Počátkem srpna 1961 jsem se s rodiči vracel z dovolené u Baltického moře. Zastavili jsme se v Berlíně, a když jsme urazili tramvají a metrem několik stanic, byli jsme ve čtvrti Gesundbrunnen, v západní části města. Můj otec tam měl sestřenici. Bylo mi právě osm, v pokoji jsem si pouštěl desky ze Západu, zatímco dospělí vášnivě diskutovali v obývacím pokoji o politice nad kávou, koňakem a třešňovým koláčem se šlehačkou. V těch dnech cosi viselo ve vzduchu, každý to cítil. Co to ale bylo, nikdo pořádně netušil. Když jsme se loučili, netušili jsme, že se vidíme naposledy. Třináctého srpna byla v Berlíně postavena zeď.

Češi vědí přirozeně stejně dobře jako všichni ti, kdo žili za železnou oponou, co jsou to hranice. Žádný Pražan si ale nedokáže představit, že by česká metropole mohla být někdy rozdělena. Kupříkladu podél linie, kterou uprostřed města vytváří Vltava. Pražané z „východu“ by tak viděli barokní věže Malé Strany a nad nimi Hradčany, ty by ale pro ně byly nedosažitelné. Linka metra A by končila ve stanici Hradčanská, všechny mosty přes Vltavu by byly zablokovány, zataraseny metrovou zdí opatřenou ostnatým drátem a obklopenou zónou smrti, ve které by se střílelo ostrou municí. A po Vltavě by kroužily rychlé čluny pohraniční stráže, aby se pokusily zadržet případné uprchlíky z východní části města. Absurdní představa.

Tuhle absurditu jsem měl v Berlíně přímo před nosem. Žil jsem poblíž stanice Warschauer Strasse, přímo u Sprévy, od řeky mě dělila pouze široká výpadovka vedoucí k letišti. Ani ne tři sta metrů od mého okna stála v západoberlínské čtvrti Kreuzberg filiálka banky se světelnou reklamou, která každou noc zářila směrem k Východu. Žil jsem tam ostatně. V noci strážily Sprévu bez ustání rychlé čluny východoněmeckých pohraničníků. Jejich světlomety byly tak silné, že se při nich daly číst noviny. Byli lidé, kteří se pokusili Sprévu přeplavat. Nikomu se to ale nepodařilo. Uprostřed řeky se tyčila kilometr dlouhá mříž sahající až na dno. Neexistovala možnost ji někde přelézt nebo ji podplavat. „Protifašistická zeď“ byla nepřekonatelná. Více než stovka lidí u ní byla zastřelena, jako zajíci. Lidé, kteří nechtěli nic jiného, než se dostat z Německa zase do Německa. Nejperfidnější bylo tvrzení, že zeď má zabránit bundeswehru, aby napochodoval do NDR. Automatická zařízení, spouštějící střelbu, ale nebyla namířena na Západ, nýbrž na Východ. Komunistický režim měl strach, že východní Němci zamíří hromadně na Západ. Jak absurdní tento strach byl, se ukázalo dvacet osm let po stavbě zdi. Když 9. listopadu 1989 zeď padla, rozjela se polovina rozradostněných a zvědavých Východoberlíňanů na Západ. V podstatě všichni se ještě téže noci vrátili zpět.

Heslem té noci byl výraz „to je neuvěřitelné“. Sotva někdo totiž doufal, že něco takového vůbec zažije. Pokud by NDR existovala ještě dnes, musel bych čekat dalších sedm let na návštěvu západní části města. Protože teprve za sedm let bych byl oficiálně důchodcem a jako takový směl na Západ vycestovat. I tahle představa je něco, co se vymyká zdravému rozumu.

A jen tak mimochodem: můj otec se svou sestřenicí ve stínu zdi už nikdy neviděli.



