Milý deníčku, dnes měla bábele návštěvu, přišlo povícero Stvoření s kabelkami a tak mile klábosila, klábosila a klábosila... až mě to přivedlo k zamyšlení nad světem. Vlezla na mě nějaká chandra či co.

Tedy, přemýšlel jsem o těchto věcech už dřív v reakci na nekonečný příval pitomostí, které se na nás linou z prknech, která znamenají politický svět, či ze dřev, kterým přezdívá se novináři. Od toho je životně nutné občas si odpočinout, za účelem ozdravení tělesné konstituce i duševní pohody. Tak tedy o tom Stvoření.

To Stvoření je záhadné, právě tak jako všední. Jednoduché a průhledné, jindy naopak barvité; po malířsku řečeno, s nečekanou perspektivou zřítelnice naň hledí. Někdy máte pocit, že vám zavazuje tkaničky sbíječkou, jindy pocity příjemné pro vás i pro Stvoření, prolínají, souzní.

Odpíchnu se od anekdoty:
Když Bůh stvořil Adama a Evu, zbyly mu dvě věci, které jim chtěl dát. Řekl: "Mám pro vás ještě dva dárky, pro každého z vás jeden. Ten první je moci čurat vestoje."
Adam ho přerušil: "Já to chci! To bude báječné, můj život bude mnohem veselejší!"
Bůh se tázavě podíval na Evu. Eva přikývla a řekla:
"No proč ne, pro mne to není tak důležité."
Tak dostal Adam tento dárek. Výskal radostí, poskakoval a čural tu zde, tu onde, běžel na pláž, obdivoval se obrazcům, které se mu podařilo vytvořit v písku.
Eva se zeptala Boha:
"A ten druhý dárek, který jsi nám chtěl dát?"
"To je mozek, Evo, to je mozek."

A tak mi to také často připadá, když sleduji zblízka ten směšný svět utvářený námi muži. Když, puzen snahou o nápravu věcí, sleduji veškeré to hemžení a plytkost veřejných výstupů onoho světa. Otázkou ovšem je, jak by vypadal svět podle toho Stvoření. Pojďme zkoumat spolu.

Zkusme se pro začátek trochu projít ukázkou chování Stvoření a pochopíme, že má i své povrchní jevy. Poctivě ovšem musím dodat, že ty se vesměs týkají života běžného, každodenního, všedního, praktického. A tím se dnes, deníčku, chci zabývat.

Kupříkladu, což je opravdu zajímavé, zmiňované Stvoření potřebuje k dobrému posezení, s nímž by mohlo být opravdu spokojeno, dvě židle. A to i Stvoření hubené, ba rachitické. Na jednu židli si sedne, na druhou odloží kabelku, přestože z té rostou dvě krásná ucha, za účelem pověšení na opěradlo jako ušitá. Když přijde na setkání šest Stvoření, jako dneska k nám, potřebují, jak nám praví přímá úměra, 12 židlí.

Nehovoře o Stvoření v seniorském věku, které potřebuje třetí židli ku odložení podpěrné hůlky, pletení, pejska či Příslušného samce se čtyřmi bypasy a křečovými žilami. Či o Stvoření tak říkajíc dokonale trojrozměrném, které na jedné židli trpí, jelikož již k sezení samému potřebuje dvě standardní sesle nebo jednu čtyřrozměrnou a další dvě na cestovní kabelku zvící rozměrů lodního kufru.

Velikost této kabelky by nás ovšem neměla moc překvapovat neb je přímo úměrná růžovoučké kabelčičce sto padesáti centimetrového podvyživeného Stvoření s blond přelivem, které právě otevírá okno, aby nakrmilo nebohé ptáčky, trpící nedostatkem proteinů.

Na takové sekání je krásný pohled, jelikož mu občas tak či onak sekundují Příslušní samci, kteří kabelky sice nenosí, přesto si však během oněch šesti sedmi hodin spoluúčasti na „té drbárně“ potřebují občas poshovět, usednout, když už jim v poležení brání přebytek společenského taktu a k pověšení nenalézají sdostatek odvahy.

V tom případě Příslušnému samci nezbývá než aby odložil svůj zvyk chovat se iracionálně, a pověsit kabelku Stvoření na opěradlo, přes všechny jeho protesty, příkazy a ironické šlehy. A usednout na trůn, aby mohl vládnout světu.