Krásná doba, kdy „odpovědnost za svět“ ležela na každém z nás, se drolí. Tímto zajímavým slovem, „drolí“, pojmenoval současný převažující přístup k oné odpovědnosti Frank-Walter Steinmeier, německý ministr zahraničí a pravděpodobně i nastávající německý prezident.

Demokracie jako cesta

„Československo se po dlouhá léta - jsouc jen bezvýznamným satelitem kohosi - vylhávalo ze své spoluodpovědnosti za svět. Musí proto teď hodně dohánět,“ řekl prezident Václav Havel v projevu před členy Kongresu USA, 21. února 1990. Ten projev se mu celkově příliš nepovedl, ale tohle byla jasná řeč, přihlášení se k tradiční myšlence, že svoboda se bez odpovědnosti neobejde. Havel nebyl naivní, iluze si nedělal: „Dokud je člověk člověkem, bude demokracie v plném slova smyslu vždycky jen ideál, k němuž se lze - jako k obzoru - lépe či hůř přibližovat, kterého však nikdy nelze úplně dosáhnout.“

Chápal demokracii jako neustálou cestu ke kýženému cíli, na níž je nutno pěstovat sdílené hodnoty, jinak se obzor vzdaluje. A nebýt „české cesty privatizace,“ která měla své specifické "hodnoty", s odpovědností neslučitelné (korupční, tunelářský a klientelistický systém), mohli jsme se po té Havlovské štrece vydat o poznání věrohodněji.

Zdá se však, že svět, jak ho krom jiných pojmenoval i Havel ve zmíněném projevu, si nasadil regresivní masku, udělal čelem vzad a míří směrem od obzoru do neznáma.

Relativismus a alibismus na vzestupu

Všímají si toho různé osobnosti napříč zeměkoulí, včetně těch politiků, kteří stále onu odpovědnost za svět ctí. Patří k nim i Frank-Walter Steinmeier, který se tímto tématem zabýval při zahájení zasedání ministrů zahraničí zemí OBSE v Hamburku. To se zabývalo hlavně konflikty na Ukrajině a v Sýrii.

„Před více než čtyřiceti lety jsme se v závěrečném aktu z Helsinek přihlásili ke společným principům a závazkům, které tvoří základ naší spolupráce. Ale tento základ není samozřejmý, drolí se… V našich řadách se šíří relativismus, připravenost k širokému výkladu našich principů a u některých i lhostejnost, když přijde na to postavit se za naše společné standardy a bránit je,“ konstatoval Steinmeier. Konkrétně věc pojmenovala Federica Mogheriniová, ministryně zahraničí Evropské unie: „Ruská ilegální anexe Krymu a destabilizace východní Ukrajiny je v příkrém rozporu s principy OBSE.“

Nejde však jen o to, že Rusko porušuje mezinárodní právo i helsinské principy, o nichž hovořil Steinmeier, toho se čas od času dopouštějí i jiní. Nejvíce kritizované jsou v tomto směru Spojené státy. Jde také o to, že u ruského počínání začíná nad oprávněnou kritikou převažovat opatrné přešlapování. Mění se přístup k porušování toho, co honosně označujeme jako demokratické hodnoty. Toto sousloví dnes pomalu zní jako odpudivé klišé, protože relativismus a alibismus jsou na vzestupu a pocit odpovědnosti za dění, které radikálně ovlivňuje životy lidí, upadá.

Relativismus i alibismus v této souvislosti nevycházejí z reality či nějaké osudové nutnosti, jsou jen pouhými nástroji v mocenské hře, které pomáhají uskutečňovat představy, jak by měla probíhající změna paradigmatu vypadat a dopadnout. Odrazovým můstkem pro ty, kteří chtějí ovlivňovat způsob té změny, aby se mohli dostat k (větší) moci, jsou naše rozhárané pocity, naše frustrace, strach, naštvání, závist a nenávist, naše otupená schopnost či chuť promýšlet věci do hloubky, naše rezignace na ideály.

Ruská logika

Nový přístup, relativistický, na setkání OBSE ilustroval ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, který vyzval Západ, aby ukončil „bojechtivou rétoriku“. Dojem, že Rusko představuje ohrožení, označil Lavrov za mýtus. Jeho logika je fascinující: zatímco Rusko mírumilovně ukradlo Krym a Donbas, Západ svou militantní rétorikou, že Rusko představuje ohrožení, přilévá olej do ohně.

Účel tohoto tvrzení popsal Lubomír Zaorálek, podle nějž se neformální jednání neslo ve znamení Lavrových výtek na adresu Evropské unie. „V jeho vidění je Rusko tím, kdo se pouze brání něčemu, co si stále více uzurpuje vliv a co ho stále tlačí do defenzivy - a to je samozřejmě vidění, které my nesdílíme,“ řekl Zaorálek.

A jak reagovala OBSE? Asi padesát ministrů zahraničí z členských zemí se nebylo schopno shodnout na něčem účinném, co by alespoň vzdáleně připomínalo vůli k odpovědnosti za svět.

Defenziva v podobě anexe cizího území či úmyslného zabíjení syrských civilistů (cílené bombardování nemocnic v Aleppu, například) se již usídlila v zahraničně-politickém slovníku ruských představitelů na předním místě. A s rostoucí šancí evropských proruských politiků na uchopení moci nabývá tato „ruská logika“ pozvolna na přijatelnosti.

