Vyhlazovací tábor v Osvětimi se stal místem, kde byla vyvražděna většina původní romské populace českých zemí. Na podzim 1942 byla na jednání šéfa SS Heinricha Himmlera a říšského ministra spravedlnosti Otto Thieracka konstatována „nutnost předání asociálních elementů z výkonu trestu říšskému vůdci SS ke zničení prací.“

Závěrečnou fází pak byl pro Romy Himmlerův výnos z 16. 12. 1942 o deportaci Romů do vyhlazovacího tábora v Osvětimi II -Birkenau. Výnos se týkal všech „Cikánů, cikánských míšenců a neněmeckých příslušníků romských skupin.“ Nařízení o deportacích se vztahovalo na území Velkoněmecké říše, protektorát, Belgii, Holandsko, Lucembursko, Francii atd. Od března 1943 začaly odjíždět transporty Romů z protektorátu. Poslední z nich se uskutečnily na počátku roku 1944.

Setkání s Mengelem

V osvětimské evidenci bylo zapsáno 20 923 Romů, kteří byli označeni černými trojúhelníky jako tzv. asociálové. V osvětimském „Cikánském táboře“ umírali vlivem nelidských životních podmínek, hladu, nemocí a týrání. Někteří, zvláště těhotné ženy a dvojčata, byli vystaveni zrůdným pokusům dr. Mengeleho. Muzeum romské kultury v rámci mapování svědectví Romů, kteří přežili Osvětim, hovořilo i s Janem Růžičkou z Krasonic v jihlavském okrese, který popisuje své setkání s Mengelem takto:

„… Kdo si nemohl pomoct, padal. Byly průjmy, durchfall furt neřádil. Měl jsem tyfus a vážil jsem po něm 38 kilo. Mně se v nemocnici podařilo vyléčit některým nemocným flegmona. Maso z nich padalo, hrtan jim bylo vidět, všude měli hnis. Omýval jsem je pěnivou vodou, vytáh sem jim to ven. Přišel tam Mengele a blokař mu podal hlášení: „Uspokojivě vyléčení.“
Mengele: Kdo je léčil?
Blokař: Tendle pacient.
Mengele: Čím ste v civilu?
Já: Dělník.
Mengele: Vy ste inteligence, doktor, profesor.
Já: sem vobyčejnej člověk.
Mengele: Život, nebo smrt?
Já: Stejně se dom nevrátím.
Mengele: Idiot. Podepište se, nebo vás odprásknu, prozraďte tajemství.
Já: Nemůžu, neznám.
Mengele: Budeš dělat lékaře, tůdlecto.
Polskej blokař Štefan: Honzo, dělej.
Žádnej nepoznal, že jsem obyčejnej blbec. Úmrtnost byla jak kdy, hlavně při práci. Z našeho komanda (100 lidí) umíralo 4 až 5 lidí denně (v průměru). Někdy víc, někdy nikdo. Nejkrutější chvíle jsem zažil z počátku Osvětimi, pak v Ehrlichu to bylo nejhorší, zavšivený šaty…Byli jsme beznadějní… ani v návrat se nevěřilo.“

Jan Růžička dál popisuje, co nacisti dělali s lidmi, kteří se pokusili uprchnout: "Utekli z Osvětimi, 8 - 10 chlapců, 6 dovedli zpět živých. Museli sme na apel, trýznili je, psi. Když kápové dávali malý rány, museli si lehnout, esesman jim dal tři čtyři rány bejčákem, pobíjeným hřebíkama. Sám sem jednou dostal 80 ran. Tři neděle sem ležel na břichu, dodnes tam mám šmouhy.“

Romské děti, na kterých dělal Mengele pokusy.

Děti zavražděné Cyklonem B

Další svědectví zmapované Muzeem romské kultury, vydal F. Proester z Brna, tentokrát z koncentračního tábora v Buchenwaldu:

„… Byl zde celý jeden blok cikánských dětí hlavně ve stáří 8 - 12 let. Jen část těchto dětí bylo starších. Sám jsem byl v té době v tzv. stráfkompanii a blok cikánských dětí stál nedaleko nás. Měli jsme přísně zakázáno s nimi mluvit… Přesto jsme se o cikánské děti zajímali, jednak proto, že to byly první děti v lágru a dále hlavně proto, že jsme brzy zjistili, že se jedná o české cikány, dokonce z velké části z Brna a z jeho předměstí Líšně… Dětí bylo asi 200 - 250. Jednoho dne v lednu nebo v únoru 1940 byly všechny děti po apelu odvedeny k bráně a odtud pak dále mimo okruh koncentračního tábora. Po několika dnech došla zásilka šatů všech těchto dětí. Od esesáků jsme dozvěděli, že na těchto cikánských dětech byl vyzkoušen plyn Cyklon, kterými později v Osvětimi zahynuly miliony. Snad poprvé bylo tohoto plynu použito k masové vraždě, a to k vraždě nevinných cikánských dětí.“

I přesto, že v jiných koncentračních táborech to vypadalo obdobně jako v Buchenwaldu, někteří Romové přežili díky tomu, že je z Osvětimi deportovali jinam. K transportům docházelo v roce 1944 v souvislosti s blížící se frontou, kdy byli práce schopní Romové deportováni do koncentračních táborů hlouběji v německém vnitrozemí.

Romové - kresba z Osvětimi.

Závěr holocaustu Romů

Dne 2. srpna 1944 byly z práceschopných vězňů a vězeňkyň „Cikánského tábora“ v Osvětimi sestaveny poslední transporty do koncentráků v Buchenwaldu a Ravensbrücku. V osvětimském "Cikánském táboře" zůstali jen staří lidé, matky s dětmi a ti otcové, kteří nechtěli rodiny opustit. V noci z 2. na 3. srpna 1944 byli v počtu 2 897 osob nahnáni do plynových komor a zavražděni. Hrůzné okamžiky popsal jeden z příslušníků tzv. zvláštního oddílu (Sonderkommando) Filip Müller:

„Místnost na odkládání šatstva byla o půlnoci přeplněná lidmi. Neklid vrůstal minutu po minutě… Ze všech stran se ozýval zoufalý křik, bědování, výčitky, obžaloby. Sborově zaznívaly hlasy: Jsme přece říšští Němci! Ničím jsme se neprovinili! Jinde bylo slyšet: Chceme žít! Proč nás chcete zabít? … Likvidace probíhala jako obvykle. Moll i jeho pomocníci odjistili pistole a pušky a nekompromisně vyzvali lidi, kteří se zatím vysvlékli, aby opustili odkládací místnost a odebrali se do tří prostor, určených na otravu plynem. Na poslední cestě mnozí zoufalstvím plakali… I z plynové komory se ještě dlouho ozývalo přerývané volání a výkřiky, dokud plyn nevykonal své dílo a neudusil poslední hlasy.“ Těla zavražděných, mezi nimiž byli i mnozí protektorátní vězňové, pak byla spálena v jámách v blízkosti krematoria, které v té době nebylo v provozu. (Ctibor Nečas: Holocaust českých Romů, 1999, s. 171.)

Na hromadnou vraždu podle historika Michala Schustera navazovalo „brutální zabíjení vězňů a vězeňkyň, kteří po odtransportování přijížděli zpět do Auschwitz-Birkenau, aby tam jako práceneschopní a vyčerpaní rovněž zahynuli v plynových komorách. Za tímto cílem poslali z KT v Buchenwaldu 26. září 1944 200 romských chlapců a 10. října 1944 mj. 800 Romů, podobně jako z pracovních komand KT Ravensbrück 11. a 14. října 1944 celkem 217 romských žen a dívek. Některé prošly selekcemi a byly znovu transportovány zpět do Ravensbrücku, zbývající skončily jako všichni vrácení muži a chlapci, v plynových komorách.“

Příjezd Romů do Osvětimi.

Vzpoura

Romští vězni měli zemřít již o tři měsíce dříve. Proti vyhlazovacímu komandu se však vzbouřili. Do plynových komor tehdy nacisté nikoho nedostali. Dne 16. května 1944 v sedm hodin večer v koncentračním táboře Osvětim-Březinka zazněly údery gongu, které oznámily zákaz vycházení. Ke komplexu budov určených pro Romy, v němž v tu dobu přebývalo přes šest tisíc vězňů včetně dětí (mezi nimi i pět stovek českých Romů deportovaných z tábora v Letech u Písku), přijela nákladní auta, z nichž vystoupilo asi padesát členů komanda SS. Vězně vyzvali k opuštění obytných prostor s pokřikem „los, los“.

„Uvnitř bylo ticho a muži ozbrojeni noži, kameny, lopatami a kousky železa ve velkém rozčilení čekali, co bude dál. Nikdo však nevycházel,“ popisuje Vlasta Kladivová v knize Konečná stanice Auschwitz-Birkenau, která vznikla na základě výpovědi pamětníků. Výzvu k opuštění tábora vězni odmítli uposlechnout, zůstali zabarikádovaní uvnitř.

„Venku přišlo k bráně určitě tak sedm, osm mužů. Táta spustil křik. Celý barák se chvěl, jak řval: Nevyjdeme ven! Pojďte vy dovnitř! Čekáme tu! Jestli něco chcete, musíte dovnitř!“ cituje přeživšího Huga Höllenreinera historik Michal Schuster ve své studii publikované na serveru Romea.cz. (Ve studii historika Michala Schustera najdete mnoho podrobností ke vzpouře i k věznění a vraždění Romů v Osvětimi.)

Památník zavražděným Romům v Osvětimi - Březince.

Většina evropských Romů nepřežila

Většina Romů, deportovaných do nacistických koncentráků své věznění nepřežila. Tak byla jako celek zlikvidována i komunita českých a moravských Romů. Nacisté deportovali z protektorátu Čechy a Morava asi 5 500 Romů, po válce se jich vrátilo 583. (Dnešní Romové v ČR většinou pocházejí ze Slovenska, po válce byli přesídleni do Sudet jako součást nového osídlení po vyhnaných Němcích.)

Celkový počet obětí se dá těžko určit. Věznění v „Cikánském táboře“ v Osvětimi-Březince nepřežilo téměř 20 000 Romů a Sintů z Čech a Moravy, Slovenska, Nizozemska, Belgie, severní Francie, Polska a států tehdejšího Sovětského svazu Vyhlazovací politika nacistického Německa vedla podle odhadů ke smrti až půl milionu Romů a Sintů.

Osvětim. (Fotografie k tomuto článku jsou převzaté ze serveru Romove.radio.cz).

_______________________________________________________________

Podrobnosti a další informace:

Romea.cz: Studie historika Michala Schustera.
Holocaust.cz: CIKÁNSKÝ TÁBOR V OSVĚTIMI II. – BIRKENAU
Romové-rádio.cz: Významný romský svědek holocaustu Hugo Höllenreiner.
Radio.cz: Očima pamětníků.
Romové-rádio: Vzpomínky Karla Holomka na úniky před nacistickými transporty.
Romové-rádio: Romská dívka Settela Steinbach se stala symbolem dětského holocaustu.
Holocaust.cz: Osvětim.
Holocaust.cz: Protektorátní „cikánské“ tábory.