Pokud akcionáři společnosti AGPI, které patří vepřín v Letech na Písecku, odsouhlasí prodej prasečáku českému státu, naplní se vize z 90. let. Již tehdy usilovali někteří Romové, v čele s předsedou Výboru pro odškodnění romského holocaustu Čeňkem Růžičkou, i někteří politici o to, aby toto pietní místo nabylo odpovídající důstojnosti. Prasečák stojící na místě někdejšího koncentračního tábora pro Romy tyto představy splňovat nemůže.

Morální problém

Představme si, že by stejný vepřín stál několik desítek metrů od Lidického památníku. Nebo že by se v terezínské Malé pevnosti, kde vyla věznice gestapa, postavila střelnice, jak o to po listopadu 89 usiloval jakýsi podnikatel. Považovali bychom to právem za znesvěcení míst, kde nevinní lidé trpěli a umírali.

Vykoupení a zbourání prasečáku v Letech především z tohoto důvodu není problémem pouze finančním, jak se na to dívá nejznámější český populista dlící na Pražském hradě, ale i morálním a společenským. Zbouráním vepřína a úpravou terénu jednak zajistíme pietnímu místu důstojnost, kterou jsme dali jiným pietním místům, jednak dáme Romům najevo, že je bereme rovnocenně, nikoli jako občany druhé kategorie. To dáme najevo právě odhodláním prokázat romským obětem nacistů stejnou úctu, jako prokazujeme obětem dalším.

Pro Českou republiku je ostuda, že se tuto vcelku jednoduchou věc daří dovést ke zdárnému závěru (doufejme) až téměř čtvrtstoletí poté, kdy vnikla myšlenka na odstranění prasečáku. Mnoho vlád i konkrétních politiků se v průběhu doby kasalo, že tu věc zařídí a nikdo se k tomu nakonec neodhodlal. A dva premiéři řekli rovnou, že v tomto směru nic nepodniknou: Miloš Zeman (ČSSD) a Petr Nečas (ODS). Zemanova nevraživost k menšinám a neschopnost nahlédnout věci jinak než z ekonomického hlediska, a Nečasova výmluva, že na to nejsou peníze, jsou dva vrcholy této nechutné hanby.

Odstranění vepřína by mohlo být i dobrým začátkem k vyrovnávání se s vlastní minulostí v otázce zapojení protektorátních úřadů a některých Čechů do romského holocaustu. V prvé řadě by se měl romský holocaust stát trvalou součástí výuky na základních a středních školách. Součástí toho by měla být návštěva pietních míst v Letech a Hodonínu u Kunštátu, kde byl další romský koncentrační tábor. Měla by se vést i veřejná debata o přístupu státu i společnosti k Romům, počínaje první republikou.

Dnešní vláda není lepší

Tím nechci nějak zvlášť vyzdvihovat vládu současnou, která vepřín vykupuje. Ta prostě potřebovala udělat i nějaké lidské gesto, aby vedle těch hanebných nepůsobila pouze xenofobně. Ministři, kterým jde v této věci o skutečnou nápravu, by se dali spočítat na prstech jedné ruky, patří mezi ně určitě Daniel Herman, Robert Pelikán či Jiří Dienstbier, který byl nakonec uklizen mimo vládu, aby náhodou nezačal příliš vyskakovat.

Není možné zapomenout, že ministr vnitra Chovanec zavíral za souhlasu vlády do vězení (detence) lidi, kteří nic neprovedli a dopustili se maximálně přestupku - přechodu státní hranice bez povolení. Uprchlíci před surovou válkou v Sýrii u nás skončili v kriminále, včetně dětí, kdežto v civilizovaných zemích jim pomáhaly a pomáhají, seč je v jejich silách - stát, města i tisíce dobrovolníků.

Česká vláda ani nesplnila svůj vlastní závazek, který s kvótami nesouvisí, že přijme 1500 uprchlíků. Zatím přijala jen několik jednotlivců. Ozbrojování lidí samopaly na „obranu země před teroristy“ je také Chovancův nápad, k němuž se samozřejmě připojily pravicové bojůvky a xenofobní sekty v čele s ODS, jak jinak. A buzerování odpůrců návštěvy představitelů čínského autokratického režimu v ČR českou policií má vedle Zemana na svědomí taktéž Chovanec i vláda jako celek.

Naše odpovědnost

První konání československého státu v protiromském tažení spadá již do roku 1927, kdy byl vydán zákon o potírání cikánského zlořádu. Tento zákon připravil půdu pro následující fašizaci společnosti a politiky během tzv. druhé republiky.

Vládní nařízení č. 72 o kárných pracovních táborech bylo vydáno 2. března 1939, tedy ještě před obsazením celého území Čech, Moravy a Slezska nacisty. Na jeho základě nařídil protektorátní ministr vnitra Josef Ježek 15. 7. 1940, aby na místě dosavadního ubytovacího zázemí pro dělníky v Letech u Písku vznikl kárný a pracovní tábor. Zde byli podle vyhlášky koncentrováni „práce schopní potulní cikáni a jiní tuláci stejným způsobem žijící, řemeslní žebráci a osoby žijící ze žebroty jiných (dětí apod. ), řemeslní hazardní hráči, notoričtí zahaleči, povaleči a osoby, žijící z nečestných výdělků (prostituce apod.)".

Dne 1. srpna 1942 byl tábor přeměněn na Cikánský tábor a vzápětí sem byly transportovány celé romské rodiny. Jeho kapacita byla sice zvětšena tak, že tábor byl schopen pojmout až 600 vězňů, ale i tento počet byl brzy překročen, neboť v průběhu srpna 1942 bylo v táboře internováno přes 1100 mužů, žen a dětí. Tábor nebyl vybaven potřebným hygienickým a dalším zařízením pro tak velký počet osob.

Krutost, hlad, zima, nemoci

Lidé zde neumírali pouze na tyfus, jak zní verze těch, kteří se snaží zlehčovat jejich utrpení, ale i hlady, zimou a na následky týrání.

Josef Janovský, který byl velitelem letského tábora od roku 1940, rád používal heslo „Pro Cikány existujou jen dvě místa, tady a v pekle!“. V zimě 1943 byl protektorátními úřady odvolán kvůli tomu, že zavinil tyfovou epidemii a další nemoci, jež vedle vězňů postihly i několik českých četníků, kteří zde působili jako dozorci. Hlášení lékařů a kontrol v táboře před tím poměrně dlouho před možnou epidemií varovaly, že podmínky jsou zde špatné, chybí vápno, dezinfekční prostředky a dostatečné lékařské zajištění. Janovský to nebral v potaz, naopak to celé zlehčoval. V táboře posléze začal řádit břišní i skvrnitý tyfus.

Janovský podle pamětníků proslul velice krutým trestáním vězňů.Ti byli například uvazováni u kůlu. Asi nejkrutější bylo, když jim vzadu svázali ruce, za ně uvázali lano a zvedli je tak, že se země dotýkali jenom špičkami prstů nohou. Když omdleli, polili je vodou. Nebo vězňům na nohy uvázali řetězy s těžkými železnými koulemi, s nimiž museli celý den chodit a pracovat. Muži přitom lámali kámen v lomu a ženy pak větší kusy toho kamene musely na silnicích rozbíjet na drť těžkými palicemi. A to často i déle než deset hodin denně.

Historik Michal Schuster řekl serveru Romea.cz, že v případě onemocnění, epidemie a následující úmrtnosti v táboře Lety šlo jednoznačně o následky špatných životních podmínek. Vězni byli podvyživení, neměli dobré hygienické a ubytovací podmínky, bylo pro ně málo léků a ještě museli velice tvrdě pracovat. Byla vysoce překročena ubytovací kapacita a velké množství lidí se proto tísnilo na velice malém prostoru, byla tam jenom jedna studna, takže hygienické podmínky byly velmi špatné.

„Navíc si musíme uvědomit, že ty baráky byly dřevěné a sloužily původně k ubytování dělníků pouze v sezoně, tedy v létě. Vůbec se nepočítalo s tím, že tam bude někdo žít v zimě. Tomu odpovídalo, že ti lidé měli silné zápaly plic, tuberkulózu a další nemoci. A že tam děti umíraly na podchlazení, přitom úmrtnost dětí tam byla obrovská. A umíraly samozřejmě i na podvýživu. To je vidět i na fotografiích, které se z dětské části tábora v Letech dochovaly - tam je jasně vidět, že děti jsou podvyživené.“ Prokázalo se totiž, že zaměstnanci tábora (Češi) ubírali vězňům z jejich už tak malých přídělů potravin a posílali to svým rodinám.

Lety a Osvětim

Přímo v letském táboře zahynulo 326 osob, z toho 241 dětí. 120 obětí bylo pohřbeno na provizorním pohřebišti u tábora, kde dnes stojí památník z kamenů. Dalších 540 zdejších vězňů zahynulo po transportu do Osvětimi.

V osvětimské evidenci bylo zapsáno celkem 20 923 evropských Romů, kteří byli označeni černými trojúhelníky jako tzv. asociálové. Umírali zde vlivem nelidských životních podmínek, hladu, nemocí a týrání. Při likvidaci „cikánského tábora“ v Osvětimi byli Romové nahnáni do plynových komor. Někteří, zvláště těhotné ženy a dvojčata, byli vystaveni zrůdným pokusům známého válečného zločince doktora Mengeleho.


Kresba vězně z Let s nápisem: "Tento trest stihl každého, kdo nepozdravil českého ředitele tábora Janovského, a to vztyčenou pravicí. Nebo z jiných důvodů - ženy i muže. To dělali, ač nemuseli, čeští četníci." Obrázek je součástí putovní výstavy Zaniklý svět, kterou pořádá Výbor pro odškodnění romského holokaustu.



Vězeňské baráky v letském táboře. Převzato ze stránky Pietní místo Lety.

Článek vyšel na Romea.cz