Výročí okupace sovětskými vrahy. Český rozhlas Mínus. Sevilla, Sevilla. Lukašenko v brnění. Uprchlíci dál umírají. Casablanca.

Uprchlíci dál umírají

Občas mi připadá, že naše společnost je bez srdce.

Reakce na smrt lidí, kteří už nesnesou podmínky, v nichž žijí, jsou často nenávistné či naprosto lhostejné. Jakoby nás už nezajímalo, že umírají lidé, kteří mohli díky většímu zájmu druhých žít dál. Ba hůř, u nichž jsme rádi, že už nežijí, protože si to zaslouží: neměli lézt na ten chátrající člun, takže je jejich chyba, že se utopili. Ba ještě hůř: pozabíjet je všechny na hranicích.

Nyní se, čerstvá zpráva, utopilo 45 afrických uprchlíků, a co myslíte, že se v „diskusi“ probírá:
1. Lidská hloupost myslet si, že na přeplněném člunu zvladnou 500km na otevřeném moři.
2. Proč je nezastaví než vyplují na moře?
3. Až ti uprchlíci zničí evropu, a budou tu žít jenom samý Dart Vejdr kdo zachrání Jehovisty.
4. Zrovna jsem si u pumpy koupil deset litrů benzínu do sekačky.

Občas mi připadá, že naše společnost je bez mozku.

Český rozhlas Mínus

Český rozhlas Plus se postupně proměnil na Český rozhlas Mínus. Zmizely z něj do té doby poměrně dobře zpracované zprávy a nahradilo je povrchní plácání Radiožurnálu o ničem. Do programu Plusu se vetřelo i slepičení Dvojky (dříve Praha), najmě dost úděsný pořad „Jak to vidí“, v němž povětšinou různé druhy Brouků Pytlíků osvětlují svůj odborný pohled na všechno.

Poslouchat se to nedá a tak znechucený konzument vypíná rádio a odchází na pivo.

On vůbec Český rozhlas je dost záhadnou institucí. Politici jsou s jeho vysíláním spokojeni, což by v normální době mělo být pro jakékoli médium a jeho novináře varující. Ale prožíváme dobu nenormální: kupříkladu moderátor Českého rozhlasu Lubomír Xaver Veselý se rád vyfotí s kdejakým náckem na extremistické akci heterosexuálních bílých „vlastenců“, jíž se účastnil - a projde mu to. Rád bych věděl, co by se muselo v Českém rozhlase stát, aby mu to neprošlo.


Xaver Veselý s předsedou neonacistické DSSS Tomášem Vandasem. Foto Vandasův Facebook.


Lukašenko v brnění

Lukašenko je rytíř na bílém koni, který chrání svůj národ i proti jeho vůli. Vážně už nevím, jak nevulgárně pojmenovat jednoho z mnoha diktátorů, ovšem pro změnu evropského. A je také těžké oddělit Lukašenka od těch, kteří se v jeho politice zhlédli a mají ke svému ideálu našlápnuto: Putin, Orbán, Kaczinski, a zanedlouho možná i Le Pennová ve Francii, například.

Existence evropských diktátorů, i těch potenciálních, vyjadřuje slabost Evropské unie v současné podobě. Potenciál má EU obrovský, fakticky však jako by v tomto neexistovala. Nemá sílu, nemá vůli, nemá slovo, jede na neutrál. V Bělorusku - nevím už pokolikáté - trpí lidé nám velmi blízcí a my namísto pomoci plácáme čepicemi po komárech - říká se tomu nyní sankce vůči jednotlivcům (která je samozřejmě naprosto k ničemu).

Pokud jednou namísto nekonečného planého žvanění o lidských právech EU začne dělat něco skutečně k věci, jak mnohokrát činili Američané, pak teprve obdrží oprávnění ke své existenci. Zatím jen hnije ke svému zániku.

Sevilla, Sevilla

Můj kůň, můj favorit, mé všechno. Zbožňuji Andalusii, její kulturu tavícího kotlíku, flamenco, koridu, tamní lidi, tamní architekturu, tamní vesničky a tamní fotbal. A FC Sevilla opět vyhrála Evropskou ligu, tím svým elegantním tancem v rytmu flamenca, bylo to úchvatné. Pravda, přidal se bohatýr Interu Milán Lukaku, který sice nerad, ale přesto vsítil do vlastní brány merunu, leč zážitek to nijak neoslabilo.

Jak píše básník Pedro Salinas:

Špičkami svých prstů tiskneš svět
a vytahuješ si z něj svítání,
vítězství, barvy, radosti:
to je tvá hudba

3:2 pro Sevillu v zápase roku proti Interu Milán. Alespoň než nastoupí Bayern Mnichov, který rozdrtil Barcelonu 8:2, proti Paris Saint - Germain ve finále Ligy mistrů.



Výročí okupace sovětskými vrahy

Šli jsme se ženou ze všech nejlepší 21. srpna do města, že se poohlédneme po nějaké akci k výročí okupace, na jejímž počátku vraždili sovětští a další vojáci Čechoslováky jako by šlo o zvěř. A o rok později, na první výročí této zabijačky, povraždili sedm lidí pro změnu českoslovenští lidoví milicionáři. Ozbrojená pěst komunistické strany (Lidové milice) střílela kalašnikovy do skutečných vlastenců.

Došli jsme na Můstek, kde právě hrála senzační kapela soustředěná kolem trumpetisty Gery (a další skvělí muzikanti). To bylo na té akci hezké, hudba se tu hrála většinou senzační. Co ovšem hezké nebylo, že tohoto výročí zneužila ODS v čele s poslancem Pavlem Žáčkem k aktuálnímu vyřizování účtů.

K době okupace v roce 1968 přirovnala situaci v dnešním Česku místopředsedkyně spolku Publicum commodum (pořadatel akce) a zastupitelka hlavního města za ODS Jaroslava Janderová. Žáček zde o premiérovi Andreji Babišovi řekl, že „vzrostl z normalizace“ a je tím, kdo „svou kariéru postavil na souhlasu s totalitní mocí“.

Pocit hnusu ze zneužití tohoto bolestného výročí k vlastnímu boji dosud nevymizel. Že je Babiš produktem normalizace, o tom nikdo nepochybuje, nebýt však způsobu ekonomické transformace v čele s ODS (zdaleka ne jen Václav Klaus), nebyl by dnes Babiš premiérem, protože by nevlastnil takové impérium. A přirovnat naši dnešní situaci k době okupace v roce 1968 může jen člověk, jemuž by více než Václavák slušel pobyt v Kosmonosech.

Ale především, na shromáždění, které se týká osudu našeho národa, předvolební agitace prostě nepatří, ať už se jí dopouští kdokoli.

Tak jsme se šli namísto poslechu canců ODS projít na náplavku. U vody bylo dobře.

Casablanca

Po návratu z procházky jsme se po letech podívali na skvělý film Casablanca s Bogartem a Bergmanovou. A musím říci, že to byl dobrý začátek krásného přátelství.