Spor o tlusté čáře za minulostí nabral sofistikovanější podobu. Vede se vážně míněná polemika o tom, jak se má rozkrývat minulost, jestli ji lépe osvětlí rozkrývání mechanismů totality a jejích represivních složek, nebo zkoumání běžného života občanů. Přou se spolu dva tábory protilehlých ideologií. Každého neideologického tvora napadne, že prospěšné pro věc by mohlo být oboje, ideologové si ovšem stojí za svým. Buď, anebo – a to z obou stran.

Zavilost obou táborů vede přímo k manipulacím s fakty. Zatímco jedna strana, říkejme jí revizionistická, hledá dobro i tam, kde není, druhá strana, nazvěme ji třeba antikomunistická, hledá zlo jen v nejvyšších patrech režimu a tváří se, že se zlo s pádem komunistického režimu kamsi vytratilo.

Revizionisté

Podle první jsou příznaky demokracie i to, že dělníci se mohli formou dopisů žádajících trest smrti pro nevinné lidi vyslovit proti elitám – jakoby demokracie neměla žádný obsah a byla pouze čirým mechanismem (kdyby tomu tak bylo, pak by byly demokratické i předlistopadové volby).

Nebo že společnost se s komunistickým režimem pokoušela neustále vyjednávat, jakoby tehdy existoval jakýsi kulatý stůl, u něhož se stará Blažková v zastoupení mohla domlouvat s Husákem na cenách potravin. Pravidla jednoznačně stanovovali představitelé režimu, nikoli společnost, a lidé jednali i pod tlakem ze strachu či obav. Občané s režimem nevyjednávali, ať už je tím myšleno cokoli, ale přizpůsobovali se mu. Někdy ohýbali hřbety ještě více, než režim momentálně vyžadoval, ale ani to se nedá nazvat vyjednáváním, ale zbabělostí, podlézavostí, předpodělaností a horlivostí. A právě sem můžeme zařadit žádosti dělníků o trest smrti pro ty, které si režim vybral jako nepřátele, pocit spolurozhodování o životě a smrti nevinných lidí nemá s demokracií společného nic.

Nebo tvrzení, že během normalizace lidé nechtěli cestovat - našlo se jistě pár jedinců, kterým to nechybělo, ale ti byli výjimkou, nikoli pravidlem.

Revizionisté se při tvrzení, že mnozí lidé byli s normalizací spokojeni, ohánějí i počtem členů KSČ a jejich rodinných příslušníků. Jenže i to je manipulace. Mnozí komunisté vstoupili do strany z přinucení (a kvůli vlastnímu strachu a zbabělosti) a režimu přitom nefandili. Kariéristům byl režim ukradený, kariéru by dělali bez ohledu na režim tak jako tak – to potvrdila i polistopadová praxe, stačí se rozhlédnout. Ani mnozí přesvědčení (věřící) komunisté nesouhlasili s okupací, bez ohledu na to, co řekli u prověrek. A někteří z nich si také nepředstavovali, že socialismus tu budou budovat lidé, jejichž intelektuální úroveň by v normální zemi stačila jen taktak na zametání ulic. Pohrdání Jakešem či Bilakem zaznívalo poměrně často i od některých členů strany.

A nikde není psáno, že příbuzní členů KSČ souhlasili s režimem, mnozí právě naopak. Připomeňme si též, že ze strany bylo po roce 68 vyhozeno hodně jejích členů, protože se jim okupace a normalizace pranic nelíbila a dali to najevo. A mezi disidenty a emigranty byli také bývalí komunisté, kterým se režim přestal líbit.

Oblíbená figura revizionistických historiků je i tvrzení, že lidé byli spokojeni s režimem, protože měli plné ledničky. Jenže ti samí lidé stáli koncem roku 89 na náměstích. Šlo jim o svobodu.

Asi největší nepochopení se skrývá v tvrzení, že předlistopadový režim nebyl úplně bezprávní, protože režim polistopadový navázal až na výjimky na komunistické trestní a občanské právo. Jenže to není argument pro to, že před listopadem 89 nešlo o totalitu. Naopak: některé zákony prefabrikované stranou byly v rozporu s Deklarací lidských práv a později i s Helsinskou úmluvou, kterou ČSSR podepsala. Právě proto byl režim totalitní, že faktické bezpráví prosazoval za pomoci zákonů. (Viz i norimberské zákony nacistického Německa.) Zákaz překročení hranic a střílení do lidí, kteří jej nebrali v potaz, je jen jedním z příkladů.

Povrchnost myšlenek revizionistů je ohromující – vidět dobro i ve zlu a vymýšlet si do takové předem vystavěné konstrukce argumenty, to je počínání ideologů, nikoli vědců. Relativizace zla, kterou předvádějí světu, je o to silnější, že ji razí ti, kteří jsou momentálně v sedle, například děkan Filozofické fakulty UK Michal Pullmann.

Antikomunisté

A druhá strana si myslí, že z běžného normalizačního života nemůže vyvěrat žádný modus vivendi, jakoby neexistovala kolaborace běžných lidí, bez níž by systém nemohl přežít tak dlouho. Smíření se s daností vedlo u mnohých z nás k mlčení a leckdy i k souhlasu s režimem. A je také pravda, že se našli a najdou lidé, kteří byli s normalizací spokojeni více než s demokracií, ať už si o tom antikomunistická guerilla myslí cokoli.

Jde většinou o lidi nesamostatné, toužící po tom, aby se stát o ně postaral. Nebo o levicově uvažující lidi, kterým se starý režim prostě zdál dobrý. Nostalgicky vzpomínají i lidé, které hořce zklamal způsob, jakým se u nás po listopadu 89 demokracie utvářela a prováděla. Najdeme je třeba mezi dělníky, kteří přišli o práci jen proto, že novodobí „podnikatelé“ na základě „státního pověření“ vytunelovali jejich fabriku. K tomuto poznání člověk nemusí být levičák, stačí, když naslouchá tomu, co si (někteří) lidé o tom myslí.

A jisté je i to, že komunisté svůj režim vedle násilí (v tom nejširším slova smyslu včetně vyvolávání strachu) udržovali i pokusy lidi si koupit, uplatit je. To se vzájemně nevyvrací, nýbrž doplňuje - politika biče a cukru se tomu říká. Půjčky pro začínající manžele, povyšování loajálních zaměstnanců, zvyšování platů, víza s výjezdní doložkou do zahraničí a jiné výhody poslušným občanům, různé výhody v životě i zaměstnání pro udavače atd. jsou toho důkazem.

Povrchnost myšlenek této skupiny ukazuje na dogmatičnost a zkostnatělost myšlení. Nevidět zlo, všude, kde je (nebylo jen v StB a KSČ), také vypovídá o jejich autorech své. A zlo se po listopadu 89 nikam nevytratilo, jen se převléklo z rudých montérek do slušivého podnikatelského oblečku s brčálově žlutou kravatkou.

A spor obou stran o to, zda komunisté budovali svůj režim v rámci modernizace, již s sebou nesla doba, je druhotný, s podstatou totality nesouvisí.

Obě strany otravují svými ideologiemi životní prostředí více než uhelné elektrárny. Točíme se v kruhu a, jak ukazují předchozí zkušenosti, nic dobrého z toho nekouká. I z vyrovnávání se s minulostí se stala vlastní karikatura, protože život „musí být“ buď, anebo.