Autor: David Vágner
Prostituce nikoli náhodou bývá nazývána jako nejstarší řemeslo. Ve většině společnosti však budí odpor, nebo je zcela tabu a vyloučena z veřejné debaty. Tristnost situace v Česku podtrhuje absence zákona o této živnosti. Nestátní nezisková organizace Rozkoš bez rizika se to pokouší změnit.

„Bojujeme za lidská práva,“ hřímá Hana Malinová ředitelka Rozkoše bez rizika v čele průvodu s transparentem: „17. prosinec 2010 - den za ukončení násilí na sexuálních pracovnicích a pracovnících“. Skromný průvod proplouvá zasněženými Havlíčkovými sady. Hesla „stop násilí na sexuálních pracovnicích, lidská práva všem,“ prolamují tichý a všední běh parku. Pozornost průvod budí více nepřehlédnutelnými červenými deštníky, které jsou symbolem tohoto dne, než početností.
Pochodu předcházela přednáška pracovnic organizace k problémům spojených s navrhovaným zákonem k regulaci prostituce. Situace v České republice je poměrně chaotická. Zákon o provozování sexuálních služeb neexistuje. Trochu paradox, že nejstarší řemeslo není nijak zákonně ukotveno. Současně věrně ilustruje nezájem a přehlížení této práce. Povrchní, říkám si. Hrubým odhadem v sex-byznysu pracuje deset až pětadvacet tisíc žen a mužů. Čtyřicet pět procent z žen jsou samoživitelky.
Ani navrhovaný zákon není ideální, přesto znamená určitý posun ze současné anarchie. „Problematická v navrhovaném zákoně je především ztráta anonymity a obavy z nadměrné byrokracie ze strany úřadů,“ uvádí Malinová výsledky z dotazníkového šetření mezi prostitutkami, které její organizace provedla. Zákon je totiž navržen tak, že registrace a místo výkonu profese budou vázány na místo vydání a každý rok by se měla obnovovat. „Copak mám každej rok jinou ku..u?“ ptá se v dotazníku jedna sexuální pracovnice, čímž pregnantně upozorňuje na konkrétní absurditu zákona.
Současnost však budí ještě větší rozpaky. „Stává se, že policie, když vidí holky, jak jdou k naší sanitce se otestovat, je začne pokutovat, protože vyhláška obce jejich práci vykázala za město“, ilustruje Malinová zkušenosti z terénu. Heslo „pomáhat a chránit“ v tomto kontextu vyznívá více než směšně.
Stejně si za to můžou samy
Mohou být prostitutky znásilněny, bezdůvodně zbity? Otázka, která se může někomu zdát nepatřičná. Proč? „Tady je takové to klima, že když se těm holkám něco stane, i policie řekne, že si stejně za to můžou samy. Přitom až padesát procent holek uvádí, že byly nějakým způsobem napadeny,“ popisuje zkušenosti z terénu Malinová. „Současná situace, kdy je prostituce regulována jen vyhláškami jednotlivých měst, většinou vede k tomu, že jsou vykázány za hranice města, kde jsou z očí. Tam jsou ale vystaveny daleko většímu nebezpečí,“ vysvětluje Tereza z brněnské pobočky Rozkoše bez rizika.
Červené deštníky po čtvrt hodině doráží vítězně k pomníku Rudoarmějců. Všichni účastníci šmátrají v kapsách bund a vytahují svíčky se znaky pohlaví. Cvakají zapalovače a každý postupně přináší svíčku na pomník. Někdo i dvě. Na pomníku plápolá devatenáct svíček za lidi, kterým se stala osudná jejich profese. Profese, kterou většina společnosti odsuzuje nebo ignoruje. Profese, kterou si některé z obětí ani nevybraly dobrovolně, ale situace je k tomu donutila. „Jedna, dva, tři, Katka třicet tři,“ - zní. Katka je jednou z obětí násilí na sexuálních pracovnicích a dívkou, kterou pracovnice organizace znaly osobně. Třicet tři jí bylo let, když byla zavražděna. „Sedmnáct, osmnáct“ pokračuje počítání, kdy každý z účastníků vyslovuje jedno číslo. „A teď společně devatenáct“, zavelí Malinová. Za posledních deset let bylo zavražděno osmnáct prostitutek a jeden prostitut. Většina vražd byla spojena s brutálním týráním. Přichází minuta ticha za oběti. Zastavují se i kolemjdoucí a pokoušejí se pochopit o co tady jde. Při průvodu měl člověk dojem, že to hodně lidem uniká. Teď však už není co nechápat: svíčky, ticho, transparent s devatenácti kříži na pomníku.
Praha letošní podzim zažila demonstrací více než běžně. Pochod červených deštníků se odlišoval. Účastí velmi skromný, obsahem a tématem vybízející k zamyšlení. Tento pochod jistě neprolomí tabu, které téma zakrývá. V době, která se na každé straně odvolává na lidská práva, je ale pokrytectvím zakrývání si očí před něčím, co nechtějí vidět. „Jsou to taky lidi, ať jsou jací jsou. Práva by měli mít všichni,“ uzavírá svůj pohled Malinová.