Odezva na můj minulý příspěvek mně překvapila. Rozvinula se docela zajímavá debata na téma obyčejný člověk. To je ovšem téma pro režiséra dokumentárních filmů neobyčejně důležité. Jeden čtenář psal, že se mu z pojmu obyčejný člověk dělá špatně . Vysvětluji si to jako důsledek profanace tohoto jinak nekonfliktního pojmu. Jiní čtenáři mu odpověděli za mně . Já při těchto úvahách intenzívně myslím na Cesare Zavattiniho, italského teoretika filmového neorealismu, který svými názory silně ovlivnil mé dokumentaristické začátky. Ten snil o filmu, který by v ničem neupravoval skutečnost a ani na krok se neodchýlil od všedních lidských osudů. Říkal „chtěl bych s kamerou sledovat člověka, který jde a nic se mu nepřihodí“.Prosím laskavé čtenáře, aby mi sdělili zda vnímají filmový dokument také tak intenzívně jako já a jaký v něm vidí smysl.

Psaní a čtení blogů je vůbec neobyčejně zajímavá disciplína, kterou prostřednictvím této rubriky pro sebe nově objevuju. Člověk píše nějaký text, který pak vrhne do jakéhosi nedefinovatelného (alespoň pro mně) prostoru. Představuji si ho trochu jako vesmír. A z toho vesmíru po chvíli přicházejí odpovědi. To je fascinující. Pár dalších lidí okolo mně (ostatní blogeři) také vysílají své zprávy. Každý křičí svou, navzájem se příliš neposlouchají. Trochu mi to připadá dávné představení divadla „Sklep“, kdy na scéně se pohybovalo několik postav, každá si dělala své a mlela svůj monolog nezávisle na těch ostatních a nikdy nedospěli k nějaké společné akci a nebyli jeden druhým nijak zasaženi a ovlivněni. Celek ale pak paradoxně působil jako jakási souhrnná zpráva. Tak nějak vnímám i naše blogování.
Z článku Tomáše Baldýnského v Lidových novinách jsem vyrozuměla, že blogování je určitá rozvinutá disciplína, která má svá pravidla a my co píšeme pro Aktuálně.cz. je neznáme a nerespektujeme. To mně zaujalo. Vidím blogování jako psaní subjektivních zážitků a glosování prožitého. O to se taky budu snažit. Jestli jsou ještě nějaké další zásady budu zjišťovat u Tomáše B. a když mně na něco závažného upozorní, hned to sem napíšu.

Mám před sebou složité natáčení ve vězení, tak jsem strašně nervózní a musím se věnovat přípravě. Dělám dokumenty už přes třicet let a přesto mám pocit, že každý natáčecí den je první v životě. Jakoby u dokumentu neexistovala zkušenost. Každý ten den je totiž jiný, neopakovatelný a je třeba reagovat na nečekané věci. Není možné se připravit, jen se snažit v aktuální situaci reagovat . Pročítám si transkripty z minuého natáčení, připravuji si otázky pro našeho filmového hrdinu, kterého sleduju už osmnáct let střídavě ve vězení a střídavě na svobodě, přemýšlím o smyslu celého projektu.
Každý natáčecí den začíná svíráním žaludku , tísní a neklidem. Ale to je možná ten adrenalin, který mně k té práci přitahuje.
Držte mi palce!