Zastupitelstvo Hlavního města Prahy se rozhodlo, že splní svůj úkol v rámci komunitního plánování, a tak znovu vytáhlo a oprášilo Návrh zákona o regulaci prostituce.
http://magistrat.praha-mesto.cz/84761_Praha-pripravila-navrh-zakona-o-regulaci-prostituce


Od své poslední verze z roku 2008 se návrh příliš nezměnil, zato prostituční scéna ano.

Zákazníků ubylo a mezi osobami nabízejícími sexuální služby se stále častěji objevují ženy, které by si ještě donedávna ani nepomyslely, že by se něčím takovým mohly živit.

Abychom všem těmto ženám neubírali na lidské důstojnosti, nenazýváme jejich činnost prostitucí, jak se zatím povětšinou děje, ale sexuálními službami. A ženy, resp. osoby, které sexuální služby poskytují – sexuálními pracovnicemi (Jde o překlad anglického výrazu sexworker. Rusové používají výraz seksrabotnica, my si na výraz sexuální pracovnice pomalu zvykáme). Možná by i název Zákon o sexuálních službách či Pravidla pro poskytování sexuálních služeb zněl sexuálním pracovnicím jinak a byl pro ně přijatelnější a méně degradující. Ve svém důsledku by tak jako tak přispěl k regulaci situace na prostituční scéně.

Abychom odhalili Achilllovu patu Návrhu, podívejme se na něj z několika zorných úhlů. Začněme u těch, kterých se to týká především, provozovatelek sexuálních služeb. Co je vlastně přivedlo do sexbyznysu?

Dluhy. Obrovská zadluženost vlastní, manželova či dokonce dětí nebo rodičů, nedostatek finančních prostředků na splácení dluhů, občas i zanedbání povinné výživy, to vše je dostalo až za hranice zákona. Nemohou mít účet v bance, protože by byl okamžitě obstaven věřiteli, tudíž nemají ani vlastní kreditní kartu (Sdružení R-R chtělo zavést možnost platit za zdravotní výkony kreditní kartou, průzkumem jsme ale zjistily, že je většina klientek nemá kartu k dispozici a nehodlá si je v nejbližší době pořizovat). Mají problémy se zákonem, ale nejsou žádná parta vražedkyň nebo zlodějek, ale osoby ve velké finanční tísni: dluží na nájmu, na zdravotním pojištění a sociálním zabezpečení, dluží řadě dalších pofidérních institucí, které jim tzv. rychlými půjčkami „pomáhají“ nepříznivou životní situaci překlenout. Za několik jízd načerno (10 v průběhu 7 let) narostl dluh naší klientky u Dopravního podniku do desetitisíců (přesně 66 850,- Kč). Kam se podívají, všude někomu něco dluží. Pokud to došlo tak daleko, že jsou podmínečně odsouzeny, a navíc třeba Romky, mimo sexbyznys zatím stěží nacházely zaměstnání. V případě striktního požadavku „bezúhonnosti“ (viz. paragraf 6 navrhovaného zákona), ale bohužel i požadavku „platného zdravotního pojištění“ (viz. paragraf 5, odst. e) ztratí i tuto možnost jak přežít (Na zdravotním pojištění dluží často desetitisíce (z valné části se na výši .podílí penále – častým problémem je skutečnost, že působily v zahraničí, i nedobrovolně, a neodhlásily se z pojištění v ČR).

Jaký je vlastně jejich názor na legalizaci?

Zatím to berou hlavně jako útok na svou anonymitu. Příliš nevěří ani v diskrétnost policie, ani úřadů. Nepřejí si mít ve svém zápočtovém listu záznam o působení v sexbyznysu.

Jak je Návrh vnímám z pohledu tzv. třetí strany? Třetí stranou myslíme ty osoby, které nějakým způsobem profitují z prostituce.

Viditelnými osobami jsou v tomto případě hlavně manažeři, ať už jde o majitele či provozovatele klubů, eskort servisů, anebo pasáky na ulicích nebo parkovištích. Krize a vyhlášky zasáhly nepochybně i je. Zákazníků je méně a řada hlavně menších klubů zanikla. Kvůli vyhlášce zakazující nabízení sexuálních služeb na veřejných prostranstvích se pouliční prostituce stala značně riskantní. Velké kluby se přizpůsobily: těží ze všeho. Platí se vstupné, které zůstává majitelům. Pokojíčky v klubech jsou pronajímány za astronomické částky čtyři tisíce na osm hodin. V klubech je mnohem více těch, co chodí jen okukovat, než opravdových zákazníků. Za každého dostanu tisícovku.. Jen čtyři tisícovky jdou tedy na režii – pronájem pokoje.

Vedle těchto evidentně profitujících osob existuje celá armáda těch, kteří jsou méně nápadní, což ale vůbec neznamená, že by jejich zisky byly zanedbatelné. Až 2000,- Kč obdrží taxikář, pokud do klubu přiveze hosta, o něco menší částky mají všichni ti naháněči potloukající se kolem klubů v centru města.

Chápeme, že by obce měly mít pravomoc určovat místo, kde nějaký noční klub vznikne, ale měly by mít i povinnost stanovit (např. na základě velikosti obce) taková veřejná místa, kde by sexuální služby mohly být nabízeny. Když už kvůli ničemu jinému, tak alespoň kvůli rovnováze na trhu.

Zákazníci zůstali nadále hýčkáni. Těm se Návrh zcela a zdaleka vyhnul. Chybí jakýkoliv postih zákazníků, pokud chtějí využívat sexuálních služeb od osob bez oprávnění tyto služby poskytovat. Přitom jen tak je možno motivovat ženy k registraci, ruka trhu má přece větší sílu než represe. Snad jsme tuto základní ekonomickou poučku nezapomněli?

Na závěr se podíváme na způsob kontroly dodržování zákona. Úřednice přece nepůjdou mezi „tu špínu“, úředníci by mohli upadnout v podezření. Takže vše zůstává na policii. Ta však nestačí plnit ani své dosavadní úkoly a kontrola sexbyznysu pro ni představuje další zatížení (např. na úkor stíhání závažných trestných činů). Vysoké a nepřiměřené pokuty nejen prohlubují kriminalizaci žen (zejména obětí obchodování, které tvoří až 30 % žen v sexbyznysu), ale otevírají další velký prostor pro korupci.

Paní Pia z Mezinárodní organizace TAMPEP (sdružuje pomáhající organizace v rámci EU) mi jednou řekla: Hana, aby to fungovalo, musí to být pro sexuální pracovnice alespoň trochu výhodné.

Tímto směrem udělal Návrh skutečně jen “slepičí krok“