Špička varšavského Paláce kultury a vědy se za podzimních dnů ztrácí v mlze ve více než dvousetmetrové výšce. Nehmotná a vzdálená jako budoucnost centra města, kterému vévodí. Mrakodrapy z východní strany dotírají jen z odstupu, přes bezpečí hlavních tříd. K mladší, obludnější sestře pražského Internacionálu se prozatím žádný nepřiblížil.

Kdo projíždí městem, nespustí z ní oči. Nemůže jinak, je vidět odevšad. Nejlépe z okolního prostranství stovek čtverečních metrů. Kde defilovaly zástupy pracujících, dnes parkují auta jako malí cizopasníci u nohou gigantického hostitele, který přes své rozměry nevyhynul, naopak živě prosperuje.



Varšavský „PeKiN“ v kultovní formaci „fronta na maso“ (foto: autorka)

Jeden nevelký, ale dosti diskutovaný průkopník sblížení současnosti s minulostí však už už v bezprostřední blízkosti zapustí základy. Muzeum moderního umění, první investice do stánku výtvarného umění ve Varšavě od třicátých let minulého století, projekt nemající – coby investice veřejná – obdoby v prostoru střední a východní Evropy. Nedočkavě pátrám na internetu. Nepátrám dlouho, muzeum má internetové stránky t r o j e, dále elegantní logo, angažovaný management , ambiciózní dramaturgii, náročný časopis a už více než dva roky pořádá akce. Je o něm slyšet. Zatím ho ale není... vidět. Je totiž zcela VIRTUÁLNÍ. Muzeum bez budovy, muzeum bez sbírky. Má být v provozu až v roce 2015 a přinejmenším do června 2012 po něm nebude na Náměstí defilád ani stopy. Muzeum, které nemá „co“ ani „kde“ vystavovat, se poněkud vymyká běžnému pojetí. Nikoli běžné pojetí je projektem samo sobě. Varšavské Muzeum moderního umění buduje už nyní, léta před tím, než ho kdo spatří, další, třetí základní atribut moderní umělecké instituce. Buduje okruh lidí, které chce oslovit. („Prosím vás, jaký třetí atribut? Slyšel už někdy někdo něco o nějakém třetím atributu?“). Jde k jádru věci, k odpovědi na otázku, jaká je dnešní role kultury a umění, podle čeho určit jeho potřebnost a relevanci, resp. jak posoudit potřebnost jeho financování z veřejných prostředků. A v našem post-transformačním prostoru, který s Polskem sdílíme, ještě navíc: JAK vůbec vést dialog o významu kultury a umění a jaké má tento dialog místo v procesu společenské transformace? K zahájení veřejné debaty na toto téma nepotřebuje kulturní instituce víc než zájem a podporu osvícených úřadů. Sám vznik a budování kulturní instituce se může stát tvůrčím procesem odehrávajícím se za všeobecné diskuse před očima veřejnosti. Konkrétní podobu určí umělci a jejich publikum anebo naopak společnost a její tvůrci. Demokratické, moderní a idealistické – v tak těsné blízkosti památníku bolševismu, na který čím dál více dotírá svižný, přísně účelný (a účelový), technokratický svět.

Je to jistě rizikový podnik. Nemusí vyjít. Ale bude to napínavé. A strhující! Přímo antiteze nejmenované národní galerie, která disponujíc slušnými sbírkami a exkluzivní budovou dává domovu i světu ostentativně najevo svůj nezájem.

Mohlo by prosím Ministerstvo kultury České republiky a město Praha věnovat laskavou úvahu veřejným investicím do kultury ve výše popsaném duchu, tedy až pomine současný hlavou státu vyznamenávaný sebestředný nezájem?



Vítězný soutěžní návrh Muzea moderního umění od švýcarského architekta Christiana Kereze. Zasazení budovy muzea do prostranství před „Pekinem” (vlevo vzadu).




Horizontální koncept budovy jako součásti „krajiny” se snaží počítat s tím, že její okolí se bude výrazně měnit a není zatím známo jak. Proto usiluje o minimalizaci napětí mezi vnitřkem a vnějškem.




Budova jako krajina je koncept určující také vnitřní pojetí stavby, variabilní a multifunkční, ve které nemají být návštěvníkovi předem určovány trasy prohlídek, ale má mu být ponechána možnost procházet se jakoby otevřeným prostorem. (fotografie použity se souhlasem Muzea)