkřiklavěji různé komunistické a estébácké výhonky, často s nakradenými penězi, sítí konexí, se znalostí fungování zjevných i skrytých mechanismů a dalším sociálním kapitálem. Málokdo jiný u nás měl prostředky (například) na založení privatizačních fondů či přímou privatizaci. Dostatek peněz zde před listopadem získalo poctivým způsobem jen pár jedinců z řad umělců, sportovců apod. Při poskytování úvěrů na privatizaci vládl všudypřítomný klientelismus, takže někdo mít peníze musel, chtěl li se jí účastnit.

„Česká cesta“ nasměrovala ekonomickou transformaci a privatizaci ve prospěch konkrétní skupiny lidí, složené většinou ze starostrukturních technokratů střední a vyšší vrstvy - například ředitelé a náměstci podniků, vyšší bankovní úředníci, pracovníci zahraničního obchodu, ekonomicky a technicky vzdělaní příslušníci a spolupracovníci StB (příkladem budiž Václav Junek z Chemapolu). Dále z výše postavených komunistů, kteří včas přeběhli na druhou stranu (například Marián Čalfa) a nekomunistických hochštaplerů - vedle těch, které symbolizuje Viktor Kožený, šlo o různé vexláky a další přikradače již z doby komunistického režimu. Do této skupiny patřili pochopitelně i novostrukturníci, kteří transformaci nasměrovali tím "správným směrem," v čele s Václavem Klausem.

Utajování archivů či jejich podstatných částí umožnilo těmto „podnikatelům“ tahat v pozadí za nitky. Byli v té době jediní, kteří měli k dispozici různé materiály, jimiž mohli neposlušné donutit k poslušnosti. Propojení politiky s nově vznikajícím „byznysem“ nastartovalo již v první polovině 90. let systém beztrestného, leč dobře viditelného rozkrádání a tunelování, nezřídka právě výraznými viníky z dob totality.

Politici a psavci tento sytém legitimizovali ve svých veřejných vystoupeních a legalizovali prostřednictvím legislativy. Například privatizační projekty nemohl ze zákona přezkoumávat soud. Přestože se několik let vědělo, že zákony de facto umožňují daňové podvody ve výši mnoha desítek miliard v kauze LTO (lehké topné oleje), politici je díky "státotvornému" přístupu většiny médií na veřejnosti poměrně dlouho úspěšně obhajovali.

Do této "logiky věci" zapadá i Klausova nechuť vůči restitucím: čím více se vracely komunisty ukradené majetky předchozím majitelům, tím méně zbývalo na privilegovanou skupinu staronových struktur.

Bezzásadovot a bezskrupulóznost

Takto, v samých základech ekonomické transformace v první půli 90. let, u nás bylo nastaveno korupční a klientelistické prostředí, bezzásadovot a bezskrupulóznost, které s menší či větší intenzitou trvají podnes.

O nejvyšší intenzitu, hned po zlatokopeckých transformačních časech, se zasloužila opoziční smlouva. Na jejím základě si korupční prostředí rozparcelovaly ČSSD a ODS. A vydírání prostřednictvím kompro-materiálů bylo trvale povýšeno na metodu politického boje, jak jsme mohli sledovat v rámci různých kampaní spojených s odposlechy.

Tento systém pojmenoval Václav Havel přiléhavým výrazem „mafiánský kapitalismus“. Učinil tak bohužel až v roce 1997. I u Havla převládla zpočátku „státotvornost,“ která vycházela z mylného přesvědčení, že nový režim se nemá kritizovat, když se ještě „nepostavil na vlastní.“

K vyrovnávání se s minulostí v onom širším kontextu na společenské ani individuální úrovni nedošlo. Nastavené podmínky ekonomické transformace a společenská atmosféra vyvolaná „filozofií smíření“ byly hlavní příčinou stavu, v němž k tomu ani dojít nemohlo. Nenasytnost, bezostyšnost a oprávněný pocit beztrestnosti, které společnosti dávali najevo staronoví zlatokopové společně s některými polistopadovými politiky, sebou nesly příliš silnou dávku arogance moci. I to platí podnes.


(Ve třetím díle se zamyslím o dopadech nevyrovnávání se s minulostí na dnešek)

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Maláčová Jana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenská Vendula · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy