Už, už se začalo schylovat k velké aféře, která mohla docela dobře skončit snahou o odvolání amerického prezidenta Donalda Trumpa z funkce (impeachment), když ten radikálně změnil svou politiku vůči Rusku. Aféra se týkala právě Ruska, respektive vztahu Trumpa a jeho týmu ke Kremlu během předvolební kampaně. Změna postoje k Rusku začala překotnou změnou americké politiky v Sýrii.

Trumpův trik

Trump kvůli podezření z nadstandardních kontaktů s Rusy obětoval dva své nejbližší muže. Z místa hlavního bezpečnostního poradce odešel Michael Flynn. A Steve Bannon, známý svými rasistickými a xenofobními názory, byl odvolán z Národní bezpečnostní rady. Aféru tím ovšem nezastavil. Flynn výměnou za beztrestnost nabídl, že bude o kontaktech Trumpova týmu na Rusy vypovídat před Senátem. Trump vlastně nemá nic, čím by hrozící katastrofu zastavil, kromě propagandistických triků. Jeho tým nevymyslel nic nového: snaží se upoutat pozornost jinam. Tím trikem je "vojenský zásah" v Sýrii.

Popravdě řečeno, není to špatný tah. Trump se tím jednak odlišil od svého předchůdce Baraka Obamy, který trpěl nevyléčitelnou chorobou zvanou optimismus. Naděje, že vše se vyřeší samo od sebe, víra, že smlouvy a dohody zajistí mír a bezpečí - to je výbava do jiného světa, než je ten náš.

Obamův pacifismus napáchal mnohem více škod, než válka v Iráku, kterou se proslavil prezident George Bush mladší. Podle některých analytiků Bushova válka způsobila vznik tzv. Islámského státu. Těmto odborníkům bych příliš nevěřil, islamismus byl v tomto regionu na vzestupu již před iráckou válkou - ta mohla vznik další z islamistických organizací urychlit, nikoli mu dát vzniknout - tzv. Islámský stát (či podobná organizace) by se institucionalizoval tak jako tak.

Bush se o něco alespoň snažil, i když nepromyšleně a se lží na rtech, kdežto Obama pozoroval vraždění a čistky v Sýrii zpovzdálí. Vyjednával s masovým vrahem Asadem, aniž by to na průběh války mělo faktický vliv: všechna ta příměří byla jen oddychovým časem na přeskupení a dozbrojení. Rusko tak získalo volné pole pro svůj záměr: udržet u moci Asada za jakoukoli cenu. Z jejich pohledu je syrský diktátor velmi cenným spojencem v regionu, za předpokladu, že se Sýrie nerozdělí na příliš mnoho menších státních útvarů.

Zásah měl přijít na začátku války

A za druhé Trump tímto trikem zahrál na notu neokonzervativců mezi republikány, kteří jsou většinou zastánci rázných řešení. A v tomto konkrétním případě mají nepochybně pravdu. Kdyby zásah, který nyní nařídil Trump, přišel zpočátku syrského vnitřního konfliktu, kdyby si Obama tehdy dupl, válka by se nekonala. A tzv. Islámský stát by neovládal velké části území, která získal i díky válce mezi Asadem a povstalci. Tehdy v Sýrii ještě nebyli Rusové, Amerika by tak získala v regionu podstatně větší vliv než má nyní.

Trumpův tým to vymyslel dobře: před útokem střelami tomahawk oznámili svůj záměr Rusům. Ruská i syrská vojska se i s vybavením a stroji přesunula z místa útoku jinam. Američané tedy bombardovali s vědomím, že jde jen o politické gesto, nikoli o vojenský akt. Gesto ovšem zabralo, protože Trumpovi hodně pomohli Rusové stylem svých protestů. Ty jsou sice masivní, ale nezní příliš věrohodně. Spíše to vypadá, že se s Trumpem na této taktice dohodli předem.

Trump to totiž podal jako vojenský zásah a Rusové také protestovali proti vojenskému zásahu, nikoli proti politickému gestu. „Dnes večer jsem nařídil cílený vojenský úder na leteckou základnu v Sýrii, odkud byl chemický útok podniknut. Je životně důležitým národním zájmem Spojených států zabránit šíření a používání smrtelných chemických zbraní a odradit od jejich šíření a používání,“ řekl mimo jiné Trump během svého televizního projevu (překlad projevu: Lidové noviny.)

„Prosíme o boží moudrost v době, kdy čelíme velmi rozbouřenému světu. Modlíme se za životy zraněných a za duše těch, kteří zemřeli. A doufáme, že dokud Amerika bude hájit spravedlnost, pak mír a harmonie nakonec zvítězí,“ uzavřel Trump svůj projev.

Těžkotonážní kýč

Celé to působí jako těžkotonážní kýč, takový ten líbivý a srdceryvný. Trump na televizních obrazovkách lká nad tím, že Asadovy chemické zbraně vraždily i „boží děti“, oči se mu při tom lesknou slzami. Těm samým dětem se přitom svými dekrety dvakrát pokusil zabránit, aby se o pomoc uchýlily do Spojených států. Modlí se za zemřelé, přitom je jasné že Američané se podíleli na prodlužování konfliktu v Sýrii, minimálně svým nicneděláním - současná americká administrativa v této Obamově politice donedávna pokračovala.

A Rusy, kteří se na vraždění nevinných civilistů v Sýrii intenzivně podíleli, měl Trump ještě před pár dny za své blízké spojence (a nejspíš je má za spojence pořád - jistotu získáme asi až poté, kdy se Trumpovi podaří ustát zmíněnou aféru). Jen Bůh ví, co v tom máme hledat za spravedlnost, z níž vzejde mír a harmonie.

Hledejme v tom klasické motivy: strach ze ztráty moci a vlivu. Trump může o své prezidentské křeslo přijít, nebo může být jeho mandát oslaben oprávněnými pochybnostmi o jeho spolupráci s Putinem a spol. Již dnes Trumpa neberou spojenci tak vážně, jak by si úřad amerického prezidenta zasluhoval.

Trump to totiž druhým nedovolí: svým řečněním a konáním, jež si často odporuje navzájem, nezvládáním vlastního ega a předestíráním lží jako alternativních faktů, kupříkladu. Kdyby se prokázalo jeho předvolební spojení s Kremlem, dostalo by dnešní spojenectví atomový úder - určitě by již nešlo o laciné politické gesto, ale o ztrátu důvěry, která se jen velmi těžce nabývá zpět.