Ty seš ale vůl," slyšel jsem, jako každý, v životě mockrát. Často mi to samozřejmě vadilo, obzvlášť, když se mi tohoto přízviska dostalo od člověka blízkého, jako třeba od sousedovic Boženky. A úplně nejvíc, když byl názor posuzovatele oprávněný.

Božněnka

Boženka mi to s vážnou tváří řekla naštěstí jen jednou, v zápalu hry, když jsem jí - coby vykoupení fantu - měl dát pusu. Tuto nevinnou dětskou zábavu jsme v kroužku naší party dětí z okolí pěstovali ve starém ovocném sadu nalepeném na Bubenečský hřbitov, jinak nejkrásnější park v Praze.

Na hřbitov jsem měl přímý výhled z okna našeho dětského pokoje, který jsem obýval se svými dvěma bratry. Přes uzoučkou ulici jsem tak za noci nevhodné ku spaní mohl rozjímat a rozprávět s upíry a jinými přátelsky naladěnými příšerami. Byli jsme naladěni na stejnou vlnovou délku, i když mnozí z nich by spíše užili úsloví, že jsme byli stejné krevní skupiny. Co jsme si sdělovali, je tajemství. I pro mne. Někdy v době zrání jsem onemocněl hojně rozšířenou chorobou, první ztrátou paměti, takže některé dětské důvěrnosti mi vybledly a usadily se někde u dna, hned vedle vzpomínek na budoucnost.

Přilehlé zahradě, plné prastarých jabloní a hrušní, se po bývalém majiteli říkalo Vaňkárna. Naše hry intimnějšího charakteru se odbývaly tady, stranou od všetečných pohledů rádoby dospělých, zato blízko jablkům a hruškám, které jsme - kyselé nekyselé - pojídali coby symbol zakázaného ovoce „blízkých vztahů rajského druhu“. Chybami, jak vidno, se člověk vůbec neučí.

Zakopl jsem, jak jinak než o kořen stromu, a dopadl ústy na Boženčina klíčící ňadra. Lebkou, už tenkrát patřičně tvrdou, jsem ji přitom uhodil do brady. „Fando, ty seš ale vůl,“ odstrčila mě Boženka rozhořčeně. Můj kamarád Franta a zároveň můj největší sok v honičce za Boženkou tajně vyslaným signálem měl náhle navrch. Zvedal jsem se ze země s poznáním, že jsem skutečně vůl. Takhle propást jedinečnou šanci pod ochrannou clonou hry políbit Božněnku, nadával jsem si.

V takové chvíli jsou veškeré omluvy nejen marné, zvyšují navíc komičnost situace. První „tak promiň, no...“ vyvolalo jen další salvu smíchu, druhé už mělo za následek uštěpačné poznámky v úzké souvislosti s mou „mužností“. A té právě vůl moc nemá.

Puberta

Můj první „osobní vůl“ padl v době úspěšně započaté puberty všech zúčastněných, mou, tehdy ještě kostnatou postavičku nevyjímaje. Cosi jako nadhled ve věci lásky a cti bylo pro mě tenkrát nemyslitelné. Proto byla ona situační Boženčina reakce tak bolestná. Ještě dnes mi rudnou uši studem. Svět není spravedlivý, utvrzoval jsem se po tomto incidentu ve svém dlouho klíčícím podezření. Jí to za chvilku přestalo bolet, zatímco mě uvnitř pořád svírá ruka nějakého parazita, jež skrývá okamžik, který měl být dosyta prožit, ale někam se v tu chvíli nenávratně rozplynul.

Zatrpklost mi vydržela několik dlouhých dní. Až Boženka, právě když jsem po sté a druhé přelézal hřbitovní zeď pro neposlušný kopací míč, do srdíčka v písku našeho hřišťátka mezi domy úhledně vtěsnala vyznání: „F. MILUJU TĚ“. Ihned jsem samozřejmě věděl, že je to vzkaz pro mě, že mi nejen odpouští moji nemotornost, ale posílá mi tak i náplast na toho „vola“. Franta si marně dělal naděje, že ono „F“ se týká jeho. Krátce nato jsme si s Boženkou dali první dětskou pusu na schodech našeho domu, kde jsme jinak nezávazně plkali a otravovali tím život mrzoutskému sousedovi, kterému jsme pro jeho hbitost, s níž nás pravidelně vykazoval za domovní dveře, přezdívali Pružný dědek.

„To ještě nic neznamená,“ řekl mi Franta, když se toto platonické stvrzení lásky na celý život provalilo a řádně nafouklo a zveličilo.
„Ty seš ale vůl,“ odpověděl jsem mu.

Paní učitelka

Až později jsem se dobral jinak banálního poznání, že toto úsloví je nespravedlivé vůči volovi. Vedlo mne to k jisté dávce empatie k tomuto tvoru i k ostatním zvířatům figurujícím v takto nelichotivé souvislosti. A bylo mi to často i útěchou, či naopak zbraní proti moudrosti, anebo blbosti druhých. Jak kdy. Nemluvím teď o „běžných volech“, kteří probíhali mým životem jak na Fordovu běžícím pásu, nýbrž o těch obzvláště úderných, podpásových, ale i těch opačných, mířících neomylně na střed.

Že jsem vůl, dozvěděl jsem se i od paní učitelky Vavřínkové, které jsem si nesmírně vážil. Mé nevalné učební výsledky ji nijak zvlášť nevzrušovaly. Narozdíl od většiny svých kolegyň a kolegů byla přesvědčena, že žák není pokusným objektem, do něhož se jako do kádinky nalévají stovky dat, za jejichž zapamatování se vyvěšují pochvalná uznání na nástěnku. Zato moje poznámka „ty svině jedny,“ nahlas vyřčená během hodiny občanské nauky, ji vedla k přirozené reakci. „Ticho..., vole,“ podotkla mateřsky a vrazila mi lehký štulec.

Dodnes si to tehdejší „co na srdci, to v hubě“ vyčítám. Paní učitelka Vavřínková byla skutečně paní učitelka. Když poprvé přišla do třídy, postavila se před nás a oznámila odměřeně: „Jmenuji se Vavřínková a říkejte mi paní učitelko. Nejsem soudružka, protože nejsem ve straně ani v odborech.“ Psala se druhá polovina šedesátých let dvacátého století. Docházelo sice k jistému uvolnění komunistické šněrovačky, ale i tehdy se u nás povinně každému veřejně činnému člověku říkalo „soudruhu, soudružko“. A to právě s oním stupidním odůvodněním, že i ten, kdo není v komunistické straně, je členem Revolučního odborového hnutí, proto se má oslovovat tímto pokrokovým označením.

Však mi také onen zázrak s paní učitelkou na základní škole té doby málokdo z pamětníků věří. I na mě to dodnes občas působí jako zjevení. Pochybnosti druhých mne později několikrát přiměly k otázce: Stalo se to skutečně? Nelovím z mlhy vzpomínek jen svoje přání, představy, že tak se to mělo odehrát? Vzápětí jsem si ale odpovídal: „Nebuď vůl!“

Můj zmíněný výlev byl reakcí na první oficiální seznámení se se skutečnou podobou diktatury proletariátu. Paní učitelka Vavřínková právě vykládala fakta, která jsem se měl, jak se sluší a patří, dozvědět prvně doma: o konci čtyřicátých a padesátých letech v Československu, zmanipulovaných politických procesech, popravách, mučení a vymývání mozků, o Miladě Horákové, Slánském a spol. Těmi sviněmi (omlouvám se vám, prasátka moje) jsem měl pochopitelně na mysli ty, kteří to všechno měli na svědomí. Tedy... pokud u nich lze o nějakém svědomí vůbec hovořit.

Žalobníčci

Jednou k nám přiběhl Franta, celý uřícený, s novinou. „Vavříková de ze školy pryč, vylili jí,“ soukal ze sebe přerývaně. Dozvěděl se to od svého táty, kterému to řekla jejich sousedka, jíž bratranec byl soudruhem manželem předsedkyně obvodního výboru Komunistické strany Československa, hojně zvané zkratkou KSČ (ufff...). Tam paní učitelku Vavříkovou prokádrovali, několikrát obrátili na ruby a zase zpět, a rozhodli, že přílišným zdůrazňováním historické pravdy kazí děti a mládež, příští výkvět socialistického předvoje a příslib dělnické třídy a pracující inteligence do budoucna. Ředitel školy, takto člen tohoto výboru, prý svou zaměstnankyni sveřepě hájil. Po tom památném zasedání ale mohl být rád, že nevykopli i jeho.

Šli jsme s tou smutnou zprávou hned za Boženkou. A mně po cestě blesklo hlavou, jestli k tomu vyhazovu náhodou nepřispěla i moje nevybíravá hláška o samicích vepře domácího, vyřčená samosebou i před třídními žalobníčky, mám-li pro výraz udavači najít nějaký přijatelný eufemismus. Mezi nimi byli i někteří synkové policajtů a fízlů (s jinými z nich jsme byli naopak nejlepší kamarádi). Ti měli hnízdo v poválečných činžácích v nedaleké ulici Ve Struhách, kterým se všeobecně přezdívalo „esenbácké baráky“, podle tehdejšího označení policie: Sbor národní bezpečnosti, tedy SNB, tedy esenbé. Cestou ze školy domů mně tito spolužáci často ztrpčovali život. Obklopili mě - bývalo jich tak pět až osm - okopávali, obouchávali, postrkovali i jinak se na můj účet skvěle bavili. Záda mi alespoň občas kryla zeď domu, moje sporadické výpady nohou či rukou však ve změti údů neměly patřičně odstrašující účinek. Bál jsem se, ale pocitu ponížení jsem kvůli tomu neholdoval, nepoddával se mu. Měl jsem navrch: žádný z těch zbabělců se mi nikdy nepostavil sám a přímo. O to vzteklejší ovšem ti ovádi byli.

„Co je s tebou, stalo se něco?“ ptávala se maminka podezíravě, zamračeně a někdy až nerudně, když jsem - celý pomuchlaný, záda špinavá od omítky - dorazil se zpožděním ze školy domů. A trvalo jí hodně dlouho, než ze mě to trápení vypáčila.

Nadávka

Chování žalobníčků nemotivovala přímo tehdejší ideologie, ale atmosféra, již mimo jiné vyvolaly i ty politické procesy z let padesátých. Vždyť téměř za každým rozsudkem, včetně těch smrtících, definitivních a osudových, stálo, že „odsouzený je židovského původu“. Tito synkové z „lepších rodin“ měli také oprávněný pocit moci, jistotu, že je tatíček vždy z nějakého toho průšvihu vyseká. Tak se ostatně dělo, zvláště před blížícím se vysvědčením, kdy i největší ignoranti z nich náhle záhadně dostávali trojky čtyřky z předmětů, o nichž ani pořádně nevěděli, že se vyučují.

Pokoušel jsem se je jednou ve třídě o přestávce přesvědčit, ať si mně nevšímají: „Co proti mně máte? Vždyť moji rodiče jsou ve straně, stejně jako vaši,“ zkoušel jsem řeč, které, jak jsem se domníval, by snad mohli rozumět. Nic jim však nebylo lhostejnější než stranická legitimace rodičů. Odpověděli mi toho dne odpoledne. Při nakládačce jejich nepsaný vůdce, zvaný námi Soudruh velitel, jelikož byl nejsilnější a nejblbější, nenávistně chrlil: „Tvoje máma je Židovka, ty jeden vole, a ty si proto jen zasranej Židák.“ To byl můj do té chvíle nejtrpčejší „osobní vůl".

Hned na druhý den jsem tomu Ne-Židovi po odchodu z tělocvičny, v šatně, rozbil hubu. Doslova. Ret mu hrál všemi barvami ještě týden po výprasku. „To máš za toho Židáka... ty jeden SOUDRUHU,“ vykřikl jsem na něj po bitce nejtěžší nadávku, která mne v ten moment napadla.

Vysloužil jsem si za to ředitelskou důtku, ale od té chvíle jsem od nich měl pokoj. Díky tomu jsem dospěl k poznání, že s lidmi tohoto zvláštního ražení dá se komunikovat jen jejich zvláštní řečí, jiné nerozumějí. A ještě něco mi zůstalo dodnes: výraz soudruh od té doby korunuje mou škálu nadávek, a že jich mám v zásobě nezanedbatelné množství.
Když jsme odcházeli z ředitelny, maminka mě pohladila po vlasech a řekla: „Dneska ti udělám něco móóc dobrýho k večeři... Zas už máš špinavej límec u košile! Jak ty to děláš?“

Soudružka učitelka

Boženka ovšem měla zato, že „paní učitelku Vavříkovou nejspíš práskla Hořičková“. Ta byla naší učitelkou ruštiny. Kvůli skutečnému i smyšlenému rušení během hodiny, a někdy i kvůli chybám v úkolech, odměňovala několik vybraných žáků ranami kulatým dřevěným ukazovátkem přes nastavené dlaně. A není snad ani třeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že mezi trestané jsem přirozeně patřil i já. Počet tvrdých úderů určovala snad podle nálady, čísla různých bolševických výročí nebo dle počtu sjezdů Komunistické strany Sovětského svazu, co já vím. Ještě dnes mě bolí - ta bezmoc v ponížení.

Jako letitá a zasloužilá soudružka si to mohla dovolit. Už prý během svých studií v Moskvě začala sbírat různá vyobrazení tatíčka Stalina, kteréžto postižení jí, coby nevyléčitelné, vydrželo bez ohledu na pokusy o oblevu v KSČ i ve společnosti na sklonku šedesátých let.

Před spaním se nejspíš modlí u oltáře, jemuž vévodí Chruščovem in memoriam uhvězdovaný Stalin, utěšovali jsme se my - určení k převýchově. Moje zlatá maminka, kterou po třech a půl letech strávených v nacistických koncentrácích osvobodila Rudá armáda, vstoupila po válce do komunistické strany z přesvědčení. Nepatřila však nikdy - vnitřním ustrojením ani oficiálně - mezi privilegované funkcionáře. Možná i proto trvalo zatraceně dlouho než se jí podařilo usmlouvat ředitele školy, aby mě kvůli Hořičkové přeřadil do jiné třídy. Následující rok měl jsem náhle, aniž bych zvýšil učební úsilí, vyznamenání. Tak se říkalo vysvědčení, na němž se vedle jedniček skvěly už jen maximálně tři dvojky a žádná horší známka.

„To je taky pěkná kráva,“ souhlasil s Boženčinou diagnózou Franta. Mému svědomí to pro ten moment trochu ulevilo, ale stejně jsem si od té doby dával přece jen lepší pozor na to, co a před kým říkám, aby prostřednictvím mé nevymáchané huby netrpěli jiní.
I díky paní učitelce Vavřínkové jsem popošel notný kus cesty od „tábora míru“ směrem k horizontu, za nímž se čepýřila vysněná svoboda a spravedlnost. A také k poučení, že člověk má pravdu hledat, ne se jen spokojovat s nalejvárnou, ať už se jí dopouští kdokoli a s jakýmikoli úmysly.


Druhý díl povídky