Im Schatten der Mauer

Anfang August 1961 fuhr ich von einem Urlaub an der Ostsee mit meinen Eltern zurück nach Hause. In Berlin machten wir Station und nach ein paar Stationen mit der S-Bahn und der U-Bahn waren wir im Stadtteil Gesundbrunnen, im Westteil der Stadt. Mein Vater hatte dort eine Cousine. Ich war gerade mal 8 Jahre jung, hörte im Arbeitszimmer West-Schallplatten, während sich die Erwachsenen im Wohnzimmer bei Kaffee, Kognak, Kirschkuchen und Schlagsahne die Köpfe über Politik heiß redeten. Es lag etwas in der Luft in jenen Tagen, jeder spürte das. Doch was, das war kaum jemandem klar. Als wir uns verabschiedeten, ahnten wir nicht, dass wir uns zum letzten Mal sehen würden. Am 13. August wurde die Mauer in Berlin gebaut.

Die Tschechen wissen natürlich ebenso gut wie alle anderen, die jenseits des Eisernen Vorhangs lebten, was die Grenze bedeutete. Dennoch kann sich wohl beispielsweise kein Prager vorstellen, dass die tschechische Hauptstadt geteilt gewesen wäre. Mit einer Grenze entlang der Strommitte der Moldau. Die „Ost-Prager“ hätten im „Westen“ zwar die barocken Türme der Kleinseite gesehen und über ihnen die Burg; aber sie wären unerreichbar gewesen. Die Metro-Linie A hätte an der Station Staromestska geendet, alle Brücken über die Moldau wären gesperrt gewesen, abgeschottet durch eine meterhohe Mauer, durch Stacheldraht und eine Todeszone, in der scharf geschossen worden wäre. Und auf der Moldau selbst hätten ununterbrochen Schnellboote der Grenztruppen gekreuzt, um eventuelle Flüchtlinge aus dem Ostteil Prags mit Waffengewalt aufzuhalten. Eine absurde Vorstellung.

Ich hatte in Berlin diese Absurdität direkt vor meiner Haustür. Ich lebte ich in der Nähe des S-Bahnhofs Warschauer Straße, direkt an der Spree, getrennt vom Fluss nur durch eine breite Ausfallstraße Richtung Flughafen. Keine 300 Meter von meinem Fenster entfernt stand im Westberliner Stadtteil Kreuzberg eine Sparkassenfiliale, deren Reklame-Logo jede Nacht Richtung Osten leuchtete. Kunde dieser Sparkasse hätte ich nicht werden können. Schließlich lebte ich im Osten. Nachts patroullierten ständig die Schnellboote der DDR-Grenztruppen auf der Spree. Mit so starken Scheinwerfern, dass man eine Zeitung hätte lesen können. Es gab Leute, die versuchten, durch die Spree zu schwimmen. Durchgekommen ist keiner. Mitten im Fluss war ein kilometerlanges Gitter bis zum Flussboden eingelassen worden. Es gab keine Chance, das irgendwie zu überwinden oder unten drunter durchzutauchen. Der „antifaschistische Schutzwall“ war unüberwindlich. Weit mehr als 100 Menschen sind an der Berliner Mauer ums Leben gekommen, abgeschossen wie Hasen. Menschen, die von Deutschland nach Deutschland wollten. Das Perfide war, dass die Mauer angeblich die Bundeswehr daran hindern sollte, in der DDR einzumarschieren. Doch die Selbstschussanlagen waren nicht gegen Weste, sondern gegen Osten gerichtet. Das Regime hatte Angst, dass die Ostdeutschen massenhaft das Land Richtung Westen verlassen würden. Wie absurd diese Angst war, zeigte sich 28 Jahren nach dem Mauerbau: Als am 9. November 1989 die Mauer fiel, fuhr noch in der Nacht halb Ostberlin voller Freude und Neugier in den Westen. Doch nahezu alle kehrten noch in der selben Nacht wieder zurück.

Das Wort jener Nacht war „Wahnsinn“. Kaum jemand hatte gedacht, das noch einmal erleben zu dürfen. Gäbe es die DDR und die Mauer heute noch, müsste ich noch sieben Jahre auf einen Besuch im Westteil Berlins warten. Denn erst in sieben Jahren werde ich offiziell Rentner und erst als Rentner hätte ich fahren dürfen. Auch eine Art „Wahnsinn“, diese Vorstellung.

Übrigens: Mein Vater und seine Cousine haben sich im Schatten der Mauer nie mehr gesehen.