Ztrátu „odpovědnosti za svět“ vykazují hlavně krajně pravicoví, populističtí či nacionalističtí křiklouni, například Orbán, Le Penová, Hofer, Wilders, Fico, Farag, Jarosław Kaczyński, který v Polsku tahá za nitky z pozadí, představitelé italského Hnutí 5 hvězd či německé Alternativy. U nás Zeman, Klaus a komunisté, část ČSSD, část ANO, ODS a různorodé extremistické bojůvky včetně Úsvitu a Okamurovy strany (podpora Putina extremisty platí v celé Evropě i Spojených státech). Ruskou autokratickou cestou se vydal i turecký prezident Erdogan. Evropa za vydatné podpory ruské propagandy a početné sítě trollů hnědne a začíná oplácet Rusku podporou svou.

Totéž se týká vítězství Donalda Trumpa ve Spojených státech, který se Putinovi během prezidentské kampaně nejednou uctivě klaněl až k zemi. Snění o tom, že Trump bude v reálné politice postupovat jinak než před volbami je sice hezké, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Jmenování některých osvědčených republikánských figur do vlády mohou být docela dobře jen dovedně ztvárněné mimikry.

Příklady společenských změn

Drolení starého světa se samozřejmě nedotýká jen mezinárodní politiky, ale i politiky domácí a společenského kvasu vůbec. Nenávist proti uprchlíkům, Romům a dalším menšinám, vyvolávaná či podporovaná politiky a médii, nabírá na síle nejen u nás, ale v celém našem civilizačním okruhu.

Nedávný protest romského zpěváka Radka Bangy proti xenofobní skupině Ortel, na jejíchž koncertech se vykřikuje Sieg heil a zvedá po nacisticku pravice, a následné rasistické a fašizující reakce na něj, jsou příznakem doby. Dnes se už nikdo takto smýšlející nestydí napsat, že Hitler měl svou práci dokončit, že je třeba znovu postavit vyhlazovací tábory a poslat Romy a další „nepřátele Čechů“ do plynu, nebo otevřeně vyhrožovat smrtí a mučením.

Beztrestnost autorů rasistického štvaní je prakticky zajištěna, protože počet takových vyjádření oproti dřívějšku astronomicky vzrostl. Jeden z argumentů zastánců absolutní svobody slova zní: nelze přeci potrestat pět procent obyvatel, kteří se takto vyjadřují. Naše policie a justice se ostatně v tomto směru nikdy nepřetrhly. A v houstnoucí atmosféře, v níž vládnou všeho schopní populisté Zemanova typu, to lepší nebude.

Některé části Spojených států zaplavily po zvolení Trumpa nenávist a přímé útoky na lidi z menšin. Upozorňuje na to přední americká nezisková organizace Southern Poverty Law Center. „Popisujeme 867 případů nenávisti, které jsme shromáždili po celé zemi za 10 dní ihned po volbách. Nepochybuji ovšem, že jde o obrovsky, obrovsky podhodnocené číslo,“ řekl Alan B. Howard, předseda SPLC. Násilí a urážky hlásí školy i kostely vstřícné k imigrantům. Objevují se nesnášenlivé graffiti, ponižující výroky nebo kyberšikana. Terčem jsou ženy, muslimové, mentálně postižení a samozřejmě i imigranti, do nichž se Trump během kampaně navážel.

Hispánská studentka z newyorské čtvrti Queens, kde se Trump narodil, popsala, jak po ni ostatní bílé studentky na cestě domů požadovaly, aby se odebrala do zadní části autobusu. Případ nápadně připomíná segregaci z 50. let minulého století. „Podívaly se na mě a řekly: Neměla bys sedět vzadu? Rozhlédla jsem se a všimla si, že hispánci a černoši sedí v druhé polovině autobusu. Poprosila jsem tu holku, aby to zopakovala a ona řekla: Neměla bys teď sedět vzadu? Vždyť prezidentem je Trump.“

Od slov k činům

Tulák Charlie už nemíří k obzoru, smutně pokulhává, hůlku mu ukradl nahněvaný bílý muž (abychom se drželi stereotypu, který nyní chrlí výrobci hesel). Do módy přišla prázdná populistická a nacionalistická hesla - leckteří tribunové lidu, novináři i intelektuálové dokážou velmi dobře sami sebe přesvědčit, že právě toho je nyní třeba. Kruh se pomalu uzavírá… krůček po krůčku ustupujeme z pozic, špína stoky nám sahá už po krk, ale my se pořád utěšujeme: ještě je to dobré, pořád mohu dýchat.

Útěk od ideálu k bezhodnotovému vnímání světa, k oligarchizaci politiky a k autoritářství je a bude bolestný, pro demokracii, svobodu a tudíž i pro nás, svobodomyslné demokraty. Měli bychom s tím rychle něco udělat. Slov už bylo dost, na řadě jsou činy. Návrat do ideologického rauše, v němž bylo podstatné rozdělení na levici a pravici, naštěstí není možný - byl to právě ideologický způsob uvažování, který přinesl černobílé vidění a velmi zjednodušený pohled na svět - ideologie má řešení problémů předem hotová, není tudíž příliš nad čím přemýšlet.

Spojovat, nikoli ad hoc, by se mohli a měli demokraté bez ohledu na to. A samozřejmě - nejen politici. Nevolám po aktivismu, ale po používání zdravého rozumu - dokud má ještě nějakou váhu.



Článek vyšel na serveru Romea.cz.